Chartistka, přeživší z Osvětimi i člen skautských odbojářů. Čtyři pamětníci dostali Ceny Paměti národa
Ceny Paměti národa, kterými společnost Post Bellum oceňuje pamětníky zlomových momentů 20. století, ve středu v Národním divadle dostaly čtyři osobnosti. Jarmila Stibicová, kterou mnohokrát zatkla StB, a přitom se nenechala zlomit. Lívia Herzová, která zachránila v Osvětimi život matce. Jiří Lukšíček organizoval skautskou odbojovou skupinu a strávil za to šest let v uranových lágrech. František Vaczula byl vězněn za pokus o útěk přes hranice.
Jiří Lukšíček se narodil v roce 1933 v Praze, od roku 1945 byl členem Junáka. Po roce 1948 se zapojil do odbojové skautské skupiny ve skupině, která se zaměřovala na distribuci protirežimních letáků a sabotáže.
V březnu 1953 byl po nevydařené záškodnické akci s dalšími dvěma skauty odsouzen. Trest si odpykával v uranových dolech, po pěti týdnech byl na amnestii propuštěn.
Na vojně byl u Pomocných technických praporů, zatčen byl opakovaně a nakonec odsouzen na šest let a strávil je opět v lágrech na Jáchymovsku. Po listopadu 1989 se stal hlavním vedoucím střediska a také aktivním činovníkem Junáka.
Cenu mu ve středu předala na pódiu v Národního divadla jeho žena Helena. „Mám za sebou plno přednášek, které jsem dělal pro mladší generaci, ti se s tím musejí seznámit. To je to, co můžeme ještě udělat. (...) Od roku 1945 jsme skaut a jsem nekonečně hrdý, že se do dneška udržel na té úrovni, na jaké byl,“ řekl při přebírání ceny.
Lívia Herzová se narodila v roce 1926 ve slovenské vsi Tornala v maďarské židovské rodině. V roce 1938 se Tornala stala součástí Maďarska. V červnu 1944 byla s matkou deportována do Osvětimi. Absolvovala selekci u Josefa Mengeleho, který její příbuzné poslal na smrt.
Po třech měsících byla Lívia s matkou poslána s dalšími ženami do koncentračního tábora Münchmühle a plnily bomby a granáty v největší říšské továrně na výbušniny. V březnu 1945 se všechny ženy z tábora vydaly na pochod smrti. Lívia i s matkou přežily, po osvobození Američany se jim podařilo dostat do rodného města.
František Vaczula se narodil v roce 1929 ve Veľkých Úľanech na Slovensku v chudé maďarské rodině. Dětství prožil ve vsi, která je dnes součástí bratislavské Petržalky, kterou v říjnu 1938 obsadili Němci, a musel přejít do německé a později slovenské školy. V roce 1946 musela rodina přesídlit na Moravu.
Podařilo se naplnit ideály?
V roce 1949 se mohla v rámci reslovakizace vrátit na Slovensko, Františkův otec to ale odmítl a byl za to poslán na tři roky do jáchymovských dolů. Rodina po návratu zjistila, že v jejich domě žije někdo jiný. František se pokusil o útěk za hranice, byl však zadržen a odsouzen. Tři roky strávil u Pomocných technických praporů.
Cenu mu ve středu v Praze předala dcera. Na dotaz, co by se stalo, kdyby se mu tehdy útěk přes hranice povedl, odpověděl, že v každém případě chtěl finančně podporovat rodiče doma. „Jen jsem nevěděl, jak bych peníze posílal,“ řekl jednaosmdesátiletý laureát ceny.
Doplnil, že když dnes vidí na Slovensku nebo v Česku ty, kdo stále zvedají rudý prapor komunismu, pochybuje o tom, zda se ideály 17. listopadu 1989 podařilo naplnit.
Jarmila Stibicová se narodila v roce 1933 v Turkovicích na Pardubicku. Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na FF UK a působila jako středoškolská profesorka. V roce 1969 byla odsouzena za rozšiřování letáků k výročí 21. srpna 1968 na šest měsíců s podmínečným odkladem na dva roky.
Po propuštění ze školy pracovala jako uklízečka a soukromě vyučovala angličtinu. V roce 1977 podepsala Chartu 77, od té doby učit nemohla. Uklízela až do listopadu 1989, i během té doby však byla perzekvována.
V únoru 1990 opět začala učit, angažovala se v Občanském fóru a později v Občanském hnutí, byla v prvním zastupitelstvu Pardubic. Od roku 1990 spolupracuje s organizací Amnesty International.
„Je důležité nezapomínat na minulost, ale také žít přítomností. V současné době mi optimismus dodaly výsledky voleb. Vítám, že poprvé od listopadu 1989 se do Poslanecké sněmovny nedostala komunistická strana,“ řekl při zastoupení laureátky její synovec Richard Pětioký a sklidil za to potlesk.
Tlumočil také obavu Stibicové z „vyjadřování sympatií ke kremelskému režimu“ i její naději, kterou vidí stejně jako v listopadu 1989 v mladých lidech.
Ceny paměti národa uděluje od roku 2010 společnost Post Bellum těm, kteří se za svého života zachovali v těžkém životním okamžiku hrdinně či se nezpronevěřili svým životním postojům. Ať už jde o válečné veterány, disidenty, politické vězně, odbojáře, perzekvované spisovatele, představitele undergroundu, skauty, příslušníky církví nebo přeživší holokaust.
Video zachycuje zatýkání členů Charty 77, na konci záznamu se objevuje i Jarmila Stibicová:
