Komentátor Hartman: Ve sněmovně jsme svědky naschválů a konfrontací, projevuje se to na jejím fungování

Poslanecká sněmovna prošla v uplynulých dnech docela dramatickými momenty. Spustilo je projednávání novely pandemického zákona, které provázely nebývalé obstrukce. Petře, můžeme na úvod shrnout, v čem to dění bylo průlomové a jiné oproti tomu, co jsme zažívali a viděli dříve? Co to o současném stavu sněmovny ukázalo?
Obstrukcí jsme už zažili několik i v minulosti. Není to nic mimořádného. Možná mimořádná byla délka, jak dlouho obstrukce trvaly. Hlavně průlomové bylo to, že vláda si obstrukční jednání opozice zopakovala.

Nezopakovala si je z vůle opozice, ale z vůle vládní koalice, protože vláda nebyla schopna v Senátu komunikovat se svými kolegy, aby je přesvědčila o tom, že i když mají různé výhrady k novele pandemického zákona, tak aby ten zákon nevetovali a neposílali zpět, protože tímto krokem bylo zaručeno, že vláda si tím obstrukčním martyriem projde znovu. Byla to hrubá chyba. Ukázalo se to hned v následujících dnech.

Pojďme se vrátit do úterka minulého týdne. Tehdy sněmovní maraton začal, nakonec trval desítky hodin. Co všechno se v tu chvíli dělo?
Dělo se to, co se očekávalo – že Tomio Okamura dopředu avizoval, že pokud se pandemický zákon vrátí zpět do Poslanecké sněmovny, tak využije všech způsobů k tomu, aby ten zákon nebyl schválen. Vzhledem k tomu, že měl motivaci 28. února, což zase nebylo tak daleko, tak mohl živit naději, že bude obstruovat tak dlouho, dokud ten zákon nepřestane platit.

Vláda tomu nebyla schopna čelit, protože věděla, že možnosti těch, kteří chtějí obstruovat, jsou nemalé a že pokud je dokáží využít, tak mohou jednání natahovat o desítky hodin. A to se také názorně ukázalo. Vláda tomu mohla čelit různými způsoby, rozhodla se tomu čelit tím, že prodloužila to jednání, ale způsob, kterým k tomu přistoupila, byl nešťastný a vyvolal řadu otazníků.

Než se dostaneme k formě a k samotným obstrukcím, pojďme se podívat na obsah a na suť té věci, a to je novela pandemického zákona. Už jste to zmiňoval, že ji nejdříve schválila Poslanecká sněmovna, pak putovala do Senátu, ale Senát ji poslancům zase vrátil. Pojďme nejdříve říct, co je podstatou pandemického zákona? Proč na něm tak záleží?
Záleží na něm hlavně z toho důvodu, že politici tvrdili, že je potřeba řešit problémy kolem pandemie koronaviru jinak než setrvalým vyhlášením nouzového stavu. Za to byla v minulosti vláda Andreje Babiše kritizována, že nadužívá tento právní rámec a že by bylo dobré, aby zde existoval nějaký pandemický zákon.

O něm se dlouho mluvilo a nakonec se na poslední chvíli přijímal. V momentě, kdy menšinová vláda už nezískala podporu komunistů a neprosadila prodloužení nouzového stavu a ukazovalo se, že podle jiných právních rámců těžko může takovým zásadním způsobem omezovat život v této zemi.

Takže byl velmi rychle přijat pandemický zákon. Pandemický zákon byl přijat ve spolupráci vlády s opozicí. Jak další život ukázal, ani on nebyl příliš kvalitní. Navíc jeho platnost byla jen právě do letošního konce února, protože se politici domnívali, že pandemie odezní nebo možná živili naději, že do té doby přijmou nějaký kvalitní zákon, který bude umožňovat čelit pandemii, nejen koronaviru. Jak se ukázalo, nebylo tomu tak.

Nastupující vláda tvrdila, že chce přijmout kvalitnější právní normu. Když byla v opozici, připravovala se na to řadu měsíců i let, ale z hlediska koronavirové pandemie, tak spíše řadu měsíců a neměla připraven tak kvalitní zákon, který by mohla hned dát do paragrafovaného znění, dát ho do sněmovny a prosadit ho takovým způsobem, aby k němu nebyly výhrady. Takže tam si zadělala na problém.

Zároveň problém byl v tom, že než se dostalo na projednávání pandemického zákona, tak se vláda ocitla pod tlakem času, a proto zvolila formát, že projednávala zákon ve stavu legislativní nouze, což opět vyvolalo rozporuplné reakce také z toho důvodu, že vláda postupně začala uvolňovat restriktivní opatření, že začala tvrdit, že s koronavirem se musíme naučit žít a že už není potřeba do budoucna tak drasticky omezovat život v zemi.

Pak si mnozí kladli otázku, nejen z řad opozice, proč je takový spěch s tím, aby byla prodloužena platnost pandemického zákona, když vláda tvrdí, že ho asi ani během jara a léta nebude potřeba.

Teď jste zmínil jednu z výhrad, které zazněly na adresu novely pandemického zákona, a to byla skutečnost, že se projednával ve stavu legislativní nouze. Zazněly tam ale i další výhrady. Můžeme některé z nich připomenout, které potom vedly k tomu, že sami koaliční senátoři novelu smetli ze stolu?
Výhrad byla celá řada. Některé se týkaly toho, jak dlouho by pandemický zákon měl platit, což bylo nakonec pak vyřešeno, protože bylo přijato, že jeho účinnost bude jen do podzimu letošního roku.

Pak tam byly výhrady k tomu, jakým způsobem oznamovat lidem karantény, izolace, zda je vhodné to činit pouze SMS zprávami apod. Byť v době minulé jsme se přesvědčili, že to takto fungovalo a nemělo to příliš oporu v zákoně. Ale situace byla mimořádná, tak se to nějak tolerovalo, tak to senátorům i z řad vládní koalice vadilo.

Další měli problém s tím, jaký by měl být rozsah zásahů do života lidí v pandemickém zákonu, zda není příliš široká možnost vlády omezovat život v zemi.

Někteří pak měli takové absurdní výhrady, které se týkaly například toho, že vláda pandemický zákon, novelu, šije na míru soudních rozhodnutí. Ale vždyť to je přece logické.

Ukázalo se, že současná podoba pandemického zákona není tak dobrá, aby vláda obstála při některých krocích před soudy. A tak se z toho poučila a chtěla právě tato opatření napravit. Ale myslím si, že podstata byla v tom, že skutečně i někteří koaliční senátoři nechápali, proč je potřeba přijímat novelu pandemického zákona ve stavu legislativní nouze.

Někteří tvrdili, že by daleko čistší bylo, když je vláda pod časovým presem, aby pouze prodloužila účinnost původního pandemického zákona, což sice na první pohled vypadá rozumně, ale když se podíváme na to, že pandemický zákon, tak jak byl ve staré podobě, skutečně neobstál v konfrontaci s realitou, v konfrontaci s přezkumem u soudů. To by byl docela podivný krok.

Vysvětlil ministr zdravotnictví Válek ve světle kritiky, proč novela té normy vypadá, tak, jak vypadá?
On se o to snažil, ale nebyl příliš úspěšný, protože kdyby to dokázal vysvětlit, tak by se nestalo to, že si vláda dala druhé kolo obstrukcí ve sněmovně.

Protože kdyby to pan ministr zdravotnictví vysvětlil naprosto srozumitelně, tak si myslím, že někteří senátoři by pro tu normu v horní parlamentní komoře asi zvedli ruku a neposlali ji zpět. Byl tam rozdíl jednoho hlasu, takže to bylo velmi těsné a skutečně záleželo na každém jednotlivci.

Ale bylo by nespravedlivé svádět to pouze na ministra zdravotnictví. Myslím si, že komunikaci se svými kolegy podcenili i další členové vlády nebo i představitelé jednotlivých koaličních stran a hnutí, že zkrátka nepřesvědčili své kolegy o tom, jaká je realita ve sněmovně a že by bylo prospěšnější, aby to senátní veto nebylo.

Pojďme se podívat na rovinu obstrukcí ve sněmovně, na formální stránku, která projednávání provázela. Největší pozornost, jak jste to zmiňoval, vyvolal šestihodinový projev předsedy SPD Tomia Okamury, který otevřel i téma sněmovního jednacího řádu, protože se začalo mluvit o tom, jestli je přípustné, aby se takové chování ve sněmovně dělo. Ukazuje se, že řád je, nebo není adekvátně nastaven? Jak debata v tuto chvíli stojí?
Ukazuje se to tak, že kdo je momentálně u moci, tak hovoří v případě obstrukcí o tom, že je potřeba měnit jednací řád a kdo je v opozici, tak naopak tvrdí, že to je v pořádku, že je potřeba zachovat právo sněmovní menšiny, aby měla šanci také upozornit na nějaké problémy, aby měla šanci vystupovat apod. Protože kdyby skutečně většina menšinu válcovala, tak by to nebylo správné.

A tak jsme právě v takové rozporuplné situaci, kdy je potřeba pečlivě vážit to, aby sněmovna byla pokud možno funkční a aby zároveň opoziční menšina nebyla krácena na svých právech. I v minulosti jsme byli svědky různých obstrukcí, kdy se otevíralo toto téma, ale zatím k žádné zásadní změně nedošlo.

Bylo docela úsměvné, když si současná vláda stěžovala na obstrukce, tak v minulém volebním období sněmovny si vláda Andreje Babiše zase stěžovala na obstrukce, které prováděla současná vládní koalice. Takže se ukazuje, že to je skutečně dvousečné a pokud by k nějaké změně mělo dojít, tak by bylo dobré, aby se na tom dohodly všechny strany napříč Poslaneckou sněmovnou, aby přijaly pravidla, která nebudou neustále měněna.

V neposlední řadě je také třeba říci, že jsme byli svědky toho, že můžete mít jakýkoliv jednací řád, ale pokud nevyužíváte některá jeho ustanovení, tak je to k ničemu. To je například to, že vy jako řídící schůze můžete opakovaně vyzývat řečníky k tomu, aby mluvili k věci a pokud to opakovaně nečiní, tak jim můžete odejmout slovo, například.

V neposlední řadě, když hovoříme o jednacím řádu a o tom, jak se využívá, nevyužívá, tak jsme byli také svědky toho, že si ho vládní koalice a řídící schůze z jejich řad vyložili takovým způsobem, že byl porušen.

O tom nepochybují ani ústavní právníci, kteří se tím zabývají, ale zároveň dodávají, že si nemyslí, že případná stížnost k Ústavnímu soudu bude mít takový dopad, že by například projednávání zákona to nějak negovalo, že by zkrátka neplatil nebo že by celá schůze byla tímto způsobem vnímána, že si nemyslí, že právě z precedentních rozhodnutí Ústavního soudu by k tomu došlo, ale je to názorný příklad toho, že když je vůle, tak je možné i s tímto jednacím řádem zprůchodnit sněmovnu.

Ještě bych upozornil na to, že v minulosti jsme mohli mít různé výhrady k politické kultuře, ale většinou se před zasedáním Poslanecké sněmovny konalo jednání politického grémia, kde byli zastoupeni představitelé všech stran a hnutí v Poslanecké sněmovně a tam se nějakým způsobem dohodli, jak sněmovna na schůzi bude fungovat, jaký asi bude program atd. A ty sliby se většinou dodržovaly.

Pokud taková snaha o debatu mezi koalicí a opozicí nebude, tak můžete vymýšlet různé jednací řády, ale úplně to asi nepomůže nebo pomůže to tím, že skutečně pojetí demokracie devalvujete takovým způsobem, že zde bude vládnoucí většina, která bude válcovat opozici a bude si ve sněmovně dělat, co chce.

Můžeme popsat, v čem konkrétně byl v tomto případě podle odborníků porušen jednací řád?
Byl porušen tím, že když Tomio Okamura dlouho mluvil, mluvil se záměrem, že to dotáhne do 19. hodiny, což také dokázal.

Ale mezitím došlo k tomu, že do jeho vystoupení se vmísil předsedající schůze a řekl, že navrhuje prodloužení jednání i přes 21. hodinu a pak i přes půlnoc, zkrátka téměř nonstop.

Jednak to bylo sporné, zda takto mohl do projevu Tomia Okamury vstoupit řídící schůze a jednak se hlasování uskutečnilo někdy po osmé hodině večer a mělo k němu dojít do 19 hodin podle jednacího řádu.

Takže už jen časová souvislost je jasným důkazem toho, že jednací řád byl porušen, byť předchozí návrh a vstoupení do projevu Tomia Okamury, to je možná také vnímat jako porušení jednacího řádu, ale o tom se vedou spory. Máme jasné časové údaje, které dokazují, že jednací řád byl porušen.

Když se bavíme o limitech dění v Poslanecké sněmovně z pohledu jednacího řádu, tak jestli tomu správně rozumím, tak se spíš než limity samotné formy ukazují limity demokratické debaty a toho, jakým způsobem k ní politici, politické strany přistupují?
Ano, přesně tak. Protože jsme svědky spíše různých naschválů a konfrontací v Poslanecké sněmovně po volbách.

Výsledkem toho je, že skutečně v některých momentech je Poslanecká sněmovna ochromená, že lidé, kteří pochopitelně jednání Poslanecké sněmovny detailně nesledují, tak mají pocit z toho, že je to promarněný čas, že to je žvanírna a že zkrátka takto by demokracie fungovat neměla, ale skutečně v Poslanecké sněmovně by měla být umožněna rozprava, třeba i únavná, dlouhotrvající, ale pak jsou tam skutečně ty mantinely toho, aby sněmovna nebyla ochromená, aby byla funkční.

Teď hledat rovnováhu je obtížné, zvlášť v této rozjitřené době. Takže si myslím, že pokud by politici chtěli řešit úpravu jednacího řádu nyní, tak by to nebylo dobré. Měli by si dát odstup. Možná, že se ukáže, že vztahy mezi vládou a opozicí se urovnají natolik, že sněmovna alespoň bude nějakým způsobem funkční. Byť i do budoucna další obstrukce vyloučit nelze.

Když se podíváme na jednání z perspektivy toho, že se vyměnila v Česku vláda, nyní bývalá opozice je vládní koalicí, chová se jiným způsobem? Přistupuje jiným způsobem k té demokratické instituci jako takové?
Nedá se to úplně takto říci. Ono se to projevilo už v tom, že na to, jak se obsazovaly posty ve vedení Poslanecké sněmovny, má nastupující vládní garnitura právo. Skutečně nikdo nemá nárok například na post místopředsedy.

Vláda ale dala jednak najevo, což jí nelze vyčítat, že ve vedení sněmovny nechce představitele SPD kvůli jejich názorům na různé věci. Pak tam byl problém v tom, že neupřela právo například hnutí ANO na post dvou místopředsedů, ale do dnešního dne ten jeden z nich nebyl dovolen.

Bylo to také kvůli tomu, že jednak vláda chtěla dát najevo hnutí ANO určitou nevoli z toho, jak dlouho trvalo hlasování o důvěře vládě, které se také neúměrně protahovalo a protahovali ho představitelé hnutí ANO.

Pak tam také došlo k tomu, že když řídícím schůze byla představitelka hnutí ANO, tak využila určitého momentu, kdy nebylo dostatek vládních poslanců v sále, a nechala zcela nečekaně hlasovat o odložení debaty o stavebním zákonu až do března. Tím natáhla čas, který ztratila vládní koalice, protože ta chtěla stavební zákon projednávat velmi rychle.

Takže to byla taková schválnost, dá se říci, ze strany hnutí ANO. Vláda na to reagovala tím, že nezvolila do vedení Poslanecké sněmovny pana Havlíčka. Byť neměla žádný konkrétní důvod pro to, proč by pan Havlíček nemohl být místopředsedou. To je jeden z důvodů toho, proč se vztahy se vyhrocují a nejsou úplně dobré, pak nějaká komunikace úplně nefunguje a dohody nejsou možné a nebo nejsou plněny. Zkrátka atmosféra ve sněmovně není dobrá.

Co se tímto vším podle vás ukazuje, touto kapitolou? Dá se jednoznačně říct, kdo by měl být lídrem, který povede, pokud zůstaneme ve sněmovně, sněmovnu k nějaké kvalitnější demokratické diskusi? Je to vláda, anebo je to poslanecký sbor jako takový? Pokud poslanci nejsou schopni se na něčem takovém usnést a dohodnout, jakým směrem to nese celou politickou debatu? Co si máme představovat do příštích týdnů, měsíců?
Podle mého názoru by atmosféru ve sněmovně mělo výrazně ovlivňovat vedení Poslanecké sněmovny. Z tohoto úhlu pohledu je podle mého názoru nešťastné, že v čele Poslanecké sněmovny stojí předsedkyně jedné z koaličních stran. Protože ona pochopitelně musí prosazovat politiku strany, snaží se být nějakým způsobem viditelná, razantní v některých výrocích atd. a to není úplně to nejlepší.

Ve vedení Poslanecké sněmovny by měl být člověk, který se právě bude snažit nějakým způsobem hledat konsensus. To jde těžko skloubit s tím, když jste předseda koaliční strany a máte se nějak razantněji projevovat, tak tam pak jsou problémy, které se promítají právě do atmosféry uvnitř Poslanecké sněmovny.

Skutečně je to věc jednání představitelů poslaneckých klubů, vedení Poslanecké sněmovny, aby zkrátka nastolili takovou atmosféru, že sice obstrukce jsou možné, že opozice může vyjadřovat různé své názory, to je naprosto nezpochybnitelné, ale aby dění v Poslanecké sněmovně mělo nějaké mantinely, aby tam byly alespoň základní dohody a aby sněmovna byla funkční, aby přijímala zákony tak, jak je potřeba a aby nevytvářela právě negativní obraz o sobě, jak ho vnímá veřejnost.

Pokud jsme teď v takto vyšponované situaci, vidíte mezi politiky nějaké jednání nebo nějakou snahu toto všechno zmírnit tak, aby sněmovna byla schopna jednat i v příštích měsících?
Myslím si, že až pomine rozruch kolem pandemického zákona, a pak ještě například SPD avizovalo, že pokud se bude projednávat korespondenční volba pro občany žijící v zahraničí, tak že chce také obstruovat – asi podobným způsobem –, tak si myslím, že ostatní věci by nemusely být tak vyhrocené.

K uklidnění situace by skutečně přispělo alespoň to, kdyby do vedení Poslanecké sněmovny byl dovolen představitel hnutí ANO na to uvolněné místo, které tam stále je. A aby se vládní koalice alespoň třeba snažila lépe komunikovat s hnutím ANO, když s SPD to asi bude velmi obtížné, tam komunikace asi nebude jednoduchá.