Rusové jsou k politice apatičtí, ale hlad po nezávislých informacích je velký, říká novinář ze Svobodné Evropy

K ruské společnosti se nezávislé zprávy dostávají těžko. Na informovanosti nepřidává ani prorežimní televize a zákaz řady opozičních médií. Rusové mohou objektivní zprávy vyhledat díky VPN nebo YouTube, ani to však není snadné. „Je to jako hra na kočku a myš. Po každém zablokování vymýšlíme, jak to obejít, a oni zase, jak nás opět zablokovat,“ popisuje pro iROZHLAS.cz Andrej Šarij, ředitel ruské redakce Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Andrej Šarij, ředitel ruské redakce RFE/RL

Andrej Šarij, ředitel ruské redakce RFE/RL | Foto: Z archivu A. Šarije

Důvěru v režim Vladimira Putina má podle statistik přes 80 procent Rusů. Čím si tak vysokou podporu vysvětlujete?
Se statistikami a procenty bych byl velice opatrný. Představte si například Prahu v roce 1943, kdy se vás z gestapa zeptají, jestli jste pro Hitlera… Velká část ruských sociologů, byť ne všichni, je vázána na režim. Lidé jsou neklidní a bojí se, protože represe pokračují.

Je ale jasné, že velká část populace režim podporuje, o tom není pochyb. Existují pro to různé důvody.

Nejsem politolog ani historik, ale jako Rus a novinář se to pokusím vysvětlit. V Rusku funguje obrovská a velice účinná propaganda, za 20 let politického režimu je to dosti vidět. Starší část populace má důvěru v televizi, která je v Rusku nejpopulárnějším médiem.

Opozice Putina nesvrhne, lidé byli po generace trénovaní v politické apatii, říká ruská aktivistka

Číst článek

Nezávislá média jako Rádio Svoboda a další jsou už přibližně rok blokována, v podstatě byla ze země vytlačena. To znamená, že pokud si od nich člověk chce něco přečíst nebo poslechnout, musí počítat s tím, že je třeba mít VPN či jiné prostředky.

Ruská národní mentalita je historicky zkonstruovaná tak, že pokud se mluví o politice, jsou lidé apatičtější. Jejich sociální i politická aktivita je vcelku nízká, zabývají se svými osobními záležitostmi.

To, co dělá Putin, alespoň částečně vychází z ruské politické tradice – je to taková carská mentalita, která v zemi zůstala. To znamená, že lidé mají pocit, že to, co dělá car, je dobré. A to má svůj účinek.

Politická opozice v zemi vůbec neexistuje. Několik opozičních vůdců jako Alexej Navalnyj, Ilja Jašin nebo Vladimir Kara-Murza je za mřížemi. Jiní včetně většiny opozičních aktivistů byli ze země vytlačeni. Možnosti sociálního, veřejného protestu na ulicích jsou nulové, protože represivní aparát je obrovský.

Když si představíte, že mluvíte s někým, kdo válku podporuje… Převažuje podle vás v těchto lidech spíše určitá nostalgie po velikosti Sovětského svazu, nebo opravdu věří ve „speciální operaci“ a to, že Ukrajinu je třeba „denacifikovat“, jak tvrdí Kreml?
Jde o obojí. Možnosti komunikace mezi lidmi, kteří jsou pro, nebo proti, jsou omezené. Lze to vidět například na internetu – lidé přes chaty komunikují většinou s těmi, kteří mají stejný názor.

Ale to, co jsem zmiňoval u první otázky, platí i zde – o politice například nemluvím ani se svou maminkou, které je přes 80 let, bydlí v Moskvě a sleduje ruskou televizi. Vím, že když o konfliktu začne mluvit, nic dobrého z toho nevzejde.

Válka rodiny i partnery velmi často rozděluje. Na dané téma už existuje několik velice kvalitních dokumentů.

Neřekl bych, že podpora Putina je ve společnosti až tak výrazná, lidé jsou většinou apatičtí. Najdou se nicméně i tací, kteří jsou nějakým způsobem navázáni na vládu, jsou nacionalisti, nebo přesvědčení, že veškeré Putinovo počínání je správné.

Dvě vlny emigrace

Do jaké míry se apatie mezi Rusy od začátku války zvýšila?
Těžko říct. Na jednu stranu si všichni mysleli, že režim nebude schopný vést válku po celý rok – jsou proti němu západní sankce, protihra NATO, Spojených států, Evropské unie… Nyní to ale vypadá, že je ekonomicky docela stálý.

ANDREJ ŠARIJ

Andrej Šarij je ředitelem ruské redakce Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda. Studium žurnalistiky absolvoval v Moskvě v roce 1987, se Svobodnou Evropou spolupracuje od roku 1992. V 90. letech jako novinář pokrýval dění v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, následně i v Kosovu. Je autorem několika knih na téma války v Jugoslávii, historie Balkánu a České republiky.

Od svých známých a přátel v Rusku vím, že když se lidé například v Moskvě na to, co se děje, dívat nechtějí, žijí si v poklidu. Do velkých měst, která jsou tradičně politicky aktivní, válka zatím nedošla.

Mobilizace většinou proběhla v odlehlých, ekonomicky depresivních regionech, například na Sibiři, nebo v nějakých malých, zdevastovaných městech. Tam v podstatě žádné sociální vztahy nefungují a lidé mohou buď pracovat pro vládu, úřady, nebo se přidat k policii či armádě.

Pokud jde ale o centra politických aktivit, mobilizace se do nich zatím nedostala. Lidé o válce vědí z televize, jiné to ale bude, až si uvědomí, že žijí podstatně hůř než dříve. Zatím to ale tak není, protože z ekonomického hlediska země ještě funguje.

Jak byste i v souvislosti s mobilizací popsal, jaký postoj k válce zaujímají lidé žijící ve velkých městech, nebo naopak na venkově a v odlehlých oblastech?
Rusko za minulý rok přežilo dvě vlny emigrace. V té první Rusové odešli v únoru nebo březnu, když válka začala. Šlo spíše o politickou emigraci, zemi opustili intelektuálové a lidé, kteří byli z morálních i jiných důvodů razantně proti válce. Nikdo neví, kolik přesně jich bylo, mohlo jít kupříkladu o půl milionu.

Mobilizace pak spustila druhou vlnu. Ti, co emigrovali, nechtěli jít do armády. Možná byli proti Putinovi, možná ne, každopádně ale nechtěli být ve válce zabiti. Jedná se však o jinou část populace, většinou jde o mladé muže různých profesí. Část z těch, co odešli, se v minulosti aktivně politicky angažovala.

Celkově se už rozhodlo odejít tak milion až 1,5 milionu lidí. Ruská populace čítá 140 milionů lidí, jde tak o méně než jedno procento. Na to, jestli se tím tamní situace může změnit, si ještě musíme počkat.

Do vězení ze dne na den

Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda popisovalo i příběhy mužů, kteří se z Ruska rozhodli kvůli mobilizaci odejít, nebo se naopak stali součástí armády…
Příběhů je hodně. V ruské redakci máme tři weby, dva z nich jsou regionální – jeden se jmenuje Sibir.Realii a zaměřuje se na sibiřské regiony a Dálný východ, druhým je pak Sever.Realii a je zaměřen na Petrohrad a sever Ruska. Prakticky denně či týdně vydáváme podobné reportáže.

Jde o různé místní příběhy. Před pár dny jsme publikovali příběh jednoho mladého muže, vojáka jménem Sergej Gridin z Republiky Komi, který odmítl jít bojovat, stal se obětí šikany a následně buď spáchal sebevraždu, nebo byl zabit. 

Většina protestů v Rusku momentálně zpravidla pochází právě od matek nebo manželek mužů, kteří odešli do armády. Neví, co se s danými vojáky děje, nedostaly například peníze, které jim vláda měla poslat.

Nejde úplně o protiválečný protest, aktivita žen spočívá v tom, že požadují, aby jejich manželé či synové v armádě měli lepší podmínky.

Na jednu stranu vidíme právě tyto reakce, na tu druhou se v médiích objevují svědectví matek zabitých vojáků, z nichž někdy vyplývá, že i přes smrt svých synů v Putinův režim stále věří. Co propagandu dělá tak účinnou, že je schopna rodiče natolik ovlivnit?
Na to bychom se samozřejmě museli zeptat přímo jich. Myslím ale, že jde v podstatě o psychologickou záležitost – máte syna, který zahyne, vy s tím musíte žít dál, a ještě si být vědoma toho, že zemřel za nic.

Ruský vojenský lékař odmítl jet do válečné zóny na Ukrajinu, hrozí mu tři roky vězení

Číst článek

Když někdo takto umře, dají třeba do školy, kam chodil, stolek s jeho fotografií nebo pamětní desku. A nějaké peníze. Tímto způsobem s propagandou úspěšně pracují.

Celé to vypadá tak, jak si to pamatuji ze svého dětství v Sovětském svazu, a v regionálním Rusku to i teď má velký účinek. Nezapůsobí to na vzdělané lidi v Moskvě nebo Petrohradu – ti odešli, nebo mlčí a čekají, co se bude dít.

V podstatě každý vám ale řekne, že je proti válce, nikdo nepoví, že by chtěl zabíjet lidi. Ruská propaganda hraje na to, že ukrajinská vláda je neonacistická, že jde v podstatě o prodloužení druhé světové války, a také s tím, že každý musí být proti tomu, co s Ruskem chtějí udělat „zločinci z NATO“. A část lidi s tím souhlasí.

Někteří Rusové válku odsuzují, nesouhlasí s ní. Například po útoku na Dnipro v polovině ledna vznikala v některých ruských městech pietní místa. Jak moc velkou odvahu museli lidé najít, aby se proti válce takto vymezili?
Rusko je velká země, má přes zmíněných 140 milionů obyvatel. Za rok války se do vězení dostalo na 21 tisíc lidí. Určitá forma protestů sice existuje, ale není nikdo, kdo by je organizoval, a to ze dvou důvodů. Politická opozice je zaprvé zcela roztříštěná. Zadruhé se kvůli legislativě nedá udělat téměř nic.

Například v Moskvě chtěli lidé protestovat na výročí začátku války, ale aby tak mohli učinit, museli by se nahlásit na úřadech. Bylo řečeno, že kvůli covidu se žádný protest konat nesmí. Zároveň se ale vláda rozhodla ve stejný den zorganizovat velký výroční koncert na stadionu. To možné je a covid v tomto případě pro vládu nic neznamená.

Lidé vědí, že jsou pod velkým tlakem a ze dne na den mohou skončit za mřížemi. Před pár dny soud v sibiřském Barnaulu poslal novinářku Marii Ponomarenkovou na šest let do vězení za zveřejnění jednoho příspěvku na sociálních sítích.

Před soudci otevřeně řekla, co si o Putinovi myslí. Je to čestná, statečná a chytrá žena, která se ničeho nebojí. Uvedla, že šest let za mřížemi nebude, protože Putinův režim dřív padne. Takových případů se děje hodně.

Jaké postihy v zemi novinářům hrozí, pokud úřady přijdou na to, že pracují pro nezávislá média?
Většina nezávislých novinářů už Rusko opustila. Režim zakázal téměř 200 webových stránek a redakcí. Média i sociální sítě jsou vládou zcela kontrolovány. Některá média působí v Litvě, Lotyšsku, Česku, Gruzii nebo Arménii a snaží se i přes blokace zůstat v kontaktu se svými čtenáři. Stejně jako Rádio Svoboda.

Rozdíl je v tom, že my to už dělat umíme, protože jsme vždy byli zde v Praze a dříve v Mnichově, ale pro kolegy, kteří teď odešli, je jedinou šancí fungovat ze zahraničí. Uvnitř Ruska je to téměř nemožné. V rámci postihů dostanou nejdříve pokutu a následně přijde na řadu vězení.

Hra na kočku a myš

Ruský opoziční novinář Roman Anin, zakladatel platformy IStories, v nedávném rozhovoru pro iROZHLAS.cz právě popisoval, jak obrovskému riziku nezávislí reportéři v Rusku čelí. V jakých podmínkách tedy pracují?
Vše dělají anonymně a musí velmi dbát na bezpečnost, pokud jde o informace a práci na počítači, aby se k nim nikdo nedostal. K případům, kdy jsou novináři předvedeni na policii nebo před soud, dochází denně. Novinařina se ale od dob, kdy začal fungovat internet, změnila.

Až umře Putin, nastane válka klanů o jeho prezidentský trůn, míní ruský opoziční novinář

Číst článek

Každý sám pro sebe může být novinářem, když má informace a zdroje, nemusí to vždy být jen profesionální novinářské věci. Nyní je v ruské mediální sféře velice populární investigativní novinařina právě proto, že se dá dělat i ze zahraničí.

Roman je výjimečný novinář a má pravdu v tom, že být nezávislým a čestným novinářem v Rusku je absolutní a profesionální hrdinství.

Rusové se kromě připojení přes VPN mohou k nezávislým zprávám stále dostat přes Telegram nebo YouTube, je to tak?
Ano, ty ještě nejsou z různých důvodů blokované. Předpokládám, že YouTube vláda nezablokovala proto, že nemá žádnou národní alternativu. Pokud jde o Facebook, vytvořila několik alternativních sociálních sítí, například VKontakte nebo Odnoklassniki.

YouTube je velice populární a pro nás nyní jednou z největších platforem, jsme na něm velmi aktivní. Rusko se k němu sice snažilo vytvořit svou verzi – RuTube, ale nikdo ji nepoužívá. Pokud jde o Telegram, Roskomnadzor jej před čtyřmi lety zkoušel nějak blokovat, ale nepodařilo se mu to. Už jsou ale schopnější, než bývali. Snažíme se to různé obcházet, ale není to tak lehké.

Sledovanost Rádia Svoboda se od počátku války hodně zvýšila. V Rusku je web nedostupný, jsou tam ale přeci jen další možnosti, jak se k vám mohou Rusové dostat?
Prakticky stoprocentně fungujeme přes YouTube. Kromě videí se tam lidé informace také dočtou, máme přiložena audia, texty, chaty, společenské diskuse… Vysíláme rovněž přes vlny z Litvy, to ale nejspíše poslouchá jen malé procento lidí.

Ruský investigativní novinář: Pracujeme jako všichni detektivové. Válka je pro nás velkou zkouškou

Číst článek

Část tradičního cílového publika Rádia Svoboda v rámci zmíněného přibližně milionu až 1,5 milionu lidí odešla a snažíme se vymýšlet cokoli, jak dál. Minulý rok pro nás každopádně byl historicky nejúspěšnějším, nikdy jsme takovou sledovanost neměli, i když v současné době trochu klesá.

Máme sice specialisty, kteří pracují s technickou částí a možnostmi, jak různé blokace obejít, ale je to taková hra na kočku a myš. Po každém zablokování musíme vymyslet způsob, jak jej obejít, a oni zase musí vymyslet něco, jak nás znovu zablokovat. V podstatě to tak funguje celý rok a bude i dál.

Jasné ale je, že hlad po nezávislých informacích v ruské společnosti existuje a je velký. Vidím to na základě komunikace s našimi čtenáři. Víme, že vytváříme pravidelné a užitečné věci a musíme v tom pokračovat.

Účinná praktika

Když mluvíme o zprávách, které se do Ruska dostávají – česká eurokomisařka Věra Jourová (ANO) v lednu uvedla, že by do země z některého ze států Evropské unie mohlo vysílat nové rádio. Jak se na eventuální vznik rozhlasové stanice díváte?
Dívám se pozitivně na každou iniciativu, která by v Rusku sloužila k rozvoji svobodné žurnalistiky. Momentálně existují různé možnosti, jak pomáhat demokratickému Rusku, které spolu musíme budovat. Evropa se tím zabývá z toho důvodu, že ví, že s Ruskem musí nějak komunikovat.

KANCELÁŘE V RIZE A VILNIUSU

Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda otevřelo novou kancelář v litevském Vilniusu 10. ledna. Přesídlili do ní běloruští novináři, kteří ze země odešli kvůli režimu Alexandra Lukašenka. O dva dny později se nová kancelář, kde budou působit desítky nezávislých novinářů z Ruska, otevřela v lotyšské Rize. Koncem ledna ji navštívila eurokomisařka Věra Jourová.

Problémem pro ruské novináře je například legalizace, s čímž by Evropská unie mohla pomoci. Druhým problémem pro nově vznikající média jsou finance. Žádné z nich teď nemůže pracovat na komerční bázi.

Finanční podpora pro ta nová i již existující by tedy byla užitečná. Pokud jde o zmíněné rádio, ať udělají, co mohou.

Reportéři Current Time informovali mimo jiné o nových hodinách patriotismu v ruských školách. Dětem v nich přednáší i příslušníci wagnerovců. Jak je možné, že tito lidé mohou dětem kázat o lásce k vlasti?
Tuto otázku si kladu také, museli bychom se ale přímo zeptat i rodičů a učitelů. Určitý protest probíhá, je docela dost případů, kdy se rodiče proti zmíněným hodinám postavili. Ze strany státu jde o praktiky, které jsme viděli už v Sovětském svazu. Propaganda je ale opravdu silná, na lidi je vyvíjen značný byrokratický tlak.

Problémy kvůli nesouhlasu mohou mít například ti, kdo jsou určitým způsobem závislí na vládě. Jedna věc je, když je někdo podnikatel, který pracuje sám za sebe. Jiné následky za případný protest mohou ale čekat třeba učitele ve škole, který v podstatě pracuje za státní peníze a může být ze dne na den vyhozen.

Jak podle vás Rusové, kteří Putinův režim odsuzují, nyní vidí svou budoucnost? Chtěla jsem například udělat rozhovor s jednou mladou ženou žijící v Moskvě. Nakonec si to ale rozmyslela s tím, že se obává své názory takto veřejně vyjádřit. Jaká nálada tedy mezi nimi je?
Myslím, že člověk nemusí být hrdinou, strach je velký. Kdo má právo v současné době cokoli říct, jsou Ukrajinci, jejichž země je okupována. Jakákoli kritika Ruska je z jejich strany oprávněná.

Když ale mluvíme o konkrétních případech v Rusku, tak každý má svůj život a důvody pro to, co dělá. Nikdo nemusí hrdinství ukazovat.

Budoucnost i ekonomické vyhlídky Ruska vypadají chmurně. Sužují je sankce a vysoké výdaje na válku

Číst článek

Češi také mají zkušenosti s totalitou a ruskou okupací. Někdo odejít může, jiný má malé děti nebo starší rodiče. Není to jednoduché a nedovolil bych si nic soudit.

Je ale jasné, že strach i tlak jsou obrovské, režim je represivní. Na jednu stranu utlačuje všechny, zároveň ale v podstatě vybírá několik případů, na kterých ukazuje, co se s lidmi stane, když budou protestovat.

Zmiňoval jsem novinářku Marii Ponomarenkovou, kterou odsoudili na šest let. Všichni o tom ví, bylo to v každé televizi. A každý novinář tomu signálu rozumí.

Uvedu-li ještě příklad, režim nemusí třeba nutně vydat dekret, že každé divadlo musí dělat to a ono – stačí, když se zbaví jednoho nebo dvou herců, kteří razantně nesouhlasí s válkou – a další, ať si to rozmyslí. To je vcelku účinná praktika, Putin to tak dělal vždycky. Doposud se neuchyloval k masovému utlačování, kdy by za mřížemi končily tisíce lidí, a jeho postup funguje.

Jana Stuláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme