Válečný reportér přímo z Kyjeva: Lidé už si na výstražné sirény zvykli, dobytí města si nepřipouští

Matěj Skalický mluví se šéfredaktorem serveru Voxpot.cz Vojtěchem Boháčem

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

8. 3. 2022 | Praha/Kyjev

Ruská sekera narazila na ukrajinský suk. Kyjev se už několik dní srdnatě brání a jeho strážci jsou odhodláni vytrvat do posledního muže. Mezitím pokračuje evakuace a několikrát za den se ozvou výstražné sirény. O životě v obléhaném městě vypráví přímo z Kyjeva Vojtěch Boháč, šéfredaktor serveru Voxpot.cz a spolupracovník Českého rozhlasu.

Editace: Janetta Němcová
Sound design: Tomáš Černý
Rešerše: Miroslav Tomek
Hudba: Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Jak to kolem vás vypadá?
Já teď sedím na kyjevském hlavním nádraží a kolem mě je hodně lidí. Není jich ale tolik jako v předchozích týdnech. Řekl bych, že hodně z těch lidí, kteří chtěli odjet, tak už odjeli. A teď to sice není tak, že byste chytli první vlak, kterým chcete odjet, ale zdá se, že během jednoho dne se na vlak směr západ, na který tady mnozí spoléhají, že je odveze do bezpečí, dá dostat.

To znamená, pokud to správně chápu, že evakuace lidí z Kyjeva je stále v pohybu? Vlaky tedy odjíždějí tak, jak mají?
Odjíždějí. Nevím, jestli zrovna tak, jak mají, nicméně nějaký rozpis vlaků je známý a ty vlaky přijíždí a odjíždí. Před nějakou dobou vydala ukrajinská železnice seznam vlakových zastávek, které fungují - víceméně kyjevská a všechny na západ od Kyjeva by ještě měly být funkční. Co se tady stalo a trošku narušilo důvěru, bylo asi to, když včera během toho, co Rusko řeklo, že bude klid zbraní na evakuaci, tak na předměstí Kyjeva zbombardovali vlak, který jel pro lidi, kteří se měli evakuovat z Irpině - hlavním místem bojů v okolí Kyjeva. Nicméně, byl to jediný případ a byl to útok, zatím, na prázdný vlak. Nikdo nechápe, proč …

Co čtete z jejich tváří - z tváří lidí, kteří opouštějí Ukrajinu?
Jsou to nejrůznější příběhy. Nejsilnější jsou ty příběhy, když máte například matku s dětmi, která odjíždí, nebo babičku s dětmi a loučí se s otcem nebo s oběma rodiči, kteří tu zůstávají, aby bránili Kyjev. Ti lidé často neví, jestli se ještě někdy znovu uvidí. A to jsou jedny z nejsilnějších emocí, které tu vidím. Když jsme viděli, jak lidé nastupují třeba ne nutně do vlaku, ale do autobusu, který je vezl na západ.

Doopravdy, ty autobusy s matkami a dětmi odjely a zůstalo tam několik mužů, kteří měli slzy na krajíčku s tím, že věděli, že ty boje se blíží. A oni asi mohou padnout. Jinak co vidím přímo na nádraží, tak je tu plno lidí, kteří jsou prostě znudění, protože už čekají hodně dlouho. Jsou to lidi, kteří jsou smutní, protože odjíždí z Kyjeva a neví, jestli se do něho vrátí.

Jsou tady vyděšení lidé, kteří sem byli evakuováni třeba autobusy z Irpině a nedávno, ještě třeba dnes si zažili bombardování jejich domu.

No a pak jsou také lidé, kteří se před válkou ukrývají v rozvalinách a sklepech svých domovů. Zůstávají v tuto chvíli v Kyjevě. Jak jsou na tom? Já jsem na sociálních sítích zaznamenal podmanivou hru na housle s popiskem “toto děláme v krytech, když na nás shazují bomby”. Na druhou stranu i z vašich reportáží na Voxpotu je znát, že ti lidé si procházejí skutečně nejhorším. Jsou dlouho zavření bez informací, bez toho, aby se mohli třeba umýt. Mají dost jídla, mají dost léků? Jak jsou na tom psychicky?
Tam hrozně záleží, kde to je. My se moc nemůžeme bavit o tom, že lidé leží v rozvalinách a krytech v Kyjevě. To doopravdy není pravda. V Kyjevě těch domů, které jsou na tom takto špatně, jsou jednotky a spíš nižší jednotky. Jsou to ty, které vlastně známe ze zpráv, ale na obrovské téměř třímilionové město Kyjev, tak těch domů, které jsou zbořené, je opravdu málo. Nicméně, když vyjedete kousek za Kyjev, například už na tu Irpiň, Vasylkiv, případně když se dostanete do Borodjanky, tak to jsou už města a městečka, která jsou často téměř jako… nějaká jejich část je srovnaná se zemí.

Jsou města, která jsou prakticky celá srovnaná se zemí, jako je Volnovácha. A tam doopravdy můžeme mluvit o tom, že ti lidé sedí ve sklepech v rozvalinách svých domů. My, když jsme byli třeba v Makarivě, což je asi 30 kilometrů na severozápad od Kyjeva a je to takové městečko, které bylo dlouho v kotli. Ruské jednotky byly ze všech stran a pálily po něm, tam nám místní říkali, že sedí ve sklepě už třeba tři dny. Neměli tam internet, měli jen špatný mobilní signál a světlo lehce blikalo.

Říkali nám, že prostě sedí a čekají. Určitě to nebylo, že by hráli na nějaké hudební nástroje. Bohužel to určitě jsou videa, která jsou populární na sociálních sítích, když se něco takového stane. Ale spíš bych to čekání popsal jako nekonečnou nudu, která vlastně... lidé ani nevěděli, jestli jsou tam tři nebo čtyři dny, protože se jim to naprosto slévalo do jedné velké vystrašené nudy, dá se říct.

Po vás v této oblasti, o které se teď bavíme, i stříleli, pokud se nemýlím. Po vás jako po novinářích…
Tak my jsme jeli do vesnice Borodjanka, což je vesnice právě zhruba 35 kilometrů na severozápad od Kyjeva. A jeli jsme oblastí, o které jsme věděli, že je sporná. Ale do té Borodjanky jsme chtěli se dostat, protože jsme tam chtěli získat příběhy lidí, kteří jsou doopravdy pod ruským bombardováním. Civilisté. Rusko v tu dobu a vlastně doteď hlásalo, že bombarduje pouze vojenské cíle. My jsme samozřejmě už v tu dobu věděli, že to tak není. Viděli jsme více míst, kde bombardovali civilní cíle.

A my jsme pokračovali dále. To území jsme projížděli jako tak, že tam to mělo být...Vždy jsme se ptali na jednom checkpointu, jak to vypadá do druhého checkpointu, jestli tam je cesta volná. Tady tím způsobem jsme se co nejostražitěji pohybovali dál. Nicméně, když jsme dojeli do Makariva a projížděli jsme Makarivem - už na to další městečko, kde měli Rusové bombardovat - tak jsme před sebou najednou viděli u cesty auto. Byla to taková menší dodávka s označením V. To označení V je vlastně jedno z těch označení, které používají ruská invazní vojska.

A já jsem začal zpomalovat, protože jsem se toho lekl. Ono to samozřejmě mohlo být rozstřílené rozbité ruské auto, ale přišlo mně, že působí netknutě. Tak jsem začal zpomalovat a ve chvíli, kdy jsem začal zpomalovat, se ozvala střelba...Okamžitě jsem zařadil zpátečku a začal jsem couvat. Couvali jsme, máme z toho video, protože s námi byl tým - kluk a holka z ukrajinské televize Central, se kterými jsme pracovali tři dny. Ta slečna začala pohotově natáčet, takže máme celé video tady té naší střelby, které jsme pak dali i na sítě a díky tomu víme, že to trvalo asi minutu a půl, než jsme se z té střelby dostali.

Jedna kulka zasáhla naše auto, dveře řidiče a pak nevím, jak se to přesně stalo, ale dostala se až do kufru a prostřelila ještě batoh fotografky Majdy, se kterou tady celou dobu jsme. Nicméně jsme vycouvali a pak jsme objeli ukrajinský obrněnec, který začal pálit právě na ty pozice, ze kterých se ozývala střelba na nás, na ty - s největší pravděpodobností - ruské pozice. Ono ve chvíli, kdy po nás začali střílet, tak začal zřejmě nějaký další útok na město, protože se u nás najednou začaly ozývat pravděpodobně nějaké miny z minometů a následně už útoky na město.

My jsme zaparkovali před tamním kulturním domem. Vyběhli jsme z auta a okamžitě nás místní navedli, kudy seběhnout do krytu. Do toho krytu jsme seběhli a pak jsme tam byli s místními asi dvě hodiny.

Do podobné situace se dostali například také novináři britské televize SkyNews, také u Kyjeva. Ti museli z auta utéci do nedalekého hangáru. Kameraman a reportér byli postřeleni, ale zachránila jim život neprůstřelná vesta. Stříleli na ně i přesto, že křičeli, že jsou novináři. Ta palba neutichala. Máte informace z místa o nějakých dalších útocích na novináře?
Před tím, než jsme se my sami dostali pod palbu, zřejmě těch ruských jednotek, tak už existovaly informace o tom, že Rusové stříleli na další dva novináře na jihu Ukrajiny. Myslím, že to bylo někde poblíž Mariupolu a ti novináři byli také označení. Nebyli jsme si ale jistí, jak to proběhlo. Ta situace nebyla moc dobře popsaná, jen to skončilo zraněním dvou novinářů. Krátce poté, co se ozvala střelba na nás, tak s velice podobným příběhem přišla i televize Prima. Že se jim stalo něco podobného u Charkova, byť je tedy zřejmě nezasáhli.

Ten zvuk, který jsem slyšel z toho jejich úryvku, ale zněl dost podobně jako jako ten náš. No a pak ten případ novinářů ze Sky News, tak ten byl rozhodně, dá se říct, nejhororovější. Na videu bylo přímo vidět, jak kameraman celou dobu natáčí a jdou vidět kluky, které létají těsně kolem něj do toho auta a naprosto zřetelně křičí, že jsou novináři. Tyto mezinárodní týmy znám z velkých televizí, bývají velice dobře označení, takže tam není nejmenších pochyb, že to bylo cílené, že útočníci věděli, na koho střílí. Doopravdy tam je potřeba říct, že měli obrovské štěstí, že přežili. Jestli my jsme měli velké štěstí, tak to jejich je ještě nesrovnatelně větší.

Když jste zmínil štáb české CNN Prima News, tak, pokud jsem správně zaznamenal, jeden z těchto štábů, které má tato televize na Ukrajině, byl zadržen kvůli podezření ze špionáže. Ukrajinci tedy. Objevily se případy nějaké infiltrace ruských vojáků mezi novináři?
Nic takového jsme nezaznamenali. Ono to zadržení ukrajinskými bezpečnostními službami se tady stává prakticky na denní bázi. Nás prověřovali několikrát. Včera nás také drželi asi hodinu, protože jsme natáčeli ve 12. patře jedné budovy, tak na nás naběhla právě ta bezpečnostní služba Ukrajiny a drželi nás, než zkontrolovali, kdo jsme a jestli jsme tam legitimně. Nakonec nás pustili. Takže to je něco, s čím se tu novináři opravdu setkávají. Jestli dělají svoji práci poctivě, tak každodenně prakticky.

Co se týče nějaké infiltrace, tak v Kyjevě to zní neustále. Po celé Ukrajině neustále slyšíte plno příběhů o sabotérech, kteří se mají různě infiltrovat, ukazovat jako novináři, kteří mají jezdit v civilních autech. Vyvolává to tady opravdu velké emoce a mnoho lidí je kvůli tomu drženo v permanentním strachu a obavách z toho, kdo přijde a začne střílet. Já jsem neviděl, když jsme se na to ptali víckrát, žádné důkazy. O těch sabotérech se nám nepovedlo nic zjistit, ani to, co by konkrétně dělali. Zdálo se nám to spíš jako taková historka, která vyvěrá z nějakého vystrašení a z toho, že už vznikají takové lidové legendy o něčem hrozivém.

Vojtěchu, ruská invaze na Ukrajinu začala už skoro před 14 dny. Mluví se o tom, že Rusové nepostupují tak rychle, jak by si Vladimir Putin přál, protože jsou zaskočení ukrajinským odporem. Jak byste teď popsal atmosféru mezi ukrajinskými vojáky? Jsou vyčerpaní, dále odhodlaní, naštvaní? Jaké pocity podle vás převládají?
My jsme natáčeli poměrně dost, zvlášť včera, s teritoriální obrannou, což je takové to, dá se říci, dobrovolnické vojsko, které chrání checkpointy při vstupu do měst a různě po městě. Vidíme je tady často na ulicích, jak chodí. A tam vlastně, co mohu soudit z těch rozhovorů s mnoha z těchto lidí, panuje naprosté odhodlání zůstat a bránit Kyjev. Byť by to mělo stát život.

Zároveň, co je zajímavé, tak do tady těch dobrovolnických jednotek teritoriální obrany se hlásí obrovské množství lidí a říkali nám, že mají doopravdy obrovský přetlak lidí oproti tomu, kolik z nich mohou vycvičit a kolika z nich může Ukrajina, ukrajinská armáda, poskytnout zbraně. A doopravdy u těch lidí, se kterými jsme se zatím setkali, tak jsme neviděli nějaký strach, ani velké vyčerpání. Viděli jsme hlavně odhodlání bránit Ukrajinu, bránit Kyjev.

Když jsme pak potkávali vojáky blíž těm místům, kde se pohybuje nějaká ta frontová linie - ono pro to, aby člověk chápal, co se tady děje, tak je doopravdy potřeba nepředstavovat si nějakou poziční válku, kde je jedna fronta a proti ní druhá. Ta fronta se tady neustále hýbe, jestli je někde trošku stálejší, tak je to třeba kolem toho města Irpiň asi pět kilometrů na sever od Kyjeva. Ale jinak jsou to takové přesuny vojsk, kdy občas potkáte kolonu obrněnců a tanků - tu ukrajinské síly rychle zlikvidují, a zase tam nic takového není. Nebo naopak se ukrajinské síly posunou o kousek dopředu. Je to spíš o náhodě, kdy doopravdy někoho potkáte.

A když jsme se pohybovali v těchto místech, tam byla ze strany ukrajinské armády vidět obrovská ostražitost. Byly tam vidět velké nervy, protože nevíte, kdo a kdy na vás zaútočí. Jaké auto je civilní a v jakém by byly potenciálně třeba nějací sabotéři. Jde vidět, že je doopravdy potřeba dávat pozor úplně na všechno ze všech stran, protože nikdy nevíte, kde se co objeví. A tady ti vojáci už blíž u fronty, jestli to tak můžeme nazvat, tak ti často vypadali vyčerpaní. Ale zase odhodlaně, ale velice ostražitě. Je to dost složité popsat ty pocity.

Jak velkou část toho odhodlání čerpají vojáci z odvahy prezidenta Volodymyra Zelenského?
To je těžké říci. Nicméně to, s čím jsme se setkávali bylo, že lidé tady doopravdy říkali, že jim to dodává obrovskou motivaci a odvahu. A ne, nevím nakolik třeba vojákům. Ale i vlastně s těmi, když jsme se o tom bavili, tak i ti, kteří nám dřív říkali, že v něho nevěřili, že ho nevolili, tak si hrozně váží toho, že tu zůstal. Že doopravdy, přesto, že je na něm často vidět únava, se tu zemi snaží nějak motivovat, vést, i přesto, že o sobě říká - já myslím, že mu to můžeme klidně věřit - že on je tím cílem číslo jedna. Vidíme ho, jak se s těmi vojáky objímá, jak jim dodává kuráž.

A myslím, že to je v současné době obrovsky stmelující prvek, o který se tady pak běžní lidé, jak vojáci, tak teritoriální obrana a další mohou nějakým způsobem opřít a ví, že v tom nejsou sami. Že to vedení země je s nimi.

Vraťme se teď přímo do Kyjeva, tam, kde teď konkrétně vy jste. Ruská vojska už několik dní dobývají ukrajinskou metropoli, bombardují ji. Sám jste o tom napsal několik reportáží..

Bylo půl osmé ráno a Marie šla jako každý den do práce po hlavní ulici v jihozápadní části Kyjeva. Modré nebe prořízl záblesk a ozval se výbuch, po kterém už neslyšela vůbec nic. „Odhodilo mě to o pět metrů, celé tělo mi pokrývala suť,“ říká tichým přerývaným hlasem. Celou pravou polovinu obličeje, kterou dopadla na zem, má modrou a v uších jí píská. Těžko slyší. Přesto byla z těch, kteří dopadli lépe. Raketa, která uřízla část domu na ulici Lobanovského, za sebou nechala dva mrtvé a čtyři raněné. Hasiči už od rána odklízí suť z ulice, ale stále v ní jsou vidět příběhy lidí, kteří přišli o byt a možná i o život. Mezi sutí a cihlami leží podběrák, o kus dál zase zlámaný rybářský prut, rybářské křeslo a asi na sto metrech nacházíte další a další rybářské háčky, připnuté k různobarevným gumovým rybkám. Jinde zas narazíte na zaprášenou knihu Hobit v anglickém vydání. Vedle tří ambulancí se na zemi povaluje zakrvavený cár košile.” (úryvek z reportáže Vojtěcha Boháče)

...v těch ulicích jste byl, natáčel. Dá se říci, jak často teď Kyjevem zní výstražné sirény a zda stále ještě funguje zásobování?
Výstražné sirény zní každý den prakticky několikrát. Jsou dny, myslím, že to bylo zhruba před třemi dny, kdy jsme je doopravdy slyšeli každou chvíli, to bylo několikrát za hodinu třeba, ale zase to záleží. Jsou hodiny, kdy zazní několikrát, jsou hodiny, kdy nezazní vůbec nebo může to být třeba pět hodin, kdy nezazní vůbec. Nicméně lidé už si na ty výstražné sirény nějak zvykli a myslím, že už to v nich nevyvolává takový děs jako na začátku, kdy ta válka byla něčím úplně novým.

Jak jste říkal, ona už trvá 14 dní a lidé nám říkali, že si zvykli na novou realitu, že už je to vlastně neděsí, že ví, že tady je válka, že na ně někdo útočí a že prostě ta lidská psychika si na to zvykne dost rychle. Když už se ty střely, ty výbuchy blíží, tak jdou lidé do krytů. Když neslyší nic v okolí, tak dost často už ty sirény ignorují a prostě pokračují v práci, kterou do té doby dělali. Co se týče zásobování, tak to funguje nečekaně dobře pořád, byť koupit chleba už není úplně reálné, ten jsme neviděli pěkně dlouho. Ty trvanlivější věci ale v obchodech stále jsou, dokonce včera jsme objevili několik benzínek, kde jsme mohli natankovat auto, natankovat benzín. Některé lékárny jsou pořád otevřené.

to dokonce vypadá, že se lidé předzásobili trvanlivými věcmi, jako jsou ve zdejších podmínkách hlavně nějaká pohanka, těstoviny a už ani ty fronty v obchodech, ani ty fronty na benzínkách, ani před lékárnami nejsou až tak dlouhé. Dají se sehnat i bankomaty, ze kterých si můžete vybrat peníze. Takže myslím, že ta původní, prvotní panika se doopravdy nějakým způsobem ustálila. Teď všichni ví, že na Kyjev půjde samozřejmě útok, že se to blíží čím dál blíž k městu, ale doopravdy velké zmatky tu nevidíme.

Vy jste mluvil o odhodlání lidí a důležité roli prezidenta Zelenského. Věří tedy Ukrajinci v to, že nejen Kyjev, ale celou svou vlast, před ruskými vojsky ubrání?
To přesvědčení, že Ukrajina tuto válku vyhraje, je tady naprosté. Doopravdy jsem vlastně nepotkal snad nikoho, kdo by si připouštěl, že by mohla Ukrajina prohrát, že by Rusko dobylo centrum Kyjeva. Pak už je horší, když jsme byli před týdnem třeba v Irpini, v tom městě, které se teď bombarduje. Místní nám taky říkali, že Rusko Irpiň nikdy nedobude.

Teď vidíme, že jsou ruská vojska v centru Irpině, že tam zemřelo plno lidí při snaze o evakuaci, že se za dnešek z Irpině evakuovalo přes dva tisíce lidí a ruská vojska jsou v centru města. Takže ono, i když si to lidé nepřipouští, což si myslím, že je i nějaký mentální obranný mechanismus, tak vidíme, že ta ruská vojska postupují. A ještě uvidíme, jak to, jak to celé dopadne. Nicméně to přesvědčení, že se Ukrajina nedá a že si ji Rusko nedokáže podmanit, je vlastně, řekl bych, téměř totální.

Mockrát díky za váš čas a šťastný návrat domů.
Děkuji. Přeji vám pěkný den.

To je z Vinohradské 12 pro dnešek všechno. O životě v obléhaném Kyjevě a jeho okolí jsem mluvil s Vojtěchem Boháčem. Jeho reportáže najdete na serveru Voxpot.cz, fotografie z Ukrajiny k nim doplnila jeho kolegyně Majda Slámová. Poslouchejte nás každý všední den. Jsme na audioportálu Mujrozhlas.cz nebo ve vysílání Českého rozhlasu Plus. Najdete nás i na zpravodajském webu iRozhlas.cz.

Matěj Skalický, Janetta Němcová a Miroslav Tomek

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Ruský vpád na Ukrajinu, Kyjev, Ukrajina, Rusko, Vojtěch Boháč