Putin se chce podobat Stalinovi. Násilí je jeho koncepcí, říká bývalý politický vězeň Marynovič
„Byli jsme si jisti, že se Sovětský svaz rozpadne. Jenom jsme nevěděli kdy. Teď jsem si stejně jist tím, že se rozpadne i ruské impérium. Jenom ještě nevím kdy,“ odhaduje Myroslav Marynovič, bývalý ukrajinský disident a politický vězeň, který strávil sedm let v sovětském pracovním táboře a u příležitosti oslav 17. listopadu obdrží cenu Paměti národa. Svou minulost, proměnu prezidenta Zelenského a historické paralely popsal pro server iROZHLAS.cz.
Pro ukrajinský zpravodajský server KyivPost jste v roce 2020 napsal, že současná generace Ukrajinců se zapíše do historie. Ve stejném článku jste se také kriticky vyjádřil o prezidentovi Zelenském ve smyslu, že Ukrajina potřebuje spíš Winstona Churchilla než Nevilla Chamberlaina. Jak to vidíte teď s odstupem dvou let?
Pro mě je transformace prezidenta Zelenského naprosto podivuhodná. Zelenskyj v roce 2019 kandidoval na prezidenta s koncepcí, kterou bych nazval „jaký je v tom rozdíl?“. Což znamená, že nevnímal rozdílnost ideologických směrů, neviděl rozdíl v tom, kdo je pro koho hrdina. Dnes to ale už neříká. Zastává teze, které jsou zároveň i mými tezemi. Je to svoboda, demokracie, nezávislost. Teď ho zcela podporuji.
Nedůvěřovat Rusku, netolerovat jaderné hrozby a vyměnit zajatce. Zelenskyj představil mírový plán
Číst článek
Takže se ukázalo, že je spíš Churchill než Chamberlain?
Ano, ve světě se mu říká novodobý Churchill a mám z toho radost. Kdyby to byl Chamberlain, tak by to znamenalo dočasný mír s agresorem. Tento mír by vedl k nové a velké válce. Ukrajina nechce dočasný mír, který by vedl k nové válce. Velmi se raduji z toho, že jsem se v něm dříve mýlil.
Západ? Mlčel
Zmínil jste nepřijatelnost dočasného míru, který by vedl zase k další válce. Kde vy osobně vidíte začátek právě probíhajícího konfliktu na Ukrajině?
Co se týče začátku tohoto konfliktu, jsem si jistý, že Putin si uvědomil, že pokud teď nepůjde na Ukrajinu, tak ji ztratí navždy. Ukrajina je hlavním předpokladem zachování ruského impéria. Ruské impérium neexistuje bez Kyjeva a Kyjev je legitimizací tohoto impéria. Aby Putin obnovil impérium, musel začít Ukrajinou.
Ptám se na to, protože Západ často mluví o tom, že válka na Ukrajině začala teď v únoru, jenže ona probíhala celých osm let, už od roku 2014. Co se podle vás mělo udělat pro to, abychom nedošli do fáze, ve které jsme teď?
V souvislosti s Ukrajinou nastala řada chyb typu těch, které udělal právě Chamberlain. Na začátku bylo Moldavsko. Rusko odpojilo část Moldavska, a tak vzniklo Podněstří. Co udělal Západ? Mlčel.
Myroslav Marynovič
Narodil se v roce 1949 na západoukrajinském venkově. Bylo mu sedmadvacet, když se v roce 1976 stal jedním ze zakládajících členů Ukrajinské helsinské skupiny. O rok později byl zadržen KGB a byl obviněn z „antisovětské agitace a propagandy“. Dalších sedm let strávil v pracovním táboře v Rusku, a tři roky ve vyhnanství v Kazachstánu. Na Ukrajinu se vrátil v roce 1987. Svůj život zasvětil boji za lidská práva. V současnosti žije ve Lvově, kde působí jako vicerektor na Ukrajinské katolické univerzitě.
Dále byla Gruzie. Dvě autonomní republiky se odpojily pod vlivem Ruska. Západ chtěl mír, a proto řekl, že bude mír. Takže mlčel. Putinovi se to líbilo, protože cítil, že Západ je slabý.
Věděli jsme, že další na řadě bude Krym. Takže v roce 2014 přišla jeho anexe. Co říkal Západ? Nic nedělejte. Musíte se s tím smířit, protože potřebujeme mír, nikoliv válku. Ale po osmi letech sem znovu přišla válka. Teď si Putin byl jistý, že Západ znovu bude mlčet, ale naštěstí se to nestalo.
Násilí jako koncepce ruské vlády
V minulosti jste několikrát přirovnal Vladimira Putina k Josifu Stalinovi. Mohl byste popsat, kde spatřujete paralely mezi jejich režimy?
Zaprvé, Putin sám chce být podobný Stalinovi, ale také carovi Ivanovi Hroznému. Proč zrovna tyto osobnosti? Protože uspěly pomocí násilí. Násilí jako nástroj je pro Putina přitažlivé. Není to iracionální chyba, jak si o něm někteří myslí. Je to realizace jeho koncepce vlády jak uvnitř Ruska, tak i v mezinárodních vztazích.
Vzpomenete si, co jste dělal 24. února letošního roku?
Probudil mě telefonát od našeho adoptivního syna z Kyjeva, který mi zavolal, že Kyjev bombardují. Pochopili jsme, že začala válka. Hned mi začali volat mí přátelé ze zahraničí, z Kanady, Německa, Polska, a nabízeli mi, abych uprchnul, že mě přijmou. Odmítl jsem to. Řekl jsem, že chci zůstat na Ukrajině. Svůj život jsem už prožil, a pokud budu zase obětí režimu, tak už to tolik nevadí.
Nyní jste prorektorem Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově. Máte také možnost být v kontaktu přímo se studenty?
Ano.
Běloruská KGB podnikla razii v akademii věd. Zadržela 44 vědců
Číst článek
O čem jste se bavili v těch posledních únorových a prvních březnových dnech?
Cítil jsem, že jsem v docela zvláštní situaci. Uvědomil jsem si, že jsem příliš starý na armádu. Jsem také příliš starý na nějaké dobrovolnictví. Všichni se tenkrát vrhli na dobrovolnictví a já se cítil dost nepatřičně. Pak proběhl první, druhý a třetí rozhovor s médii a pochopil jsem, že oblastí, kde budu užitečný, je informační válka. Takže začala aktivní práce a od té doby proběhlo už asi pět set rozhovorů.
Pražské jaro prošlo mým srdcem
Celý svůj život jste spojil s bojem za lidská práva. Kdy a proč jste se tak rozhodl?
Začalo to tím, že tehdejší sovětský režim se topil ve lžích, bylo to tak silné, že opakovat oficiální ideologické lži znamenalo nevážit si sám sebe. Krok za krokem jsem spěl k nezávislému chování.
Tímto způsobem jsem se setkal i s KGB. Ze začátku jsem se bál, ale pak nastal rozhodující okamžik. Pracovník KGB nesouhlasil s mým chováním a řekl mi, že pokud nejsem s nimi, tak jsem proti nim. A řekl jsem si dobrá, budu tedy proti vám. Tak se zrodil disident.
Vyrůstal jste v 60. a 70. letech. Jak na tu dobu vzpomínáte? Věděl jste o pražském jaru v roce 1968 anebo o maďarském povstání v roce 1956?
Během pražského jara jste mě mohli vidět takto: sedím a držím u ucha rádio a poslouchám buď Rádio Svoboda nebo Svobodnou Evropu. Pořád poslouchám pořady o pražském jaru. Znám všechny osobnosti jako Alexander Dubček nebo Jan Palach. Celý příběh pražského jara procházel mým srdcem. Obdivoval jsem české povstání, touhu postavit socialismus s lidskou tváří. Byly tam takové dva silné okamžiky.
Helsinská skupina na Ukrajině
Ukrajinská helsinská skupina vznikla rok po podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). Tehdy se státníci z pětatřiceti zemí, včetně Sovětského svazu nebo Československa, kromě jiného zavázali také k dodržování lidských práv. Ukrajinská helsinská skupina chtěla informovat doma i za hranicemi o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Přestože se jednalo o legální organizaci, krátce po založení byli její členové zatčeni a odsouzeni.
První okamžik, když jsem poslouchal Rádio Svoboda a poslouchal jsem poslední reportáž nezávislého novináře z budovy Českého rozhlasu v Praze. Pořád mluvil o tom, že už vidí tanky, že už teď přijdou vojáci k němu, otevírají se dveře a byl konec. To byl opravdu strašidelný moment. Chápal jsem, že to byl konec.
Druhý okamžik byl, když přes Lvov přejížděly tanky, když se vracely z Československa. Úmyslem tehdejší vlády bylo to, aby lidé vítali vojska v ulicích. Lidé neměli radost. Postávali v ulicích a všichni mlčeli. Nebylo žádné hurá, měli jen smutné obličeje a mlčeli. Bylo vidět, že vojáci v tancích se lekli, protože bylo naprosté ticho. Nikdo je nevítal.
Na frontě neexistují ateisté
Když jste zakládal ukrajinskou helsinskou skupinu, tak jste musel vědět, že se dostanete do problémů s KGB. Co vás motivovalo, že jste byl přesto schopný do toho jít? Musel jste tušit, že vám pravděpodobně hrozí i vězení.
Vzniklo to tak, že mě a mého kamaráda oslovila Oksana Meškovová, kterou věznili ještě v 50. letech. Říkala, že potřebují mladé lidi. Řekla, že pokud souhlasíme, tak máme přijít další den na domluvené místo. A odešla. S kamarádem jsme si říkali, že do nás vstoupil nový život, že přišla jakási nová etapa. Věděli jsme, že nám za to hrozí vazba. Na druhou stranu nechtěl jsem si připustit, že se bojím. Nechtěl jsem se vracet do stavu strachu.
Komunisté posílali lidi za mříže i jen za ideové přesvědčení a mravní stanovisko, popisuje historik
Číst článek
Rozhodli jsme se, že helsinskou skupinu na Ukrajině založíme. Pak nám oznámili, že pokud s tou činností neskončíme, tak nám hrozí vazba. Neskončili jsme a opravdu jsme se dostali do vězení. Mou motivací v tu dobu nebyla teorie lidských práv, protože jsem se v ní tehdy moc nevyznal, ale touha žít svobodný život.
Poté jste strávil sedm let v sovětském pracovním táboře v permské oblasti. Mohl byste zkusit popsat, jaké tam panovaly podmínky? Byly tam kromě těch těžkých momentů i nějaké, na které vzpomínáte rád, pokud to tak vůbec jde říct?
S táborem je spojená celá řada výzev, včetně bojů s administrací. To je linie utrpení. Byla tam i linie lidského dobra, například to, jak si vězni navzájem pomáhali. Pro mě to bylo období duchovního života. Tam jsem se stal věřícím člověkem. Jak řekla o válce jedna zdravotnice: Na frontě neexistují ateisté. Stejně tak je to ve vězeňském táboře. Tam také nikdo není ateista.
S tím vším, co jste prožil, a s těmi všemi zkušenostmi, které máte, jak odhadujete, že skončí současný konflikt?
Konflikt skončí dezintegrací ruského impéria. V táboře jsme si byli jisti, že se Sovětský svaz rozpadne. Jenom jsme nevěděli kdy. Teď jsem si stejně jist tím, že se rozpadne i ruské impérium. Jenom ještě nevím kdy.
