Příběh kauzy Černošice. Spor Andreje Babiše se středočeským městem skončil, debata o střetu zájmů ale ne

Kauza údajného střetu zájmů premiéra v demisi Andreje Babiše a šéfa ANO a města Černošice je u konce. Kde ten příběh vlastně začíná? Vezměte nás do úplného počátku, o co v celé kauze jde?

Ústřední otázkou černošické kauzy, na kterou se poslední tři roky hledala odpověď, bylo, jestli Andrej Babiš ovládá, nebo naopak neovládá média, která spolu s Agrofertem, uložil v roce 2017 do svěřenských fondů. Ale ten příběh je samozřejmě mnohem starší a začal už v roce 2011, když Babiš vstoupil do politiky.

Tehdy, coby úspěšný podnikatel v agrochemii, měl za sebou miliardový koncern, který o dva roky později rozšířil ještě o mediální divizi, když koupil vydavatelský dům MAFRA. A vedle v podstatě neomezených finančních prostředků najednou získal také obrovskou mediální moc, protože pod MAFRU patří nejčtenější deníky v zemi, jako je MF DNES a Lidové noviny.

Média mají přitom plnit roli hlídacích psů demokracie. Musí být ale nezávislá a mít vlastníky bez politických ambicí. A v případě Babiše bylo jasné, že jeho cíl je jediný, protože tehdy do sněmovních voleb zbývalo už jen pár měsíců a Babiš se svým hnutím plánoval kandidovat. A nakonec skutečně v sněmovních volbách i zabodoval. Protože hnutí ANO se dostalo do vlády, Babiš se stal ministrem financí a tudíž najednou ve svých rukou koncentroval nejen obrovskou finanční a mediální moc, ale nakonec i veřejnou.

Takže se naplno začalo mluvit o oligarchizaci země, o ohrožení demokracie a bylo jasné, že u něho může docházet právě ke střetu osobních zájmů a zájmů, které by měl hájit a prosazovat z pozice veřejné funkce. A ve hře byly veřejné dotace, státní zakázky a právě i média, přes která mohl ovlivňovat veřejné mínění. Hlavní problém ale byl v tom, že to nebylo nijak legislativně zakázáno.

On se Andrej Babiš celou dobu bránil, že na fungování médií nemá žádný vliv, že jde čistě o byznysovou aktivitu Agrofertu. Je to pravda? Skutečně do chodu médií nezasahoval?
Vybavuji si, že krátce potom, co MAFRU koupil, tak dal rozhovor Radiožurnálu a v něm mluvil o tom, že novináře nikdy ovlivňovat nebude a ať si píšou, co chtějí.

A o to větší rozruch pak způsobilo, když vyšlo najevo, že jen pár dní potom, co toto sliboval, že zůstane stranou, tak volal redaktorovi Lidových novin a chtěl vědět, proč v deníku chybí zmínka o tiskové konferenci jeho politického projektu hnutí ANO 2011.

A redaktor si hovor nahrál. Trval asi tři minuty.

A Babiš ho nakonec zakončil tím, že doufá, že kluci vědí, co dělají a že asi nevědí, s kým mají tu čest.

A poté nastal jakýsi exodus, kdy z MF DNES a Lidových novin masivně odcházeli novináři a vlastně se tím i přetvořila do určité míry česká mediální krajina, protože vzniklo hned několik menších nezávislých projektů, médií, která se personálně skládala z bývalých novinářů MAFRY. Je to třeba magazín Reportér, Echo24 nebo server Neovlivní, který vede známá investigativní novinářka Sabina Slonková, která dokonce zprvu kývla na Babišovu nabídku a stala se šéfredaktorkou MF DNES s tím, že má od Babiše deklarováno, že bude moci přinášet svobodný obsah. Nakonec ale z deníku po pár měsících odešla a založila právě Neovlivní.

Tudíž Babiš si sice koupil silné značky, etablované deníky, ale byly personálně vyprázdněné. A ti novináři, kteří tam přesto tehdy zůstali, tak pak nakonec třeba odešli v roce 2017, kdy nastal druhý větší exodus.

Tehdy navíc vyplul na světlo skandál kolem někdejšího novináře MF DNES Marka Přibila, který se s Babišem scházel a ladili spolu články, které chystal právě proti jeho politické konkurenci. Protože na veřejnost tehdy unikly nahrávky z jejich schůzek, které zveřejňoval anonymní twitterový účet Julius Šuman, což bylo jméno důstojníka StB, který podle dochovaných záznamů Babiše v 80. letech naverboval jako agenta komunistické tajné policie.

A Babiš na těch nahrávkách například Přibilovi nabízel kompromitující materiály na bývalého ministra vnitra Milana Chovance.

Celkově tam o sociálních demokratech mluvil poměrně vulgárně nebo se bavili i o událostech kolem listopadu 1989, kdy Babiš v nahrávkách dával Václava Havla do souvislosti s tehdejší StB,

nebo mluvil o bývalé političce ANO Radmile Kleslové, což byla jeho dřívější pravá ruka. O ní mluvil jako o ambiciózní ženě, kterou rozvědka cvičila na nejlepšího špiona na světě.

Babiš byl proto následně obviňován z ovlivňování médií. Dokonce se kvůli tomu sešla sněmovna. Zákonodárci i odhlasovali usnesení, že Babiš ovlivňuje média. Sám Babiš nahrávky dlouho nechtěl komentovat, odmítal se k tomu vyjadřovat. Pak se bránil, že média neovlivňuje, nahrávky označil za nelegálně pořízené a za součást štvavé kampani proti své osobě.

Obviňoval z jejich pořízení tajné služby i ministerstvo vnitra. A podal kvůli nim trestní oznámení. Novinář Přibil mezitím dostal výpověď z MF DNES a případem se začala zabývat i policie, ale k nějakému konkrétnímu závěru nedošla. To bylo na jaře 2017, tedy jen půl roku před dalšími volbami do sněmovny, které Babiš nakonec stejně vyhrál.

Andrej Babiš to označoval za účelovou manipulaci a tvrdil o těch informacích, že prostě nejsou adekvátní, neodpovídají realitě. Ale zároveň některé ty kroky se děly – politik Andrej Babiš, přestože už byl ministrem financí, tak vlastnil některá média. Jak se s tou situací Andrej Babiš vyrovnal?
Kauza uniklých nahrávek se děla někdy v květnu, v červnu 2017. Mezitím už vznikla novela zákona o střetu zájmů, přezdívaná „Lex Babiš“, protože reagovala na nové poměry v české politice, které zavedl Andrej Babiš svým příchodem. A sám Babiš o tom zákonu mluvil jako o zákonu, který mu je ušitý na míru politiky z tradičních stran.

A byla to vlastně pravda, protože novelu předložila sice koaliční vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL, ale ty paragrafy, které omezují firmy veřejných funkcionářů v provozování médií a účasti na veřejných tendrech a pobírání dotací se tam dostaly až díky pozměňovacím návrhům ČSSD a TOP 09.

Babiš najednou, tehdy coby poslanec, nesměl vlastnit média. A když se pak po volbách stal premiérem, tak Agrofert měl zakázáno pobírat i dotace a účastnit se státních tendrů. Babiš to musel řešit a měl hned několik možností. On se mohl vzdát veřejných funkcí, nebo mohl Agrofert prodat, anebo mohl jednoduše přestat čerpat veřejné peníze. A přesto, že Agrofert tvrdí, že z veřejných dotací nežije, že na nich není závislý, tak pro něj veřejné peníze evidentně byly natolik důležité, že Babiš nakonec po poradě s právníky vymyslel jiné řešení a sice takové, že uložil Agrofert do svěřenských fondů.

Za jakých podmínek ale nezveřejnil. Přitom statuty svěřenských fondů byly klíčové dokumenty právě pro posouzení, jestli to řešení, které zvolil, bylo dostatečné. A my jsme se k těm dokumentům časem dostali a ukázalo se, že Babiš právě podle statutů svěřenských fondů je jejich jediný obmyšlený a po odchodu z politiky by se mu společnost Agrofert měla opět vrátit. A další z těch podmínek bylo třeba to, že se může stát jedním ze správců fondu, nebo že jmenuje rodinného protektora, tím je tedy nyní jeho manželka Monika. Ve zkratce to znamená, že na ty svěřenské fondy má nadále rozhodující a vlastně neomezený vliv. A k takovému závěru pak dospěla i Evropská komise, která tedy po auditu dotací, které Agrofert čerpá, řekla, že Babiš Agrofert nadále ovládá, a že tak na dotace nemá podle vlastních závěrů nárok.

To je vlastně vysvětlení celé té situace, které bychom měli rozumět, než se pustíme do případu Černošice. Jak do toho Černošice zapadají? Proč se právě toto město dostalo do centra bitvy za objasnění možného premiérova střetu zájmů, který se týká tedy médií?
Černošice jsou v tom vlastně tak trošku nevinně. Jde o malou obec u Prahy, která je ale současně obec s rozšířenou působností, pod kterou úředně spadají Průhonice, kde premiér bydlí. Takže Babišovy možné přestupky řeší díky místní příslušnosti. No a na podzim 2018 tam podala protikorupční organizace Transparency International oznámení, podle něhož Babiš porušuje zákon o střetu zájmů, protože přes své svěřenské fondy nadále ovládá mediální společnosti. A za to mu hrozila pokuta v maximální výši 250 000 korun. Podobný podnět tehdy organizace podala také na Evropskou komisi kvůli čerpání evropských dotací. No a stejně jako Brusel i Černošice nakonec došly k závěru, že Babiš je v konfliktu zájmů. A udělily mu proto pokutu ve výši 200 000 korun.

To bylo v únoru 2019. A Babiš to tehdy komentoval slovy, že by tamní úředníci měli v Černošicích raději uklízet sníh, než řešit jeho politické kauzy.

To ale nebyl konec případu. On se do něj zapojil i Krajský úřad Středočeského kraje. Proč tam kauza došla, a jak úřad do rozhodování promluvil?
Tak to byla nějaká logická následnost. Protože Babiš se proti verdiktu Černošic odvolal, případ se přesunul na Středočeský kraj, který je Černošicím nadřazený při posuzování přestupkových řízení. Babišova kauza se přesunula na Středočeský kraj, který tehdy vedla hejtmanka hnutí ANO Jaroslava Pokorná Jermanová. Ta sama za sebou už měla v té době několik vlastních skandálů.

A navíc těsně před tím, než tam Babišova kauza došla, tak se na hejtmanství odehrála jakási personální rošáda – neboli reorganizace odborů. Došlo k tomu, že přestupky, které dosud řešil původní odbor správních agend, se nově přesunul pod odbor legislativně právní. Najednou vyvstalo podezření, zda k té reorganizaci nedošlo cíleně, aby spis Babiše dostali na stůl v uvozovkách ti správní úředníci a aby třeba rozhodnutí mohli nějakým způsobem politicky ovlivnit.

Jermanová to odmítla. Říkala, že o optimalizaci bylo rozhodnuto už mnohem dříve a že to s Babišem nijak nesouvisí. Výsledek byl nakonec takový, že kraj řízení zastavil s tím, že se přestupek nestal. A poté se rozhořela další právní bitva.

Transparency se kvůli výsledku obrátilo na ministerstvo spravedlnosti, aby případ přezkoumalo. To ale oznámilo, že k revizi krajského verdiktu nevidí důvod. Další možnost – a vlastně už i poslední –  pak byla ještě žaloba k ochraně veřejného zájmu, což je mimořádný institut, který má jen ombudsman a nejvyšší státní zástupce. Používá se pouze v ojedinělých případech a musí se i doložit závažný veřejný zájem. Což se ale podle Pavla Zemana, tehdejšího nejvyššího státního zástupce, nepodařilo. Ten se celou kauzou zabýval a jeho přezkum skončil poměrně paradoxním výsledkem. Oznámil, že tu žalobu ve veřejném zájmu nepodá, ale současně řekl, že rozhodnutí krajského úřadu podle něj bylo vlastně nesprávné. Že i podle jeho úsudku Babiš nadále ovládá Agrofert a má tedy na holding rozhodující vliv.

No a ombudsman Křeček v tom nakonec nic neudělal, protože nechtěl zpochybňovat Zemanovu autoritu. Takže Transparency se znovu obrátila na ministerstvo, ale ministryně spravedlnosti Marie Benešová řekla, že do toho zasahovat její rezort nebude, že by tím porušil zákon. A tím to skončilo. To se odehrálo loni v létě. 

Já to tedy zrekapituluju. Je podaný od Transparency International podnět k Černošicím. Ty to vyřešily. Potom to putovalo dál, na středočeský krajský úřad. Ten to smetl ze stolu. Žádné další prostředky, které byly k dispozici, nezafungovaly. Nezabýval se tím ombudsman, tehdejší nejvyšší státní zástupce vynesl verdikt, který ale také k ničemu dalšímu nevedl. Ale právní bitva tím neskončila. Ony Černošice potom rozhodovaly znovu. Jak se to stalo?
Přesně tak. Právní bitva pokračovala, protože Transparency letos v lednu podala do Černošic nový podnět, který se týkal – vedle společnosti MAFRA, LONDA a stanice O – nově také společnosti MAFRAPRINT, která v tom původním podnětu nebyla zahrnuta. A organizace se opřela ve své argumentaci také o závěry Evropské komise, které v té době už byly zveřejněny. A o stanovisko Pavla Zemana. Kromě toho zmapovali i několik konkrétních případů, které podle Transparency dokládaly Babišův vliv na holdingové magazíny. Ve svém podnětu napsali, že v magazínech se třeba vykreslovala dobrá image rodiny Andreje Babiše, což může pro mnohé voliče být faktorem pro rozhodování ve volbách do sněmovny nebo i v jiných volbách.

Tudíž Černošice se tím musely opět zabývat. A nakonec došly ke stejnému závěru jako minule. A tentokrát tedy uložily Babišovi ještě o něco vyšší pokutu, a sice 250 000 korun, což byla tedy ta maximální výše nebo maximální trest, který mu mohli uložit. Řekli, že případ má znaky trvajícího přestupku, což si vlastně potvrdili tím, že si opět vyžádali veškeré dokumenty od veřejných institucí. Což byly právě statuty Babišových svěřenských fondů a další materiály, které se týkaly jeho politického působení i dřívějšího podnikání. A v rozhodnutí, když jsem ho pročítala, se lze dočíst i to, že rozebírali i škodlivost jednání Babiše pro společnost. Kdy ji spatřovali především v tom, že může uplatňovat své osobní zájmy právě přes svěřenské fondy, a že tím může ovlivňovat i výkon své veřejné funkce, tedy výkon poslance i předsedy vlády.

V tom rozhodnutí i s odkazem na audit Evropské komise Černošice třeba napsaly, že jde o další potvrzení nezákonného jednání Babiše při výkonu veřejné funkce. Ale že to může mít i dopad na celou společnost v dodržování zákonů ze strany občanů, ale i v době, kdy bojujeme s pandemií. Že třeba lidi nebudou tím pádem motivování dodržovat opatření. Když vidí v případě Babiše, že ani on ty zákonné normy nedodržuje. Výslovně i napsali, že on by měl jít příkladem, že nejen že je od něj očekáváno, že by měl zákony vytvářet, ale že by je měl hlavně i dodržovat. 

To jsou docela výrazné a ostré závěry. Jak na to Andrej Babiš reagoval?
Andrej Babiš se proti verdiktu Černošic opět odvolal. On ho označil za absurdní a už dříve avizoval, že se bude bránit. Říkal, že to je jen další střípek z mozaiky útoků na něj ze všech stran. V odvolacím řízení argumentoval podobně jako třeba i u soudu, protože mezitím Černošice zažaloval. Nakonec pak svoji žalobu stáhl. Argumentoval tím, že dochází k porušení zásady ne dvakrát o tomtéž, že není možné projednávat ten stejný přestupek dvakrát. A s tím se nakonec ztotožnil i Středočeský kraj, který odvolání projednával a řízení opět zastavil.

Takže to je ten moment, kdy jste zjistila, že celý ten případ, navzdory dvojnásobnému totožnému závěru radnice v Černošicích, končí?
Přesně tak, protože poslední možnost – podobně jako posledně – byla opět podat žalobu k ochraně veřejného zájmu. Já jsem se na to doptávala na nejvyšším státním zastupitelstvím a bylo mi řečeno, že žádné podněty k tomu, aby se případ řešil, tam nedošly a výsledek by mohl zvrátit už jedině šéf žalobce Igor Stříž. Ten ale evidentně do sporu zasahovat nechce. Zřejmě právě z toho důvodu, že ani on, podobně jako jeho předchůdce Pavel Zeman, nevidí v podání žaloby k ochraně veřejného zájmu natolik závažný veřejný zájem, aby takový krok učinil. Podobně, se k věci postavil i veřejný ochránce práv, ani ten se aktuální případem zabývat nechce.

V závěrech Černošic stojí, že je zvlášť důležité vzít v potaz, že se Andrej Babiš dopouštěl takového jednání – a teď míněno tím, že vlastnil média v době, kdy zastával politickou funkci –  jako premiér, což může podle rozhodnutí mít dopad na celou společnost. Vy sledujete premiérovy kauzy celé roky, píšete o střetu zájmů dlouhou dobu. Dá se takový dopad pozorovat? A má Česko pohled na střet zájmů vyřešený?
Já bych řekla, že kauza střetu zájmů, přestože Babiš usedne v opozici, tu s námi bude ještě několik dalších let. Protože coby poslanec Babiš nadále nesmí vlastnit média. Otevřít by se mu ale mohla cesta k evropským dotacím, které byly doteď pozastaveny a mohly by být opět odblokovány. Ale problém je, že české úřady s výsledky prověrek střetu zájmů stále nesouhlasí. Brusel bude možná chtít nejdříve vypořádat staré resty, než Agrofertu pustí další peníze. A to se Česku zatím nedaří. Probíhá neustále korespondence s Bruselem právě o nápravných opatřeních.

A do toho teď ještě Evropská komise s Českem zahájila řízení kvůli nesprávné definici skutečného majitele v zákoně. Což je opět překážka, která by Česko mohla odříznout od peněz z Bruselu. A kromě toho to vypovídá i o tom, že se nepodařilo vnést vyšší transparentnost do vlastnických struktur firem. Navíc střet zájmů se nemusí dotýkat v budoucnu pouze Babiše, jak nám ukázala kauza kolem původního kandidáta na ministra průmyslu a obchodu Věslava Michalika, který, jak se ukázalo, podnikal přes anonymní struktury na Kypru. Nakonec se nominace na ministra vzdal. Ale je stále otázka, zda se během posledních několika let podařilo české politické kultuře problematiku střetu zájmů zakotvit natolik, abychom se jí v budoucnu vyvarovali.