Příběhy obětavosti, splněných snů a jednoho čápa. Pozitivní zprávy v roce 2021

Čápi v centru Chebu lákají už pravidelně pozornost místních lidí. Sledovat je můžou pomocí webkamery i na internetu a právě to teď nejspíš jednomu z mláďat zachránilo život.

Co se vlastně stalo v létě je, že dospělý čáp s sebou přinesl při vylepšování hnízda nějaký vlasec nebo provázek z balíku. Ono se úplně přesně neví, co to bylo. Každopádně ten předmět na místě zůstal. Po nějakém čase se pak zamotal vylíhnutému mláděti do končetiny a ten mladý čáp se proto nemohl pohybovat, nemohl se dostat třeba k potravě, kterou mu ti rodiče přinášeli a zůstal tam takto uvězněný.

Velké štěstí bylo, že úplnou náhodou zrovna toto hnízdo uprostřed Chebu je monitorováno a město přináší živý stream na webové stránky. Ten přenos sleduje asi 1 500 lidí třeba i v jedné z uzavřených skupin na sociálních sítích. Takže ti lidé si toho hned samozřejmě všimli. Upozornili na to právě odborníky, že se něco děje, že něco není v pořádku. A ten problém potom byl třeba i v tom, že na komín se nedalo dostat, aby se čápi nevyplašili. Zkrátka to není úplně postup, který by byl vhodný. Takže se vše nechalo být, jen se to sledovalo přes ty kamery a po nějaké době se zjistilo, že nevyvinutá končetina čápovi odpadla. Čáp se pak mohl hýbat, ale samozřejmě na tom nebyl úplně nejlépe a byl slabý, nebyl na tom dobře. A jednoho dne se potom rozhodl, že vyzkouší svůj první let. Skončil na parkovišti o několik metrů dole, ale naštěstí se mu nic nestalo. Přežil to a v tu chvíli už se o něj mohli starat záchranáři ze záchranné stanice Soos. Toto všechno se stalo v Chebu. Je to komín uprostřed centra města. Takže v centru Chebu.

A co se dělo potom? Takže mladý čáp trochu povyrostl, nakonec vylétl z hnízda, doletěl na parkoviště, co se dělo pak?
Potom se ho ujali záchranáři ze záchranné stanice pro živočichy Soos. To je poblíž Chebu nedaleko Františkových Lázní a začali se o něj starat.

Čáp už měl jen takový zraněný pahýl a nemohl se pohybovat, zkrátka neměl nohu. V tu chvíli se o celém příběhu dozvěděl i Matyáš Michl. To je důležitá postava příběhu. Je to středoškolský student také z Karlovarského kraje. A tento Matyáš se rozhodl, že čápovi vyrobí na 3D tiskárně takovou protézu.

Když jsem se s ním bavil, tak říkal, že inspiraci hledal třeba v německé zoo za hranicemi, která se o podobný případ u nějakého zvířete pokoušela. Ačkoliv to nebyl nějaký nadšenec nebo nějaký člověk, který by s tím měl další zkušenosti, tak se rozhodl, že vytvoří protézu sám na 3D tiskárně a pomůže čápovi znovu se postavit na nohy.

Vy jste tu protézu viděl, můžete nám ji popsat a pomohla nakonec tedy čápovi? Ukázala se být funkční, i když ji vytvářel zoologický laik?
Já jsem ji viděl. Já jsem byl přímo u toho testování, když se čáp na ni pokoušel postavit.

Ono to není vlastně vůbec nic složitého, není to žádný složitý mechanismus. Zkrátka je to na 3D tiskárně vytištěná protéza, která byla vystlaná pěnou, aby se pahýl neotlačil. Dala se uchytit úplně obyčejnými páskami na suchý zip ze strany.

A byla tam nasazovací chodidla, aby si čáp mohl vyzkoušet, co mu bude nejvhodnější. Takže takto nějak to fungovalo.

A co se dělo potom? Čáp ji vyzkoušel a používá tu protézu dodnes? Víme to?
Víme to, když jsem mluvil s panem Soukupem ze záchranné stanice před několika dny, tak mi říkal, i k mému překvapení, že ten čáp je stále na stanici pro záchranu živočichů. Pořád je ve fázi, kdy se protéza neustále zlepšuje, zdokonaluje, kdy se zkouší různá chodidla, různé cesty. Co bude čápovi sedět nejlépe. Protože třeba ta cesta, kterou zkoušeli, se ukázala jako slepá. Navíc zoologické zahrady už mají většinou čápů dost a nechtějí se starat o žádné další. To znamená, že čáp je pořád ve Františkových Lázních. Tam teď dokonce chovatelé přemýšlí, že využijí jakousi výzvu na příští rok, která se věnuje renovaci záchranných stanic a mohla by tady příští rok vzniknout voliéra pro čápa, který by se mohl stát maskotem celé stanice.

Mě třeba zaujalo, že o tom psaly i zahraniční weby, že se toho nechytla jen česká média. Čáp je opravdu známý, dalo by se říci, po celém světě. Reportáž o něm natáčela třeba i německá stanice RTL, vysílali o něm CBS Los Angeles, v televizní stanici, takže mě zaujalo, že je známý i po světě, nejen tady u nás.

Je nějaká šance, že by se mohl vrátit do volné přírody, což zmiňovali odborníci úplně na začátku ve vaší reportáži jako takovou hlavní variantu?
Já si myslím, že to byla asi snaha každého, aby se právě toto povedlo. Každopádně nedokáži to v současné chvíli říct. Já si myslím, že možná už o to není ani taková snaha. Přece jen ten čáp, kterému říkají Chebáček, už se stal jakýmsi symbolem právě záchranné stanice a já si myslím, že teď je možná spíš větší snaha o to, aby tam už zůstal, aby se na něj lidi mohli chodit dívat a aby lákal další návštěvníky.

Takže zatím tedy návrat do volné přírody se nekoná. Vy jste se tam byl podívat. Víte, jak se tomu čápovi v tuto chvíli daří?
Čáp je na tom dobře. Oni mu upravují i speciální jídelníček. Mluvil jsem s panem Soukupem, říkal, že si oblíbil v poslední době myši. Takže je o něj opravdu dobře postaráno a návrat do přírody se pravděpodobně teď úplně nechystá. Uvidíme, co přinesou následující měsíce. Každopádně, myslím si, že je teď snaha o to, aby čáp zůstal právě v ideálních podmínkách, aby mu tam vybudovali nějaké nové zázemí, které mu bude vyhovovat, aby se na něj zkrátka lidé chodili dívat, protože si toho Chebáčka opravdu už za ten půlrok stihli oblíbit.

Zachytila jste jeden z příběhů pandemie, kdy příchod covidu způsobil úplný obrat v kariéře dotyčného. Co je to za příběh? Kdo je hlavním hrdinou a jak pandemie změnila jeho život?
Hrdinou mého příběhu je David Růčka, který byl původně pilotem. Celý život létal s letadlem a ve svých 51 letech se rozhodl, že úplně změní kariéru. A právě koronavirus byl takový ten poslední moment, hřebíček do rakve jeho pilotské kariéry, a stal se strojvůdcem.

Pojďme nejdříve popsat, pro koho pan Růčka létal, jak dlouho to dělal. Asi to byl jeden z jeho snů?
Přesně tak. Být pilotem byl takový jeho klukovský sen. A hned nastoupil do školy, kde se to začal učit. A začal, myslím si, že nejdříve jako stevard v letadle a postupně se stal pilotem. Létal pro tehdy ještě Československé aerolinie, potom pro České aerolinie a pak změnil firmu a v závěru své kariéry létal pro Aeroflot. Říkal, že si přesně pamatuje ten moment, že to bylo 16. března 2020, kdy naposledy přistál v Moskvě a věděl, že už se znovu ze země neodlepí. 

A tehdy o tom začal tedy přemýšlet, nebo mu vyjasnila ta situace, že by měl změnit kariéru?
Kvůli koronaviru se přestalo létat, omezovaly se lety a on přicházel o práci a věděl, že jakmile přeruší svoji kariéru pilota, tak pak je hrozně těžké a hlavně velmi drahé se tam znovu vrátit, protože jsou potřeba různé zkoušky, přezkoušení a takové věci.

Říkal, že už mu to vlastně za to nestojí. Už je to svým způsobem nějaký jeho stereotyp, už získal všechno, co chtěl v kariéře pilota, že nikdy nechtěl létat přes oceán. Už v tom neviděl další motivaci, proč do toho investovat čas, sílu, chuť a peníze.

A co tedy dělal potom? Jak ten pivot v kariéře proběhnul, jak se mu povedl, co všechno musel udělat?
Dal přihlášku k Českým drahám a stal se studentem na strojvůdce. Říkal, že tam byl nejstarší ve skupině, kteří se zaučovali na strojvůdce. A začal pár týdnů po tom, co se rozhodl, že skončí s pilotováním a trénoval na strojvůdce celý rok.

Tento rok už, ne že by byl úplně bez příjmu. Program a školení už je nějakým způsobem placené, ale samozřejmě plat je takový studentský, takže ve svých více než 50 letech se stával opět studentem a říkal, že to pro něho bylo hrozně náročné, protože nikdy neměl rád fyziku. A zrovna fyzika a tyto předměty byly hodně klíčové.

Protože strojvůdce nejenže musí umět hýbat páčkami, ale správně by měl umět, pokud se cokoliv stane s mašinou, tak alespoň základněji ji dát znovu do pohybu. On je poslední článek celého řetězce, když se něco stane, kdo by s tím mohl něco udělat. Musel se učit takové ty ohmovy zákony a všechny věci, co nesnášel na střední škole. Teď to znovu do sebe musel dostat.

Vy jste s panem Růčkou mluvila letos na podzim. Jak daleko v tu chvíli to jeho přeškolení nebo nový výcvik došel?
Už byl přeškolený, skončil s výcvikem a já jsem s ním mluvila v listopadu. Byla jsem na jeho druhé směně, kdy byl podruhé v životě v kabině lokomotivy. Ještě se nedostal přímo na trať, že by jezdil s vlakem, ale byl v mašině, která jen šoupe vlaky.

Když přijel nějaký vlak na hlavní nádraží, tak tady tou mašinou ho vzal a odtál ho na odstavné nádraží. Tam se vlak vyčistil, on ho potom zase zpátky odtáhl na hlavní nádraží a tím se učil základy. To byly jeho začátky a já jsem byla na jeho druhé směně. A moje otázka byla:

Byla jsem na jeho úplných začátcích. 

Pan Růčka splnil všechny své kariérní sny v letectví. Mluvil o tom, jaké jsou jeho sny v kariéře strojvůdce?
Ty sny nejsou až tak velké, jak by se mohlo zdát. Například, že by chtěl řídit Pendolino nebo něco takového. To ne.

Ale jeho snem bylo a je jezdit, on tomu říkal panťáček, je to takový ten dvoupatrový vlak, který jezdí kolem Prahy.

Pantograf.
Říká se mu ještě ešus nebo hliník, myslím. Říkal, že hantýrka pro něho byla na začátku hodně těžká, než se do toho dostal, protože všichni mluvili hantýrku, ale už se do toho dostával i během našeho rozhovoru.

A víš, co teď na dráze dělá? Jsme těsně před Vánoci, jestli se v kariéře už zase o kus posunul?
Posunul. Už neposunuje vlaky na nádraží, ale říkal mi, že už jezdí svým panťáčkem, že už zkouší nové tratě, jeho první trať byla do Berouna, to už si vyzkoušel. Čeká ho jízda do Benešova, Kolína, Lysá nad Labem. Prostě má už celý jízdní řád naplánovaný, kam bude jezdit a jezdí tím svým vysněným panťáčkem.

Vy jste se podílel na podzimním seriálu Radiožurnálu o hrdinech a hrdinkách pandemie. A mezi nimi figuruje i praktická lékařka Lenka Dejdarová, za kterou jste vyrazil do Vysokého Mýta. Co všechno má tato paní doktorka na bedrech?
Je toho velká řada. My jsme chtěli ukázat to, že když se řekne první linie, tak se asi většině z nás vybaví covidové oddělení, kde se zdravotníci starají o pacienty v těch nejtěžších stavech a tak podobně. Ale ono první linie, to jsou prostě lidé jak v odběrových centrech, tak i praktičtí lékaři.

Lenka Dejdarová, to je opravdu taková chodící reklama v uvozovkách na to, jak se praktičtí lékaři zhostili své úlohy v době epidemie. Nad svůj běžný rámec, to myslím opravdu starání se o své pacienty, organizuje testování na koronavirus, a pak také očkování, a to nejen pro své kmenové pacienty. Když jsem za ní vyrazil v jeden běžný pracovní den, tak trval opravdu hodně hodin.

Myslím, že začínala v 7.30 minut a končila někdy po 18. hodině. A to nebylo nic ojedinělého. Takže hlavně testování a hlavně očkování a hlavně osvěta mezi pacienty. V tom je paní Dejdarová hodně aktivní.

Koho všeho očkuje? A můžete možná popsat, jak to vypadalo v ordinaci?
To je na první pohled nenápadný rodinný dům ve Vysokém Mýtě kousek od hlavní silnice, která protíná toto město, se zhruba 12 000 obyvateli. V prvním patře má svoji ordinaci a tam, s nadsázkou, to teď v době epidemie vypadá jak někde na poliklinice. Má to velmi dobře zorganizované, aby se nepotkávali lidé, kteří jsou potencionálně nakažení. Na test tam lidé čekají venku a z okna, protože jak jsem říkal, je to v přízemí, jedna zdravotní sestřička odebírá vzorky, všechno archivuje, pak se to posílá dál. A tito lidé vůbec nepřijdou do styku s ostatními pacienty. Pak jsou vyhrazené hodiny, kdy se tam také očkuje, to je zase úplně v jiné části ordinace, aby se zkrátka nepotkávali. Všechno to tam funguje jak na běžícím páse. Kvůli epidemii praktická lékařka Lenka Dejdarová musela najmout další zdravotní sestru, která chodí dva až tři dny v týdnu vypomáhat, aby se všechno zvládlo.

Takže to je náročné asi i finančně i logisticky i lidsky. Mluvila o tom paní doktorka, jak to zvládají?
No tak zvládají to s vypětím všech sil. Já jsem se o tom bavil nejenom s paní doktorkou, ale i s jednou ze zdravotních sester, s tou, která tam pracuje dlouhodobě už 17 let.

Nikdy takto náročné období nezažily. Mluvily o tom, že samozřejmě v minulosti byly chřipkové epidemie a tak podobně, ale to vždycky trvalo třeba několik týdnů v kuse, tohle je několik měsíců. Je to hodně náročné i psychicky, a to z toho důvodu, že Lenka Dejdarová je hodně aktivní i co se týče osvěty. To znamená, všem lidem se snaží vysvětlit, proč by se měli očkovat, rozptýlit nějaké jejich pochybnosti. A to také dělá v on-line prostoru, protože už na začátku epidemie, když se začaly objevovat různé první hromadné e-maily, kde byly různé dezinformace, se na ně snažila reagovat. Teď se přesunula na sociální sítě. Je aktivní na facebooku, kde sdílí různé studie jednoduše vysvětlené v češtině.

Zvládá to s vypětím všech sil a myslím si, že už je hodně vyčerpaná. Zase na druhou stranu na mě působila hodně optimisticky. Je vidět, že práce ji baví a že to bere jako poslání. Ale síly určitě dochází, jako všem zdravotníkům.

Když zmiňujete boj s dezinformacemi. Ono se to mnoha lidem vrátilo v podobě nenávistných komentářů, a dokonce i verbálních útoků. Stalo se lékařce Lence Dejdarové něco podobného?
Já jsem se jí na to ptal, protože mě to zajímalo. I z té osobní zkušenosti vím, že i mně občas chodí nenávistné e-maily a tak podobně. Ale ona říkala, že s tím se příliš nesetkává. V osobní rovině v podstatě vůbec ne, že by někdo měl odvahu a přišel za ní do ordinace a tam jí nadával, to se jí nestává. To, že jí chodí e-maily, které nejsou úplně lichotivé, s tím se setkává. Hodně mluvila o tom, že jí třeba přichází e-maily v tom smyslu, že si na covidu postavila byznys a tak podobně. To jí chodí, ale myslím si, že to dokáže odfiltrovat, že si z toho zase až tolik asi nedělá. Minimálně se to tak snažila vysvětlovat.

Za ty téměř dva roky pandemie se ukázalo, že ani v řadách lékařů nepanují úplně jednotné názory na testování i na očkování. Mluvil jste s paní doktorkou Dejdarovu o tom, jaká je její motivace, proč to vlastně dělá?
Ona nepochybuje o tom, že očkování funguje. Říkala mi, že se zkrátka hraje o čas. Čím více lidí bude naočkováno, čím nejrychleji, tím dříve se z toho marastu nějakým způsobem dostaneme.

Samozřejmě jsou tady další varianty, je tady třetí posilovací dávka. Není to tak jednoduché, jak se zdálo ještě před půl rokem na jaře. Ale motivace je prostě taková, že pokud tady nebude dostatečné množství lidí naočkováno, tak se z toho nikdy nedostaneme.

A ona, jako asi i ostatní lidé, si přeje, abychom se z toho dostali co nejrychleji. Vidím tu tu její motivaci. A je velmi aktivní. Když jsem se s ní bavil, tak jsem si říkal, že je v podstatě taková očkovací kampaň na lokální úrovni. Opravdu se snaží lidem vysvětlovat, mluví s každým třeba i 15 minut.

Jedna paní měla pochybnosti, bála se, že jí bude po očkování špatně. Nic nemalovala narůžovo, říkala: Ano, to se může stát. Zase to není nic, co by nevyřešil ibalgin nebo paralen. I kdybyste toto musela podstoupit, tak benefity očkování jednoznačně převažují.

Paní si všechno nechala vysvětlit. Pak měla ještě jeden dotaz, a to na svojí dceru, která už je sama matkou a kojí malé miminko. Ta se bojí přijít. My se bojíme doma. Ta by se neměla nechat očkovat. No a paní doktorka Dejderová jí vlastně tlumočila doporučení České vakcinologické společnosti, že i těhotným i kojícím ženám se doporučuje očkování. No a abych to zkrátil, tak to dopadlo tak, že paní už objednávala termín pro svoji dceru. Takto ta očkovací kampaň na lokální úrovni, takový ústní marketing, taková šeptanda, jak se říká v marketingu, je hodně účinná. Myslím, že paní Dejdarová tohle přesně dělá. 

A mluvili jste i s pacienty, jak oni kvitují nebo reflektují, že mají takovou lékařku?
Nutno říct, že když já jsem tam na konci listopadu byl, tak ten den měla objednáno 70 lidí na očkování v různých fázích, ať už první, druhá nebo třetí posilovací dávka. A jenom 10 procent, tedy sedm lidí, bylo jejími kmenovými pacienty. Zbytek byli lidé takzvaně zvenku, prostě kdokoliv se objednal, může tam přijít na očkování. Tak či tak ti lidé byli nadšeni. Mluvil jsem jak s kmenovými pacienty, ti si paní doktorku chválili dlouhodobě, že je opravdu velmi aktivní při osvětě, a to nejen v souvislosti s covidem, ale i při jiných zdravotních obtížích a tak podobně. A ti lidé, kteří přišli z venku, tak přede mnou byli také spokojení v tom smyslu, že tam byl obrovský lidský přístup, lidská rovina. Já jsem totiž byl i v několika velkých očkovacích centrech. Tam to také fungovalo jak na drátkách, běželo to rychle, ale takto osobní přístup jsem nikde neviděl a myslím si, že to je i cesta praktických lékařů, mají na to možná o trochu více času a dokáží tam dostat i lidskou rovinu. A i když tam člověk přijde z venku, není to kmenový pacient, tak vidí člověka v bílém plášti, který se jim delší dobu věnuje a myslím si, že to má význam.

Obě už od léta jezdíte do obcí na jihu Moravy poničených tornádem. Štěpánsko, vy jste zjišťovala, jak na tom lidé jsou před Vánocemi a přišla jste na to, že některé rodiny dostaly zdarma vánoční stromky – jak se to stalo?
ŠK: No, stalo se to tak, že se našla jedna dobrá osoba, která to všechno zajistila. Tou dobrou osobou je Barbora Zdráhalová z Kroměřížska.

Tu tak napadlo v létě, že možná někteří neví, kam dřív skočit a určitě budou potřebovat pomoci s přípravami na Vánoce.

Karolíno, vy také – jak jsme zmiňovaly – jezdíte do těch obcí už od léta a fenomén dobrovolnictví jste podchycovala. Můžete říct, kam se to za půl roku vyvinulo? Jsou tam stále stejní lidé? Vyvinuly se tam mezi dobrovolníky a místními nějaké vztahy, které by přetrvávaly?
KP: Já si myslím, že teď už je to o tom, že tam jezdí ti lidi, kteří k tomu vztah mají, že už to není o takové té živelné podpoře velké masy lidí. Ale řemeslníci, kteří tam teď pracují, jsou už často kamarádi, znají se od léta a domlouvají se mezi sebou na jednotlivé domy, co je na nich potřeba udělat, už si to tam v podstatě organizují sami a funguje to právě na tom přátelství. A oni o tom tak i mluví, že tam vznikla spousta nových vztahů. Takže si takto pomáhají dál.

A funguje to i v tom, že pomoc je efektivní a že skutečně padá tam, kam má? A přece jenom, aniž bychom se chtěli kohokoli dotknout, ale určitě lidé dělali i to, čím se nezabývají ve svém běžném, profesním životě? Funguje ta pomoc tak, že opravdu potom je na správném místě a je kvalitní?
KP: Tak co se týká právě řemeslníků, tak už v létě se snažila pomoc zkoordinovat organizace Člověk v tísni, která si tam vytipovala Libora Baláčka, řemeslníka, který už znal lidi, kteří v té oblasti pracovali a který je dokázal zorganizovat.

To znamená, vytvořil si kolem sebe tu skupinu.

Teď už to nefunguje pod záštitou Člověka v tísni, už to ukončili, ale fungují ve skupině dále a myslím si, že tam už zůstali právě ti, kteří znají řemesla, znají profesi. Ale potkala jsem tam i kuchaře, který odešel z práce právě před létem a tam se v podstatě vyučil za tu dobu pod dohledem řemeslníků a zůstal tam.

A můžete nám víc popsat některý z příběhů, který byste vybrala a který byl pro vás inspirativní?
KP: Pokud bych se nesoustředila jenom na řemeslníky, tak mně se strašně líbila živelná pomoc, která vznikla při kulturním domě v Hodoníně, kam jsem přijela asi druhý nebo třetí den po tom, co se to stalo v oblasti.

Tam to vzniklo, ani ne pod městem, ani ne nějak oficiálně, ale díky partě lidí kolem ředitele kulturního domu. Takže večer těsně po tom, co se to tornádo prohnalo oblastí, dali zprávu na facebook, že mohou lidé nosit na kulturák nějaké deky, také nabídli nouzové přenocování.

Využili prostor, které spravoval ředitel kulturního domu, a vůbec netušili, že se to překlopí do úplně masové podpory všech lidí z celé republiky. 

Jednak přijížděly desítky, stovky aut s materiální pomocí a potom se to přetavilo i v dobrovolnickou pomoc, v koordinaci. Jestli si všichni dobře vzpomínají, tak v jednu dobu byl v malých poničených obcích takový nával lidí, že už i krizové štáby říkaly, že se tam nemá jezdit. A právě hodonínský kulturák a lidi kolem něj zorganizovali kyvadlové autobusy, dopravu do oblasti a zpátky, a všechno fungovalo na bázi dobrovolnictví.

Štěpánko, já se vrátím k vám. Vy jste zmiňovala, že akci s vánočními stromky zorganizovala dobrovolnice Barbora Zdráhalová. Můžete nám víc popsat její přístup? A vlastně možná, co ji motivuje. Když jste s ní mluvila, říkala vám, že do těch obcí jezdí už od léta?
ŠK: No mě asi nejvíce překvapilo, s jakou samozřejmostí dělá to, co dělá.

Jak upřímná a pohodová zároveň je, jak se snaží za každých okolností zůstat nad věcí a vše řeší s úsměvem.

A to samozřejmě všechno při svém plném zaměstnání, všechno dělá ve volném čase. Je to opravdu až zarážející. A to je vlastně na tom všem asi to nejhezčí, to, co mě upřímně dojalo.

A potom, když si ti lidé chodili pro vánoční stromky, tak mě dokonce i rozplakalo, že jsme jaksi zapomněli na to, že pomáhat si navzájem by opravdu tou samozřejmostí být mělo, ale není. Lidé jsou často k sobě lhostejní, neví, kdo bydlí vedle nich v paneláku, nezajímají se o osudy ostatních lidí. A najednou přijde taková krizová situace, jakou bezesporu tornádo je a odhalí všechny charaktery a odhalí i to krásné, lidskou lásku a úctu mezi lidmi. Ona je příkladem. Když jsem se jí na to ptala několikrát, co ji motivovalo, proč to dělá. Ona na to nedokázala odpovědět. Jí to přijde naprosto přirozené, že pomáhat se prostě musí.

Můžete možná na závěr popsat, do jakého stavu se povedlo po tom půl roce od tornáda obce dovést?
KP: Na první pohled to vypadá, že se situace stabilizovala, protože domy mají střechy, jsou tedy zabezpečené, dejme tomu proti větru, dešti, ale my nevíme, co se děje uvnitř. A to je to zásadní. Některé ty domy jsou stále úplně mokré. Vysoušeče jedou naplno doteď a jsou jen některé části domů obyvatelné. Slyšela jsem dokonce i takové příběhy, že rodiny žijí ve sklepě nebo třeba žijí jenom v jednom obýváku, protože zkrátka půda nebo první patro je neobyvatelné. Vidíme jen to, co chceme, nebo co je nám nabídnuto. A z toho, co jsem mluvila s lidmi, tak té práce je na měsíce, na roky.

ŠK: Také ještě třeba společenský život v obcích se úplně nevrátil do původních kolejí. Protože kostely v Hruškách, v Moravské Nové Vsi, tam je ještě spousta práce. I obecní budovy, ty jdou na řadu vlastně až poslední. Teď je priorita právě to, aby se daly dohromady domy obyvatel. A i když byly v létě hody, třeba v Moravské Nové Vsi, tak je udělali, ale i přesto říkali, že do toho vlastně ani nemají chuť. A já si myslím, že i kulturních akcí, zábav, nejen kvůli situaci pandemické, zatím je poskrovnu. A než se vrátí i společenský život do normálu, tak to také bude trvat nějakou dobu.