Předsednictví EU je pro Česko šance se ukázat, ale také poevropštit, říká zpravodaj ČRo v Bruselu

Viktore, Česko čeká v roce 2022 důležitá výzva. V červenci se Praha ujme předsednictví Evropské unie. Jak důležitý úkol to je, kdybychom to měli shrnout na úvod? A nakolik to bude zasahovat do politického a dalšího fungování země?
Je to vlastně nejdůležitější úkol, který každá členská země Evropské unie má. Opakuje se jen jednou za 13 a půl roku. Pro Česko to bude teprve druhé předsednictví a znamenat to bude stovky akcí, které bude muset ČR zorganizovat – od různých zasedání na nejnižší diplomatické úrovni až po summit šéfů vlád zemí Evropské unie, kteří se sjedou do Prahy.

Česko bude moci ukázat jednak jak schopný má diplomatický aparát, jak rozumí, nebo nerozumí Evropě a jak může být spolehlivým, nebo nespolehlivým politickým partnerem. Protože ministerská jednání v Radě EU povedou přímo čeští ministři, tak se také může stát, že česká národní vládní agenda bude muset jít tak trochu na půl roku stranou.

Na druhou stranu jsme v situaci, kdy nastupuje nová vláda, a právě kvůli tomu v současné době zatím zůstává mnoho neznámého. Nevíme, jak přesně se předsednictví hodlá ujmout, jak dobře na to budou ministři připravení. Takže to, jak české předsednictví nakonec bude vypadat, o tom se rozhodne asi v nejbližších týdnech a měsících.

Pojďme to všechno vzít popořádku. Zmiňoval jsi, že formálně to bude znamenat organizaci řady schůzek, včetně těch vrcholných. Můžeme popsat, co všecko bude mít Česko formálně na starosti a co to bude potom znamenat také v rovině nějaké symboliky?
Už to možná nemá lesk jako mělo první české předsednictví. Prostě proto, že už není první. Navíc tehdy Mirek Topolánek jako tehdejší český premiér z ODS zastupoval ještě Evropskou unii i navenek.

Tehdy při plynové krizi přímo jednal se státníky, s Vladimirem Putinem atd.

Takže teď po Lisabonské smlouvě, kdy už je stálé vedení Evropské rady, to tak už není. Premiér už nebude zastupovat Evropskou unii navenek. Takže i proto možná někteří říkají, že předsednictví už není tak důležité. Bývalý premiér Andrej Babiš o něm mluvil jako o „žvanírně s chlebíčky“. Ale já si myslím, že to tak úplně není, ba naopak – agendy od Lisabonské smlouvy výrazně přibylo a Česko bude předsedat v polovině legislativního období, kdy je legislativních návrhů nejvíce, jsou v rozpracované fázi.

Takže Česko bude vyjednávat o vůbec nejdůležitějších návrzích, zmiňme třeba tzv. akt o digitálních službách a o digitálních trzích, což je nic menšího než pokus Evropské komise, jak provést revoluci v tom, jak se obchoduje na internetu. Stále je rozjednaný návrh na reformu migrační a azylové politiky. Především to je Green Deal, sada návrhů, jak radikálně omezit emise skleníkových plynů, což je téma, které v Česku velmi rezonuje, o kterém česká předchozí i dnešní vláda říká, že tam jsou klíčové otázky, které bude třeba dojednat a Česko do toho bude moci jakýmsi způsobem i promítnout.

Ministři české vlády budou řídit všechny schůzky. Vlastně nejsou to jen ministři – na diplomatické úrovni to budou čeští diplomaté. Budou řídit schůzky sedmadvacítky, kde se právě o legislativě jedná, budou vyjednávat o legislativě i směrem k dalším evropským institucím, k Evropské komisi a k europoslancům, takže budou moci být i u finálních jednání, kde se legislativa dokončuje.

Kromě jiného je to také příležitost pro Česko ukázat třeba českou kulturu, zajímavé firmy, zajímavá vědecká pracoviště, protože pozornost na předsednictví je vždy upřená opravdu silně. Špičkoví novináři z celé Evropy i ze světa se obvykle vozí do předsednické země a vlády toho využívají, aby budovaly svou image. Například já jsem byl ve Finsku…

…a finská vláda toho tehdy využila k propagaci toho, že Finsko bude první klimaticky neutrální země Evropy.

Tehdy nás vzali do laboratoře, která vyvinula metodu, jak vyrábět textil ze dřeva apod. Takže je to příležitost nejen pro úředníky a pro vládu, ale i pro širší kontext toho, jaké Česko vlastně je.

Když premiér Petr Fiala mluvil ve svém novoročním projevu o tom, že pro Česko bude předsednictví znamenat šanci prosadit na evropské půdě témata důležitá pro své vlastní zájmy, je to realistická představa a vize? Funguje to doopravdy tak?
Ano i ne. Protože předsednická země by neměla nějak aktivně prosazovat své zájmy. Často se to přirovnává třeba k rozhodčímu, co píská rovinu. Vlastní národní zájmy by měly jít trochu do pozadí a předsednická země by měla být schopná hledat kompromis, nějaký střed, vyjednávat tak, aby se dostalo na každého v rámci unijních zemí – ale aby to byl kompromis spravedlivý, aby se aktivně nesnažila otáčet legislativu tak, aby jí to vyhovovalo.

Na druhou stranu má předsednická země opravdu velký vliv. Může rozhodovat o tom, na které návrhy bude tlačit, aby se projednávaly rychle, kde se bude aktivně snažit kompromisy hledat. Nebo naopak může některé věci pozdržet, může je posunout trochu do pozadí. Pravda je taková, že v praxi předsednické země se do toho samozřejmě snaží promítnout své zájmy, ale nesmí to dělat nějak výrazně okatě. Jsou metody, jak to dělat tak, aby to nebylo zkrátka nefér k ostatním zemím.

Takže je to prosazování zájmu i není, jak se na to každý dívá. Já bych to možná přirovnal k tomu, že předsednická země je něco jako předseda SVJ v bytovém domě, kdy předseda nebo předsedkyně musí zkrátka odrážet to, co si přejí jednotliví vlastníci bytů, nemůže dělat něco proti jejich vůli.

Ale asi bychom neřekli, že to je zbytečná funkce. Právě naopak. Je na něm, aby vymyslel, jak se budou nápady realizovat, na koho se dá, kdo bude muset trochu více ustoupit. Je na něm, aby především urovnával spory a ohlazoval hrany tak, aby se podařilo dospět ke konsenzu. Takže je to skutečně velmi velmi vlivný post a předsednická země bude moci ukázat, jak dobře na tom se svou diplomacií je.

Takže vlastně manažerská role, ale zároveň s možností vtisknout tomu nějaký vlastní ideový náboj, pokud takový máme…?
Přesně tak. Je to obojí. Je to vlastně servis pro Evropskou unii. Ale předsednická země může mít zároveň ambici otevírat nová témata, což jsme viděli v minulosti na různých zemích. Vidíme to i teď na novém francouzském předsednictví, které se rozhodlo otevřít téma reformy Schengenu.

Francouzský prezident Emmanuel Macron říká, že evropské hranice nejsou dost chráněné, že by měl fungovat nějaký mechanismus, kdy když je země pod tlakem, tak by ostatní země měly automaticky vysílat třeba policisty na hranici této země, což je něco nového.

Také třeba téma evropské obrany, to je něco, co je vyloženě francouzské téma, které opět Francie využívá k tomu, aby ho otevřela. Chystá k tomu dokonce nějaký summit.

V minulosti Rakousko například zorganizovalo v době, kdy se mluvilo o tom, že by mimo Evropu se mohla nacházet jakási migrační centra, tak zorganizovalo velký summit s arabskými státy, kde se právě o něco podobného chtělo pokusit. Podobně i Slovensko chtělo přijít s nějakou vlastní alternativou migrační politiky. Když jsme u migrace, tak to, že vznikly tehdy ty neslavné migrační kvóty a přehlasovávaly se země jako Česko, tak to tehdy bylo rozhodnutí lucemburského předsednictví.

Takže předsednická země má možnosti, jak opravdu výrazně zasáhnout i do směřování Evropské unie jako celku. Protože třeba jak se ukázalo na případu kvót, může rozhodnout v nějaké chvíli, že už nebude vyjednávat tak, aby skutečně všichni byli pro nějaký návrh a využije toho, že je k dispozici kvalifikovaná většina, a rozhodne se přehlasovat ostatní země. Anebo ne. To je zkrátka na rozhodnutí předsednictví. To pole je skutečně velké.

To už se dostáváme k tomu, jak vystupuje Česko v rámci Evropské unie a co se od něj může očekávat – jestli v tuto chvíli má nějakou svoji vlastní agendu, ale s přesahem pro všech ostatních 26 členů, jestli vystupuje tak sebevědomě, že určování agendy během předsednictví od něj další členské země budou čekat?
Česko má v tuto chvíli výhodu, že na něho ještě není upřená tak velká pozornost. Ta teď míří hlavně na Francouze, kteří se tento týden ujali předsednictví. Ale na druhou stranu zbývá už jen půl roku, než Česko převezme žezlo od Francouzů. A to je strašně krátká doba. Takže času opravdu mnoho nezbývá, aby si vláda vyjasnila svůj postoj, vyjasnila, co chce přesně během předsednictví dělat.

Má výhodu v tom, že je to nová vláda, takže není zatížená tím, že třeba vystupovala nějak agresivně v předchozích vyjednáváních, že může vstupovat do jednání jako opravdu nestranný, neutrální mediátor. Má výhodu v tom, že na rozdíl od předchozí vlády Andreje Babiše není zatížená nějakými osobními problémy, jako byl v případě bývalého premiéra a šéfa hnutí ANO jeho střet zájmů, jeho kauzy v Bruselu a jeho třeba možná místy až nadstandardní vztahy s Viktorem Orbánem, maďarským premiérem, a s polským premiérem Mateuszem Morawieckým, kteří nemají úplně pozitivní obraz v Evropské unii.

Na druhou stranu je to i nevýhoda, protože do vlády nastoupili ministři, kteří mnohdy nemají exekutivní zkušenost, nemají ani žádnou evropskou zkušenost. Takže příležitostí, aby se vůbec podívali, jak vypadá jednání ministrů sedmadvacítky, budou mít málo – každý z ministrů bude mít méně, než bych napočítal na prstech jedné ruky. Potom už hned budou muset ty schůzky řídit. Je nevýhoda, že budou muset schůzky řídit vlastně nezkušení ministři. Navíc trochu nešťastně, bych řekl, že si vláda i komplikuje svou pozici.

Když jsme mohli slyšet Petra Fialu, vyjádření premiéra z ODS, o tom, že se Česko postaví a bude se snažit zablokovat návrh v rámci Green Dealu, aby v roce 2035 automobilky už nesměly prodávat auta se spalovacími motory – pozor, není to zákaz jezdit se spalovacími motory, je to opravdu o prodeji nových aut, tady se v tom často dělají chyby –, což chápu, že asi řada voličů ODS anebo možná i jiných stran chtěla slyšet.

Na druhou stranu nerozumím úplně tomu, co je vlastně reálně cílem takového prohlášení, protože Česko souhlasilo s tím, že Evropa bude v roce 2050 klimaticky neutrální, takže je jasné, že spalovací motory dříve nebo později skončí. Automobilky se na to ostatně samy připravují. Problém je v tom, že předsednická země by měla být mediátorem, který bude hledat střed mezi názory.

Najednou se odhaluje, že má vlastně názor, který je na určitém pólu, na extrému těch ostatních. Což vytváří riziko, že se diskvalifikuje z debaty, že nebude mít důvěru ostatních zemí, že skutečně bude pískat rovinu, jak jsem říkal. Podkopává si tím svou vyjednávací pozici, protože není jasné, jak k tomu bude přistupovat: jestli je třeba plánem Česka nechat se přehlasovat, a diskvalifikovat se z jednání o tom, jak legislativa bude vypadat, nebo jaký je plán.

Takže si myslím, že by Petr Fiala měl ještě vysvětlit, jak k tomu chce přistoupit, pokud tvrdí, že nechce dělat populistickou politiku. Obecně platí, že předsednická země by skutečně už v době, kdy se připravuje na předsednictví v tom půlroce, dejme tomu, tak by měla vyjádření spíš opravdu tlumit.

Protože to nemusí být nejen dobrá strategie, ale může být pro tu zemi přímo podrývající?
Přesně tak. Obvykle se dělá, že v otázkách, kde má ta země nějaký zájem, tak to přenechá na jiné zemi, která má podobný postoj, aby ten názor artikulovala za ni. A sama se do toho už tolik pouštět nebude, aby právě nepodkopávala svou pozici, aby měla důvěru ostatních zemí, že je schopná najít kompromis.

Už jsi na to narazil, když jsi mluvil o připravenosti ministrů nové vlády. Obecně – dá se říct, jak je Česko v tuto chvíli na převzetí předsednictví v červenci připravené personálně, manažersky, kompetenčně atd.?
Objevovalo se hodně kritiky, že bývalá vláda a tehdejší premiér Andrej Babiš z hnutí ANO přípravy na předsednictví podcenil. Kritika směřovala hlavně na to, že Andrej Babiš přišel s tím, že dá na předsednictví rekordně málo peněz, méně peněz než srovnatelné nebo dokonce menší země, dokonce i chudší země, což se potom projevovalo na tom, že si řada expertů, diplomaté, dokonce i sama ministerstva stěžovali na to, že peněz je tak málo, že se předsednictví nedá zvládnout.

Dokonce – jak jsme kdysi upozorňovali s kolegyní Terezou Čemusovou z iROZHLASu – i ministerstva vedená hnutím ANO si v interních připomínkovacích materiálech stěžovala na to, že Česko zkrátka nemůže všechna jednání zvládnout s tak málo penězi, že hrozí, že by některé jednání muselo Česko přenechat třeba Francii nebo jiné předsednické zemi.

Dokonce si tehdy velvyslanec České republiky při EU Jakub Dürr začal stěžovat i veřejně, že za tak málo peněz předsednictví zkrátka nejde uspořádat.

Což možná přispělo k tomu, že ho Andrej Babiš odvolal. Byť nedlouho na to nakonec zjevně musel uznat, že to je pravda, protože peníze se nakonec navyšovaly. Vláda v létě schválila navýšení o 200 milionů korun, takže rozpočet je v tuto chvíli 1,4 miliardy korun.

Znamená to, že teď je peněz na předsednictví relativně dost?
Co vím ze zákulisních zdrojů, tak ne. Stále jsou kapitoly, kde peníze objektivně chybí. Dlouhodobě se mluví o tom, že jsou lidé na předsednictví velmi špatně zaplacení. Jsou také stále některé kapitoly, kde jsou náklady nejasné, protože se čeká na to, jak se vláda rozhodne: jestli uspořádá jednodenní summit, nebo dvoudenní, jestli na něho přizve třeba státy západního Balkánu, jak se o tom mluví, nebo ne, kde se přesně odehraje…

To jsou opravdu velké položky, kde to stojí na tom, jak se k tomu postaví nová vláda. Takže i tady už čas trochu tlačí, aby se vláda skutečně rozhodla, aby se včas stihly všechny zakázky vypsat atd. Mikuláš Bek už mluví otevřeně o tom, že je třeba předsednictví ještě rozpočet navýšit. Neřekl o jakou částku, ale mluvil hlavně o tom, a to je také reálný problém, že se předsednictví připravovalo v roce 2018 a od té doby se zvedly výrazně ceny. Takže minimálně o inflaci bude ještě třeba rozpočet předsednictví navýšit.

Na druhou stranu, nezdá se mi úplně fér ke všem diplomatům a úředníkům, kteří na předsednictví už řadu měsíců pracují intenzivně od rána do noci, jednají s dalšími státy, hledají spojence, hledají spojence v Evropském parlamentu, připravují se na každý jednotlivý legislativní návrh, který na Česko může dopadnout, tak se mi nezdá úplně fér říkat, že na to nejsou připravení.

Myslím, že na úřední rovině připravené předsednictví je, běží výběrová řízení, zakázky atd. Co v tuto chvíli nevíme, je, jak se k tomu postaví nová vláda. Z informací, které mám, tak zatím nová vláda v tomto nedělá nic. Což ale není nic překvapivého, protože vláda je opravdu hodně nová. Ještě není hotové ani programové prohlášení vlády, vláda nemá ani důvěru. Takže nejprve si pětikoalice musí mezi sebou vyjasnit a shodnout se na tom, co vlastně chce, a potom teprve může dát zadání úřednickému aparátu, aby to provedl do praxe.

Takže si myslím, že si musíme ještě zhruba takový měsíc počkat. Ale času už není mnoho. Takže měla by si v tom pospíšit a přijít s tím, jaké předsednictví vlastně chce mít, kde chce všechny akce uspořádat, aby se věci mohly dát do pohybu, protože šest měsíců je krátká doba.

Zmiňoval jsi roli ministrů vlády. Nedávno Hospodářské noviny upozornily na možnou nedostatečnou jazykovou výbavu některých členů kabinetu. Jak velký problém to může představovat?
Ministři se nemohou nechat zastupovat na jednáních sedmadvacítky v Radě EU, budou je řídit osobně. Takže to jistý problém je. Ale abychom byli fér, tak jednání jsou předpřipravená na diplomatické úrovni a jsou tlumočena celou dobu. Takže je úplně normální, že ministři tam vystupují ve svém národním jazyku. Pokud ministr nechce mluvit anglicky, tak nemusí. Takže pokud nemá žádnou ambici nad to než jen odřídit Radu tak, aby od začátku do konce proběhla, takto na autopilota ji odřídit, tak si úplně poradí s češtinou.

Problém ale je, když to takto na autopilota udělat nejde, když se musí začít vyjednávat bokem na okraj jednání, kdy se třeba nějaký legislativní návrh dostane do úplně konečné fáze, kdy se vyjednává skutečně už v místnosti, kdy je potřeba mezi jednotlivými ministry najít kompromisy. To už bez angličtiny opravdu nejde. To si ministr opravdu musí vzít toho kolegu, který má nějaký problém, stranou, třeba na pověstnou kávu, zeptat se, co přesně chce, nabídnout mu nějaká řešení. Tam žádné tlumočení není.

Takže pokud ministr anglicky neumí, je to problém. Je to problém i z hlediska určité image, protože ministr zároveň mluví třeba k zahraničním novinářům, kteří budou chtít pokládat otázky. A němý ministr vypadá opravdu hloupě. Zažil jsem takto několik předsednictví, kdy ministři, zejména z východního křídla Evropské unie, neuměli jazyky a pro zemi to nijak lichotivě nevypadá, je to spíše ostuda.

Takže pokud je pravda, co se objevilo v Hospodářských novinách, že řada ministrů – Zbyněk Stanjura, Jana Černochová, Martin Baxa, Marian Jurečka nebo další – mají angličtinu na nějaké, řekněme, základní úrovni, na komunikační úrovni, tak ta jim stačit nebude. Myslím si, že u některých to není takový problém, protože návrhů nebudou mít tolik, ale u jiných to problém být může, protože půjde skutečně o nejdůležitější vyjednávání.

Bude se to týkat zejména, řekl bych, Anny Hubáčkové z KDU-ČSL, ministryně pro životní prostředí, která bude vyjednávat Green Deal, všechny návrhy o snižování emisí. Ta na dotaz Hospodářských novin nereagovala, jak je na tom s angličtinou. Ona tady byla na jednom zasedání, jako jediná z vlády zatím stihla nějakou konkrétní Radu. Využívá zatím tlumočení, neviděl jsem ji mluvit v angličtině. Takže nevíme, jak na tom je. To opravdu může být v určitých bodech klíčové, jestli ministři umí, nebo neumí angličtinu, cizí jazyk.

V souvislosti s tím, co jsi zmiňoval o přístupu vlády a o tom, že o některých věcech, které se týkají evropského předsednictví, jsme se toho zatím ještě nestihli moc dozvědět, mluví se ještě o jedné věci. O potenciálním, nevím, jestli je správné vyjádření říct kompetenčním sporu, ale o tom, že může nastat nějaký komunikační zádrhel mezi úřadem vlády, který částečně ty věci organizuje, a mezi ministrem pro evropské záležitosti Mikulášem Bekem. Může to být reálný problém, který by mohl přípravu na předsednictví ohrozit?
Role Mikuláše Beka ze STANu coby ministra pro evropské záležitosti by měla být taková, že by měl být v podstatě takovým mluvčím Petra Fialy, premiéra, v Bruselu. Bude více času trávit v Bruselu, potažmo ve Štrasburku anebo Lucemburku než v Praze, kde bude zastupovat předsednictví třeba směrem k europoslancům. Bude zastupovat předsednictví směrem k unijním státům na schůzkách, na kterých se připravuje potom následný summit premiérů unijních zemí.

Takže by mezi Mikulášem Bekem a Petrem Fialou neměl být názorový spor. Mikuláš Bek by měla být taková prodloužená ruka Petra Fialy. Pokud jsou oba z jiné strany a mají rozdílné názory na to, jak by měla evropská integrace fungovat, tak to může být potenciálně problém. Na druhou stranu Mikuláš Bek se s Petrem Fialou velmi dobře zná z Masarykovy univerzity.

Profesně spolu spolupracovali jako rektor a prorektor, vzájemně se v těchto funkcích vystřídali. Sami říkají, že spolu dokážou vycházet velmi úzce. Takže možná je to zbytečná obava, uvidíme.

Každopádně to, že vznikl ministr pro evropské záležitosti, má pro Česko výhodu v tom, že ministr bude přímo moci zasedat a vést Radu pro všeobecné záležitosti, která připravuje summit nebo která řeší spory o stav právního státu apod., řeší rozpočet. Takže je to potenciál pro lepší koordinaci evropské politiky.

Což je něco, co v minulosti skřípalo, kdy Milena Hrdinková coby státní tajemnice pro evropské záležitosti nebyla členkou vlády, a tím pádem koordinační role napříč ministerstvy často skřípala v tom, že si ministerstva, když to velmi zjednoduším, dělala, co chtěla. Nerespektovala tolik jednotnou evropskou linku, na což třeba Česko potom doplatilo při nákupu vakcín, protože se nakonec ukázalo, že pravá ruka neví, co dělá levá. To je něco, co by se mohlo možná mohlo podařit eliminovat.

V úvodu jsi zmiňoval první a zatím poslední předsednictví Česka. Bylo to v roce 2009, které tehdy poznamenal pád někdejší vlády premiéra Topolánka z ODS. Odrazilo se to na dlouhodobější pověsti Česka? S jakým očekáváním se teď v Bruselu setkáváš? I když chápu, že je to ještě brzy, protože přece jen je leden a předsednictví přijde až v červenci. Zabývá se tím vůbec někdo, jaká země Radě EU předsedá?
Mě překvapilo, že si pád české vlády v době předsednictví i po 13 letech mnozí v Bruselu stále pamatují. Když mluvím třeba s kolegy z jiných zemí, s novináři, nebo když mluvím s diplomaty, tak si to pamatují. Ale je to pro ně spíš jakási kuriozita, není to nic zásadního. Řekl bych, že to je spíš rána pro Česko, pro české sebevědomí, že to tehdy nastalo. Mirek Topolánek o tom s odstupem mluvil velmi příkře jako o „promarněné šanci“.

Myslím si, že to ale fakticky už tak velkou roli nehraje, že by to nějak zkomplikovalo třeba pozici Česku dnes, tak to opravdu není. Naopak i tehdy řada diplomatů zemí oceňovala to, že diplomatický aparát navzdory pádu vlády pokračoval dál a podařilo se dotáhnout některé věci do konce. Takže bych řekl, že to je spíš o nás než o tom, co si o nás myslí ostatní.

Předsednictví nejde vyloženě asi pokazit, řekněme. Nejhorší, co se pro Česko může stát, je, že ho odvede v režimu autopilota, že zkrátka jednání odřídí, aniž by se podařilo jakékoliv ambice nadto realizovat. Evropská unie se zkrátka kvůli předsedající zemi, která není dobře připravená, nezastaví. Jsou tam mechanismy, kdy může některou roli zastoupit třeba sekretariát Rady EU.

Jednání prostě pojedou dál. Je tam podpora, aby ministři nebyli nikdy ztracení. Zkrátka se to nedá pokazit. Může se stát, že Česku se nepodaří odvést nic z ambicí navíc. Ale nemůže se stát, že by třeba zablokovalo fungování Evropské unie.

Kdybychom si to měli nějak pokusit shrnout, co je vlastně na předsednictví zásadního, důležitého? V čem může zemi anebo naopak celé společenství posunout?
Je to příležitost, aby se Česko ukázalo. Ale myslím, že není smyslem jen pokoušet se trochu počeštit Evropu, když to tak řeknu, ale myslím si, že by mělo být cílem se i otevřít a nechat se také trochu poevropštit. Ukázat, že nejsme jen ti, co chodí do Bruselu třeba křičet na ostatní, když se nám něco nelíbí, kdo chodí bojkotovat některé návrhy, ale že umíme naslouchat tomu, že naši sousedé nebo jiné země v EU mají konkrétní problém, že jim v jejich problému rozumíme, že ho dokážeme vzít třeba i za svůj a přispět k řešení celku, nejen neustále prosazování českých zájmů, že se dokážeme chovat jako součást celku Evropy, nejen jako jedna ze 27 zemí.

Myslím si, že předsednictví je výjimečná příležitost – výjimečná v tom smyslu, že je to opravdu jednou za 13 a půl roku – napravit také dlouhodobě, řekl bych, pokulhávající a pokřivenou veřejnou debatu o Evropské unii, o které toho stále mnoho nevíme a máme velmi zkreslené představy o tom, jak Evropská unie vlastně ve skutečnosti funguje.