‚Jsou dny, které celé propláču.‘ Ukrajinští vojáci jsou mrtví, rodiny ale nemohou pohřbít jejich těla

Přesný počet ukrajinských vojáků padlých při obraně své vlasti Kyjev neuvádí. Celkem jistě ale jde do desítek tisíc. Ne všem rodinám se přitom podaří těla svých otců, matek, bratrů nebo sester z bojiště dostat a pohřbít. O smrti někdy vědí jen díky svědectví spolubojovníků. Po půl roce může úmrtí potvrdit taky soud. Rodiny nakonec sice mají v rukách úmrtní list, klid ale často nenajdou.

Tento článek je více než rok starý.

Reportáž Kyjev Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Žeňa bojoval jako dobrovolník v ukrajinské armádě. Bránil ocelárny Azovstal v Mariupolu.

Žeňa bojoval jako dobrovolník v ukrajinské armádě. Bránil ocelárny Azovstal v Mariupolu. | Foto: Jana Karasová | Zdroj: Český rozhlas

Ludmila Anotalyjovna stojí uprostřed obývacího pokoje v bytě na okraji Kyjeva. Na poličce nad televizí je fotka s ukrajinskou vlajku na pozadí a černou páskou přes pravý roh rámu. Živého svého syna Žeňu Ludmila viděla naposledy před rokem, než ruská armáda zaútočila na Ukrajinu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Zemřeli při obraně Ukrajiny, jejich těla ale zůstala na bojišti a oni nezvěstní. Poslechněte si reportáž z Ukrajiny

„Jsou dny, které celé propláču. Ale skrze ty slzy znovu začínám vidět důvody, proč dál žít,“ snaží se Ludmila usmát a otevírá prosklená dvířka skříňky vedle televize. Poličky tam plní nejmíň dvacet dalších rodinných fotek. „Byli jsme takovou šťastnou rodinou,“ vytahuje Ludmila ze skříňky obrázek Ženi s jeho ženou Ninou a dvěma dcerami. Všechny tři jsou teď jako uprchlíci v Anglii.

Do pokoje přichází Žeňův bratr – dvojče Dima. Otevírá staré fotoalbum. Na první straně je fotka dvou batolat. „To je moje nejoblíbenější fotografie. To jsem já a toto je Žeňa. „Byl to opravdu fajn člověk. Přátelský,“ vypráví Dima. „Nikdy neodmítl pomoct, když ho někdo požádal. Byl to jediný člověk, se kterým jsem mohl mluvit úplně o všem bez tajností,“ dodává.

Žeňova manželka a dvě dcery utekly kvůli válce do Anglie. „Než začala válka, byli jsme takovou šťastnou rodinou,“ vzpomíná jejich babička a Žeňova matka Ludmila | Foto: Jana Karasová | Zdroj: Český rozhlas

Listujeme dál fotoalbem a zastavujeme se u fotek dvou mužů ve vojenské uniformě. Na vojnu šli Žeňa a Dima spolu mezi roky 2002 a 2004. Profesionálním vojákem se ale ani jeden nestal. Po vojně se Žeňa oženil a pracovat. Když Rusko před rokem napadlo Ukrajinu, zavolal matce a zeptal se jí, jestli může odejít bránit svou zemi.

„Řekla jsem mu, že je to jeho rozhodnutí a že ho podpořím,“ vzpomíná. Žeňa se vrátil do armády jako dobrovolník a nakonec odjel bránit Mariupol na jihu země.

Jako první se o Žeňově smrti dozvěděl jeho bratr a dvojče Dima | Foto: Jana Karasová | Zdroj: Český rozhlas

O tom, kde bojuje, Ludmila nevěděla. „Nechtěli jsme, aby se ještě víc strachovala,“ vysvětluje Dima. S bratrem si posílali zprávy. Často jen stručné. Když Žeňa poslal symbol plus, znamenalo to, že je v pořádku. 

V mariupolských ocelárnách jeho jednotka bydlela v chladné místnosti bez oken. Jediný zdroj světla byla malá čtvercová díra v plechové stěně. Spali na provizorních postelích nebo na zemi ve spacácích a dekách.

Nejhorší chvíle

Ocelárny Azovstal se staly symbolem boje o Mariupol. Ukrajinští bojovníci je bránili skoro do konce května, pak se vzdali a dostali se do ruského zajetí. Toho se ale Žeňa už nedožil.

„Dima měl ten den zvláštní tušení, že se něco stane. A 5. května nám volali Žeňovi spolubojovníci, že 3. května zemřel na pozici. Byli v Azovstalu a byl tam špatný signál, takže volali až pátého,“ vrací se Ludmila k nejhorší chvíli, kterou v uplynulém roce prožila.

„Pak přišla strašná noc a strašné dny… Mozek tomu nejdřív odmítá uvěřit. Srdce tomu odmítá uvěřit. Pamatuji si, že jsem dlouho seděla v kuchyni a neuvědomovala jsem si, co se stalo. Potom přišly slzy,“ líčí.

Zeď u kostela svatého Michaela v centru Kyjeva s portréty padlých ukrajinských vojáků ve válce proti Rusku. Jeden z nich přidala i Žeňova rodina | Foto: Jana Karasová | Zdroj: Český rozhlas

Rusové na konci května a v červnu vydali Ukrajině asi tři stovky těl obránců Azovstalu. Žeňovo mezi nimi nebylo. „Říká se: bez těl se nedá nic dělat,“ komentuje Dima celou situaci, ve které se rodina ocitla.

V kostele za Žeňu nechali sloužit zádušní mši. Jeho fotku přidali na zeď padlých obránců Ukrajiny, která obklopuje kostel svatého Michaela v centru Kyjeva. Přes léto kamarádi na jednom kyjevském ostrově uspořádali sportovní memoriál.

Mrtví nebo v zajetí

Pro rodinu i přátele byl Žeňa mrtvý, pro stát oficiálně nezvěstný. Armáda rodině dál posílala Žeňovu vojenskou výplatu. „Vojenská jednotka nám vystavila hodně dokumentů, ale ne o tom, že zahynul,“ sahá Dima po složce s několika papíry. „Po půl roce jsme se obrátili na soud s žádostí, aby byl Žeňa prohlášený za mrtvého,“ vysvětluje Ludmila.

Úmrtní list a dokumentu od soudu, který Žeňu prohlásil na základě výpovědí svědků za mrtvého. Jeho tělo je totiž rodina nedostala | Foto: Jana Karasová | Zdroj: Český rozhlas

Kvůli ruským zimním útokům a výpadkům elektřiny se jednání odkládalo a protahovalo. Dva ze tří spolubojovníků, kteří měli o Žeňově smrti svědčit, navíc byli v nemocnici. Soudkyně ale nakonec našla způsob, jak je vyslechnout. „Měli jsme štěstí, že zůstal někdo, kdo mohl svědčit,“ říká Ludmila.

„Další Žeňův spolubojovník taky zahynul. A ti tři chlapci skončili v ruském zajetí, ale vrátili se naštěstí. Kdyby tam zahynuli všichni, tak musíme čekat na exhumaci Žeňova těla,“ popisuje.

V úterý 17. ledna soud na základě výpovědí svědků prohlásil Žeňu za mrtvého. Žeňově ženě a dcerám taky přiznal kompenzace za smrt jejich manžela a otce. Dima na pohovku rozložil úmrtní list a dokumenty od soudu. Na konci jednoho z nich stojí: „Datum narození: 9. 5. 1984, Datum úmrtí: 3. 5. 2022, Místo úmrtí: Mariupol, Doněcká oblast, Ukrajina.“

„Věříme v Ježíše Krista, v Hospodina, věříme, že se s Žeňou jednou znovu setkáme,“ snaží se Ludmila prolomit ticho. V očích má ale slzy. „Teď už jen čekám na to, až Ukrajina osvobodí Mariupol. Pak tam pojedu. Máme zeměpisné souřadnice místa, na kterém Žeňa zemřel. Potřebuji po té cestě dojít až do konce,“ věří.

Jana Karasová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme