Gynekolog obchodníkem s chudobou? Selhání státu a špatné nastavení dávek, přibližuje reportérka

Matěj Skalický mluví s Annou Košlerovou, redaktorkou serveru iROZHLAS.cz

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

28. 6. 2022 | Praha

Malá obec, v ní několik nájemních bytů. V nich Romové platící podle starosty za bydlení několikanásobně víc, než by měli. Komu? Svému gynekologovi. Zvláštní příběh nesoucí znaky obchodu s chudobou vypráví Anna Košlerová z webu iROZHLAS.cz.

Editace: Janetta Němcová
Sound design: Damiana Jansová
Rešerše: Alžběta Jurčová
Hudba: Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Štěrkovou cestu lemují tři šedivé třípatrové domy. Před nimi jsou zaparkovaná jen dvě auta, která zde slouží více domácnostem. Vítejte v Sedčicích, malé vesničce na Lounsku. Jaký příběh skrývají ty tři šedivé třípatrové domy?
Tak Sedčice jsou malá vesnička, můžete si to představit jako pár domů podél silnice zhruba 9 kilometrů od Žatce v Ústeckém kraji. Ve vesnici není žádná občanská vybavenost, není tam obchod, není tam škola ani hospoda. Jediné, co tam nejdete, je výrobna na krycí plachty od bazénů. No a jedny z domů, které v této vesničce nejdete, jsou právě ty šedivé domy, o kterých jsi mluvil, Matěji. Ty domy vlastní pan gynekolog Jiří Zimola. Pan Zimola podniká jako gynekolog i jako pronajímatel bytů. Těch bytů vlastní podle starosty obce zhruba 150. No a v těch bytech bydlí sociálně slabší.

Často jde o romské nájemníky, rodiny, které žijí ze sociálních dávek, jako třeba doplatku na bydlení. Mimo jiné tam taky ubytovává své pacientky a jednou z nich je právě i paní Markéta, která žije v 60metrovém bytě spolu se svými dětmi. Ty byty nejsou v úplně nejlepším stavu, a to ne kvůli nájemníkům - já vím, že tady existuje jakýsi stereotyp Romů, kteří neuklízí a demolují byty, ale všechny romské domácnosti, které jsem kdy navštívila, vypadaly naklizeně. A to byl právě případ i paní Markéty. Ten byt nebyl v dezolátním stavu, protože by tam byl nepořádek, ale protože bylo vidět, že se o ty byty nikdo nestará. Jediný způsob, jak se tam topilo, bylo kamny na dřevo. Z těch kamen vedle trubky do zdi a kolem té trubky byla vysekaná díra, která nebyla nikterak zatěsněná. Bylo tam několik tapet přelepených přes sebe a bylo vidět, že prostě za tím ta zeď chátrá. V bytech byly oprýskané zdi, stejně tak byla oprýskaná chodba. Bylo vidět, že tam nikdo neuklízí, všude byla vrstva prachu. Prostě bylo zjevné, že v těch bytech, v tom domě nikdo neuklízí, že tam třeba nejezdí uklízečka.

Paní Markéta, to je, nebo není pravé jméno té dané nájemnice?
Paní Markéta není pravé jméno nájemnice. Já ve snaze ochránit všechny, se kterými jsem mluvila, tedy nájemníky bytů pana Zimoly, jsem pozměnila jména. Také jsem nezmiňovala výši nájmu, který platí, ani kolik dětí v té rodině je, protože se jedná o extrémně zranitelné lidi a snažím se dělat vše pro to, aby byli chráněni.

Takže zoufalá situace romských nájemníků v několika domech v malé vesničce Sedčice na Lounsku. Ty jsi zhruba popsala, jak to tam vypadá, jak ses tam i sama cítila, když jsi to místo navštívila. Zmínila ses o paní Markétě, to je jedna z nájemnic.
Paní Markéta je Romka, která zároveň dochází k panu Zimolovi, tedy vlastníku bytových jednotek, do gynekologické ordinace. Jinak v domě žijí převážně romské rodiny. Když jsem se na to ptala pana gynekologa, tak popsal své nájemníky jako mix, jako křížence a jako kafe s mlékem. Problém je, že právě tito lidé, kteří jsou často ze sociálně slabších skupin, mu platí mnohonásobně vyšší nájem, než je pro tu oblast běžné.

„Já odděluji přísně, co je podnikání v této oblasti a co je medicína - A jak to oddělujete? Jestli byste na ty ženy narazil, kdyby nechodily k vám do ambulance. - Mě tady zná tolik lidí, že já ani nevím, že je moje pacientka, když se mě někdo dotazuje, jestli bych jí ubytoval v bytě. (archiv Anny Košlerové)“

Nájemní cena obecních bytů je nějakých 21 korun na metr čtvereční, zatímco gynekolog po lidech chce až 7,5krát tolik. Ta cena, kterou mu za nájem platí, je opravdu nepřiměřená. To mi potvrdil jak starosta, tak vlastně dva různí makléři, kteří odhadli maximální cenu bytů v této lokaci kolem 5 000 korun na měsíc. Když jsem si listovala nabídkami nájemních bytů, tak jsem našla, že za podobnou cenu nebo i nižší se dají sehnat byty například v centru Brna nebo v centru Plzně.

Markéta a pravděpodobně i ostatní platí nájem ze sociálních dávek, jako třeba příspěvku na péči, který má sloužit k něčemu úplně jinému. Po zaplacení nájmu jí zbývá něco kolem 10 000, a to na celou rodinu. Z toho musí hradit jídlo pro všechny členy své rodiny, lístky na autobus, hračky dětem a podobně. Ty rodiny žijí opravdu z mála. Často ohřívají konzervy s gulášem. Také jsem tam zažila scénu jako z minulého století, když tam přijelo auto s vozíkem, který byl plný brambor. Ty se tam pak rozdávaly rodinám. Já jsem to celé pozorovala z dálky, takže se mi nepodařilo zjistit, kdo za tím stál, ale prý tam takto vozí ty brambory co 14 dní. No a pak mi ještě paní Markéta říkala, že tam vlastně na těch 18 bytových jednotek mají jen dvě auta, které si vzájemně vypůjčují.

Mě zaujala jedna věc na tom tvém povídání, a to, že platí několikanásobně vyšší nájem, než by v té lokalitě, ve které bydlí, měli. To, předpokládám, není úplně normální situace…
Ano, oni ten nájem platí, protože si o to pan gynekolog řekl. A pro Romy i lidi ze slabších skupin je prostě často těžký si najít bydlením, takže když jim ho někdo nabídne, tak ho vezmou, a to i s tou vyšší cenou. Je to takový paradox. To mi například popisovala i paní Markéta, že je vlastně vůbec ráda, že jim někdo dal nájemní smlouvu. Když jsem se na to ptala gynekologa Zimoly, tak mi řekl, že si je toho všeho vědom, že ví, že ubytovává romské rodiny a že mám být ráda, že mají kde bydlet. A na otázku, co bylo jeho motivací, odpovídá, že má konkurenci a že se mám ptát dalších stovek tisíců pronajímatelů bytů, co bylo jejich motivací.

„Řekněte mi, odkud vane vítr, kdo vám dal podnět a já budu hned vědět, odkud to jde. Já tady mám konkurenci jak gynekologickou, tak jinou. Kdo sem ty Romy dotáhl spíš se zkuste zamyslet nad tím...do toho regionu, jo. Byli to naši předci. Takže každý děláme, co umíme. - Je vaší motivací jim pomoci nebo jim poskytnout bydlení nebo co je vaší motivací? Na to se celou dobu ptám. - Ptejte se statisíců pronajímatelů bytů, co je jejich motivací. - No, tak já se ptám zrovna vás. - No samozřejmě, no tak podnikám v této oblasti, mám byty, tak co vám na tom vadí. Buďte ráda, že naši spoluobčané mají kde bydlet. (archiv Anny Košlerové)“

To znamená, že oni platí, ty jsi říkala, až 7,5krát vyšší měsíční nájem, než je v té lokalitě běžné. Zároveň, abych ještě připomněl, jejich domovním je jejich vlastní gynekolog, aspoň tedy v případě paní Markéty. Není to proti nějakému lékařskému kodexu?
Tak celý tento příběh má několik rovin. Je tu ta etická rovina, potom je tu rovina obchodu s chudobou. A pak je tu ta rovina toho, že tu máme systém, který umožňuje lidem, jako je pan Zimola, aby těžili z dávek, které jsou míněny pro sociálně slabší obyvatele.

Když začneme s tou etickou rovinou, tak je dobré se ptát, jestli je v pořádku, když doktor pronajímá byty svým pacientkám, a je tudíž v dvojí roli, v roli dvojí autority - doktora i pronajímatele. Já jsem studovala etický kodex lékařské komory, podle které nesmí lékař zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoli způsobem. Když jsem mluvila se zástupci lékařské komory, konkrétně s panem Danielem Valáškem, tak říkal, že v tomto případě zákon nenastavuje žádná pravidla a pacient i doktor mají svobodné rozhodnutí. Pak je namístě se ptát, jak moc svobodné rozhodnutí to bylo v případě, že ubytované rodiny nemají kam jinam jít, a v případě pacientek, které se třeba bojí výměny gynekologa.

Já jsem na celý tento příběh narazila zcela náhodou, když jsem psala o nedobrovolné sterilizaci romských žen a pídila se po tom, v jakých podmínkách oběti žijí. Jeden z příběhů mě dovedl právě až sem do Sedčic, do bytů, které vlastní pan Zimola. Teď si představte ženu, která byla sterilizovaná a potýká se s gynekologickými problémy. Na vztahu s gynekologem je závislá, její zdraví více než třeba u jiných pacientek je závislé na důvěře s panem doktorem. A teďka se nachází v situaci, kdy kromě toho vztahu gynekolog-pacient mu také platí nájem, které horko těžko skládá z různých dávek a ví, že šance sehnat ubytování jinde je mizivá. Přijde mi zcela adekvátní se ptát, o jak moc svobodné rozhodnutí se v tomto případě jedná.

Mluvila jsem o tom s právničkou z Ligy pro lidská práva Annou Štefanidesovou, která se dlouhodobě zabývá zdravotnickým právem a podle ní to vůbec pořádku není, obzvlášť ne v případě, kdy se jedná o lidi ze sociálně slabších skupin, protože v případě, že by gynekolog zdravotní službu z jakéhokoliv důvodu neposkytl, tak není jisté, že by byla schopná si najít jiného gynekologa nebo v tom opačném případě jiné bydlení. To je ta etická rovina.

A teď ještě tedy ta druhá rovina, to znamená ten tebou zmiňovaný obchod s chudobou a 7,5krát vyšší nájemné, než platí jiní v té lokalitě, respektive než je obvyklé. Na to ses ptala expertů, jestli to nese známky vykořisťování, zneužívání té situace?
Tam je ten paradox, že sociálně slabší platí vyšší nájmy. Často je tento nájem financovaný ze sociálních dávek, jako třeba zmíněného doplatku na bydlení. Ten doplatek na bydlení přerozděluje úřad práce a vypočítává ho podle výše nájmu a podle něčeho, čemu se říká, cena v místě obvyklá. Ta se vypočítává tak, že úřad práce vezme tři nabídky z podobně velkých bytů z jedné lokality a na základě toho vypočítá, co je přiměřený nájem pro dané místo. Jenže když máte místa, jako jsou Sedčice, kde jediným pronajímatelem bytů je pan Zimola a úřad práce tedy nemůže stanovit cenu v místě obvyklou, tak se vypočítává na základě průměrných nákladů na bydlení a daný počet obyvatel. A samozřejmě tedy podle výše nájmů. Pan Zimola má v tomto případě obrovskou volnost si stanovit libovolnou výši nájmů, kterou mu pak úřad práce přímo proplácí. Zatímco kdyby úřad práce disponoval více nabídkami komerčních bytů, tak by pravděpodobně došel k závěru, že výše tohoto nájmu je pro danou lokalitu nesmyslně vysoká.

Kdybych to měla shrnout, tak já jsem nezjistila, že pan doktor dělá něco vyloženě ilegálního. Jeho chování z pozice gynekologa je ale eticky sporné a z pozice pronajímatele také, protože využívá sociálně slabších rodin a dávkového systému pro vlastní zisk, který je pravděpodobně hodně vysoký vzhledem k tomu, že těch bytů vlastní minimálně vyšší počty desítek.

Anno, ty ses ptala třeba v obci starosty, starostky, do jaké míry je pan Zimola známou osobností a je známý tím, co dělá mimo to, že je gynekologem?
Ano, já jsem mluvila se starostou obce Nové Sedlo, pod kterou Sedčice spadají a ten Zimolovo podnikání označil jako zlodějinu. Říkal, že si s tím moc neví rady, že gynekologa už dvakrát nahlašoval na úřad práce, ale že ti s tím nic neudělají, protože pan Zimola má víceméně monopol na nájem komerčních bytů, tak si zkrátka může dělat, co chce. Starosta stál o to, aby obec tyto byty vykoupila a pronajímala je za přiměřenější nájem, tedy nějakých těch 21 korun na metr čtvereční místo těch zmíněných 180, které nájemníci platí teďka. Zimola si je vědom, že to starostovi vadí, říkal, že ví, že někomu to leží v žaludku a že má se starostou spíše napjatější vztahy, ale že nedělá nic nelegálního, že prostě zkrátka podniká.

Ty si taky říkala, že ses o tom bavila s experty na lidská práva a podobně. Tak co na to lidskoprávní organizace vůbec říkají? Je nějaké řešení? Dělají s tím něco? Upozorňují na ten problém?
Lidskoprávním organizacím se to samozřejmě nelíbí. Mluvila jsem s lidskoprávní aktivistkou a akademičkou Gwendolyn Albert, která říkala, že v tomto případě nejde jen o selhání státu a špatného nastavení dávkového systému, ale také o vykořisťování lidí v nouzi.

„Je absurdní, že příspěvek na bydlení…že stát nepřišel na to, jak zhodnotit své vlastní peníze. Tito lidé byli očividně státem označeni za osoby, které potřebují tuto podporu, což je v pořádku, ale nechá lidi, vlastníky nemovitostí, aby na tom bohatli. Tomu nerozumím. (archiv Anny Košlerové)“

To, že nefunguje ten dávkový systém, lze vyvodit z toho, že lidé jako pan Zimola dostávají peníze na svůj bankovní účet, a to přímo od úřadů práce. V mnoha případech jsou sociálně slabší pouhým nástrojem, jak z dávkového systému těžit a ty peníze jim vůbec nemusí projít rukou. No a pak jsou tu lidé jako Markéta, která dostane peníze od Úřadu práce na svůj bankovní účet, ze kterého ho vybírá v hotovosti a dává panu Zimolovi. Mluvila jsem taky s Adamem Fialíkem z platformy pro sociální bydlení, který popisoval, že lidé ze sociálně slabších skupin, obzvlášť Romové, opravdu nemají na výběr, kde bydlet a prostě musí brát úplně cokoliv. To jsou bohužel často byty, které jsou extrémně drahé, jsou placené z koktejlů různých dávek a jsou často v naprosto příšerném stavu. No a říkal, že celé toto počínání, pana doktora Zimoly nese známky obchodu s chudobou. A to právě tím, že platí hodně vysoký nájem a že ty byty jsou v nedobrém stavu.

Obchod s chudobou odkazuje na praxi, kdy se jedinec či skupina lidí snaží vydělat na chudobě druhých. Typickým příkladem je situace, kdy majitelé nemovitostí ve vyloučených lokalitách pronajímají za nadsazené ceny nevyhovující byty sociálně slabým lidem, kteří nájem hradí ze sociálních dávek. Pokud jsou nájemníci lidé pobírající takzvaný doplatek na bydlení, může peníze Úřad práce posílat přímo na účet majitele bytu.

Účinné řešení stát stále hledá. V reakci na zneužívání doplatků na bydlení začaly obce a města zavádět takzvané bezdoplatkové zóny. Ty ale zrušil Ústavní soud. Byly také snahy o přijetí zákona o sociálním bydlení, který měl situaci řešit. Už několikrát ale neprošel.

Například obec Rotava na Sokolovsku se v roce 2019 snažila se situací bojovat tím, že odkupovala byty.

„Radnice odkoupila 20 bytových jednotek v hodnotě 3 milionů korun. Jejich majiteli jsou často zahraniční vlastníci. Podle starosty Michala Červenky z ČSSD, se tímto způsobem snaží radnice regulovat počet nájemníků a zároveň příjemců sociálních dávek, kteří přicházejí do města. (ČRo, 13. 1. 2019)“

Ústecký kraj zase loni v září vládu vyzval k řešení situace v sociálně vyloučených lokalitách.

„Na jednání proto schválil výzvu, ve které požaduje kraj po vládě projednání dvou zákonů. Ty mají omezit migraci sociálně slabých a přibrzdit obchod s chudobou. (ČRo, 7.9.2021)“

Od letošního roku platí přísnější podmínky vyplácení problémového doplatku na bydlení. Ten má sloužit lidem, kterým po zaplacení nákladů na bydlení nezbývá dost peněz na živobytí. Nově se řídí pravidlem třikrát a dost. Jinými slovy - kdo opakovaně nezaplatí pokuty za vybrané přestupky, může o tuto pomoc v hmotné nouzi přijít.

A znovu, když se vrátím k té podotázce, jestli to má nějaké řešení, jestli tě někdo upozorňoval na to, že tady by to asi chtělo zlepšit, ale zatím nevidíme cesty. Je tam nějaké řešení té celé situace?
Tak právě třeba Gwendolyn Albert říkala, že by bylo vhodné pozměnit dávkový systém tak, aby na něj za A) dosáhlo více lidí a za B), aby to neumožňovalo lidem, jako je pan Zimola, z něj těžit a dostávat peníze rovnou na účet.

Protože jinými slovy vlastně pan Zimola teď inkasuje peníze od daňových poplatníků, tedy nás všech, protože tím, jak navyšuje tu cenu uměle se navyšují i ty dávky, které ti Romové, kteří u něj bydlí, dostávají. Chápu to správně?
Přesně tak.

Jsou i nějaké podobné případy tohoto příběhu, který nese známky obchodu s chudobou, i ve zbytku republik? Nebo známe něco takového z minulosti?
Ano, o tom jsem mluvila s panem Janem Černým, což je ředitel sociální integrace z Člověka v tísni, a ten říkal, že toto se bohužel děje plošně po celé České republice, že se děje to, že Romové a lidé ze sociálně slabších skupin bydlí v nepřiměřeně drahých bytech, protože nemají jinou možnost. Nedávno tu byl například medializovaný případ poslance Lubomíra Volného, který pronajímal byty v dezolátních stavech romským rodinám v Ostravě a účtoval si 17 000 za dvou nebo třípokojový byt.

Pan Volný od nich dostává nájemné, které zaplatí stát a které cenou odpovídá luxusnímu bydlení, ačkoli jde o byty podřadné kvality. (Reportéři ČT, 12. 3. 2018)

„Pane Volný, dá se tady rozsvítit? - Já nevim, já tu už dva roky nebyl. - Tak to zkuste. - Zkusím to. Nedá se tady rozsvítit, je to rozbité. (168 hodin 14. 3. 2021)“

„Nájemníci se bojí, že by skončili na ulici. (Reportéři ČT, 12. 3. 2018)“

„Nájem není 17 tisíc za třípokojový byt, to je částka, kterou platí 15členná rodina včetně spotřebování všech energií. (168 hodin 14. 3. 2021)“

„Vy jste platila 11 tisíc a od úřadu jste dostala kolik? - 5 900. - A z čeho jste platila ten zbytek? - Zbytek ona platila! - Zbytek já platím, mám důchod. (Reportéři ČT, 12.3.2018)“

A teď si představte, že žijete v takových podmínkách, kdy horko těžko zaplatíte drahý nájem, ten byt je v příšerném stavu, váš pronajímatel s tím nic nedělá, ale vy víte, že šance, že si nejdete jiného pronajímatele, který vás ubytuje, je naprosto minimální. Teď tam žijete spolu s rodinami, které jsou v podobné nebo ve stejné situaci. A já si úplně nedokážu představit, jak se z tohoto kruhu může někdo někdy vyhrabat. Například paní Markéta mi říkala, že se prostě odstěhovat nemůže, protože by si nic jiného nenašli, že jsou rádi, že vůbec něco mají.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, obchod s chudobou