‚Měl bílý plášť a autoritu.‘ Reportérka ČT popisuje příběhy žen, které viní psychiatra Cimického ze zneužívání

Zuzano, vy jste podrobně informovali o případu psychiatra Jana Cimického, který – alespoň podle informací, které se kupí v posledních dnech – čelí podezření, že zneužíval ve své pozici psychiatra své pacientky. Jak důležitý případ to je? Čím se vymyká z toho, co jsme dosud v českém veřejném prostoru v tomto ohledu zaznamenali?
Mimořádné je to hlavně proto, že se bavíme o lékaři, o doktorovi, psychiatrovi. To je vlastně člověk, ke kterému si ženy, se kterými jsme mluvili – a přibývá jich –, šly pro pomoc. Měly rozbolavělou duši. Místo toho, aby se dočkaly pomoci, tak jim naopak zasadil další ránu. Srazil je ještě víc na kolena a jejich problém neřešil, i když mohl být úplně jiný, ale naopak ony s ním mají problém o to větší. Často si to nesou až dodnes.

Jako první to téma otevřela po oznámení laureátů státních vyznamenání 28. října zpěvačka Jana Fabiánová.  Můžete připomenout, co v tu chvíli vyšlo najevo? Co celou kauzu rozpoutalo?
To byl vlastně úplně klíčový moment, protože kdyby 28. října Hrad nezveřejnil jméno Jana Cimického jakožto vyznamenaného u příležitosti státního svátku, kdyby psychiatr Jan Cimický neměl být oceněný medailí Za zásluhy o stát, tak jsme se to možná vůbec nedozvěděli. Protože Jana Fabiánová tehdy napsala na facebook, že má takovou zkušenost s Janem Cimickým, že ji sexuálně napadl. Řekla to už o několik dní dříve, v polovině října, v pořadu 13. komnata, ale tam ještě nejmenovala.

Už tak to bylo velmi drsné svědectví, ale tam to jméno nezaznělo. Teď už spojení s oceněním bylo tak silné, že pojmenovala Jana Cimického jako toho, kdo ji napadl.

Můžeme popsat, jak vlivnou osobou v rámci systému psychiatrické péče Jan Cimický byl, nebo dokonce ještě je? Jakou vůbec pozici zastává v českém veřejném prostoru? Co vedlo až k tomu, že se ocitl mezi oceněnými na seznamu prezidentské kanceláře?
Jan Cimický je, tak jak jsem o něm nabyla dojmu, tak je nebo byl do velmi krátké doby před tím, co tady spolu teď hovoříme, brán za populární postavu, za psychiatra, který má vždy ke všemu co říct. Je to dnes třiasedmdesátiletý muž, který vystudoval lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově. Od začátku měl blízko k psychiatrii, a proto také už na počátku 80. let nastoupil do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Tam byl až do roku 1996 primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení, takže měl poměrně silnou pozici.

Zároveň to byl člověk, který vystupoval v zábavných pořadech, vystupoval jak na České televizi, tak v Českém rozhlase.

…vlastně popularizoval psychiatrii. Mimo jiné byl také spisovatelem. Psal detektivky a psal takové, řekněme, populárně naučné příběhy, které byly inspirovány jeho praxí. Něco se jmenovalo třeba Neznáme se odněkud nebo Psychiatr v kapse. Byla to taková populární postava. Ale co jsem nabyla naopak dojmu z odborné veřejnosti, tak Zdeněk Bašný, také velmi známý psychiatr, nám vlastně řekl, že moc neví, jak to, že pan Cimický má získat státní vyznamenání, protože odborná obec by ho na vyznamenání vůbec nenavrhla.

Zdeněk Bašný zároveň byl jeho nadřízeným v psychiatrické léčebně v Bohnicích.
Ano.

Sám takové chování zaregistroval?
Zaregistroval. Bylo to právě asi v první polovině 90. let, tam bych se nerada mýlila, ale zapadá to do časového rámce. Když s ním kolega Martin Mikule hovořil, tak velmi otevřeně popisoval, jaké zprávy měl o Janu Cimickém.

Mluvil konkrétně o dvou,stížnostech, které došly až k němu. Háček byl v tom, že ani jedno nebylo přímé svědectví ženy, které by se to dělo. Vždy to pocházelo od blízkých těch žen, od rodin. V jednom případě se dokonce dotazovala zdravotní pojišťovna, jestli metody, jako to, že Jan Cimický coby psychiatr sahá na ženy ve své praxi, tak jestli to je výkon, který má zdravotní pojišťovna hradit. Ale pan Bašný o tom věděl.

Co se na základě toho stalo?
Popisuje to tak, že s Janem Cimickým se o tom bavil. Jan Cimický vše ale popíral.

Došlo to k tomu, že se dohodli, že Jan Cimický opustí místo primáře a opustí i bohnickou léčebnu.

Pro pořad 168 hodin jste potom mluvila se třemi zneužitými ženami. Jaké jsou jejich příběhy?
Drsné.  Všechny příběhy spadají do doby před lety. Nejsou to příběhy aktuální, to je potřeba říct. Jeden spadá do konce 80. let, dva z nich do druhé poloviny 90. let.

Když jsme mluvili se ženami, které navštěvovaly Jana Cimického už v jeho soukromé praxi, to znamená příběhy z 90. let, tak ty scénáře byly jako přes kopírák. Všechny tři nám popsaly, že už na druhé schůzce s panem Cimickým došlo k tomu, že je vyzval, aby se svlékly do půli těla a začal je osahávat na prsou. Následně je začal líbat. A to tím způsobem, popisovaly to jako velmi surově, říkaly: strčil mi jazyk do pusy.

V tomto jsou si ty příběhy velmi podobné.

Všechno to jsou události, které se děly, jak jste říkala, v 80. letech a v 90. letech. Jak se vám podařilo příběhy ověřit?
Pro nás bylo důležité, že příběhy, tak, jak zazněly na naše kamery, tak už zazněly někdy v minulosti. Ne sice ještě veřejně, ale pro blízké těch lidí a třeba pro sexuology, ke kterým potom ty ženy došly.

Příběhy byly tenkrát před lety vykládány úplně stejně, jak to ty ženy popisují dnes.

Což dává důvod k tomu si myslet, že si to teď nevymyslely najednou, protože by to bylo řekněme módní, tak, jak se třeba objevuje v některých diskuzích na facebooku, kde to lidé zpochybňují, že si ženy najednou vzpomněly. Ale pro ně to jednak bylo mimořádně těžké a jednak už to dříve někomu takto řekly.

Takže není možné,  že se to vyprávění třeba mohlo změnit, že dnes by ženy vyprávěly příběh trochu jinak, řekněme kritičtěji nebo v nějakém obviňovacím stylu vůči panu Cimickému?
Co víme, tak to tak nebylo. Pořád to zní stejně. Dokonce některé pasáže, které jsme neměli potvrzené z minulosti, že už by tak byly vyprávěny, tak jsme prostě nepoužili. Jednoduše z toho důvodu, aby právě nebyly takto zpochybnitelné, protože nevíme, jestli ta žena opravdu k tomu nedospěla až teď po letech, že by bylo něco, řekněme, dobarveno nebo se změnilo v jejich vzpomínkách. Prostě to, co nám neřekl ještě někdo další, tak jsme ty ženy nenechali říct z televize veřejnosti.

Zuzano, jaké důsledky pro ně mělo zneužívání, o kterém mluví, ze strany psychiatra Cimického?
Jedna z žen se zdá být taková srovnaná, ta už se s tím nějak závažně nevypořádává. Ale další třeba popisuje, že když poté opakovaně na veřejnosti Jana Cimického potkala, tak měla uvnitř takové pnutí a měla chuť, říkala, měla jsem chuť vytrhnout mu tu sklenici s vínem nebo pivem a vylít mu to na hlavu a říct mu: Vy víte, za co to máte. Takže tam určitě pnutí je. Dále se mi po reportáži ozvaly i ženy, které se s tím dále vypořádávají. Mají problém nebo měly problém obecně s muži. Prostě to narušilo důvěru jednak v lékaře a říkají třeba: Teď bych měla problém jít k psychologovi nebo psychiatrovi, protože má zkušenost je takováto.

Je důležité říci, že se nebavíme jen o pacientkách, o ženách, které by byly duševně zlomené, které si přišly pro pomoc. Ale obvinění přišla veřejně i od žen, které žádný psychologický problém neměly. Veřejně o tom na sociálních sítích promluvila třeba novinářka České televize Martina Vrbová Hynková, která s psychiatrem Janem Cimickým spolupracovala na televizním projektu.

Když ho prosila o konzultaci ještě o nějakém dílčím případě, kterým se tam měli zabývat, tak si ji pozval k sobě do ordinace a tam se stalo úplně to stejné, jak jsme se o tom bavili.

Prostě ji začal osahávat, zaútočil na ni a jí se podařilo po nějakých peripetiích z ordinace utéct, skončit s tím projektem a s Janem Cimickým už dále nespolupracovat. 

Mluvila jste i s experty. Co vám řekli o tom, jak důležitou roli v celém kontextu hraje, že šlo právě o psychiatra, o člověka, jak jste to říkala v úvodu, který měl léčit ženy, které se potýkaly s nějakými mentálními problémy, ale v konečném efektu, jak tvrdí, je zneužíval?
To je také důležitá věc. Protože jak Hana Fifková, tak Zdeněk Bašný, sexuoložka a psychiatr, říkají, že to je přesně to zásadní.

Byl lékař, chovaly k němu důvěru, šly si k němu pro pomoc.

Navíc byl v nadřazené roli, protože byl psychiatrem, měl bílý plášť, měl autoritu. Toto si prostě lékař nesmí dovolit. Tím se zpronevěřuje tomu, co sliboval, když se chtěl stát lékařem. Měl pomáhat lidem a naopak využil jejich tíživou situaci, kterou si k němu přinesly a doslova je zneužil.

Jak jste říkala, tak Jan Cimický přišel o práci lékaře v bohnické léčebně právě z důvodu tohoto chování, nebo tak vám to alespoň řekl lékař Zdeněk Bašný, psychiatr a jeho bývalý nadřízený, někdejší ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice právě v první polovině 90. let. Vysvětlili vám experti, jak je možné, že se ta skutečnost nepromítla do pozdější praxe Jana Cimického?
Bylo to složité v tom, že když nemáte svolení od klientky, abyste s tím šla na veřejnost, abyste to veřejně řešila, abyste označila Jana Cimického za psychiatra, který se nechová tak, jak byste očekávala od psychiatra, tak prostě nemůžete jít ven a říct: Jan Cimický napadl moji klientku.

Navíc Zdeněk Bašný popisoval i to, že musíte velmi pečlivě zvažovat, jestli je ten člověk připravený na to veřejně mluvit o takovémto traumatu, které se mu stalo, jestli by ty ženy z toho naopak neměly další traumatický zážitek. To byl zřejmě důvod, proč se o tom v takové míře dozvídáme až teď po letech.

Ženy už mají za sebou další zkušenosti, jsou silnější, možná mají i odvahu tím, jak jich je mnohem víc. Ale tehdy to pro ně bylo možná i ohrožující dál jejich psychiku. Protože si musíme uvědomit, že už tak na tom nebyly psychicky dobře. V té situaci popisovat navenek takové trauma je prostě složité.

Proč se to neřešilo hned v tu dobu? Jeden z faktorů mohl být i ten, že ty ženy byly zpochybnitelné, prostě se psychiatricky léčily, měly nějaký problém. I v klimatu 90. let by prostě bylo velmi jednoduché říct, to je blázen, nevěřte jí, protože máte na druhé straně váženého lékaře, ikonu, oblíbeného, známého psychiatra Jana Cimického. Proti němu stojí žena, která má třeba psychiatrickou i diagnózu, léčí se třeba prášky. Není prostě důvěryhodná. To si myslím, že byla také jedna z obav, které vstupovaly do rozhodování, proč to hned na první dobrou nešlo ven.

Dá se na základě toho, co jste se dozvěděli z rozhovorů, usuzovat také na to, jestli se obecně mění klima ve společnosti? Narážím ještě na jednu věc, protože zpráva o možném zneužívání ze strany psychiatra Cimického se objevila – bylo to před 20 lety – v týdeníku Týden, kdy reportérka Kristýna Wanatowiczová zveřejnila článek se svědectvím jedné z bývalých pacientek. Tehdy to zřejmě podle všeho větší vlnu zájmu nevyvolalo a rozhodně se to nijak neodrazilo na veřejném obrazu psychiatra Cimického. Je možné to nějak vysvětlit?
Mám z toho pocit, co jsme tak nějak vyzjistili, když jsme téma zpracovávali, že jde hodně i o klima, které je ve společnosti. Prostě v 90. letech přijít na veřejnost s něčím takovým, bylo možná složité. Společnost to nevnímala jako problém. Ale teď i po kauzách a aférách typu MeToo, po kauzách Dominika Feriho je téma mnohem živější, získává asi mnohem větší pozornost i od nás, od novinářů. Navíc se prostě podařilo získat výpovědi žen.

Není pravda, že by se v minulosti minimálně odborná společnost nezabývala tím, co je etické v postavení lékař – klientka. Třeba sexuologická společnost, do níž právě patří i Hana Fifková, řešila svůj etický kodex. Hana Fifková mi říkala, že právě v 90. letech museli říct, že dráždění klientky na genitálu prostě není metoda, která by se mohla vydávat ať už za terapeutickou, nebo diagnostickou. Takto divoké 90. roky byly a musely se tehdy v odborné společnosti stanovovat hranice, co je a co není přes čáru.

Považují to dnes lékaři odborníci za selhání, že k těm věcem docházelo?
Minimálně z pohledu Hany Fifkové ano, protože ona i teď upozorňuje, že teď už by se toto vůbec nemohlo stát. Toto je v roce 2021 úplně nemyslitelné, ale tehdy se pro nás teď takto absurdní věc musela prostě řešit.

Snažili jste se zkontaktovat i psychiatra Cimického se žádostí o reakci. Povedlo se vám to? Jakým způsobem na všechna obvinění reaguje? Zmínili jsme, že je odmítá, ale situaci nějak vysvětlil?
Ne, ne. Jediná reakce Jana Cimického pochází už tuším z posledního říjnového dne, kdy ČTK napsal – a to je citace: Jednoznačně odmítám jakékoliv nařčení, které proti mně bylo vzneseno na sociální síti…

To už byla reakce na Janu Fabiánovou. K tomu ještě dodal:

Jan Cimický zkrátka odmítá, že by se něčeho takového dopustil. Snažili jsme se mu ještě dovolat. Telefon nebral. Snažili jsme se ho potkat u jeho psychiatrické ordinace. Ani tam jsme ho nezastihli. V SMS už jen dodal, že právníci mu doporučili, aby už se k tomu dál nevyjadřoval.

Vaše reportáž i informaci dalších médií, která se tématu věnovala, třeba Hospodářských novin, rozpohybovala zjevně vlnu reakcí. Už víme, že dosluhující premiér Andrej Babiš, předseda ANO, uvedl, že by psychiatr Jan Cimický neměl dostat státní vyznamenání. Otázkami svědectví dotyčných žen už se zabývá i policie. Co se bude dít dál?
To je otázka. Mluvila jsem s advokátkou paní Hrdou, která se věnuje problematice obecně sexuálního zneužívání a násilí. Teď shromažďuje případy žen, které se jí dál ozývají, protože zastupuje paní Fabiánovou. To, k čemu směřuje, je získat co nejvíce příběhů i z mladší doby, ne tak dávné, jako jsou 90. léta, aby docílila toho, že tyto činy, o kterých se tady bavíme, které jsme popsali, by nemohly být promlčené.

Říká, že pokud budou mladší případy, tak je tam podezření, že to konal kontinuálně, a tedy nemohou být promlčené ani věci, které se staly v 90. nebo na konci 80. let. Takže to je cesta, která by v budoucnu možná mohla dojít až k soudu. Samozřejmě bude záležet na tom, jak to vyhodnotí policie a jak se jí podaří najít další příběhy a další svědectví dalších žen.

Ale měli bychom říct, že v tuto chvíli pan Cimický žádným obviněním nečelí.
Ne.