Z ukrajinské Avdijivky je apokalyptický obraz zkázy. Místní se bojí ostřelování, ale i příjezdu novinářů
Letošní zima byla naštěstí poměrně milosrdná k lidem, kteří už přes rok snášejí útrapy války ve vesnicích a městech na východní Ukrajině. Jedním z nich je Avdijivka, ležící v Donbasu. Bohužel přímo na frontové linii mezi Ukrajinci a Rusy.
Přijeli jsme do Avdijivky. To, co je tady vidět, je apokalyptický obraz zkázy. Už je slyšet klasické hřmění – jsme skoro přímo na frontové linii. Dneska je to ale ještě docela klidnější, protože jsem viděl, jak tady člověk jel na kole a pak tady šel někdo se psem, což znamená, že je tu zatím relativní klid.
Jsou tu celé spálené bloky domů, paneláků. Obchody, kiosky, to všechno tady ještě předtím stálo. Pár z nich i fungovalo. Když jsem tady byl naposledy, tak tu ještě pár lidí bylo na tržnici, která byla potom zasažena. Lidé prodávali a nějak se snažili přežít.
Byl tu třeba velký obchod s nábytkem a vším možným. Někdo poblíž něj dokonce nechal psům a kočkám žrádlo, protože tady vevnitř je to trošku bezpečnější. Byla tu i samoobsluha nebo dětský koutek. Teď do něj seshora protéká voda. Kapky znějí opuštěnou budovou.
Oleg, který mi tu dělá společnost, tady také dlouho nebyl. Ptá se, kde se zdejší lidé schovávají. Odpovídám, že je 50 metrů odsud kryt.
Už podle zvuku rozpoznám rakety, minometnou či dělostřeleckou palbu, říká po roce války zpravodaj
Číst článek
V něm zrovna probíhá karanténa. Lidé tu mají teplotu i 39 stupňů. Dům, ve kterém je kryt, zasáhly ruské útoky seshora. Jeho prostřední část je v ruinách. Lidé ale v bytech v době zásahu už dávno nežili – buď jsou někde daleko, anebo se, jako paní Valentýna, schovávají ve sklepě.
Čtvrtého března tu podle Valentýny byla jáma, kterou už ale obyvatelé stihli uklidit. Zahrabali ji a trochu i vyčistili asfalt, aby na něm nebyly ostré šrapnely. Zatímco je ale na tomto místě čisto, kolem jsou ruiny, mezi kterými pobíhají psi.
Za nimi je obrovský kráter, rozbité kiosky a úplně zničený dům. Žádný dům tu není takový, že by se v něm dalo bydlet.
Nízké důchody
„S takovým důchodem nikam nepojedu. Kam bych měla jet,“ říká Valentýna. Dříve bývala účetní a potom tu pracovala v koksochemické fabrice, kde myla stroje a auta.
„Když mám důchod čtyři tisíce a byt někde stojí sedm až osm tisíc, tak z čeho bych ho zaplatila,“ ptá se. „Pracovala jsem celý život, pracovala jsem i v Rusku, ale teď na stará kolena nemám nic,“ dodává.
Pár lidí se schovává i v jiných sklepích, v domě kultury, v supermarketu na Rubínově ulici. Někteří lidé se vůbec nechtějí nechat natáčet, protože se bojí, že když sem přijedou novináři, tak je potom začnou bombardovat, ostřelovat. Ale oni je bombardují a ostřelují pořád. Takže je pochopitelné, že mají strach ze všeho.
