Forenzní psycholog: nárůstu vražd nahrává i nejistá budoucnost, lidé často zabijí své blízké

Od začátku tohoto roku do konce července evidují policisté v Česku 90 vražd, což je o 25 víc než ve stejném období loni. Do letošního srpna pak 102 vraždy, což je o 23 víc než loni. Takže ten nárůst je poměrně jednoznačný. Co vy z těchto dat čtete?
Je tam etická rovina, že za každým z čísel je vlastně lidské neštěstí, takže je dobré se zamýšlet individuálně nad jednotlivými případy. Nicméně co se týká statistik, tak víme, že ne vždycky jsou přesné.

Já tam čtu také určité meziroční navýšení, nicméně v čase čísla kolísají, takže oproti loňskému roku vidíme nárůst o 18 %, ale oproti roku 2020 pouze o pět procent. Dá se tedy říct, že v loňském roce pravděpodobně došlo k poklesu násilné trestné činnosti, a proto jsou čísla z letoška vyšší. Ale je to běžné, že ta čísla kolísají.

Když jste říkal, že za každým číslem musíme vidět i rovinu individuálního neštěstí, tak stala se letos nějaká vražda, která vás skutečně uhodila do očí?
Já jsem letos neposuzoval pachatele vražd, takže znám některé případy pouze z médií, ale motivy jsou asi obdobné jako v předchozích letech. Každá násilná trestná činnost je lidské neštěstí a možná je třeba uvést, že čísla se týkají i nedokonaných vražd, čili kde padlo obvinění, ale nebyly dokonány.

Takže abychom nestrašili čísly - týká se to i takových skutků, kde nedošlo k usmrcení, k zabití druhého člověka. Ale na druhou stranu máme také mnoho závažných trestných činů úmyslného násilí, kde třeba také nemuselo dojít až k tomu vyhrocení, aby to skončilo vraždou.

Tak či onak, ukazuje se asi jakýsi dlouhodobý trend, protože od ledna do července policie eviduje nejvíc vražd za posledních sedm let v tomto daném období. Co to způsobuje?
Ano, máme tam určitý nárůst, ale nevím, jestli se jedná o trend nebo o nějakou výchylku. Každopádně můžeme si všimnout toho, že dlouhodobě u vražd nebo pokusů o vraždu se 50 až 60 % stane v osobních vztazích. A pak velkou část je položka ostatní, kde to není přesně určeno. 

Čili když nad tím uvažuji, tak faktorů je více. Často může docházet ke skutkům právě na základě vyhrocení konfliktů v mezilidských vztazích. Ale nejenom to, nebude to jenom interakční zátěž, bude to třeba dlouhodobá reakce na frustrující situaci u lidí nebo v rodinách.

Může k tomu přispívat i obecná zátěž nejistoty, která souvisí s mimořádnými událostmi v posledních letech. Čili na té zátěži se může spolupodílet mnoho věcí, včetně třeba inflace, energetické krize, ekonomické krize, kdy mohou narůstat třeba konflikty mezi lidmi z důvodu ekonomických.

A pokud se vyhrocují konflikty mezi lidmi třeba v rodinách, tak umocnila to nějakým způsobem například pandemie koronaviru? Mluvilo se hodně o tom, že vzrůstal za pandemie třeba počet případů domácího násilí.
Čísla z tří posledních let tomu tak extrémně nenasvědčují. 

Já se domnívám, že mnohdy dochází k nárůstu násilí až po určité době. Čistě hypoteticky bychom mohli být svědkem všeobecně zvýšeného násilí s nějakou latencí, s nějakým odkladem. 

Takže ano, může se na tom spolupodílet pandemie, respektive všechny možné nejistoty a stresy, které vyvolala, kde zase byly ekonomická zátěž, nejistota do budoucna, nejistota třeba ohledně výchovy a vzdělávání dětí, strach o vlastní zdraví a život atd. A to se na celkové stresové zátěži obyvatel spolupodílí určitě významným způsobem.

A potom podobně další nejistoty, které vyplývají třeba z války na Ukrajině, pochopitelně negativně ovlivňují naši odolnost a schopnost zvládat zátěžové situace. Takže ano, může to být jeden z těch faktorů.

S válkou na Ukrajině jste měl na mysli, že něco takového poměrně blízko České republice může narušovat nějaké naše duševní pohodlí?
Já třeba vidím linku, kdy energetické zdroje jsou používané k vydírání, dochází k nárůstu inflace, dochází ke zvyšování všeobecných nejistot do budoucna. Takže není tam přímá linie, že někde jsou boje, a proto je tady násilí. 

Může mít souvislost s tím, o čem mluvíte, i to, že přibývá diagnostikovaných duševních onemocnění?
To se úplně nedomnívám. V době COVIDu jsme měli výzkumy, které dělal Národní ústav duševního zdraví a tam jsme zjistili nárůst potíží v oblasti duševního zdraví u dospělé všeobecné populace. Nicméně se to týkalo zejména úzkostí a depresí.

Takže nemohu tvrdit, že by tam byla nějaká přímá linka, kdy na základě potíží duševního zdraví lidé páchali násilí v nějak vysoké měřítku. To si nemyslím. Samozřejmě mezi těmi mnoha případy mohou být i takové, kde pachatel je duševně nemocný, ale nemyslím si, že by to nějak převažovalo nad jinými typy událostí.

Vy už jste zmiňoval motivy násilné trestné činnosti, motivy vražd. Tak proč se člověk rozhodne vraždit? 
On se někdy nerozhodne, ale je to výsledkem interakce násilí, nějaké situace. Mohou k tomu vést spory, vyhrocení sporu v rodině, žárlivost nebo třeba spory o majetek.

Někdy může dojít k vyhrocení konfliktu s osobou, kterou přímo neznám. Někdy se na odbrždění –⁠ na té snížené sebekontrole při konfliktu –⁠ mohou spolupodílet alkohol a drogy. 

Ve spíše méně případech to může být i výsledek duševního onemocnění. V některých případech za tím může být násilná radikalizace, respektive ideologie, extremismus, terorismus, jindy třeba úkladná vražda z ekonomických důvodů.

A u jiných případů se může jednat o jakési uspokojení například u sériových vrahů, sexuálně motivovaná trestná činnost apod. 

Ale skutečně nejčastěji to budou asi interakční případy právě ve známých blízkých vztazích, kde to není o tom, že se člověk rozhodne. U úkladných vražd, tam ano, ale těch je malé procento z celku.

To znamená, že kdybych se zeptal, kdo jsou nejčastější oběti, tak mi odpovíte, že to jsou lidé, které ten vrah znal a třeba z rodiny? 
Ano. A spíše blízké osoby nebo známé osoby, měli nějaké vztahy mezi sebou, emoční, rodinné nebo se prostě znali.

Trápí teď poslední měsíce, poslední roky, vyšetřovatele nějaký specifický typ vražd, se kterým se třeba dřív nepotýkali?
To by byla otázka na ně. Já jsem to jako soudní znalec nezaregistroval, že by o tom mluvili.

Vy jako forenzní psycholog nemluvíte pak třeba přímo s těmi lidmi, kteří páchají násilnou trestnou činnost?
Já když posuzuji pachatele a dělám znalecký posudek, tak samozřejmě pachatele vyšetřuji, ale mnohem častěji vyšetřuji oběti trestných činů.

A když vyšetřujete oběti trestných činů, tak i násilných trestných činů. 
Ano.

Jak vlastně vaše práce probíhá? Můžete popsat to, o čem se s nimi bavíte?
Záleží na otázkách vyšetřovatele nebo někdy soudu, které tomu znalci pokládá. Mnohdy se ptá na obecnou věrohodnost, na osobnost, na motivace, na vztahy. Takže na to se pak zaměřuje znalec.

A my máme určitou strukturu, určité testové nástroje, které používáme, to znamená testy výkonové, projekční. Potom samozřejmě děláme explorativní rozhovor, anamnézu, studujeme spis, někdy máme k dispozici třeba videa nebo nějaké nahrávky, další dokumenty, takže na základě těchto mnoha zdrojů se potom snažíme odpovídat právě na ty položené otázky ke konkrétnímu případu. 

Ty otázky mohou vypadat jak? 
Často se ptají na osobnost a intelekt osoby, potom třeba na motivaci, na úroveň mezilidských vztahů nebo třeba na vztah ke spáchané trestné činnosti. Ale jiné otázky jsou pochopitelně na osoby v roli poškozeného a na osobu v roli obviněného. Určuje si je policie s ohledem na konkrétní případ, nejsou to nějaké uniformní otázky.

A vy vypracujete tedy nějaký posudek, který pak k tomu případu předkládáte?
My znalci zpracováváme soudně znalecký posudek z oboru psychologie. V mnoha případech se dělá taky kombinovaný, kdy spolupracujeme ještě s kolegou psychiatrem, který se vyjadřuje zase k tomu, jestli třeba ten člověk trpěl nějakou duševní chorobou nebo poruchou nebo jestli se u poškozené osoby rozvinula posttraumatická reaktivita nebo další potíže spojené třeba se stresem, které by mohly být následkem té události.

Takže toho hodnocení je více a znalci, psychiatr a psycholog, spolu konzultují a spolupracují právě na závěrech a na odpovědích na otázky. 

Když spolupracujete i s vyšetřovateli, tak máte pocit, že se policistům daří vraždy v Česku objasňovat?
Když se koukneme do statistik, tak vidíme, že se jim to daří. Řekl bych, že jsou v této oblasti velmi úspěšní. Teď jsme na nějaké 85% objasněnosti za období posledních sedmi osmi měsíců. Loni to bylo přes 95 %. Takže zrovna u tohoto typu trestné činnosti se to policii daří.

A je to možná právě i díky tomu, že není tak složité vypátrat vraha, když nejvíc vražd je pácháno právě v tom blízkém rodinném okruhu?
Ano. A asi se tam důkazů nashromáždí víc i u jiných případů, protože jestli 50 až 60 % z těch událostí jsou v rámci blízkých vztahů, tak pořád máme ještě dostatečné množství, kde třeba nebyly prokázány nějaké blízké vztahy. To znamená, že 95 % je hodně dobrá úspěšnost.

Existuje nějaká prevence chování u rizikových lidí? Daří se to nějakým způsobem vytipovávat, abychom se vyvarovali toho, že by počet vražd do budoucích let dál narůstal?
U násilných trestných činů nebo dalších trestných činů může záležet na osvětě třeba v rámci školy nebo na policejní osvětě. Potom můžou hrát roli nějaké programy na zvyšování odolnosti lidí, nebo třeba i opatření, která vedou ke zmírňování dopadů nejistot na občany a mohou se spolupodílet na odolnosti. Takže funguje edukace, informování.

Ale důležitý je podle mě i monitoring a intervence třeba ze strany úřadů. A velmi důležitá je všímavost každého z nás, čili toho okolí. Jestli třeba přehlížíme nějaké násilí, které se může objevovat v našem sousedství a zavíráme před ním oči, nebo jestli reagujeme a informujeme další úřady, orgán péče o děti apod. To určitě bude hrát roli také. 

A kdybychom se vrátili sami k sobě, tak asi dbát na nějaké vlastní duševní zdraví? Být v pohodě, abychom nesklouzávali k rizikovějšímu chování, protože to se asi může týkat každého z nás…
Může. Samozřejmě všichni jsme v nějaké zátěži a pozorujeme to v posledních letech. Já k tomu doporučuji webovou stránku Opatruj.se, kterou udělal Národní ústav duševního zdraví. Tam si můžeme zjistit, jak na tom jsme v různých oblastech.

Můžeme se zaměřit na zvyšování odolnosti v emoční a sociální stránce, to znamená psychickou i fyzickou odolnost v mezilidských vztazích, která potom spolupůsobí na náš celkový tzv. well-being, čili jak se celkově cítíme po zdravotní, emoční a psychické stránce.

A my můžeme některé zátěžové zkušenosti umenšovat nebo je určitými metodami ovlivnit. Stabilizovat se můžeme informovaností, můžeme zlepšovat své mezilidské vztahy, pracovat na nich a tím pádem vlastně budeme působit preventivně i vůči možným konfliktům a násilí, které by z nich mohlo vyplývat.

A stejně tak důležitý je třeba spánek, správná životospráva atd. Takže můžeme toho mít hodně sami ve svých rukou, ale je potřeba na tom pracovat. 

V podcastu byly dále využity zvuky České televize, TV Nova a CNN Prima News.