Pro Norsko je válka na Ukrajině ekonomicky výhodná, říká bývalý šéf norské ropné společnosti Equinor

Půl roku po ruské invazi na Ukrajinu Evropa stále řeší klíčovou otázku: jak se zbavit závislosti na ruském plynu. Podle bývalého šéfa norské ropné společnosti Equinor (dříve Statoil) Petera Mellbyeho, Norsko z války ekonomicky těží. „Myslím, že zásadní lekcí téhle krize je důležitost diverzifikace zdrojů. Tedy nespoléhat se jen na jeden zdroj. Obzvlášť když ten jeden zdroj je Rusko,“ říká Mellbye v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Norsko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Těžba ropy Brent v Severním moři (ilustrační foto)

Těžba ropy Brent v Severním moři (ilustrační foto) | Foto: Nick Smyth / Alamy | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Můžete na začátek vysvětlit, jak funguje obchod s ropou a plynem?
Ropa a plyn jsou energické komodity. Ropa se naleje do kontejneru a převeze tam, kde je potřeba. Je jednodušší ji přesměrovat než plyn, který je veden plynovody.

Ropu posílají norští producenti do rafinerií. Tím chci říct, že norské firmy nemají nutně kontrolu nad tím, kde ropa skončí. Když pošleme ropu do rotterdamské rafinerie, tak nevíme, kam bude přesměrovaná dál.

Výroba zemního plynu a ropy spolu úzce souvisí. Většina producentů ropy také produkuje zemní plyn. To, jak vyrábíme ropu, ovlivňuje to, jak produkujeme plyn, a naopak. Naftový plyn se vyskytuje společně s ropou. Těží se tak, že se do země vyvrtají díry, které vedou přímo do ložisek. Vrty mohou být tři až osm kilometrů hluboké a nachází se jak na pevnině, tak pod mořem. K těžbě ropy se často využívá část vytěženého plynu, a to tak, že se vstříkne zpátky do ložiska, kde pomáhá vytvářet tlak, díky kterému ropa vyvěrá k povrchu.

Peter Mellbye

Petter Mellbye seděl 30 let v čele norského ropného giganta Equinor, dříve Statoil.  Před odchodem do důchodu měl na starosti zahraniční agendu a mezinárodní expanzi. Vedení firmy předal v roce 2012.

Znamená to, že výroba ropy jde na úkor množství plynu, který lze odprodat?
Často ano. To, kolik plynu se vstříkne do ložisek, určuje, kolik ropy se vytěží a kolik plynu zbude na export. Norští producenti si tak mohou říct, že chtějí posílat více plynu do Evropy, což bude znamenat, že vytěží méně ropy. Nebo si mohou říct, že se chtějí soustředit na export ropy a potom bude méně zemního plynu. Ceny ropy a plynu tak na sobě závisí a je na producentech, aby vybalancovali jejich výrobu.

Je samozřejmě v zájmu producentů jak ropy, tak zemního plynu, aby byla plně využita naše dodavatelská kapacita. Na rozdíl od Saúdské Arábie je naše produkce na vrcholu. Tedy to není tak, že sedíme na nějakých zásobách ropy či plynu a teď se rozhodujeme, jestli je poslat do Evropy, nebo jinam. To platí hlavně u ropy.

Co se plynu týče, tak ten se tradičně prodává pod dlouhodobými kontrakty. Jeden takový kontrakt jsme měli i s českým Transgasem, který po privatizaci převzal RWE (německá energetická společnost – pozn. red.).

Ty dlouhodobé kontrakty stanovují, kolik plynu je k dispozici. To, kolik plynu si budou kupovat, si stanovují kupující. V případě Česka to byl Transgas. Ten si pak sám upřesnil, kolik plynu si bude kupovat, to vše v rámci limitů definovaných kapacitou plynovodů a ekonomickými požadavky výrobců zemního plynu.

Válka na Ukrajině už trvá půl roku a Evropa stále řeší energetickou závislost na Rusku. Jaký dopad má tato situace na Norsko?
Pro Norsko je válka z tohoto ohledu ekonomicky výhodná. Tím, že v Evropě vznikla poptávka po jiných než ruských dodávkách ropy, se Norsku naskytla příležitost vyvážet většinu ropy do Evropy místo Asie.

„Tím, že v Evropě vznikla poptávka po jiných, než ruských dodávkách ropy se Norsku naskytla příležitost vyvážet většinu ropy do Evropy místo Asie.“

Peter Mellbye

Bylo to politické, nebo byznysové rozhodnutí?
Řekl bych, že spíše byznysové. Při těchto cenových podmínkách je logickým obchodním rozhodnutím se zaměřit na prodej plynu spíš než ropy. Tohle je ojedinělý případ, kdy je obchodní profit zároveň politickou preferencí.

Jak obhájil Equinor (jehož majoritním vlastníkem je norský stát) norským spotřebitelům to, že na energetické krizi vydělává, zatímco lidé platí několikanásobně více za energie než před začátkem války?
Norsko produkuje ropu i plyn a zároveň elektřinu z obnovitelných zdrojů, kterou exportují do evropských sítí. Co se týče občanů, tak ano, lidé si sice stěžují na vysoké ceny benzinu, ale politicky to není zásadní téma.

Co ale je zásadním tématem, jsou vysoké ceny elektřiny, kterou používá valná většina norských domácností. Norové si samozřejmě stěžují na extrémně vysoké ceny elektřiny a je tu velká diskuse o tom, jestli pozastavit export elektřiny do Evropy a nechat si dodávky pro sebe.

Většina politiků míní, že by to byla šílenost, která by poškodila Evropu, že by to šlo proti evropské strategii vzájemné solidarity. Zároveň by to podpořilo Putina a bylo by to zpátečnické i v rámci dlouhodobých cílů týkajících se přechodu na obnovitelné zdroje. Tato změna vyžaduje více integrace a vzájemné pomoci, ne izolaci jednotlivých států.

Takže většina norských politiků toto odříznutí nepodporuje. Norská vláda vyšla občanům vstříc v tom, že dále zastropovala, kolik budou norské domácnosti platit za elektřinu. V případě, že se jejich spotřeba dostane nad sedmdesát Øre (1,79 koruny – pozn. red.) na kilowatthodinu, bude energetická spotřeba z devadesáti procent dotovaná státem.

Co se děje s penězi, které Equinor v rámci této krize vydělá?
Část bude vyplacena akcionářům. Norský stát vlastní 67procentní podíl Equinoru, tedy většina peněz půjde státu. Další část bude investovaná do obnovitelných zdrojů. Equinor má dlouhodobý plán ohledně investic do obnovitelných zdrojů a ten je, alespoň co vím, nezávislý na momentálním zisku. Equinoru dávají tyto peníze větší manévrovací prostor. Vůbec by mě nepřekvapilo, když by za tyto peníze koupil nějakou větší firmu na obnovitelné zdroje a podpořil tím svůj dlouhodobý plán přechodu na obnovitelnou energii.

Co byste doporučil zemím, jako je Česko, tedy zemím, které jsou na ruském plynu téměř zcela závislé? Je jejich jedinou možností snížit spotřebu?
Lidé a podniky se samozřejmě musí snažit efektivně nakládat s množstvím plynu, který je jim k dispozici. Země budou muset zavést strategie na racionalizaci spotřeby plynu.

Česko samozřejmě může, v rámci možností své infrastruktury, využít jiné zdroje plynu. Myslím, že zásadní lekcí téhle krize je důležitost diverzifikace zdrojů. Tedy nespoléhat se jen na jednoho dodavatele.

„Země budou muset zavést strategie na racionalizace spotřeby plynu.“

Peter Mellbye

Evropská unie má dlouhodobý plán, jak se od Ruska odtrhnout, ale to všechno bude trvat několik let a válka se děje teď. Tady ten plán není okamžitý, je to běh na delší trať.

Je vůbec něco, co země mohou dělat krátkodobě?
Myslím, že jediné rychlé řešení je, kromě redukce spotřeby, přechod na jiné zdroje, jenže v mnoha případech to může znamenat, že budou ještě méně udržitelné.

Když jsem začínal v ropném průmyslu v 80. letech, tak se hodně mluvilo o diverzifikaci zdrojů, ale spousta z nás si myslelo, že je to zbytečné, že všichni budou mírumilovně spolupracovat a držet se dlouhodobých kontraktů. Sám jsem si to myslel, ale dneska je jasné, že nemůžete spoléhat na jeden zdroj energie, obzvlášť když ten jeden zdroj je Rusko.

„Dneska je jasné, že nemůžete spoléhat na jeden zdroj energie, obzvlášť když ten jeden zdroj je Rusko.“

Peter Mellbye

Ještě před rokem šlo zhruba 60 procent norské ropy do Asie, teď jde většina do Evropy. Místo toho se do obchodování s Asií, a to hlavně s Čínou a Indií, pustilo Rusko. Jaké budou podle vás dlouhodobé dopady tohoto energetického partnerství mezi Čínou a Ruskem?
Pamatuji si, že jsem před 20 lety jezdil na různé konference týkající se plynu a ropy do Ruska a představitelé Gazpromu tenkrát říkali, že postaví plynovody ze Sibiře do Číny, protože nechtějí být závislí na evropském trhu. Myslím, že tento proces teď budou muset urychlit, protože s Evropou obchodovat nechtějí a Evropa nechce obchodovat s nimi.

Myslím, že konečný výsledek bude silná závislost Ruska na Číně, protože Rusko je malou zemí na ekonomickém ústupu, zatímco Čína má velkou a stále rostoucí ekonomiku. Myslím, že se Rusko stane čínským klientem. Budoucnost leží v Číně, ne v Rusku. Rusko má jedenáctou největší ekonomiku na světě, ne o moc větší než třeba Španělsko. Je mnoho ostatních zemí, jejichž ekonomika roste, to se o Rusku říct nedá.

Rusko nemá budoucnost, má obrovské zdroje, ale je jim to k ničemu, protože ta země je díky korupci a nefunkčnímu managementu v absolutním nevratném rozkladu.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme