Afghánští uprchlíci v území nikoho. Co se děje na polsko-běloruské hranici popisuje zpravodaj Českého rozhlasu

Na polsko-běloruské hranici se v těchto dnech odehrává drama, v jehož centru je několik desítek uprchlíků, kteří se tam ocitli na území nikoho. Jaký příběh tu sledujeme?
Nejde ani o území nikoho, to z čistě právního hlediska neexistuje, jak upozornili právníci, odborníci na mezinárodní hranice – hraniční čára je jasná. Na jedné straně jsou běloruští, na druhé polští pohraničníci. Mezi tím je sice prostor, ale to se prý nemá nazývat pásmem nikoho, protože právně to není přesné. Ale přesně v tom prostoru se bohužel na několika desítkách metrů čtverečních tísní už třetí týden skupina 32 Afghánců. Ta národnost je důležitá, protože v minulých týdnech jsme měli co do činění se skupinami lidí, kteří se pokoušeli překročit hranice – někteří úspěšně, většina ne – z Íránu a ze Sýrie a také z některých afrických zemí. Ale teď tady jde o čistě afghánskou skupinu, která tam zůstala uvězněna mezi pohraničníky. Bělorusové je nepouštějí zpátky do Běloruska, polská pohraniční stráž velmi tvrdě plní příkaz, že nemá pouštět nikoho do Polska. Ti lidé jsou tam v nesmírně špatném psychickém, ale i fyzickém stavu, protože tam nemají téměř nic, aby tam mohli delší dobu přežívat. Mnozí z nich jsou nemocní, jak potvrdila i lékařka, která tam přijela sama od sebe zrovna tehdy, když jsem tam byl – paní Paulina Bovnik, pokoušela se k nim dostat a je tam v podstatě stále, stále to zkouší. A pohraniční stráž posílená o vojáky a policii rozšířila to tzv. ochranné pásmo hranice, nepouští tam už vůbec nikoho, ani tu lékařku. Ale právě ona se prostřednictvím jedné z pracovnic humanitárního fondu Záchrana, Mahdieh Gholamiové, dorozuměla s těmi lidmi na hranici a zjistila, že potřebují naléhavou lékařskou pomoc.

Byl jsi přímo na té hranici. Jak je vůbec možné s těmi uprchlíky komunikovat? Pokud nemají k dispozici nějakou větší pomoc, jak se s těmi podmínkami vyrovnávají? Je možné v tuto chvíli se to dozvědět?
Je to velmi obtížné. Pracovníci humanitárního fondu Záchrana mají pouze megafon a na těch asi 100 metrů, možná více – podle toho, jak je rozestoupená policie a pohraniční stráž – se s uprchlíky dorozumívají pokřikem. Právě kvůli tomu je tam ta tlumočnice, paní Gholamiová, která tedy mluví darí, jazykem, kterému uprchlíci rozumějí, nebo je to jejich jazyk. Ptali se na jednoduché věci, jestli mají potraviny, jestli mají kde spát, jestli mají přikrývky a léky, jestli někdo trpí nemocemi. A odtamtud, jak jsem to sledoval, se ozývalo pár slov, kterým jsem nerozuměl, ale ta tlumočnice ano. Spíš to byly reakce na otázky – ano, ne, pokřikem, pískáním, máváním. Když jsem tam byl, tak v momentu, kdy se několikrát podařilo navázat komunikaci, tak v té chvíli pohraničníci a policisté nastartovali auta, aby zamezili té komunikaci, aby se nemohli domluvit uprchlíci s těmi, kteří jim chtějí pomoci, což je asi z pohledu každého člověka velmi podivná situace, která nemá nic společného s lidským přístupem. Můžeme samozřejmě souhlasit nebo nesouhlasit s vlnou migrantů, s přijímáním či nepřijímáním, s tím, jak to Polsko řeší, to je jeho věc, ale určité základní lidské principy by asi platit měly. A jestliže víme, že v té skupině jsou lidé chronicky nemocní, lidé, kteří mají různé jiné problémy nabyté cestou, jsou vyhladovělí, je asi prvním a normálním krokem každého člověka jim umožnit, aby alespoň dostali léky a nějaké jídlo, spacáky, stany, něco, kde by mohli počkat, než se jejich situace nějak vyřeší.

Ty ses pokoušel oslovit polskou pohraniční stráž. Dočkal ses reakce? Vysvětlili svůj postup?
Ne, oni nesmějí mluvit. Všechny, včetně humanitárních pracovníků, lékařů, politiků a samozřejmě novinářů, kteří tam přijíždějí, odkazují na mluvčí pohraniční stráže. Buď v Bialystoku, tam spadá tato část hranice, anebo ve Varšavě. Ale ty dvě mluvčí v den, kdy jsme tam byli, nebraly telefony – a nebraly je ani potom. Vydávají pouze neurčitá písemná prohlášení. A když se podíváme na stránky polské pohraniční stráže, které by měly být základním zdrojem oficiální ověřené informace, tak tam nenajdeme vůbec nic, ani zmínku o tomto problému. Alespoň do této chvíle tam nic nebylo. Zato tam byl pěkný článek o tom, jak se jim povedlo zachránit skupinu 12 migrantů, kteří se topili v bažinách v Bělověžském pralese – to je mimochodem největší evropský prales – na hranici mezi Běloruskem a Polskem. Leží v Bělorusku i v Polsku a uprchlíci si bohužel zvolili tuto stezku. Tam pohraniční stráž ty lidi zachránila, protože jinak by se utopili. A o této situaci, která je také dramatická a může vyústit v lidské tragédie, pohraniční stráž neinformuje vůbec, což je zvláštní přístup. Všichni chápeme, že pohraničníci musí plnit rozkazy, že s námi nesmějí mluvit, musí chránit hranici, nesmějí nikoho pouštět nelegálně. To všechno je zcela jasné, ale pohraniční stráž příliš nekomunikuje. Já jsem se na ni písemně obracel s žádostí, aby novinářům umožnili přístup k hranici, aby nám ukázali svoji práci – a také centra pro zadržené cizince. Tam se vymluvili na to, že je covid, že nás tam nemohou pustit a žádný press trip do oblasti pro novináře neplánují, protože, ta situace „je neuralgická“. Takže je jasné, že se tam novináři začnou rojit a profesionální přístup, a to je to, co my novináři kritizujeme, by měl být i tady. Měli by vysvětlovat, nějak s námi komunikovat, ale to se bohužel neděje.

Co předcházelo situaci, v níž se teď nacházíme? Jak se ti uprchlíci na polsko-běloruskou hranici dostali? A povedlo se zjistit něco bližšího o jejich příbězích, odkud jsou a proč se vydali do Evropy právě touto cestou?
Jde o různé národnosti, občany různých států: Irák a Sýrie, Afrika, ale v posledních dnech týdnech také Afghánistán. Dostávají se tam přes Bělorusko. To je jasné, když jsou na bělorusko-polské hranici, ale Bělorusko nesousedí s žádnou takovou zemí a mají to tam pěkně daleko. Čili ten příjezd je organizovaný. Řada lidí i polských politiků oficiálně už uvedla – například premiér Mateusz Morawiecki  – že Lukašenko příjezd těchto uprchlíků do Běloruska organizuje. 

Začíná tam létat běloruská letecká společnost Belavia, která nesmí kvůli sankcím létat do Evropy, tak si našla jiné prostředky výdělku a zvýšila počty letů do těchto oblastí. Nejnověji i do Pákistánu, kde jsou miliony afghánských uprchlíků, ale začali létat také do afrických zemí, kam předtím nelétali, a samozřejmě také na Blízký a Střední východ. Odtud má Lukašenko – podle toho, jak ho podezřívá premiér Morawiecki a je ve shodě s jinými zdroji a jinými politiky třeba z Litvy, Lotyšska – jakousi „cestovní kancelář“ pro uprchlíky. Vybírá za to obrovské peníze. Jde o tisíce eur za jednu cestu. Přiveze je, příslušná ambasáda v té zemi jim vydá turistická víza, oni přiletí do Běloruska, tam je organizovaně nakládají, odvážejí do hotelu a potom je jako zboží vyvážejí v podstatě na hranici. Tam je vyklopí. Běloruská pohraniční stráž, možná armáda, je vytlačí až do pohraničního prostoru, kde je nechá napospas.

Ukáže jim směr, kam mají jít. A už je jen otázkou náhody, jestli se jim podaří překonat polskou hranici, která byla dosud nechráněná, nebo byla chráněna elektronicky. Ale je tam zmiňovaný prales, husté lesy, močály, řeky, vodní plochy. Takže ten terén, kde je hranice, nelze úplně stoprocentně uhlídat. Oni se snaží ji překračovat v tomto směru. Lze očekávat, že uprchlíků bude více, protože Lukašenkova „zahraniční politika“ v tomto směru nekončí. Dá se očekávat, že příliv lidí bude sílit zejména z Pákistánu, protože tam Bělorusové létají a začínají se tam hromadit ti, kteří se tam uchýlili před hnutím Tálibán v obavách o svůj život. Ty osobní příběhy můžeme slyšet od lidí, kterým se podařilo dostat do nějaké bezpečné země, ať už je to Litva, Lotyšsko nebo Polsko, ale je to všechno takové zprostředkované, protože oni jsou samozřejmě umístěni v uzavřených detenčních centrech pro nelegální migranty, kde k nim není žádný přístup. Já jsem kromě polské pohraniční stráže požádal také o návštěvu v Litvě, a tam mi to z podobných důvodů také odmítli, že je to místo, kam novináře nepouštějí. Podle některých zpráv tam s těmi migranty, s lidmi, kteří se k nim dostali, zacházeli velmi hrubě. Ale Litva má v současné době aktuálně větší problém než Polsko, pokud jde o počet těch migrantů, protože tam jsou jich asi 4000. Litva je maličká země, Polsko má zatím méně migrantů. Ale pokud ta vlna bude sílit – a vše tomu nasvědčuje – tak za chvíli ten problém bude podobný i v Polsku, ta centra budou přeplněná, bude tam docházet k dramatickým situacím. A rozhodně ta věc nekončí pštrosí politikou polské vlády, že tedy tu hranici budeme hlídat, nikoho nepustíme. To ten problém nevyřeší.

Když říkáš, že Polsko, ale třeba i Litva nebo i Lotyšsko, viní vládu běloruského autoritářského lídra Alexandra Lukašenka z toho, že migranty přes společné hranice posílá záměrně, používá je jako nástroj v té tzv. hybridní válce, opírá se to tvrzení o nějaké konkrétní důkazy, o nějaká konkrétní svědectví?
Jsou to výpovědi samotných zadržených migrantů, kterým se podařilo překročit hranici, ale i jiných zdrojů z Běloruska, že je to skutečně státem organizovaná politika. Ti migranti se tam dostali oficiálně. Je věcí běloruské strany, když je tam má, aby se o ně postarala. V tom mají premiéři Litvy, Lotyšska, Polska, kteří o tom jednali, asi úplnou pravdu. Oni jsou ve zvláštní situaci a musíme také proto mít asi trochu pochopení, protože kdyby ty hranice otevřeli tak, jak říká premiér Morawiecki, tak ta pistole, kterou nám Lukašenko přiložil ke spánku, by vystřelila, čili oni by vlastně plnili to, oč Lukašenko pravděpodobně usiluje: vyvolalo by to migrační krizi tentokrát v této části Evropy. A myslí to jako pomstu jednak za sankce, které vůči němu EU uplatňuje, ale také proti jednotlivým státům, zejména proti Litvě a Polsku, s nimiž dlouhodobě nemá dobré vztahy, a kam se uchýlila spousta odpůrců Lukašenkova režimu.

Připomeňme paní Cichanouskou, ta je v Litvě. Velká část běloruské opozice, ale nejen té – studentů, obyčejných lidí, kteří museli utéct před Lukašenkem – se uchýlila z důvodu jazykové příbuznosti a blízkosti právě do Polska. Odtud působí zpětně na běloruskou společnost kanály, které má k dispozici. Je jich málo, ale jsou. A to Lukašenko přirozeně nesnáší a chce tomu zamezit. Když ne zabránit, tak alespoň se pomstít, protože jak prokázal při loňských bouřlivých událostech, nemá žádné skrupule, neváhá použít násilí proti bezbranným lidem. V tomto smyslu není třeba si dělat iluze, že to nějak jinak. Otázka, kterou si klade například server politiku, zní, nakolik je do jeho politiky zapletené také Rusko, nakolik dalo jakýsi tichý souhlas k převážení těch migrantů do Běloruska. Možná také přicházejí přes Rusko. My tu cestu přesně neznáme, ale tady už se pohybujeme zase na tenkém ledě, protože Rusko se k tomu zatím nijak nevyjádřilo a jen tak sleduje, jak si s tím Evropa poradí. Ruští politici si zřejmě mnou ruce, jak Lukašenko v Evropě zatopil.

Ten příběh má zjevně nespočetně vrstev, které se týkají jak geopolitické situace, protože z nějakého důvodu ti uprchlíci ze svých původních zemí utíkají. Pak se týká lokálních evropských struktur a evropských vztahů třeba k Bělorusku. Týkají se samotné situace v Bělorusku, kde se podmínky po roce od protestů proti zmanipulovaným volbám nemění. A pak se to týká i samotných vztahů mezi Polskem a pobaltskými zeměmi a právě Běloruskem a vlastně i centrem EU, Bruselem. Jak ale ty samotné země, Polsko a Pobaltí, vysvětlují svůj postup v uprchlické krizi? Zmiňoval si, že se nechovají k uprchlíkům vstřícně. Dokonce existuje kritika ze strany nevládních organizací, že jejich postup může být až nelidský. Čím polské úřady odůvodňují, že k uprchlíkům tam na tom konkrétním místě, kde ty jsi byl, nepouštějí žádnou pomoc?
Premiér Mateusz Morawiecki tento týden tuto oblast navštívil – to znamená vojvodství Podleské. Vyznamenal a pochválil pohraničníky za skvělou práci, kterou tam odvádějí. Řekl, že Lukašenko si spletl hranici, protože Polsko tu hranici posílí stejně jako Litva.

Buduje tam zatím provizorní plot ze žiletkového drátu, ale ten má brzy nahradit plot normální, solidní, jak řekl premiér, to znamená vysoký asi dva a půl metru. Podobně je na tom Litva. Čili to jsou stovky kilometrů, kde vzniká plot. Z toho je jasné, jaká ta politika vůči tomu prostoru za hranicí EU je, velmi jasná. Měla by být srozumitelná pro Aleksandra Lukašenka, že touto cestou to nepůjde, a zřejmě z těchto politických důvodů si premiér Morawiecki ani litevští politici nemohou dovolit ustoupit, chtějí ukázat, že jsou tvrdí. Bohužel to dopadá i na tu skupinku dvaatřiceti lidí, která by opravdu potřebovala nějakou výjimku, potřebovala by pomoc.

Mezitím k pomoci uprchlíkům v samotném Polsku vyzval i třeba tamní ombudsman. Reagovala na to vláda nějak? Nabízí se nějaké řešení zevnitř samotného Polska?
Polský ombudsman Marcin Wiącek je novým člověkem ve svém úřadě. Polsko dlouho nemohlo zvolit nového ombudsmana z politických důvodů, problémů, sporů mezi opozicí a vládní většinou. Nakonec se to povedlo a je to postava kompromisní, ale on zatím nemá žádnou velkou autoritu a nevíme, jestli mu vláda bude naslouchat, anebo to budou prostě jen taková slova pronesená do větru, která jsou sice pěkná, že nějakým konkrétním lidem je potřeba pomoci, ale podle nulových reakcí ze strany vlády se mi zdá, že to asi skutečně nebude mít žádný větší význam.

Když se podíváme na reakci polské veřejnosti, schvaluje postup vlády, nebo nikoli? Čelí vláda nějaké větší kritice za svůj postup, anebo lidé samotnou politiku vůči migraci schvalují?
Je potřeba to rozlišit, o jakou migraci se jedná. Pokud jde o migraci odpůrců Lukašenkova režimu a jeho obětí, to znamená o Bělorusy nebo třeba dříve Ukrajince, jsou Poláci velmi vstřícní, velmi tu tyto lidi pečují. Polská společnost vůči těmto lidem vůbec není negativně naladěna, protože chápe, z jakých podmínek se do Polska dostávají a proč. A také pro tyto lidi existuje celá řada programů, jak by se mohli uchytit v Polsku. Ale u migrantů z exotičtějších zemí Poláci vůbec jasno nemají. Polská společnost je hodně rozdělená. Převažuje spíš ten negativní přístup, podobně jako je to vládní stanovisko vůči migrantům. Polsko patří k nejtvrdším odpůrcům přijímání migrantů a stanovování kvót pro jejich přijetí. Ale část polské společnosti, polská opozice, to samozřejmě kritizuje, ovšem ani polská opozice si nemůže dovolit říci, že ty hranice otevřeme a všechny přijmeme. To by pro ni byl asi naprosto sebevražedný krok. Takže také lavíruje a v podstatě pro přijetí většího počtu migrantů jsou pouze ty humanitární organizace, které se uprchlíky zabývají, jako je právě humanitární fond Záchrana, který s nimi pracuje dlouhodobě. Nejedná se samozřejmě o statisíce, ale o nějaké rozumné množství, o ty, kteří opravdu z nějakých zásadních důvodů potřebují pomoc. Polsko navíc pomáhá také svým spolupracovníkům v Afghánistánu.

Už jich je tady asi 800, včetně polských občanů, ale velká většina jsou právě Afghánci z různých zemí Evropy. Polská operace se teď už asi blíží k závěru, ale podařilo se jim několik set lidí opravdu evakuovat. Takže jde zase o jiný případ migrantů, kterým Polsko pomoc poskytne, ale chce zamezit přílivu přes hranici. Je to zapeklitá situace, protože oni říkají, že mají požádat ve svých zemích o azyl, ale v Afghánistánu to není možné, protože tam polská ambasáda už dávno nefunguje, oni se nemají kam obrátit. Nejbližší polská ambasáda je v indickém Dillí, kam se těžko dostanou. Mohou se samozřejmě na polské úřady dostat nějak po cestě, ale ani tam to pro ně zřejmě nemusí dopadnout tak, že je Polsko přijme.