Nejisté přešlapování Německa před zahájením ruské invaze na Ukrajinu ukončilo rázné rozhodnutí kancléře Olafa Scholze, který oznámil masivní investice do armády a zbrojení. Změna německé zahraniční a bezpečnostní politiky byla jedním z klíčových okamžiků uplynulého roku války. O jeho dopadech mluví v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Markus Kaim z předního berlínského think tanku.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha / Berlín 6:00 25. února 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Německo prošlo v uplynulém válečném roce zásadní proměnou. Znatelné to bylo především v bezpečnostní a zahraniční politice, kde se mluví o „bodu zlomu“. Jaké nejvýznamnější momenty si při něm vybavíte?
Tohle je přesně něco, čemu se věnuji. Jak správně narážíte, změnilo se toho tolik, že nevím, kde začít. Německý přerod odstartoval projev Olafa Scholze, ve kterém oznámil „zeitenwende“, což se tedy překládá jako bod zlomu, ale i to je podle mého názoru příliš úzké vymezení, protože to znamenalo mnohem víc.

Vstoupili jsme tím do nové éry, a to ve vícero dimenzích. Přes finanční rozměr, kdy jsme věnovali sto milionů eur (přes dvě a čtvrt miliardy korun, pozn. red.) na obranné systémy a dali jsme si závazek dosáhnout dvou procent HDP na obranné výdaje. To je jádro „bodu zlomu“. A Německo nikdy předtím nedodávalo zbraně do válečné zóny.

Bylo skutečně překvapující, když Německo, které řadu let vystupovalo jako země se silným odporem k válce a násilí, v důsledku ruské invaze změnilo strategii.
Ale neprojevovalo se to pouze v tomto ohledu. Velkou proměnou prošla také naše zahraničně-politická orientace. Po minimálně dvacet let jsme sledovali určité cíle, které se změnily. Jedním z nich bylo třeba to, že evropskou bezpečnost můžeme zajišťovat pouze za spoluúčasti Ruska, že Rusko je jednou ze zemí, která to zajišťuje. Nemohli jsme se mýlit víc.

Německo změnilo svou geopolitickou orientaci, muselo se adaptovat na proměnu politického prostředí. Ještě za vlády bývalé kancléřky Angely Merkelové jsme skutečně zdůrazňovali potřebu společné celoevropské politiky. Po ruské invazi se ale těžiště více přesunulo do transatlantických vazeb, jsme mnohem více zaměření na NATO. Tak bych řekl, že by se dala charakterizovat vláda Olafa Scholze, jako nejvíc protransatlanticky orientovaná za desítky let.

Co zůstává otevřenou otázkou: jak se to propíše do našeho budoucího přístupu? To je něco, co budeme muset vyřešit. Tento krok se nutně musí propsat i do institucionální dimenze.

Ale ve chvíli, kdy bychom byli svědky rychlého vyřešení konfliktu, kdy dodávky zbraní a západní pomoc dokáží urychlit a zdárně ukončit válku na Ukrajině, pak by to z mého pohledu Německo vrátilo zpátky do myšlení před 24. únorem. Ne úplně, třeba v otázce energetické nezávislosti, ale ve vztazích s Ruskem. Už nyní můžeme ve společnosti zaznamenat takové hlasy…

Důležitost Ruska

Mluvíte konkrétně také o politické scéně?
Ano. Zejména na politické levici. Ale i krajní pravice zmiňuje speciální německo-ruský vztah, který sahal až do 19. století. Přiznávají, že válka byla chyba, ale zároveň říkají, že bychom neměli podceňovat důležitost Ruska pro německou zahraniční politiku a evropskou bezpečnostní architekturu.

Teď bude výzvou změnit i tohle mentální nastavení. Přenést „bod zlomu“ nejen do aktivní zahraniční a bezpečnostní politiky, ale také docílit toho, aby tímto způsobem přemýšlela většina politické reprezentace a samozřejmě také společnost.

Německo je nově tahounem tankové koalice pro Kyjev. První Leopard je na cestě z Kanady na Ukrajinu

Číst článek

Na to jsem se zaměřila. Pročítala jsem si průzkum veřejného mínění Körber-Stiftung, ze kterého vyplynulo, že většina Němců by volila raději diplomatickou cestu (v 65 procentech), spíše než vojenskou (14 procent).
Ano, řekl bych, že je to jedna z německých vlastností. Jsme bezhlavě a zoufale zaujatí do všech možných vyjednávání. Odvykli jsme si aktivně se zapojovat do války a soustředit se na náš zbrojní průmysl od roku 1945 z důvodů, které předpokládám, nemusím více rozvádět.

Nebyli jsme zvyklí na stadium války. Z toho důvodu u nás, možná na rozdíl od jiných západoevropských zemí, probíhá pomalejší a zdlouhavější proces debaty. Myslím, že v Německu je volání po míru, který všichni chceme, a dožadování se jeho vyjednávání horlivější. To se zákonitě propisuje do opozice a nelibosti k vojenskému přístupu.

Energetické lobby

Pojďme blíže ke „speciálním vztahům“ Německa s Ruskem. Můžeme je v současné době označit za skončené přátelství? Zmínili jsme bývalou kancléřku Merkelovou, která byla a je během války kritizovaná za přístup k Rusku, především po ruské anexi Krymu v roce 2014. S tím, co víme nyní, řekl byste, že se rozhodovala správně, nebo měla jednat jinak?
Myslím, že zde byl dominantní a důležitý úhel pohledu, který určoval německou politiku. To se změnilo 24. února, ale právě Angela Merkelová, Frank-Walter Steinmeier a spousta dalších lidí tenhle směr reprezentovali. Deklarovali, že neviděli, co se z Ruska žene a byli zcela překvapení, co se 24. února stalo.

Ale já tohle „neviděli jsme, co přichází“ nesdílím. Mohli číst zprávy velkých německých think tanků, které už od roku 2014 psaly o vývoji ruské domácí politiky, která se propisovala do jejich zahraničních aktivit. Nebylo pochyb, že se něco chystá. V berlínských kruzích to nebylo žádné tajemství.

Zároveň byla zřejmá opatrnost, která se vůči Rusku uplatňovala, do určité míry potlačený kritický pohled. A energetické lobby mělo v Německu vždy silné zastoupení. Od 70. let byla německá energetika velmi úzce napojena právě na Rusko. Ruský plyn pro nás byl nejen levný, ale i jistý zdroj.

Německo se skrze Nord Stream vydalo Rusku napospas. Byl to strategický omyl, říká odborník

Číst článek

Byla energetická závislost a plynové propojení prostřednictví Nord Streamu klíčový aspekt, na kterém Německo stavělo vztahy s Ruskem?
Rozhodně. Nedokážu asi dostatečně vyjádřit, jak moc. Ale celý německý vztah byl na tom založený, kdybych to měl vyjádřit číslem, řekl bych, že vztah k Rusku tvořily ze 70 procent tyto energetické závazky. A jen zbylých 30 procent se týkalo jiných strategických a zahraničně-politických cílů. Alespoň mám dojem, že posledních zhruba dvacet let se tak dělo.

To byl rámec německo-ruských vztahů, byl spíše o ruské energetické politice než bezpečnostní politice. Zvláště pak po 24. únoru se dalo předpokládat, že dojde k revizi a tzv. se přepne do opatrnějšího módu, že se konkrétně v oblasti energetiky pokusíme napodobit třeba Baltské státy ve snaze diverzifikovat zdroje.

Dá se tedy říct, že Německo prošlo časem probuzení v zahraniční politice, zejména směrem k Rusku, ale možná nejen k němu?
Určitě, neplatí to sice pro všechny politiky a všechny obyvatele Německa, protože mnoho z nich je stále překvapených, co se to debatuje. Ale řekl bych, že většina si uvědomuje potřebu volání po probuzení. Občas je slyšet ze strany levice starý pohled, že bychom možná neměli utrácet miliony eur na obranu, možná bychom je měli utrácet na jiné potřeby. Pořád to jsou ale menší jednotky hlasů.

Současný Scholzův kabinet postupoval velice rázně a rozhodoval rychle. Uvědomil si nutnost zaplnit mezeru a dluh, který jsme měli v našem závazku vůči NATO a prakticky okamžitě investoval do zbrojení.

Zbraně vs. inflace

Z pohledu přístupu ke zbraním udělalo Německo opravdu zásadní kroky i v průběhu válečného roku. Od prohlášení o tom, že na Ukrajinu pošle 5000 helem, odmítalo posílat těžké zbraně, po nedávno přislíbené dodávky tanků Leopard. Jak byste zhodnotil tento přerod?
Prohlášení, které zmiňujete, o dodání 5000 helem, bylo opravdu velmi nešťastné. Vlastně jsem byl velmi zostuzený, když jsem to slyšel. Tehdy měla obranu na starosti ministryně Christine Lambrechtová, ale už tuto pozici nezastává, protože nebyla schopná reagovat na to, jak moc se věci v Evropě a obecně ve světě změnily.

Ruská invaze na Ukrajinu způsobila výrazný impuls pro německou bezpečnostní politiku. Klíčovou otázkou je z mého pohledu: jak dlouho to bude trvat? Zajímalo by mě, jestli to bude trvat týdny, měsíce, roky, zkrátka jestli to někdy ztratíme.

Je to asi stejné ve vaší zemi, ale v Německu jsme si na válku na Ukrajině svým způsobem zvykli a jsme z ní v určitém ohledu už unavení. Vidím zde možné problémy v tom, že se vláda rozhodla investovat miliony eur do obrany v důsledku doslova „tektonických změn“ v zahraniční politice. Na druhou stranu je zde aspekt války, který se přímo dotýká obyvatel a to jsou třeba vysoké ceny energií nebo inflace.

Tak dlouho, jak se podaří udržet důraz na tom, že se stalo něco mimořádného, čemu musíme věnovat pozornost, bude německá společnost podporovat Scholzovo rozhodnutí.

Za jakých okolností by mohla přijít změna kurzu?
Dokážu si představit situaci, která by to změnila. Třeba když za několik týdnů přijde prezident Putin s oznámením, že chce uzavřít příměří. Vnímám část společnosti a politické spektrum, které by si v tu chvíli řeklo: fajn, máme mír na Ukrajině, je opravdu nutné, abychom nadále vynakládali miliony eur na obranu? Budou tlačit na to, aby se výdaje přesunuly jinam, například do zdravotnictví, sociálního zařízení.

Z tohoto pohledu, a teď mě nechápejte špatně, to nejhorší, co by se mohlo s německým „bodem zlomu“ stát, by byl rychlý mír na Ukrajině. Protože to by jednoznačně zastavilo transformační moment, velmi důležitý pro německou zahraniční politiku.

Jaké dlouhodobé důsledky bude mít několikrát zmiňovaný „bod zlomu“ německé politiky na vztahy s Ruskem? Kancléř Scholz na nedávné Mnichovské konferenci mluvil o „zodpovědnosti země německé velikosti“. Co tím myslel? Kam se bude německá zahraniční politika ubírat?
Hodně geopolitiků používá výraz vedoucí země (leading nation, pozn. red.), což je něco, co by nikdy neřekl sám Scholz. Vede to totiž k otázkám: jaké jsou její znaky? Z jakého titulu? Co od druhých očekává? Z mého pohledu jsou pro Němce teď zásadní závazky, které mají vůči NATO, kde jsme deklarovali dodržení odvádění dvou procent HDP na obranu.

Tato politika je postavená na dvou předpokladech: musíme postupovat jednotně v přístupu k Rusku, které je potřeba dále izolovat, a nesmíme přestat s podporou Ukrajiny. Obojí si vzal za své Scholz a bylo to cítit i z jeho řeči na Mnichovské konferenci. V tomto ohledu nečekám žádnou zásadní změnu v oblasti německé zahraniční politiky.

V důsledku ruské invaze se Německo přeorientovalo na transatlantické vazby. Ne, že bychom se dříve tímto směrem nesnažili, ale došlo k jejich prohloubení a zdůraznění. Řekl bych, že je to jeden z nejdůležitějších bodů, které vnímám. Je to jedna z klíčových lekcí, kdy po letech anti-amerikanismu v německé společnosti přišlo uvědomění, že USA a NATO jsou našimi partnery, kteří pomohou zajistit evropskou bezpečnost. A také, že zahraniční politika nejde dělat vždy s Ruskem, naopak se ukázalo, že se musí obejít bez Ruska nebo proti Rusku.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít