Prezidentova hospitalizace a dopady na povolební jednání: pohledy etika a ústavního právníka

David Černý, etik a filozof z Akademie věd ČR

Pane Černý, má česká veřejnost v současnosti dost informací o zdravotním stavu prezidenta?
Domnívám se, že nemá, protože jako veřejnost, které se v konečném důsledku pan prezident zodpovídá, máme právo vědět, jestli vrcholný představitel našeho státu má schopnosti vykonávat tuto funkci a tyto informace jsou nám zatajovány, prostě je nemáme k dispozici. Jak říkám, situace není dobrá, není to korektní postoj ze strany Hradu, pravděpodobně i ze strany prezidenta Zemana. Měl by nám prostě sdělit, neříkám konkrétní diagnózu, ale takové informace, které nám dovolí udělat si názor na jeho schopnost zastávat svůj post.

Dá se obecněji říct, na jaké informace o zdravotním stavu prezidenta republiky má veřejnost právo?
Protože je to politik, je to prezident a má celou řadu povinností a také pravomocí a aby byl schopen svou roli vykonávat, tak musí být v pořádku především jeho kognitivní funkce, musí být schopen rozumět, chápat, rozhodovat se bez nějakých vlivů, které vstupují do jeho kognitivních procesů. Čili i informace, na které máme právo, by měly být tohoto typu.

Ale není to třeba kompletní diagnóza, jestli tomu správně rozumím?
Určitě ne. Nemyslím si, že má povinnost nám říct: Mám tuto konkrétní diagnózu, s ní jsou spojeny ty a ty problémy. Měl by nám poskytnout pouze takové informace, tady se řídíme určitým principem minimálního zásahu do lidských práv. Prezident republiky je na jedné straně soukromá osoba, to znamená: má právo na to, aby informace o jeho zdravotním stavu byly důvěrné, ale na druhé straně je také veřejný činitel s mimořádně důležitou funkcí a jak jsem řekl, jeho povinností je nám sdělit informace o tom, jestli schopen tuto funkci vykonávat.

Vy se dlouhodobě díváte na situaci pohledem etika, pohledem filosofa, pohledem právního experta. Když mluvíme o hledání hranice nebo rovnováhy mezi zachováním legitimního práva občana – v tomto případě jde o prezidenta – na soukromí, a na druhé straně právo veřejnosti znát informace o aktuálním zdravotním stavu nejvyššího státního představitele a jeho schopnosti vykonávat funkci, jak se hledá balanc? Čí právo pak převažuje? Právo veřejnosti anebo právo Miloše Zemana, občana, na soukromí?
Řekla jste to velmi dobře. Jsou tady dvě práva a s nimi spojené povinnosti. Jsou to práva Miloše Zemana a povinnosti lékařů a jsou to práva naše a povinnosti pana prezidenta.

Samozřejmě moc dobře věděl, že když přijímá veřejný úřad, tak bude mít vůči nám určité povinnosti, díky kterým některá jeho individuální práva budou ustupovat do pozadí. Je tady princip minimálního zásahu do práv, ten nám říká, že pokud potřebujeme vědět, zda je prezident schopen vykonávat svou funkci, pak by nám měl sdělit informace, které jsou k tomu relevantní, ale nic víc. To znamená, nemusí nám opravdu říkat, jaká je jeho konkrétní diagnóza.

Hranice se vytyčuje spíš společenským konsensem nebo je to nějaká zvyklost, ustálená záležitost? Není to nic, co by bylo napsáno někde v zákoně?
Ne, to není. To by byl docela komplexní diskurs, ale vyplývá z povahy vztahu mezi prezidentem a českou společností a mezi prezidentem jako soukromou osobou a jeho lékaři a jeho právy na to, aby jeho zdravotní stav byl soukromou informací. Čili je možné provést nějakou komplexní etickou analýzu tohoto střetu dvou práv a povinností, ze které skutečně vyplývá, že prezident má povinnost nám sdělit relevantní informace vypovídající o jeho schopnosti vykonávat svůj úřad.

Pokud se na to díváte perspektivou jednotlivých aktérů, vezmu je popořadě. V neděli jsme viděli vystoupení ředitele Ústřední vojenské nemocnice pana Zavorala, který mluvil a informoval o tom, že prezident byl převezen k hospitalizaci. Jak se z hlediska informování o zdravotním stavu prezidenta chová vedení ÚVN? Je to v souladu s tím, o čem mluvíte?
Ano, zachovali se naprosto korektně. Pan profesor jako ošetřující lékař nemá právo sdělovat veřejnosti jakékoliv informace o zdravotním stavu pana prezidenta, pokud k tomu nedostane výslovné svolení. Čili se zachoval naprosto v souladu s etickými pravidly i s právem.

Druhým důležitým aktérem je v tom celém prezidentská kancelář. Poskytuje adekvátní a transparentní informace o prezidentovu stavu?
Dlouhodobě ne. Myslím, že už nyní víme, že lidé kolem Miloše Zemana nám lžou a zatajují skutečný stav pana prezidenta. Vůbec nevíme, jak je na tom, jaké jsou jeho schopnosti, co se kolem něj děje. Je to všechno zamlženo v mlze, kterou záměrně vytváří. Jsou prostě úředníci, kteří mají sloužit tomuto národu, tomuto státu a svoji roli dlouhodobě neplní, a to je naprosto nekorektní a nepřípustné.

Je to ve velkém rozporu s tím, jak informovaly veřejnost předchozí prezidentské kanceláře? Hlavně asi ta, kterou měl vytvořenou Václav Havel, protože byl často hospitalizovaný?
Domnívám se, že ano. Protože nemám tak dobrou paměť, musel jsem se podívat do tisku z té doby a je zřejmé, že prezident Havel měl zájem o to, aby o jeho zdravotním stavu bylo korektně informováno, aby prostě veřejnost věděla, jak na tom je.

Pokud se podíváme do zahraničí, liší se současná česká praxe výrazněji i s tím, co vidíme v zahraničí? Teď asi mluvíme o zemích v Evropské unii a západních demokraciích?
Ano, v naprosté většině demokratických zemí je běžným zvykem, že veřejnost získává všechny relevantní informace o zdravotním stavu tak vysoce postaveného politika.

Pokud mluvíme o etice, ještě dalším důležitým aktérem jsou v tom celém média. I Hrad na ně znovu v neděli apeloval, aby se chovala zdrženlivě. Víme, že některá česká média zveřejnila fotografii bezvládného prezidenta zachycenou během nedělního příjezdu ambulance do vojenské nemocnice, což právě rozpoutalo diskuzi o etice zveřejňování podobných záběrů. Když se díváte na média, jak se v tom celém chovají? Chovají se v souladu s etikou, s tím, jak by měla postupovat?
Dobře. Zaměřme se pouze na obrázek, který se objevil v některých médiích, kde je prezident Zeman bezvládný. Zda je publikace takového obrázku eticky korektní, závisí na různých faktorech. Jedním z nich je kontext, ve kterém se fotografie objevuje, a druhým je informace a její důležitost.

Kdybychom například měli od tiskového mluvčí pana prezidenta všechny relevantní informace, potom by publikace takového obrázku byla zřejmě za hranou etické praxe, eticky dobrého žurnalismu. Ale vzhledem k tomu, že víme, nejen tušíme, my už víme, že o zdravotním stavu pana prezidenta se nám lže, tak se domnívám, že tato fotografie v tomto kontextu nám dává informaci. Říká nám: podívejte se, jeho stav je velmi vážný, vznikají vážné pochybnosti o tom, jestli je kompetentní vykonávat svoji funkci. Takže v tomto kontextu nám ta fotografie přinesla důležitou informaci, a proto se domnívám, že bylo naprosto v pořádku to zveřejnit.

Takže fotografie vlastně zaplnila nějaké vakuum, které je vytvořeno netransparentností?
Přesně tak. Přesně tak.

Když se obecně díváte na roli médií v takových situacích, jaká by měla být? Kam až mohou média zasahovat? Kam až mohou jít s tím, jak informují?
Domnívám se, že role médií je informovat veřejnost a tak nějak finalita médií by měla být řízena snahou prospívat společnosti. To znamená, pokud informace, které jsou předávány médii, prospívají společnosti a nehrají jen na nějaké ošklivé emoce atd., tak je v pořádku zveřejnit.

Například v roce 1984 byla reportáž BBC, kde se objevili mrtví a zubožení lidé v Etiopii. To byla informace – i když ty fotografie byly opravdu děsivé – relevantní a vyvolala odpovídající odezvu, mimořádnou internacionální podporu té zemi. To je pak podle mě v pořádku. Nebo když se dnes díváme na záběry holokaustu, obětí a masových hrobů. Opět se tou informací upozorňuje na obrovské zlo, kterým nacismus byl a na hrůzy, které se děly ve jménu jejich zvrácené ideologie. Ale pokud se podíváte na nějaký bulvární tisk, který zveřejňuje celebrity v nelichotivých situacích, tak tam informace nemá žádnou důležitou hodnotu pro společnost, jen hraje na naše přízemní emoce a tam si myslím, že to už je za hranou novinářské etiky.

Takže když mluvíme zpět o prezidentovi a jeho zdraví, ve chvíli, kdy veřejnost nemá informace a média by přinesla informace i třeba o jeho diagnóze, je to eticky v pořádku?
Ona je také otázka, jak tu informaci získají, jestli ji nezískají nějakým neetickým způsobem, ale pokud ji získají, řekněme korektně, tak se domnívám, že jak jste sama řekla, v informačním vakuu, ve kterém žijeme, by to bylo korektní. My prostě informace potřebujeme. Prezident má povinnost danou jeho závazkem vůči nám, občanům České republiky, aby nás informoval. To se neděje, jeho zdravotní stav je udržován v tajnosti, takže by to bylo podle mě korektní v této situaci, v tomto konkrétním kontextu.

Jan Wintr, ústavní právník a teoretik práva

Prezident Miloš Zeman zůstává v Ústřední vojenské nemocnici. Jeho stav je podle mluvčí nemocnice stabilizovaný, nicméně je podle ošetřujícího lékaře a ředitele nemocnice na jednotce intenzivní péče. Víme, že zároveň se rozbíhají povolební jednání, v nichž prezident hraje důležitou roli. Jak vážnou zprávou z tohoto pohledu je hospitalizace Miloše Zemana? Je to z hlediska povolebních jednání a práva problém?
Teď úplně akutně to neřešitelný problém není. Povolební jednání směřující k formování nějaké vládní koalice mohou probíhat i bez prezidenta republiky. Sice bývá zvykem, že prezident někoho pověří vedením rozhovorů, ale to je neformální akt, který není v Ústavě upraven. Pokud se politické strany i bez prezidenta dokážou shodnout na nějaké většinové vládě, tak mohou vládní koalici vytvořit.

První formální krok prezidenta, který by měl učinit, je svolat zasedání Poslanecké sněmovny, aby se mohla sejít na své ustavující schůzi. Nicméně pokud tak prezident neučiní, tak se ze zákona sejde ustavující schůze 30. den po volbách. Takže to, co je potřeba opravdu udělat, je přijmout demisi stávající vlády a jmenovat nového předsedu vlády. Ale Ústava říká, že vláda podává demisi po ustavující schůzi Poslanecké sněmovny.

Čili pokud nedojde k nějakému velkému zrychlení, tak je teď měsíc čas na to, aby probíhala jednání o sestavení nové vlády a teprve poté ustavující schůzi sněmovny a po zvolení předsedy Poslanecké sněmovny bude muset někdo, ať už prezident republiky – nebo v případě jeho neschopnosti vykonávat úřad nově zvolený předseda Poslanecké sněmovny – přijmout demisi vlády, jmenovat nového předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády.

Ještě se vrátím k tomu, co jste říkal o pověřování někoho z politiků sestavením vlády. Jak říkáte, je to zvyklost nebo zažitá praxe, není to napsané v Ústavě. Nicméně jak důležité to je ve chvíli, kdy to je nějaká zažitá politická zvyklost, aby se to doopravdy stalo?
Myslím si, že to důležité není, dokud prezident republiky byl vnímán jako taková neutrální síla, která pomáhá vytvořit prostředí, ve kterém vznikne co nejhladčeji většinová vláda, tak mohlo být užitečné, když si pozval zástupce parlamentních stran na Pražský hrad a sondoval, kdo s kým nejlépe vytvoří koalici, jako to třeba činil prezident Havel.

Ale od momentu, kdy je jasné, že prezident postupuje jednoznačně stranicky, prezident jednoznačně řekl, koho bude ve volbách volit, koho chce jmenovat předsedou vlády, tak v podstatě tato neutrální role už není dále plněná. Čili role neformálního vedení rozhovorů může situaci leda komplikovat, pokud by bylo jasné, že třeba bude vznikat jiná většinová koalice než složená ze sil, které jsou blízké prezidentovi republiky. Čili tato fáze s pověřováním podle mě vůbec není nutná. Vidíme třeba v Německu, kde probíhá sestavování vlády paralelně, že probíhají rozhovory mezi politickými stranami, aniž se do toho prezident jakkoliv zapojuje.

Prostě postupují sami…
Ano. Až se dohodnou na nějaké koalici, tak přijdou za prezidentem, ať toho, na kom se dohodli, navrhne spolkovému sněmu za kancléře.

Takže vlastně každý z politických subjektů, aktérů může jednat sám na vlastní pěst, snažit se v tomto případě dát dohromady nějakou životaschopnou koaliční vládu, protože sama žádná postupovat nemůže, jak víme, a teprve potom přijít za prezidentem. Což znamená, že nikdo z aktérů nemůže v nějakou chvíli přijít a říct: Prezident neudělal tento důležitý akt. Měl to být on, kdo pověří politika sestavením vlády. To prostě nejde?
Podle mě to zatím není žádný problém. Problém by nastal teprve za těch zhruba 30 dnů, kdy skončí ustavující schůze Poslanecké sněmovny a kdy skutečně bude třeba, je to i ústavní povinnost staré vlády podat demisi, musí demisi podat do něčích rukou, do rukou prezidenta republiky.

Prezident republiky má jmenovat předsedu vlády, pokud by tam nikdo nebyl schopen tento akt učinit, protože by toho třeba prezident nebyl fyzicky schopen a ani by nebylo přijato usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu o neschopnosti výkonu funkce a že by to nepřešlo na předsedu Poslanecké sněmovny, to by byl problém. To by se muselo nějak řešit.

A na to Ústava myslí? Je tam nějaké jištění ve chvíli, kdy by prezident tyto úkony po těch 30 dnech dělat nemohl?
Jištění je právě v tom článku 66, že pokud neschopnost prezidenta vykonávat úřad konstatuje nadpoloviční většina přítomných poslanců a nadpoloviční většina přítomných senátorů, tak pravomoci prezidenta přecházejí na předsedu Poslanecké sněmovny – pokud jde o nekontrasignované pravomoci, jako je třeba zrovna jmenování vlády – a na předsedu vlády, pokud jde o kontrasignované pravomoci, jako je třeba jmenování a pověřování a přijímání velvyslanců, jako je třeba jmenování soudců… tyto pravomoci by potom dělal předseda vlády.

Ve chvíli, kdy se jedná o první schůzi sněmovny, na které se teprve má volit vedení, tak se děje co?
Schůze se prostě ze zákona sejde 30. den po volbách, i když ji prezident nesvolá, to říká Ústava výslovně a ustavující schůze prostě neskončí dříve, než je zvolen předseda sněmovny. Také může klidně trvat dva měsíce, jak jsme to viděli v roce 2006, kdy to bylo 100 na 100, jak pamatujeme, a kdy se nakonec sněmovna po měsících shodla na tom, že předsedou sněmovny bude pan Vlček ze sociální demokracie. Dokud prostě není zvolen předseda sněmovny, tak neskončí ustavující schůze a tudíž ani stará vláda nepodává demisi a není jmenována nová vláda.

Když zmiňujete článek 66, který pamatuje na situaci, kdy by prezident nebyl schopen vykonávat funkci. Jak se takový moment pozná? Specifikuje to nějak právo, Ústava, zákony?
Nic víc v právním řádu napsáno není, než tato formulace, že nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí těm dvěma – předsedovi sněmovny a předsedovi vlády.

Takže to závisí na poslancích a senátorech, kdy seznají, že ten moment přišel?
Tak. Záleží na tom, jak se vyvine praxe. Myslím si, že to je nastavené v Ústavě dobře, že není asi praktické, aby se kazuisticky vyjmenovávaly případy, kdy to je. Ti, kdo to budou posuzovat, jsou Poslanecká sněmovna, Senát a Ústavní soud, protože prezident republiky, pokud by nabyl dojmu, že ho Poslanecká sněmovna a Senát nesprávně zbavili výkonu funkce, že není nezpůsobilý, tak se může obrátit na Ústavní soud a Ústavní soud patrně provede nějaká šetření a dojde k závěru, jestli zruší nebo nezruší toto rozhodnutí Poslanecké sněmovny a senátu.

Když se tento proces stane, případně pokud by se prezident sám rozhodl, že ze zdravotních důvodů nemůže funkci vykonávat dále. Co by se dělo potom? Zmiňoval jste, kdo přebírá pravomoci a jaký typ pravomocí a co by se dělo potom z hlediska volby nového prezidenta?
To záleží na tom, která cesta by se stala. Prezident nemůže říct, že není způsobilý vykonávat úřad. Prezident se může vzdát úřadu. Pokud se prezident vzdá prezidentského úřadu, tak se prezidentský úřad uprázdní, pravomoci přejdou na předsedu Poslanecké sněmovny a předsedu vlády a předseda Senátu je povinen vyhlásit volby prezidenta, aby se uskutečnily nejpozději 90 dnů od uvolnění úřadu.

Čili pak by se konaly prezidentské volby. Ale případ, kdy se sněmovna a Senát usnesou, že prezident není schopen vykonávat svoji funkci, tak sice výkon pravomocí přejde na předsedu sněmovny a předsedu vlády, ale prezident normálně, dokud neodstoupí nebo dokud se úřad jiným způsobem neuprázdní, je nadále prezidentem až do konce svého funkčního období, což je v březnu 2023, a volby by se konaly v řádném termínu v lednu 2023.

Mezitím případně, pokud by si prezident stěžoval Ústavnímu soudu, tak by do toho mohlo promluvit případné rozhodnutí Ústavního soudu?
Ano, Ústavní soud může usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu o neschopnosti vykonávat úřad zrušit a potom se opět ujímá pravomocí prezident republiky.

Když se na to díváte jako ústavní právník, je z vašeho pohledu tato situace bezprecedentní a pamatuje Ústava na všechny možné zádrhele, nebo tam někde vidíte nějakou možnou mezeru?
Myslím si, že je to nastaveno v zásadě dobře. Řada států má toto řešení, protože tím, že hlava státu je neodvolatelná, což u monarchů je dost samozřejmé, ale u prezidentů republiky je to také velmi časté, že odvolání je vázané jen na nějaké velmi úzké důvody, třeba velezrady, tak musí mít nějaký náhradní způsob, jak je úřad vykonáván v momentě, kdy toho prezident není schopen nebo kdy toho král není schopen.

Jsou různé regentské rady, ve Spojených státech amerických by to byl viceprezident, pokud s většinou členů vlády konstatuje, že prezident není schopen výkonu funkce. Myslím si, že systém je dobře nastavený a je funkční. Zároveň je to dostatečně pružné na to, aby to bylo na úsudku Poslanecké sněmovny a Senátu, ale zároveň je tam i garance proti zneužití v podobě rozhodování Ústavního soudu.

Z pohledu politických jednání, očekáváte, že – a teď vím, že jste říkal, že v tuto chvíli ne, ale že by mohlo dojít k nějakým komplikacím?
To záleží na politických jednáních o formování nové vlády. Zatím to vypadá, alespoň soudě podle memoranda dvou koalic, které uspěly ve volbách, že jsou tyto dvě koalice připraveny zformovat vládní koalici. Tím by k žádnému zdržení docházet nemělo. Samozřejmě konkrétní jednání třeba o detailech programu, případně o rozložení ministerských křesel se mohou protahovat, mohou třeba trvat déle než měsíc. Čili vláda může být připravena ke jmenování později než za měsíc.

Ale pokud tam nedojde opravdu k nějakému rozkolu mezi koalicemi, tak by k žádnému zdržení vést nemohlo. Pokud by ti, kdo ve většinové koalici nejsou, chtěli nějak postup zdržovat, tak v podstatě také nemají jak. S výjimkou prezidenta. Pokud by prezident jmenoval předsedou vlády třeba představitele nějaké jiné strany než koalic, tak tam může dojít k určitému zdržení, ale tím, že vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, tak se stejně podle mého názoru dříve nebo později prosadí sněmovní většina. Cesta nějakých parlamentních obstrukcí podle mě není moc pravděpodobná. Jednak k tomu není důvod a jednak ustavující schůze má natolik přesně v jednacím řádu daný ten pořád , že není velký prostor, že by se to mělo někde zasekávat.

Samotné jmenování, to je fyzický úkon, fyzický akt, nebo prezident může jmenovat budoucího premiéra třeba i nějakou listinou?
Zatím bylo zvykem, že prezident republiky jmenoval předsedu vlády nebo členy vlády veřejně, na Pražském hradě za přítomnosti kamer, ale forma aktu předepsaná není, to znamená, že to může být i písemně. Nicméně myslím, že pokud by prezident byl ve špatném zdravotním stavu, že by bylo zcela legitimní, aby představitelé státu, jiných státních orgánů trvali na tom, že se chtějí třeba s prezidentem setkat a být ujištěni o tom, že vůle, která je v té písemnosti vyjádřená, je skutečná vůle prezidenta republiky a ne třeba vůle nějakých úředníků Kanceláře prezidenta republiky.