Klausova éra:
doba zdánlivé stability

Na konci ledna 2003 zhaslo nad Pražským hradem neonové srdce. Loučil se prezident-disident Václav Havel, kterého pomalu nahrazoval bývalý premiér Václav Klaus. Na Pražském hradě tak strávil následující dekádu ekonom a bytostný homo politicus. Šancí ovlivnit každodenní politiku měl spoustu, domácí vývoj šel z krize do krize a Klaus si na společensko-politickou situaci uchovával velký vliv.

Praha 7. března 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podle politoložky Vladimíry Dvořákové Klausovo prezidentství jednoznačně ovlivnilo to, že byl předtím dlouhá léta premiérem.

„Prezidentskou funkci pojímal hodně premiérsky. To mají se Zemanem společné… V 90. letech se oba vymezovali vůči Václavu Havlovi, že podle nich příliš do politiky zasahoval, sami si ale na Hradě uzurpovali moc, která spíš příslušela vládě,“ popisuje ředitelka Masarykova ústavu vyšších studií ČVUT.

Triumvirát Havel-Klaus-Zeman společně pomohl vytvarovat tři dekády samostatné České republiky.

Klaus se jako prezident snažil v mnohém převýšit odkaz svého předchůdce, se kterým vedl v 90. letech líté spory. Ať už to bylo v častějším objíždění světa, zásazích do domácí politiky, nebo i publikační činností.

Celá jeho hradní éra se dá přitom orámovat třetím v řadě, Milošem Zemanem. Zkraje roku 2003 totiž Havla chtěli na Hradě vystřídat oba dva. Někdejší hegemon pravice Klaus byl jen řadovým členem ODS, v podobné pozici byl v té době i jeho rival Zeman, který v 90. letech vytvořil z ČSSD hlavní českou levicovou sílu.

Počty byly na straně Zemana, tehdejší vládní koalice ČSSD, lidovců a Unie svobody totiž měla většinu v obou komorách Parlamentu, jenže se nedokázala shodnout na společném kandidátovi. A na Zemanovi už vůbec ne. Na Hrad tak nakonec usedl Klaus, zatímco jeho soupeř se po neúspěchu na příští dekádu vytratil na Vysočinu.

Pokud ale byl Zeman vůči někomu zahořklý, Klaus to rozhodně nebyl. Nová hlava státu jej na výminku dokonce záhy navštívila. Navzdory tomu, že stáli v čele antagonistických politických proudů, vzájemně spolu vycházeli. Zeman o Klausovi například uvedl, že šlo o jediného silného politického protihráče. „Domnívám se, že Václav Klaus je skutečně dobrý prezident. Vážím si ho jako výrazného politika, kterého jsem ve většině politických bitev porazil. V té poslední naopak porazil on mě,“ prohlásil.

Když byl v roce 2008 Klaus znovuzvolen, atmosféra volby byla tak vypjatá, že nakonec Parlament dotlačila k zavedení přímé volby prezidenta.

„Kdyby se nezavedla přímá volba, na Hradě by Zeman neseděl a zůstal by na Vysočině,“ říká politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity a Národního institutu SYRI.

A jak Klausovo prezidentství začalo Zemanovou prohrou, skončilo Zemanovým vítězstvím. Jako vášnivý cestovatel, který během deseti let na Pražském hradě absolvoval zhruba 250 zahraničních cest, byl Klaus během prezidentských voleb zrovna na summitu v Chile.

„Byl jsem pro Miloše Zemana, tím jsem se netajil. S dobrým pocitem můžu říci, že jsem hrdý na český národ. Nenechal se zmást neuvěřitelnou mediální kampaní, a kdybych chtěl použít nadsázku, tak bych řekl, že konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí,“ řekl tehdy Českému rozhlasu.

Vraťme se ale zpět. Klausova prezidentská dekáda může při zběžném pohledu vypadat jako stabilní období. Společnost i politika se po divokých 90. letech stabilizovaly, Česko mělo jednu velkou pravicovou stranu, jednu velkou levicovou, uprostřed lidovce a s komunisty nikdo otevřeně nespolupracoval.

Při bližším pohledu je ale vidět, že šlo naopak o deset let vládní nestability. Během Klausova prezidentství se vystřídalo šest premiérů a sedm až osm vlád – Špidlova, Grossova, Paroubkova, dvě Topolánkovy, Fischerova a Nečasova. Poslední zmíněný kabinet se ale dělí na první období ve složení ODS, TOP 09 a Věci veřejné a druhé, kdy VV vystřídala odštěpená formace LIDEM.

„Během Klausova prezidentství byla vládní trvanlivost v průměru kolem roku a půl. Řešil extrémně hodně vládních krizí, daleko více než Havel nebo Zeman. Jako manažer vládních krizí byl úspěšný,“ popisuje Kopeček. I kvůli tomu tak byl Klaus velmi aktivním prezidentem.

Po turbulentním období, kdy se v letech 2003–2006 krátce po sobě vystřídali tři premiéři v barvách ČSSD, přišly sněmovní volby 2006. Ty jsou dodnes synonymem střetu těžkých politických vah Mirka Topolánka (ODS) a Jiřího Paroubka (ČSSD). Vyhrocený boj, jehož součástí byla i z obou stran silná antikampaň, očerňující billboardy nebo i fyzický střet známý jako Mackova facka, skončil sněmovním patem 100:100 a dalšími lety nestability.

Následovaly dvě křehké vlády Mirka Topolánka. Paralelně s nimi hýbala veřejným prostorem otázka možného umístění amerického protiraketového radaru v Brdech. Prezident George Bush se záměrem přišel v létě 2006 a než celý projekt jeho nástupce Barrack Obama o tři roky později odpískal, dokázal radar v mezidobí českou společnost dokonale rozštěpit.

Ve službách vlády tehdy jako mluvčí pro radar působil Tomáš Klvaňa, shodou okolností i bývalý Klausův prezidentský mluvčí. „On radar nechtěl. V zákulisí ten záměr kritizoval, ale netroufl si to říct veřejně. Nikdy ho zcela nepodpořil, a už vůbec za to nebyl ochoten vést kampaň,“ uvádí s odstupem let.

Jako prezident neváhal Klaus často vstupovat do veřejné debaty i k tématům, které se jeho funkce týkaly jen velmi málo, zato k nim poskytoval často peprné komentáře.

Jedním z takových případů byla Národní knihovna na Letné, pro níž se v české společnosti zažily přezdívky jako chobotnice, blob, či dokonce chrchel. V architektonické soutěži na její zhotovení v březnu 2007 vyhrál návrh britského architekta českého původu Jana Kaplického, který chobotnici skutečně připomínal.

Klaus návrh záhy podrobil nekompromisní kritice. Prohlásil mimo jiné, že je ochotný bránit vlastním tělem, aby v takové podobě Národní knihovna na pražské Letné nikdy nebyla.

V tomto názoru byl zajedno s pražským primátorem Pavlem Bémem (ODS), který považoval návrh za „nesmírně nepokorný, svévolný až arogantní“.

Ostatně osoba Pavla Béma a jejich vzájemný vztah je pro Klausovo období na Hradě určující. Jako měl Václav Havel oblíbence v politicích KDU-ČSL, Unie svobody či ODA a poté i Miloš Zeman v Haškově křídle ČSSD nebo například v Radku Vondráčkovi (ANO), takovýmto chráněncem byl pro Klause právě někdejší pražský primátor.

„Až pominou dnešní mediální hrátky a jedovaté šípy vystřelované z jednotlivých politických stran, tak bude Pavel Bém považován za jednoho z nejúspěšnějších primátorů, které kdy Praha měla,“ prohlásil o něm Klaus.

Bém kontroval, že je pro něj nyní exprezident „symbolem pravicových hodnot“.

Původním plánem této dvojice bylo převzít zpátky moc nad ODS. Od nástupu Mirka Topolánka do čela strany se totiž partaj vydala jiným směrem, než jakým by ji prezident rád vidět kráčet.

Rozhodující boj se odehrál na prosincovém kongresu ODS v roce 2008. Již znovuzvolený Klaus se první den kongresu ostentativně vzdal postu čestného předsedy strany, kterou sám založil.

„Abych nestál v cestě probíhající přeměně ODS ze strany pravicové a občanské ve stranu politického středu a stranu spíše lobbistických zájmů než idejí, vzdávám se titulu čestného předsedy,“ prohlásil a ihned opustil sál.

Druhý den poté Bém ale v souboji o předsednictví neuspěl proti Topolánkovi a Klausův vliv na největší českou pravicovou stranu od té doby klesá.

Zatímco v tomto případě šlo o velkou politickou prohru, jako vášnivý sportovec zažil na Hradě velmi úspěšnou dekádu.

S Václavem Klausem a jeho vlivem na českou společnost se také neodmyslitelně váže otázka Evropské unie. Podle politologa Lubomíra Kopečka byl v tehdejší Evropě zřejmě tím nejviditelnějším euroskeptikem.

„Značnou část svého úsilí napřel proti EU, což samozřejmě mělo dopadl dovnitř Česka. Vycházíme jako jeden z nejeuroskeptičtějších států, což je podle mého názoru do značné míry spojeno právě s Klausem,“ vysvětluje.

Sám o sobě jako o euroskeptikovi nemluvil, ředitel jeho politického odboru z dob prezidentství Ladislav Jakl o něm dokonce prohlásil, že ve srovnání s ním samým je Klaus eurorealista.

Faktem však je, že to byl právě Klaus – přestože si nikdy neodpustil kritiku Bruselu – kdo v roce 1996 jako premiér podal za Česko přihlášku do Evropské unie a kdo hned po měsíci v prezidentské funkci v dubnu 2003 v Aténách podepsal Smlouvu o přistoupení k Evropské unii.

Poté následovalo schválení občany v celostátním referendu. „Tehdy jsem se z něj snažil dostat, jak v referendu hlasoval, protože se mě na to ptali novináři, ale on mi to neřekl,“ líčí tehdejší Klausův prezidentský mluvčí Tomáš Klvaňa. „Po letech to pak někde přiznal, že hlasoval proti vstupu. To je naprosto neuvěřitelná věc.“ Cesty prezidenta a jeho mluvčího se záhy kvůli názorovým rozdílům rozešly.

Jako brzda v otázkách prohlubování evropské integrace pokračoval Klaus i při schvalování Lisabonské smlouvy. Z podpisu dokumentu nahrazujícího neschválenou jednotnou evropskou ústavu se dlouhé měsíce roku 2009 vykrucoval.

Nakonec ji ale i tak podepsal, předtím ji ale ještě nechal posoudit Ústavním soudem. Byl poslední hlavou státu a celá Unie na něj čekala.

Konec Klausovy dekády se nesl v atmosféře hrubé společenské nespokojenosti přetavené například do iniciativy Vyměňte politiky. Kampaň před volbami 2010 zásadně poznamenali i režisér Petr Zelenka s mladými herci Jiřím Mádlem a Marthou Issovou, když natočili klip Přemluv bábu. V něm vyzývali mladé lidi, ať volí pravici a přemluví své prarodiče od volby levice.

Základního cíle se jim dosáhnout podařilo, vládu vedenou Petrem Nečasem vytvořila ODS, TOP 09 a Věci veřejné. V případě VV šlo o první český volebně úspěšný pokus o populistickou stranu podnikatelského typu.

Záhy však nejen oni, ale velká část české veřejnosti začala být s tímto kabinetem nespokojená. Nečasova vláda šla z krize do krize, kterou způsobovalo jednak pokračující pnutí uvnitř ODS, především ale Věci veřejné.

Issová záhy sdělila, že se jí politická situace s novou vládou nezamlouvá o moc více než dříve. „Přiznávám, že míra znechucenosti už je natolik vysoká, že je těžké nalézt správná slova. Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, což je natolik krutá zpráva o stavu naši společnosti, že by člověk tomu tvrzení raději nevěřil.“

Nečasův kabinet je mimo jiné i kvůli tehdejšímu zvládání ekonomické krize dodnes nejméně oblíbenou porevoluční vládou, v kontextu všeobecné nespokojenosti poklesla v posledních měsících ve funkci popularita i Klausovi.

„Jedním z momentů, které prezidentovi uškodily, bylo bezesporu pero z Chile. Na první pohled ta situace možná vypadá vtipně, ale nese s sebou i pocit hanby, který lidé prožívali, když se na to dívali,“ uvádí politoložka Vladimíra Dvořáková.

Na prezidentské návštěvě v dubnu 2011 Klause natočily televizní kamery, jak si nepozorovaně strčil protokolární pero pod stolem do kapsy. Následně se vymlouval, že šlo jen o propisku a že je běžné brát si z akce psací potřebu.

Vzhledem k tomu, že se Klaus do každodenního vládnutí často mísil, přenesla se nespokojenost z politické situace do značné míry i na něj. To také na podzim 2012 motivovalo bývalého člena KSČM Pavla Vondrouše, který během Klausovy návštěvy severočeské Chrastavy na prezidenta sedmkrát zblízka vystřelil z kuličkové pistole.

„Nebylo to namířeno jen proti němu, ale proti celému systému,“ tvrdil poté. Klause prý zranit nechtěl.

Časy se měnily. Veřejný hněv proti vládní politice škrtů kulminoval v dubnu 2012 stotisícovou stávkou odborářů na pražském Václavském náměstí, v květnu 2012 policie zatkla středočeského hejtmana Davida Ratha (ČSSD) se sedmi miliony korun v krabici od vína a symboly vlád ODS byli různí kontroverzní podnikatelé, lobbisté a kmotři Ivo Rittig, Marek Dalík nebo Tomáš Hrdlička.

Na odchodnou vyhlásil končící prezident Klaus 1. ledna 2013 při příležitosti 20. výročí samostatnosti České republiky částečnou amnestii. V jejím důsledku byla ukončena mimo jiné řada kauz závažné hospodářské kriminality či korupce a dotkla se více než 30 tisíc lidí.

Nešlo o populární krok, což se projevilo v měření důvěry politiků agentury CVVM, kde Klaus přišel proti poslednímu šetření o 24 procentních bodů.

Po odchodu z funkce Klaus mnohokrát naznačil, že by se mohl vrátit, ať už do stranické politiky, nebo zpět na Hrad. Nakonec už se ale na žádný volební lístek napsat nenechal.

Hned pro předčasné sněmovní volby 2013 byl svými spojenci z ODS Pavlem Bémem či Borisem Šťastným vyzýván k založení nové pravicové síly, nakonec ale jen podpořil stranu Jany Bobošíkové Hlavu vzhůru. Ta ale se ziskem 0,42 % hlasů propadla, přestože měla exprezidenta na billboardech.

Jinak na sebe po odchodu z Hradu upozorňuje zejména svými názory, postupně se posunul k politickému extrému.

Jeho bývalý mluvčí Klvaňa však říká, že takové názory měl vždy, jen je nedával najevo veřejně. „Proruské a protiunijní názory měl už tehdy, říkal je ale za zavřenými dveřmi. Většina lidí tak měla dojem, že je to mainstreamový politik, ale není a nikdy nebyl,“ nabízí svůj pohled.

Už v roce 2014 Klaus říkal, že za válku na východní Ukrajině může EU a USA, naopak Putina omlouval. Dál podporoval brexit, Alternativu pro Německo (AfD), vystupoval jako odpůrce opatření proti šíření covidu-19 a loni přiznal, že volil SPD.

Všechny tyto výroky si ale nechal až na období po odchodu z prezidentské funkce, jako by ho majestát Pražského hradu alespoň do nějaké míry krotil.

Jakub Grim

Související témata: Miloš Zeman, ODS, Václav Havel, Evropská unie, Pavel Bém, prezidentské dekády, Václav Klaus, radar, radar v Brdech, Národní knihovna, Jan Kaplický, Telegram Feed