Komentátor Holub: Je to prapodivná situace, vláda rekordně navyšuje důchody ve chvíli mimořádných schodků

Ten zákon o mimořádném zvýšení důchodu je v linii toho, co vláda dělala v uplynulých čtyřech letech. Průběžně se snažila zvyšovat příjmy občanů. Nakonec vůbec největší změnou v tomto směru bylo snížení daně z příjmu fyzických osob. Tam de facto vláda „darovala“ 120 miliard korun. Tentokrát opět mimořádně zvýšila důchody.

Výdaje, které bude muset státní pokladna navíc zaplatit, jsou 30 miliard. Takže je to do značné míry v řádu věcí a vzhledem k tomu, že máme něco přes dva měsíce do voleb, tak se dalo něco takového čekat právě v tuto chvíli.

Takže myslíte, že to načasování nebyla náhoda?
Nepochybně tam hrály volby zcela klíčovou roli. Šlo o to, že díky valorizačnímu mechanismu se v uplynulých letech důchody zvyšovaly samovolně poměrně rychle o nějakých 900 korun měsíčně každý rok. Teď už valorizační princip důchodcům tak nepřeje. Zvýšil by důchody o necelých 500 korun, což bylo před volbami z pohledu vládní koalice neúnosné. Takže přihodili dalších 300 korun. To byl hlavní smysl zákona.

Jak zmiňujete, šlo o návrhy vládních stran ANO a ČSSD. Z opozice je podpořili ještě komunisté a SPD. Pro schválení tzv. výchovného byli i poslanci KDU-ČSL. Zbylé strany ODS, Piráti, TOP 09 a STAN byly proti. Můžeme shrnout, jaká byla argumentace jednotlivých stran?
Zvyšování důchodů před volbami jde velice snadno, protože opozice málokdy oponuje. Vy jste i říkala, že SPD Tomia Okamury hlasovala pro zvýšení důchodů. Komunisté se také zpěčovali spíše opticky. Lidovci také v tom rozhodujícím hlasování nakonec zdvihli ruce.

Ani ty strany, které byly proti, se nevyjadřovaly nějak dramaticky. Když se to spočte, tak TOP 09 říkala, že je správné přidat matkám 500 korun na důchod za každé dítě. Tam už jim zase tolik nevadilo, že to bude stát 18 miliard, ale v každém případě varovali před tím, že není možné zvyšovat deficit rozpočtu jen tak bezstarostně a že by vláda měla také navrhnout nějakou cestu, jak těch 30 miliard, na které přišlo toto hlasování, někde zase ušetřit.

To byla námitka, na kterou samozřejmě vládní koalice nereagovala. Protestovala ještě Občanská demokratická strana, která stejně tak upozorňovala na to, že není možné vést veřejné finance do tak ohromných deficitů, jak je vede současná vláda.

Když se podíváme, že v příštím roce současný návrh rozpočtu předpokládá deficit 390 miliard, což vzhledem k výkonu ekonomiky bude asi druhý největší deficit v Evropské unii, tak je opravdu dost nepochopitelné, proč sněmovna svým hlasováním doporučuje zvýšit výdaje o dalších 30 miliard. Jestli se tím schodek zvýší na 420 miliard nebo jestli se najdou nějaké úspory, to samozřejmě dnes nikdo nevíme.

Argument finanční udržitelnosti zaznívá i od řady ekonomů, kteří připomínali, že je opravdu potřeba se ptát, kde stát na navýšení důchodů peníze vezme. Když se podíváme na argumentaci vlády, řekla, odkud chce čerpat? Jak dodatečné navýšení důchodů, které by mělo obnášet nějakých 30 miliard navíc i s těmi dalšími subvencemi, jak tu částku chce financovat?
To jsme neslyšeli. Vláda teď jede na vlně vysokých deficitů a zřejmě před volbami nevidí důvod, proč to jakýmkoliv způsobem vysvětlovat. Je to vlastně taková prapodivná situace, že ve chvíli, kdy státní rozpočet opravdu nemá peníze, tak zažíváme nejvyšší mimořádné navýšení důchodů za posledních, řekněme, deset let.

Navíc tím vyrábí i rekordní schodek důchodového systému. Takže se vůbec nedovídáme, jak vláda chce peníze ve státním rozpočtu najít. Pokud jde o samotný důchodový systém, který se dostává do rekordního schodku, tak tam prostě státní rozpočet peníze dosype. Pokud se to někomu nelíbí, tak nad takovou kritikou vládní politici jen krčí rameny. Paní ministryně Jana Maláčová, která to třísetkorunové navýšení navrhla, říká, že si musíme uvědomit, že ze sociálního pojistného v příštích letech nebudeme schopni financovat důchodový systém.

A že by důchodový systém měl dostat příjmy odjinud, třeba právě daní z příjmu fyzických osob, že by se část peněz vzala a dala na důchody. Takové argumenty zaznívají, ale je to víceméně na úrovni teorií. Nemyslí se tím, že by se něco konkrétního udělalo.

Když mluví třeba i ministryně financí Alena Schillerová (za ANO) o tom, že se dá šetřit například zmrazením platů ústavních činitelů nebo v platech úředníků, snižováním provozních výdajů atd., stačil by tento způsob šetření, přineslo by to něco podstatného, co se týče státního rozpočtu, schodku a dluhu?
To je jen rétorika, která asi může platit pouze před volbami. Dá se říci, že ústavním činitelům vezmeme peníze, vezmeme peníze těm zlým úředníkům. Ještě by se dalo dodat, že zavedeme nějakou ještě vyšší milionářskou daň, než máme dnes.

Ale těmito kroky se obvykle ušetří jedna nebo dvě miliardy korun, takže při 390 miliardách deficitu v celém rozpočtu a 60 miliardách deficitu v důchodovém systému to samozřejmě nehraje vůbec žádnou roli. Ona na to upozornila i předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová, která vysvětlila, že náš důchodový systém je vlastně v takovém dlouhodobém schodku, který se bude v příštích 20 letech prohlubovat. Měli bychom s tím něco dělat, jinak se celý systém zhroutí.

To by mohlo v překladu znamenat, že se státní důchody už třeba vůbec nebudou zvyšovat, případně že se budou muset naopak výrazně zvyšovat daně. To je perspektiva, ke které jsme zvýšením důchodů určitě udělali jeden krok.

Vy jste o tom i psal ve svých komentářích, že Národní rozpočtová rada varuje velmi důrazně, že se státní rozpočet propadá do nezvladatelných dluhů. Zmiňoval jste to, že Česko je jednou ze zemí v evropském prostoru, kde státní dluh roste velice rychle, takže se dá říct, že toto opravdu mohlo být na dlouhou dobu poslední zvyšování?
Myslím, že ještě v tuto chvíli a v dalších letech jsme schopni utrácet velké peníze a že nám na to ještě pár let někdo půjčovat bude. Jen nevíme, kolik let to přesně bude. Je docela zajímavé srovnání Česka a dalších východoevropských zemí, které se při této krizi naučily tomu, že si mohou půjčovat opravdu velké peníze a rozdělovat je buď na podporu ekonomiky nebo na podporu příjmů obyvatelstva.

To východoevropské země dosud nedělaly. Česko je v tom, řekl bych, hodně radikální. Rozhodně rozděluje více než například Polsko, Rumunsko, pobaltské státy. Vtip je v tom, že podobnou zkušenost udělaly jihoevropské státy při minulé finanční krizi v letech 2008 až 2013, ale jejich deficit se nafoukl tolik, že potom došlo k tomu, že jim bankéři, což byli v jejich případě samozřejmě zahraniční bankéři, už nechtěli tolik půjčovat a donutili je k velkým úsporám ve státním rozpočtu.

My jdeme úplně stejnou cestou a je spíše otázkou času, kdy nakonec Česku nebude chtít nikdo půjčovat za slušný úrok. Ale je nutné připustit, že státní dluh je v této chvíli nějakých 40 procent hrubého domácího produktu, takže nám ještě pár let někdo půjčovat bude. Ale pokud se trend nezmění, tak nás nějaký náraz určitě v dohledné době bude čekat. Nejspíše už v příštím volebním období.

Ještě se vrátím k načasování, o kterém už jsme mluvili. Je jen pár měsíců před volbami. Když se na to podíváme z hlediska politického odkazu nebo toho, co tato vláda tímto opatřením zanechává té budoucí, ať už to bude kdokoliv, je rozumné krok tohoto typu v takovou chvíli prosazovat? Nehrozí třeba, že příští vláda s ohledem na veřejné finance opatření zruší?
Toho bych se nebál, protože žádná vláda nezasahuje přímo proti výši důchodů. Důchody, jak budou zvýšeny, minimálně v příštím roce budou vypláceny. Ani si nemyslím, že by v roce 2023 mohlo dojít k nějaké změně. Příští vláda je spíše nucena k nějakému reformnímu kroku, ke kterému by třeba jinak mohla přistupovat s větší rozvahou či s většími odklady.

Tím, že se důchodový systém dostane do tak velkého deficitu, se vlastně neustále bude připomínat, že nějaká reforma je potřeba, respektive bylo by dobré, kdyby Česká republika měla představu o tom, jak se důchodový systém bude v příštích letech rozvíjet. To znamená, na jak vysoký důchod mají naději ti, kteří teď právě do důchodového systému platí. Tady vláda Andreje Babiše udělala několik principiálních kroků, protože u důchodových systémů je obvykle spor dvou principů.

Na jedné straně se důchody chápou jako sociální dávky – stát odněkud vyplácí peníze těm, kdo jsou potřební, třeba seniorům. Na druhé straně je důchodový systém chápán jako pojišťovací systém, to je častější – kdo do systému dal nějaké peníze, tak se může spoléhat, že peníze dostane zpátky, až nastane ta pojišťovací událost, tedy až bude starý. Český důchodový systém je v deficitu v tom smyslu, že průměrný Čech v současné situaci – mluvím o Čechovi jako o muži – má naději, že dostane 70 procent toho, co státu na důchodech odvedl.

U žen je to o něco lepší, protože žijí déle a spíše využívají přerozdělovacího systému, takže dostávají zpátky podle současných propočtů nějakých 97 procent. Pětina občanů nedostane nic, protože před odchodem do důchodu zemře. Teď je třeba takto deficitní systém znovu promyslet a slíbit jasně těm, kdo do systému v této chvíli platí, kolik přesně peněz dostanou.

Schůdnou cestou – v tom jsou asi všichni zajedno – je nějaká zásadnější reforma. Ta reforma by nejspíše měla řešit současný průtokový systém – všechny peníze, které člověk dává do pojistného, jsou vypláceny současným důchodcům. Že by se část peněz, které člověk platí na sociální pojištění, ukládala v penzijních fondech, tam by opravdu byly uloženy a připraveny, že se potom vyplatí lidem, kteří peníze do fondů vložili.

Samozřejmě část důchodů by mohla být průtoková, ale je třeba najít správný poměr, aby byl jednak systém spravedlivý, aby peníze dostával ten, kdo je do systému vložil, a na druhou stranu, aby přece jen zachránil ty nejchudší. Modelů je ve světě hodně. Nejčastěji se u nás mluví o tom, že bychom měli následovat švédský model, ale o tom v této chvíli není žádná diskuse, protože se jen dávají peníze těm, kdo jsou označováni za potřebné.

Jestli tomu správně rozumím, tak urgence změny nebo penzijní reformy, o které se mluví v českém prostoru dekády, se přibližuje tím, že se rizikové hraně začíná blížit i státní zadlužení?
Ano, přesně tak. Tím, že vláda teď zvyšuje výdaje důchodového systému, aniž má kryté příjmy, tak reformu přibližuje. Bude záležet na odvaze příštích vlád, jestli se do toho pustí, protože nelze popřít, že reforma určitě zatíží veřejné finance. Tím se samozřejmě myslí, že tím zatíží daňové poplatníky.

Schválení důchodů bylo, de facto posledním krokem této sněmovny před říjnovými volbami. Už se neočekává, že by sněmovna ještě při dalších schůzích něco intenzivně řešila. Vy jste v jednom ze svých článků vystavil něco jako poslanecký audit, něco jako účet, co se týče efektivity a intenzity jejich práce. Jak z toho auditu vycházejí? Co se podařilo prosadit oproti zákonům, které byly předloženy?
Určitě šlo o nejméně efektivní sněmovnu. To ukazují dvě jednoduchá čísla – myslím, že to jsou data do konce června, ta už se moc měnit nebudou. Bylo navrženo 754 zákonů, to je vůbec druhý nejvyšší počet pro nějakou sněmovnu, ale schváleno bylo necelých 300.

Takže takřka dvě třetiny norem, jakkoliv byly navrženy a sepsány a částečně i projednány, zůstaly ležet ve sněmovně. To je něco naprosto neobvyklého. Ještě je třeba dodat, že z těch 300 zákonů asi 80 zákonů byly tzv. pandemické normy, de facto to byla vládní nařízení, pro která sněmovna jen zvedla ruku v jednom čtení, takže efektivita byla opravdu neuvěřitelně nízká.

Kde pro to vidíte důvody?
Hlavní důvod, když se nad tím člověk delší dobu zamyslí, je v tom, že sněmovna nespolupracovala s vládou. Jednak je fakt, že vláda neměla ve sněmovně většinu, což by ovšem nemusel být důvod, proč by sněmovna byla nevýkonná. Ale jde o to, že komunikace mezi vládou a sněmovnou takřka neexistovala.

V Česku bývá zvykem, že předseda vlády je obvykle v úzkém kontaktu s předsedou sněmovny, případně se šéfem svého poslaneckého klubu, pokud předsedu sněmovny má jiná strana. Průběžně diskutují o tom, co je nezbytné ve sněmovně projednat, jak je možné zajistit potřebnou většinu. Je známo, že premiér Andrej Babiš v takovém kontaktu s předsedou sněmovny Radkem Vondráčkem (ANO) nebyl, že spolu vůbec nekomunikovali. Šéf největšího klubu ANO, Jaroslav Faltýnek, bral svou práci tak trochu ležérně. S nadsázkou vždy říkal:

„Mě všichni považují za toho, kdo tady celou sněmovnou řídí, kdo tady ovládá kuloáry. Ale vždyť já vůbec nic nedělám. Když někdo s něčím přijde a je to rozumné, sežene si většinu, tak si to nakonec může prosadit.“ To je samozřejmě nadsázka. Většinu bez souhlasu Jaroslava Faltýnka je v současné sněmovně těžké zajistit. Ale vysvětluje to, že celý legislativní proces stál na značné náhodě. Pokud politik, dotyčný poslanec, ministr, byl dostatečně šikovný, tak podporu Jaroslava Faltýnka získal.

Poslanci by možná řekli, že do fungování sněmovny výrazně zasáhla pandemie. Obstálo by to jako argument, co se týče efektivity jejich práce?
Díky pandemii bylo schváleno více zákonů, než by bylo schváleno bez ní, protože 80 zákonů bylo schváleno během jednoho dne. Když daný zákon přišel do sněmovny, tak byl okamžitě schválen.

Takže pokud by nebyla pandemie, tak namísto 300 bychom možná měli 200 schválených zákonů. Třeba by se pár desítek nepandemických ještě nějak domluvilo, ale velkou naději bych tomu stejně nepřikládal. Protože se většina opravdu sháněla nesmírně těžko. Nakonec když to vidíme, tak poslední důležité zákony by nešly schválit, pokud by asi neexistovala nějaká neformální dohoda mezi kluby ANO a SPD.

Když se na ty zákony díváte, jsou tam ve vašich očích některé ze schválených, které budou mít zásadní dopad na fungování české společnosti v dalších letech?
Z pohledu opozice vlastně sněmovna dobře odvedla svou práci, protože zabránila většině projektů, se kterými přišla tato vláda. Když jsme se bavili o současném navýšení penzí, tak to je jen parametrická změna a českou společnost nějak výrazně nemění.

Vznikly tři zákony, které měly ambici a mohly změnit poměry ve společnosti. Jedním z nich bylo zdanění církevních náhrad, které prosadili s pomocí vládních stran komunisté. To by znamenalo určitou ostrakizaci církví ve společenském životě.

Ovšem tento zákon posléze zrušil Ústavní soud. Druhým takovým významným zákonem bylo odhlasování průběhu třetí a čtvrté vlny EET, což by samozřejmě mělo silný dopad na podnikatelské prostředí.

Ale tento zákon nakonec nevstoupil v platnost, protože sama vláda ho navrhla zrušit během pandemie. Takže asi jediná norma s ambicí něco změnit byla schválena teď nedávno, kdy ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (za ANO) po čtyřleté bitvě prosadila stavební zákon, který by opravdu mohl významně změnit a do značné míry i zlepšit průběh stavebního řízení.

Ovšem i tento zákon byl prosazen hodně nestandardními cestami a je proti němu tolik dramatických námitek, že právě v jeho případě bych se obával, že ho příští sněmovna okamžitě zruší, pokud by v budoucí většině měla významnou roli současná opozice. To ještě uvidíme.

Když se ještě vrátím k auditu, který jste sněmovně vystavil, mluvil jste o tom, že se ukazuje, že komunikace v rámci klasických součástí sněmovny – typu premiér s předsedou sněmovny Radkem Vondráčkem – v tomto případě to podle vašeho pozorování nebylo. O čem to z hlediska české politiky svědčí? Když bychom se dívali na to, jak to přeneseně vystavuje známku nebo resumé fungování české demokracie, dá se říct, že funguje stejně jako předtím, méně nebo více?
Z toho se dá usoudit, že sněmovna jednak funguje dobře, protože dokáže zabránit dobrodružným zákonům, se kterými přichází jednotliví lobbisté nebo jednotlivé zájmové skupiny. Na druhé straně očividně dochází k – řekněme – úpadku politické scény.

Protože k tomu, aby fungovala komunikace mezi vládou a sněmovnou, je nejspíše potřeba, aby v Česku existovaly efektivně pracující politické strany. My si samozřejmě pamatujeme, že v Česku takové politické strany byly, ale teď jsou nahrazovány ad hoc vzniklými politickými hnutími, které často fungují podle vůdcovského principu a jsou centralizovány. Tam efektivní komunikace nemůže být, pokud bychom tedy nechtěli sněmovnu z českého politického života úplně odstranit.