Měsíc hladovění a poprav. Rusové odřízli vesnici od zbytku Ukrajiny, dobýt ji ale nedokázali
V březnu se ruská armáda snažila obklíčit Černihiv. Ruské armádě se i přes obrovskou převahu nepodařilo město dobýt. Proto odřízla blízkou vesnici Jahidne od spojení se zbytkem Ukrajiny. Obyvatelé se museli tísnit v malém prostoru téměř celý měsíc. „Jídla bylo málo a skoro se tu nedalo dýchat,“ vzpomíná paní Valentina. Ta vedla seznam všech, kteří ve sklepě zemřeli nebo byli popraveni. Neštěstí ukončil až příjezd ukrajinských vojáků.
„Už jsem tu od té doby byla několikrát a už jsem si zvykla. Ale zrovna minulý týden tu byla sousedka, poprvé od té doby a málem se sesypala,“ krčí rameny paní Valentina. Stojíme ve sklepě pod školou ve vesnici Jahidne, jižně od severoukrajinského Černihiva.
V tomto sklepě Valentina a skoro čtyři stovky jejích sousedů vloni strávili bez elektřiny, světla a tepla pod dozorem ruské armády dlouhých 28 dní.
Třetího března se z lesa na okraji Jahidneho objevily ruské tanky a další těžká vojenská technika. Ruská armáda se snažila dokončit obklíčení Černihiva. Toto město se 300 000 obyvateli leží na půl cesty mezi ruskou hranicí a Kyjevem. V plánech generálního štábu bylo město obsadit a udělat z něj logistické centrum pro útok na ukrajinské hlavní město.
Jenže stejně jako ve většině jiných případů se moskevští generálové přepočítali. Nehledě na obrovskou převahu v technice a počtech vojáků nedokázala ruská armáda Černihiv dobýt čelním útokem.
Odříznutí od světa
Proto postupně odřezávala Černihiv od spojení se zbytkem Ukrajiny a pokoušela se ho vyhladovět. Jedním z míst, odkud ruské dělostřelectvo ostřelovalo město, bylo právě Jahidne.
„Stačila jsem ještě zavolat dětem, že Rusové jsou ve vesnici, ale pak přijel vůz s nějakou aparaturou a nejspíš začal rušit signál. Pak přišli vojáci a telefony nám sebrali. Pravda, já jsem věděla, že to dělají, tak jsem na stůl dala starý telefon a nový schovala,“ vzpomíná Valentina, která celý život pracovala jako učitelka v mateřské škole.
„Vojáci prohlásili, že nemohou zůstat doma a všichni obyvatelé vesnice se musí přemístit do sklepa pod školou. Žila jsem s maminkou, které bylo 83 let a už nemohla chodit. Ale nechtěli nic slyšet. Nakonec jsme nějak došli,“ vzpomíná Valentina.
Takových rodin bylo více. Vojáci nakonec rozkázali dvěma zajatcům, aby vzali trakař a všechny ostatní nechodící obyvatele vesnice převezli do školního sklepa.
„Nějak jsme se rozdělili do různých místností. Ale postele stačily jen pro nejstarší lidi. Všichni ostatní museli spát na školních židlích. Tohle byla moje místnost,“ ukazuje paní Valentina prostor, velký zhruba tři na pět metrů. Na futru dveří je tužkou napsaná číslice 37. Tolik lidí tu skoro měsíc žilo. Celkem ve sklepě žilo 360 obyvatel Jahidneho.
„Skoro se tu nedalo dýchat, na zdech se kondenzovala pára. Nebylo světlo, elektřina nefungovala. Nejdříve jsme měli baterky, ale ty se postupně vybily. Takže jsme měli jen svíčky, většinou jen jednu na místnost,“ vzpomíná paní Valentina.
Vojáci jim dávali armádní potravinové balíčky. Ty první měly dobu expirace v roce 2015, ale po týdnu už nebyly prošlé.
„Jenže jídla bylo strašně málo. Malou paštiku jsme dělili mezi čtyři lidi,“ říká paní Valentina. Její matka ale skoro jíst nechtěla, jen aby nemusela na záchod. V prvních dnech je vojáci dvakrát denně pouštěli do dvora na záchod, později ale jen dali do každé místnosti kýbl. A Valentinina matka se styděla vykonávat potřebu před ostatními.
Valentině se jednou podařilo přesvědčit vojáky, aby mohla zaběhnout domů, aby vzala matce teplé ponožky.
„Jenže když jsem vstoupila do domu, byl úplně vykradený. Všechno ze skříní se válelo na podlaze, zmizelo všechno, co mělo nějakou hodnotu. Hlavně mužské oblečení a obuv. Z manželových bot zůstaly jen vietnamky. Ponožky přirozeně ukradli také,“ usmívá se hořce Valentina.
Chování vojáků
Vojáci nakonec dovolili udělat u vchodu do sklepa ohniště, aby tam mohli převařovat vodu. Ve sklepě totiž byly i malé děti, včetně kojence, kterému byly necelé dva měsíce. Byla zde i dnes dvouapůlletá Polina, která vypadá jako radostná dívenka, ale podle její babičky má stále noční můry.
Valentina na dveřích „její“ místnosti udělala kalendář a vedle něj sepisovala seznam všech, kteří ve sklepě zemřeli, a druhý se jmény těch, které ruští vojáci popravili. Na prvním bylo deset jmen, na druhém devět. Vojáci se ke svým zajatcům chovali různě.
„Jednou přijel i nějaký důstojník s přezdívkou Gluchoj. Říkal, že jeho děda pochází z Ukrajiny od Žitomiru, a choval se vlastně velmi přátelsky. Vysvětloval, že nás přijeli chránit a ve sklepě nás drží kvůli tomu, aby se nám nic nestalo. Protože teď po nás budou Ukrajinci střílet. Tak mu povídám, že Ukrajinci nebudou střílet po nás, ale po nich. Že kdyby nepřišli, tak nikdo po naší vesnici střílet nebude,“ vzpomíná Valentina.
Vojáci se snažili své vězně uklidnit, že válka brzy skončí a oni je ze sklepa pustí.
„Nejdřív nám řekli, že 7. března Kyjev kapituluje, že Zelenskyj už s tím souhlasil a jen se čeká na to, aby to schválil parlament. Pak říkali, že to bude desátého, potom patnáctého. Nakonec o tom přestali mluvit, stejně jako se přestali vychloubat, že 9. května budou pochodovat na vojenské přehlídce na kyjevském Kreščatiku,“ usmívá se Valentina hořce.
Třicátého března ruští vojáci zahnali službu od ohně do sklepa a zavřeli dveře.
„Pak jsme slyšeli hluk vojenské techniky. Měla jsem pocit, že jezdí dokola kolem školy. Pak najednou bylo ticho. Po pár hodinách naši chlapi vylomili dveře. Venku nebyl vůbec nikdo,“ říká Valentina. Ruská armáda byla pryč. Z obavy před minami většina obyvatel Jahidneho pro jistotu zůstala spát ve sklepě.
Humanitární evakuace
„Ráno jsme uslyšeli zvuk motorů a pak jsme uviděli ukrajinské vojáky. Ty pocity se nedají popsat. Lidé se smáli, plakali, křičeli. Vlastně jsem nemohla uvěřit, že už je po všem,“ usmívá se Valentina. Ten den se ještě vrátila do sklepa a na kalendáři na dveřích udělala poslední zápis. „Naši se vrátili.“
Druhý den Valentina i s maminkou využily možnosti humanitní evakuace a odjely z vesnice. Většina domů byla poškozena, včetně jejich vlastního domu. Po více než půl roce se ale obě ženy vrátily. Úřady pomáhají s opravami a většina domů, které nebyly vypáleny nebo těžce poškozeny, jsou již rekonstruované.
„Někteří se bojí, že se Rusové mohou vrátit. Dokonce říkají, že je potřeba zpevnit a uklidit sklepy. Ale po loňské zkušenosti si myslím, že lepší je na nic nečekat a utéct,“ uzavírá Valentina.
