Jak čelit strachu z války? Zaměřte se na rodinu a sport, radí vojenská psycholožka
Většina lidí se už za covidu naučila, jak zvládat stres. Podle armádní psycholožky Olgy Dziakové by po stejných metodách měl člověk sáhnout, pokud ho děsí zprávy o válce. „Rozhodně nepomáhá vytváření si úkrytů a nekonečných zásob potravin. Panika vyvolá ještě větší, nekontrolovatelnou úzkost,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Dziaková, která se o duševní zdraví vojáků stará už dvacet let.
Projevy náčelníka generálního štábu Karla Řehky, ve kterých mluví o možné válce s Ruskem, pravidelně v části společnosti vyvolávají negativní reakce. Proč?
Nemohu komentovat, co říká náčelník generálního štábu. Mohu ale obecně popsat, proč lidé silně negativně reagují na zmínky o válce či mobilizaci. Je to v podstatě stejné jako otázka smrti.
Když si člověk představí, že jeho kamarádovi zemřel někdo blízký, a když si sáhne do svého svědomí a vědomí, tak si řekne: ještě že se to nestalo mně, mám z toho strach.
Válka NATO s Ruskem je možná, varoval Řehka. Armáda se podle něj snaží na konflikt připravit
Číst článek
Stejné je to s mobilizací a strachem z války. Přestože je válka blízko, tak člověk se od toho přirozeně izoluje a říká si, že se ho to netýká. Je to přirozený strach z toho, že by se náš běžný život změnil. Je to něco, co překračuje naši životní zkušenost.
Všechno, co překračuje naši životní zkušenost, všechno, na co nemáme vyrovnávací mechanismy, v nás vyvolává stres a s tím spojený velký strach.
Část lidí ale takové zprávy přijímá bez velkých emocí. Chápou, že když nastane konflikt, budou se muset nějakým způsobem podílet na obraně státu. Tak proč na to lidé reagují tak různě?
Současná snaha nabrat aktivní zálohy není ještě tak masivní, aby to pokrylo potřeby armády. Všimla jsem si ale, že po invazi začali do aktivních záloh více vstupovat „srdcaři“, kteří si uvědomují, že pokud by se u nás stalo něco podobného jako na Ukrajině, tak by bylo na každém občanovi, aby bránil svoji zemi. V tom vidím velkou změnu.
Dřív se hlásili do aktivních záloh spíš kluci, kteří touží po dobrodružství, touží sáhnout si na zbraň a být alespoň na pár týdnů v roce součástí nějakého kolektivu, vojenské rodiny.
Olga Dziaková
Olga Dziaková pracuje jako psycholožka v české armádě od roku 2001. Sloužila u různých útvarů 4. brigády rychlého nasazení. Dvakrát byla na zahraniční misi. V roce 2009 napsala knihu Vojenská psychologie. Její manžel je rovněž voják z povolání.
Po invazi se začali více hlásit lidé, kteří k armádě nemají až tak velký vztah, ale uvědomují si, že se potřebují něco takového naučit, aby případně byli schopní ochránit své rodiny.
Stres ze svatby i smrti
Dejme tomu, že ve mně zprávy o válce nebo projevy představitelů země vyvolávají silné negativní emoce. Co mohu udělat, abych zlepšila svoji psychickou pohodu a nežila ve strachu?
Ty informace jsou stres a myslím, že všichni, kteří prožili období covidu, už nějaké vyrovnávací mechanismy mají.
Smrt a svatba jsou podle psychologů v podstatě stejně bodově označené. Je to stejný stres, protože adrenalin a noradrenalin, které máte v krvi, neznají příčinu, je to obecná reakce.
To samé je strach z mobilizace nebo z toho, že by se něco hrozného stalo. Naše společnost dlouho žije v mírovém stavu a poklidu, a když se pak věci dějí rychle, tak si na to člověk nestihne zvyknout.
Nicméně v období covidu lidé více trpěli úzkostmi a depresemi, hlavně během druhé vlny. Dokázali s tím nějak pracovat, naučili se dechová cvičení, hodně sportovali, uzavřeli se do rodin. Tak to jsou stejné vyrovnávací mechanismy, které by fungovaly, i pokud máte velký strach z mobilizace či války.
Americká armáda má nedostatek mladých rekrutů. Zájem je nejmenší od války ve Vietnamu
Číst článek
Rozhodně nepomáhá vytváření si úkrytů a nekonečných zásob potravin. To jsme si vyzkoušeli během covidu, kdy byla třeba vyprodána mouka, protože se řeklo, že se obchody zavřou. Panika vyvolá ještě větší, nekontrolovatelnou úzkost.
Vždycky říkám, že náš život je na několika podkladech. Je to vaše práce, rodina a koníčky. Když jedno z toho nefunguje, tak pořád máte další dvě. Důležité je uvědomit si, že nemůžeme stát jen na jedné z těch oblastí, ale musíme mít více základových plošin. Jako kdyby to byla stolička o více nohách, tak abychom se nepřeklopili.
Souhlasila byste s tvrzením, že česká společnost je výrazně antimilitaristická?
Říká se, že jsme slavičí povahy. Nevím, jestli se to dá takto popsat. Nicméně mám zkušenosti i ze zahraničí, konkrétně z USA. Pro mě jako dlouholetého vojáka bylo šokující, když jsem třeba poprvé viděla americké vojáky, kteří se vraceli z mise v Afghánistánu, do města, kde měli základnu.
Na všech základních školách byly nápisy „Vítejte, hrdinové“, vojáci přišli do obchodu a prodavač jim řekl: „Díky za vaši službu“.
Prostě úplně jiný přístup, než když přijde voják do české společnosti. Spousta vojáků má obavu říct, že slouží v armádě. Radši řeknou, že jsou úředníci nebo že pracují pro velkou organizaci, protože nálada vůči armádě není vždycky dobrá.
I když si myslím, že to není tak vyhraněné. Setkala jsem se i s pozitivními názory. Myslím si, že se to zlepšilo i během covidu a během invaze na Ukrajinu. Lidé si začali uvědomovat, že armáda je jediný prvek, který by bránil jejich rodiny.
Raději bez závazků
Máte po invazi na Ukrajinu jakožto vojenská psycholožka více práce? Změnilo se něco?
Vzpomínám si na první týdny, kdy došlo k invazi na Ukrajinu. Vojáci si začali více uvědomovat, že práce v armádě není klasické zaměstnání od osmi do čtyř, ale je to služba se vším všudy.
Mnoho z nás trpí samotou z množství. Jsme obklopeni lidmi, ale nemáme si co říct, tvrdí Vojtko
Číst článek
Najednou bylo naléhavější řešit, kdo z rodiny by se dlouhodobě postaral o děti nebo o starší rodiče. Mnohem naléhavější otázka to byla pro samoživitele nebo vojenské rodiny, kde by mohli být povoláni oba rodiče.
Vojáci k nám více chodili po období covidové izolace. Po tomto období se stejně jako v celé společnosti výrazně navýšilo procento rozchodů, jak u vztahů, tak u rodin, procento úzkostných a depresivních stavů.
Vojáci i civilní zaměstnanci armády začali více řešit problémy svých dětí, hlavně pubertálních od dvanácti do sedmnácti let, které izolace od vrstevníků a zájmových kroužků zasáhla asi nejvíce. Pro nás jako pro vojenské psychology to přineslo více práce s vojenskými rodinami.
Je pořád stigma, když se voják rozhodne vyhledat pomoc psychologa, nebo to naopak jeho kolektiv vnímá jako pozitivní krok?
Za posledních deset let se hodně změnil přístup k lidem, kteří mají psychické problémy nebo jsou uprostřed vztahové krize. Rozhodně to není tak stigmatizující jako před dvaceti lety, kdy jsem vstoupila do armády.
Myslím si, že se to změnilo i s příchodem mladší generace, generace X, která byla už od malička zvyklá řešit věci třeba se školním psychologem a přistupují k psychologovi více jako ke službě, která jim pomáhá v krizových situacích.
Přizpůsobí se armáda nějak mladé generaci, dnešním dvacátníkům, kteří právě vstupují na trh práce? Nebo si zkrátka oni musí zvyknout na vojenský život?
Dnešní dvacátníci chtějí, aby práce byla zároveň i jejich zábavou. Rádi pracují s technologiemi, takže jsou zklamaní, když třeba vidí, že máme starou techniku.
Rychle se pro něco nadchnou, ale rychle vystřízliví. Mají obavu z velkých závazků, což dlouhodobý kontrakt s armádou rozhodně je.
Změnu vidím i ve vnímání autorit, což já přičítám změně školského systému, kde vidíte, že ani paní učitelka už v současné době není nezlomnou autoritou.
‚Válka v Evropě není nemyslitelná.‘ Generál Řehka upozorňuje na nutnost modernizace armády
Číst článek
Podle mladé generace si každý musí respekt získat sám, i každý nadřízený svým chováním a jednáním, což je pro armádu trochu problematické, protože armáda je svou podstatou založená na systému rigidních pravidel, norem a respektování formální autority.
Těžko zhodnotím, jestli se armáda bude muset přizpůsobit, anebo se tato generace přizpůsobí armádě.
Mohu říct, že armáda se posunula směrem k nastupujícím vojákům, už to není buzerace a řvaní, rozhodně se věci posouvají směrem do firemní kultury, na druhé straně je to pořád armáda, která funguje na základě nějakých povelů a rozkazů. Každá generace ale do armády přináší něco nového.
Je vojenských psychologů dostatek?
Ano, ale problém je jako v celé armádě s mladší generací, která nemá potřebu zavázat se k armádě na delší dobu. Jako psychologové musíme projít vojenskými a důstojnickými kurzy.
Nikdo po nás nechce, abychom byli ti nejlepší vojáci, ale musíme mít základní vojenské dovednosti. Tím pádem trvá nějakou dobu, než do vojenského psychologa prorostete a pochopíte specifika vojenského života, jako je život daleko od domova nebo víkendová manželství. Musíte být nějakou dobu v atmosféře armády, abyste pochopili, s čím se vojáci potýkají.
Kromě toho, když někdo přijde k civilnímu psychologovi, je to pro něj cizí člověk, kterého potká jen na společných sezeních. Když přijde voják k vojenskému psychologovi, potkáváte se i mimo pracovnu. Potkáváte se na střelbách, v jídelně. Musíte rozlišit, kdy jste kolegové a kdy jste psycholog a klient. To je část práce, na kterou vás vysoká škola nepřipraví.
