The New York Times: Za cestou do Amazonie, při které zemřeli novinář a aktivista

Matěj Skalický a Janetta Němcová čtou článek amerických novin The New York Times

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

5. 8. 2022 | Praha

Tento týden vysíláme speciální díly Vinohradské 12. Získali jsme pět dlouhých článků z pěti různých světových médií. Pátý a poslední text je z amerických novin The New York Times. O tom, jak se dva muži vydali hluboko do Amazonie, aby se setkali se skupinami původních obyvatel, které hlídají prales. Pak zmizeli.

Editace: Matěj Skalický, Janetta Němcová
Překlad: Karel Janů
Hudba: Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Za cestou do Amazonie, při které zemřeli novinář a aktivista

Článek vydaný v amerických novinách The New York Times napsal Jack Nicas, brazilský zpravodaj deníku. Cestoval 100 mil podél řeky Itaquaí, hluboko do amazonského pralesa, aby se vydal po stopách poslední cesty zmizelých mužů. Jeho text přeložil Karel Janů. V češtině zeditovala Zuzana Marková.

Řeka Itaquaí, Brazílie. Byly čtyři hodiny ráno, hluboko v Amazonském pralese, slunce ještě nevyšlo nad řekou Itaquaí, ale skupina domorodých mužů už pilně připravovala snídani. Kávu, smažené maso a ryby. Vařili na malém sporáku ve svém hlídkovém člunu, na kterém strávili poslední měsíc pátráním po pytlácích.

Tuto neděli vstávali brzy, protože několik z nich mělo v plánu doprovodit své dva hosty 50 mil zpátky do města.

Hosté, Bruno Pereira, aktivista školící domorodé hlídky a Dom Phillips, britský novinář, který o nich píše, se museli vrátit na schůzku s federální policií. Pereira měl hlídce předat důkazy o nelegálním rybolovu a pytláctví v tomto odlehlém koutě obrovského pralesa.

Byla to nebezpečná práce. Bruno Pereira byl už několik měsíců vystaven vyhrůžkám. O den dříve viděl pytláka ozbrojeného brokovnicí, který mu před několika týdny vystřelil nad hlavu. Pytlák ho poznal. Dobré ráno, zakřičel na něj.

U snídaně ale Pereira oznámil, že s Phillipsem nebudou potřebovat doprovod. Raději budou cestovat sami a postupovat rychle. Sbalili věci do malého kovového člunu, zapnuli přívěsný motor a vyrazili. Měli s sebou spoustu paliva, důkazy o pytláctví a zbraň. Pak zmizeli.

V Amazonii taková zmizení často zůstávají bez povšimnutí. V největším deštném pralese na světě aktuálně vzrůstá bezpráví a brazilská vláda tento izolovaný kousek poblíž hranic s Kolumbií a Peru z velké části ponechala svému osudu. Tentokrát to však bylo jiné - ozvaly se mezinárodní protesty. Dom Phillips byl nezávislým spolupracovníkem britského listu The Guardian a Bruno Pereira byl kdysi nejvyšším brazilským úředníkem pro izolované skupiny původních obyvatel. Vláda musela reagovat.

Během několika dní úřady zatkly dva pytláky, kteří se nakonec přiznali k zabití obou pohřešovaných a rozčtvrcení jejich těl. Jedním z nich byl muž, který na ně křičel Dobré ráno. Vražda Pereiry a Phillipse je příběhem dvou lidí, kteří byli zabiti při tom, do čeho byli zapálení. Pereira chtěl chránit Amazonii a původní obyvatele, kteří v ní žijí. Phillips chtěl ukázat, jak se domorodé komunity snaží bránit před pytláky, kteří často nejsou za své činy potrestáni. Je to však také příběh s celosvětovým přesahem. Amazonie má totiž zásadní význam pro zpomalení globálního oteplování, oplývá divočinou nebo přírodními zdroji a je domovem izolovaných komunit, jež si uchovávají takovou kulturu a způsob života, na které moderní doba do značné míry zapomněla.

Abych zrekonstruoval, co se stalo, šel jsem po stopách obou mužů po řece Itaquaí. Shromáždil jejich korespondenci a hovořil s více než třemi desítkami lidí, kteří je znali, setkali se s nimi na cestě nebo vyšetřovali jejich zmizení - včetně domorodých aktivistů, rybářů, vládních úředníků, policejních vyšetřovatelů, hostinských, kuchařů, rodiny a kolegů.

Ukázalo se, že fakt, že brazilská vláda tento region v podstatě opustila, v kombinaci s výzvami prezidenta Jaira Bolsonara k rozvoji Amazonie, pomohla povzbudit nelegální rybáře, lovce a zločinecké sítě, které napadají zdejší domorodá území.

Těch několik federálních úředníků, kteří v regionu zůstali, si stěžovalo na osamocenost a někteří kvůli rostoucím hrozbám nosili neprůstřelné vesty. Pereira odešel z práce na protest proti politice Bolsonarovy vlády v oblasti životního prostředí a začal pomáhat domorodým skupinám, aby prales hlídaly samy.

To z něj učinilo terč. V březnu obdrželo sdružení původních obyvatel anonymní dopis, ve kterém mu bylo vyhrožováno. Poté na jeho loď střílel rybář z chaty na břehu řeky. Pereira se rozhodl, že potřebuje větší zbraň.

„Je to samonabíjecí brokovnice, dvanáctiranná,“ napsal Pereira ve zprávě bývalému kolegovi. „Když se tu chystáte do lesa, potřebujete něco silnějšího“. Pro svou poslední cestu však Pereira podle kolegů nakonec odmítl nabídky na zvýšení ochrany, a také se ukázalo, že Phillips nebyl o výhrůžkách plně informován.

Jednačtyřicetiletý Pereira a sedmapadesátiletý Phillips cestovali po úseku řeky Itaquaí, který se nachází mezi údolím Javari - domorodou rezervací o velikosti Portugalska, kde žije nejméně devatenáct izolovaných skupin - a chudými, kriminalitou sužovanými městy na pomezí Brazílie, Kolumbie a Peru. V plánu měli strávit několik dní s domorodou hlídkou a poté předat její důkazy policii. Dva dny před odjezdem poslal Pereira zprávu kolegovi. Psal, že by mu cesta mohla „způsobit nějaké potíže“.

‚Rozhlédněte se. Je tu prázdno, že‘

V roce 2018 strávili Pereira a Phillips 17 dní ve stejné oblasti a pátráli po izolovaném kmeni. Phillips popsal Pereiru jako „statného muže s brýlemi“, který „lžící rozbíjí vařenou lebku opice a při diskusi o politice jí k snídani její mozek“. Pereira pracoval pro Funai, federální agenturu pověřenou ochranou brazilských domorodých skupin, a dohlížel na údolí Javari.

Tato oblast je dlouhodobě zmítána konflikty mezi domorodými skupinami a pytláky, kteří zasahují do jejich rezervací. Loví tapíry, pekari a říční želvy tereky jednovousé. Jejich největší kořistí je ale ARAPAIMA velká, prehistorická ryba dýchající vzduch, která dorůstá délky přes tři metry a jejíž cena je oproti mnoha jiným úlovkům nejméně dvojnásobná.

„Pytláci se dostanou úplně všude, jsou jako ninjové,“ říká na člunu poblíž prázdné strážní věže Eumar Vasques, úředník na základně Funai, která střeží vstup do rezervace v údolí Javari. „Znají prales lépe než my.“

Nelegální rybolov zdevastoval populaci ARAPAIMY - a udělal z ní základní potravinu jídelníčku celé oblasti. Pytláci jsou však jen zřídka chyceni při činu, částečně proto, že po nich jde méně strážců než dříve.

Ekologická policie, která má na starosti boj s pytláky, tu v roce 2018 uzavřela svou regionální základnu. Její nejbližší stanice je nyní 700 mil daleko - to je vzdálenost mezi New Yorkem a Chicagem. Federální policie je pak více než hodinu cesty odsud. Brazilské námořnictvo a armáda ve vodách pravidelně nehlídkují. A v Atalaia do Norte, nejbližším městě, chybí státní policii člun a dokonce i vysílačky.

„Rozhlédněte se kolem sebe. Je tu prázdno, že“ poznamenává Vasques. „A v tomto regionu se přitom pytlačí víc než kde jinde.“ Funai představuje jedinou stálou přítomnost vlády na řece Itaquaí a počet zaměstnanců základny, včetně dočasných domorodých pracovníků, se snížil z dřívějších skoro 30 na současných osm lidí, uvádí Vasques. „V důsledku toho už nelegální rybolov není prioritou. Hlavní úlohou základny ve skutečnosti není kontrola,“ vysvětluje. „Naší úlohou je chránit izolované kmeny.“

Funai ve svém prohlášení uvedla, že v posledních letech došlo k navýšení rozpočtu a zaměstnanci agentury v regionu uvedli, že velká část těchto peněz byla utracena za potraviny pro domorodé skupiny. Od nástupu prezidenta Bolsonara do úřadu v lednu 2019 se ve Funai podle federálních statistik počet zaměstnanců na plný úvazek snížil o 15 procent přibližně na 1 500.

Bolsonaro prohlásil, že vláda bude i nadále stíhat lidi, kteří Amazonii nezákonně odlesňují a pytlačí v ní. Tvrdil ale také, že brazilské předpisy v oblasti životního prostředí omezují plný hospodářský potenciál deštného pralesa. Místo státu se tak strážci pralesa stali domorodí muži. Od loňského roku třináctičlenné hlídky sledují nelegální činnost uvnitř rezervací v regionu. Pereira muže naučil dokumentovat zločiny pomocí chytrých telefonů a dronů.

Koncem března dovedla hlídka úřady k pytlákovi, který byl zatčen s 650 kilogramy nelegálně ulovené zvěře a téměř 900 kilogramy arapaim.

‚Bude to pro tebe ještě horší‘

Přibližně ve stejnou dobu dorazil do domorodého sdružení Univaja, které pomáhá organizovat hlídky, ručně psaný vzkaz. „Bruno z Funai posílá indiány, aby se zmocnili motorů našich lodí a vzali nám ryby, stálo v něm s odkazem na Pereiru. Jestli budeš takhle pokračovat, bude to pro tebe ještě horší.“

Vzkaz to byl znepokojivý. Podobným výhrůžkám čelil v roce 2019 Pereirův kolega z Funai. Později byl při jízdě na motocyklu dvakrát střelen do hlavy. Tato stále nevyřešená vražda přiměla Funai, aby na své stanoviště na Itaquaí přidala ozbrojené stráže.

Když jsem sem připlul lodí, Vasques vyšel ven v neprůstřelné vestě a v doprovodu dvou bodyguardů. „Na začátku tu takové hrozby nebyly, řekl.“ „Teď jsou čím dál rozezlenější.“

V letech 2010 až 2020 bylo v Brazílii podle organizace Global Witness, která se zabývá ochranou práv, zabito 377 lidí, kteří se snažili bránit svou půdu. Za přibližně stejné období se ale před soud dostalo jen čtrnáct takových případů.

Několik týdnů po výhružné zprávě byl Pereira s kolegou z Univaji na řece Itaquaí , když se ozval výstřel a nad hlavami jim proletěla kulka. Pak spatřili Amarilda Oliveiru, rybáře, kterému místní říkají Pelado, jak stojí na své verandě se zbraní v ruce.

Pereira měl u sebe pistoli ráže devíti milimetrů s 18 náboji. Rozhodl se, že je potřeba ji vyměnit za něco většího.

„Testujeme novou hračku,“ napsal v květnu příteli a připojil fotografii brokovnice před terčem posetým dírami po kulkách.

‚Brunovi naprosto důvěřoval‘

Po dvou dekádách psaní o elektronické taneční hudbě přijel Dom Phillips v roce 2007 do Brazílie a začal tu působit jako zahraniční zpravodaj. Psal pro několik periodik včetně Timesů.

Jeho posledním projektem byla kniha o kreativních způsobech, jakými se lidé snaží zachránit Amazonii. Když se rozhodl podniknout poslední reportážní cestu, opětovné setkání s Pereirou v údolí Javari, čelil blížícímu se termínu odevzdání a tenčícím se rozpočtem.

Phillips obvykle úzkostlivě dbal o vlastní bezpečnost a psal své ženě a editorům podrobné zprávy. Tentokrát to ale neudělal, jak uvedli kolegové a příbuzní.

Alessandra Sampaiová, jeho manželka, mi sdělila, že Phillips strávil celé dny studiem map a rozhovory s Pereirou. „Měl k Brunovi naprostou důvěru“ uvedla.

V úterý 31. května se vydal na dvoudenní cestu do Atalaia do Norte dvacetitisícového města u ústí řeky Itaquaí.

Když ve středu dorazil, mluvil s Orlandem Possuelem, Pereirovým kolegou, který se podílel na výcviku domorodých hlídek. Possuelo řekl Phillipsovi o rybáři, který na Pereiru vystřelil.

„Nevěděl o tom, byl překvapený, popsal Possuelo.“

Sampaiová uvedla, že její manžel se o střelbě nikdy nezmínil. „Mluvil obecně o tom, že Brunovi někdo vyhrožoval, ale Brunovi vyhrožovali mnoho let, řekla.“

Dva členové sdružení Univaja se Pereiry zeptali, jestli chce s sebou na cestu dva bodyguardy, ale Pereira odmítl.

V onen čtvrtek, když Phillips opouštěl svůj malý hotel, dal personálu falešný plán cesty. Řekl, že pojedou na západ, ačkoli ve skutečnosti cestovali na jih. Podle kolegů to Pereira dělal často, aby se vyhnul sledování.

Když Possuelo pomáhal nést vybavení na loď, Pereira mu řekl, že Phillips má obavy. Phillips se ho zeptal na to, jak na Pereiru vystřelil ten rybář, ale Pereira ho ujistil, že všechno bude v pořádku.

„Bruno si z toho dělal skoro legraci,“ řekl Possuelo. „My s těmi výhrůžkami žijeme,“ dodal. „Takže se s nimi někdy vyrovnáváme s určitým nadhledem.“

Phillips poslal své ženě kontaktní údaje na prezidenta Univajy. "Myslím, že mobilní signál budu mít zase až v neděli," napsal.

„Mám tě ráda," odpověděla. „Buď opatrný.“

Oba muži vyrazili z přístavu. Phillips měl u sebe zápisníky, fotoaparáty a iPhone. Pereira měl u sebe svoji zbraň.

Tehdy vznikl jeden z posledních známých snímků dvojice, muži sedí vedle sebe a plují na řece Itaquaí.

‚Možná mu chtějí něco udělat, zabít ho‘

Po třech hodinách dorazili k poslednímu domu před rezervací údolí Javari, chatrči s plechovou střechou, bez elektřiny a s rozbitou ledničkou opřenou o verandu. Ubytoval je místní rybář se svým psem Blackem.

A čekala na ně také domorodá hlídka.

V pátek Phillips udělal rozhovor s domorodými muži a sledoval je při práci. V noci někteří z nich vařili lenochoda. Pereira ochutnal, Phillips odmítl.

Brzy ráno následujícího dne projížděl kolem na svém člunu Oliveira, rybář, který na Pereiru dříve vystřelil. Byl s dalšími dvěma muži a mířil k rezervaci. Někteří domorodcii je pronásledovali a když se k nim přiblížili, Oliveira a další muž nad hlavami drželi brokovnice.

Oliveira vypnul motor a nechal se pomalu unášet proudem kolem místa, kde byli Pereira a Phillips.

Pereira pil kávu. Viděl, že Oliveira má na sobě pás s náboji, a požádal Phillipse, aby ho vyfotografoval.

„Dobré ráno, řekl Oliveira hlasitě Pereirovi.“ „Dobré ráno,“ odpověděl Pereira.

Později v sobotu se skupina dohodla, že Pereiru a Phillipse na zpáteční cestě následující den doprovodí dva členové domorodé hlídky.

Během snídaně však Pereira řekl, že se raději vrátí sami. Nikdo prý nečekal, že odjedou tak brzy.

Vyrazili kolem šesté hodiny ranní a vezli fotografie od hlídky a údaje o pozici pytláků.

Na zpáteční cestě potřeboval Pereira ještě něco zařídit. Zastavil se v obci São Rafael, která leží na řece, a chtěl domluvit schůzku o programu udržitelného rybolovu, který by měl doplnit stavy arapaimy velké.

Ale starosta, kterého hledali, tam nebyl, a tak se obrátili na Jânia Souzu, dalšího rybáře. Souza popsal, že se Pereira zmínil o výhrůžkách a ukázal mu svou zbraň. „Řekl, že mu možná chtějí něco udělat, že ho chtějí zabít,“ doplnil Souza.

Pereira a Phillips odjeli. Naposledy byli viděni, když projížděli další obcí na řece, São Gabriel, kde žil Oliveira.

Nebo jde o něco většího?

Pereira a Phillips se plavili po řece Itaquaí, když je dostihla mnohem rychlejší loď.

Na ní byl Oliveira a další muž, Jefferson da Silva Lima. Oba na ně začali střílet z brokovnic. Policie uvedla, že Pereira byl postřelen a opětoval palbu, ale minul. Nakonec jeho člun narazil do břehu.

Pitva prokázala, že Pereira byl dvakrát střelen do prsou a jednou do obličeje. Phillips byl střelen jednou do hrudníku.

Policie zatkla Oliveiru, da Silvu a Oliveirova bratra, který podle vyšetřovatelů pomáhal těla rozčtvrtit a ukrýt v lese. Jejich právníci se k tomu odmítli vyjádřit.

Úřady uvedly, že vyšetřují, zda vraždy souvisejí s organizovanými zločineckými skupinami, které financují a řídí většinu pytláků, proti kterým hlídky bojují.

„Byl to jen osobní boj mezi Brunem a Peladem?“ ptá se Eduardo Fontes, šéf federálního vyšetřování vražd používaje Oliveirovu přezdívku. „Nebo jde o něco většího?“

Motor na Oliveirově lodi může stát asi 10 tisíc dolarů, tedy zhruba tolik, kolik si zde rybář vydělá za rok. Podle úřadů jeho pytláctví pravděpodobně sponzorovali mocnější zločinci.

Policie zatkla Peruánce Rubense Vilara Coelha, který se při výslechu v souvislosti s vraždami prokazoval falešnými doklady. Coelho je jedním z největších odběratelů ryb v oblasti a policii řekl, že ryby kupoval od Oliveiry. Jakoukoli spojitost s vraždami podle policie odmítl.

Po své cestě měl Pereira v plánu navštívit jinou skupinu domorodců, kteří mu měli dát rady ohledně hlídání lesa.

Místo Pereiry přijel Orlando Possuelo, který už také plánuje cestu na nákupy. „Pořídím si stejnou zbraň, jako měl Bruno,“ říká.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Amazonie, The New York Times