Vojákyně se obávají ruského zajetí, některé u sebe proto nosí granát, popisuje ukrajinská veteránka
V ukrajinské armádě je podle ministra obrany Olexije Reznikova 41 tisíc žen, pět tisíc z nich se podle něj zapojuje přímo do bojů. „Podmínky v zajetí jsou příšerné. Víme to od žen, které se podařilo dostat zpět při výměnách zajatců. Ztratily na váze, zažily sexuální násilí i mučení,“ popsala pro Radiožurnál Kateryna Pryjmaková ze Ženského hnutí veteránů, které se snaží zlepšit celkové postavení žen v ukrajinských ozbrojených silách.
Jaká byla vaše první zkušenost s armádou?
Jsem z dobrovolného praporu, který si říká Hospitalíři. To je zdravotnický prapor, který pracuje společně s ukrajinskou armádou. V roce 2014 jsme Ukrajinu začali chránit jako skupina velmi motivovaných lidí.
Na Ukrajině vzniklo hodně dobrovolnických praporů, které se později přidaly k armádě. Ne úplně všechny, ale většina z nich ano. Takže moje první zkušenost byla v roce 2014, když jsem přišla Hospitalírům.
Bylo to docela jednoduché. Velitelka byla žena, mladší než já. Naučila jsem se postupy, podle kterých záchranáři pracují, a pak jsem odjela na frontu. Vedla jsem naši evakuační skupinu.
Samozřejmě jsem se setkala se sexismem, ale v mém případě to nebylo nijak časté. Pro společnost je pozice ženy jakožto záchranářky akceptovatelnější, než kdybych přímo bojovala.
Jaká byla v roce 2014 pozice žen u ozbrojených složek na Ukrajině?
Mám dobrou dlouholetou kamarádku Mariu Berlinskou, ještě z Majdanu. Společně i s dalšími aktivními ženami máme asi takový feministický přístup a přidaly jsme se k vojenským skupinám.
Maria pak začala pracovat s drony v letecké rozvědce (Maria Berlinská založila v roce 2015 centrum, které staví drony pro ukrajinskou armádu a trénuje jejich operátory – pozn. red.). Vyjížděla přímo na bojiště, kde potkávala další ženy.
‚Jsou dny, které celé propláču.‘ Ukrajinští vojáci jsou mrtví, rodiny ale nemohou pohřbít jejich těla
Číst článek
Iniciovala proto výzkum s názvem Neviditelný prapor. Pracovaly na něm vědkyně z národní univerzity Kyjevsko-mohyljanské akademie.
Tento výzkum ukázal, že ženy se v armádě setkávaly s mnoha problémy, hlavně co se týče jejich postavení. Například pracovaly na bojových postech a zapojovaly se do bojových akcí. V dokumentech byly ale vedené třeba jako kuchařky, švadleny, logističky a podobně.
Maria pak začala ženy z fronty propojovat. A společně s další naší kamarádkou Adrianou, která je teď zraněná, jsme začaly kampaň za lepší podmínky pro ženy v ukrajinské armádě.
Podařilo se nám dosáhnout změny zákona a otevření bojových pozic pro ženy. Trvalo to tři roky (zákon se změnil v roce 2018 – pozn. red.). Ale viděly jsme, že jsou ještě další, menší problémy, které je potřeba vyřešit.
Takže jsme založily neziskovou organizaci, abychom se jim věnovaly. Zároveň děláme různé projekty, abychom ženám pomohly vrátit se z boje do běžného, mírového života. Nabízíme psychoterapii, semináře, jak změnit po válce svou profesi, jak začít podnikat. Samy máme zkušenost s tím, jak návrat do běžného života vypadá.
Mám za to, že tyto ženy mají velký potenciál. Sloužily na frontě a jsou to aktivní ženy. Takže před loňskou ruskou invazí naše aktivity směřovaly těmito směry, ale teď se hodně veteránek vrací na frontu. Proto jsme znovu začaly pracovat s tím, co na frontě potřebují.
Jaká byla v roce 2014 vaše motivace přidat se k dobrovolnickému praporu? A jaké jsou teď motivace žen jít bojovat?
Myslím si, že naše motivace jsou velmi podobné. Jsme ukrajinští občané a je přirozené, že chceme chránit naši zemi. Dřív byly ženy možná motivované spíš tím, že někdo v jejich rodině byl v armádě.
Na Ukrajině lidem pomáhají zákopové svíčky. Vyrábějí je i skauti v pražských Holešovicích
Číst článek
Byl tu i ekonomický faktor. Před rokem 2022, když konflikt na Donbase zamrzl, tak v okolí frontové linie, na které se boje zastavily, nebylo moc nabídek práce. A i ženy se tam proto přidávaly k armádě.
Ale hlavní důvod je to, že jsme Ukrajinky, Ukrajina je náš domov a musíme ji chránit. Takto to část lidí vnímala už v roce 2014 a většina tomu porozuměla v roce 2022. Rusko nás chce po staletí uchvátit a zničit jen proto, že jsme Ukrajinci.
Byla jste na frontě u Chersonu. Jaký je váš nejsilnější zážitek z uplynulého roku války?
Sloužila jsem už v letech 2014 až 2015. Ale tři týdny, kdy jsem byla na rotaci v Chersonu, byly mnohem náročnější. Je to výrazně nebezpečnější a intenzivnější válka. Myslím, že jeden den v Chersonu v roce 2022 byl jako jeden rok na tom nejvíc horkém bodě fronty v roce 2014 nebo 2015. Je to opravdu každodenní hrdinství být teď na frontě.
Mohla byste popsat lidem, kteří s válkou nemají žádné zkušenosti, jak vypadá den na chersonské frontě?
Je to asi takové, jako byste byla v počítačové hře, v úplně jiném prostředí – velmi nebezpečném, nepřívětivém. Každou minutu vnímáte, že můžete zemřít a že všichni Rusové se snaží, aby se vaše tělo proměnilo v mrtvolu.
Kateryna v roce 2014 sloužila jako zdravotnice v dobrovolnickém praporu. V roce 2022 se účastnila osvobozování jihoukrajinského Chersonu. O jejich rotaci je i dokument Východní fronta.
Pro vaši mysl je fakt těžké být v neustálém nebezpečí. Hodně lidí rychle propadne apatii. Přestanou se starat o svou bezpečnost, protože to prostředí vás zásadně ovlivňuje. Je to tam náročné a nebezpečné. Hodně úmrtí a zranění. I v Kyjevě jsou sirény a raketové útoky, ale to se s tím nedá srovnávat. Je to tam jako v jiném vesmíru.
Je co zlepšovat
Co se pro ženy na bojišti v roce 2022 změnilo? Jaké příběhy žen vás třeba zaujaly právě v bojích u Chersonu?
Stále existuje spousta překážek pro ženy–vojákyně. Ale zároveň se mnoho věcí mění a vylepšuje. Ukrajinské vojákyně jsou v centru pozornosti celého světa. Jenže je tu rozpor mezi tím, co je deklarované, a tím, co se pak děje v jejich každodenním životě. Stále se setkávají se sexismem.
Jsou tu prostě věci, které je třeba postupně vyřešit bod po bodu. Rozšířit pozice, které mohou ženy zastávat. V lékařské péči, kterou mají (ženy – pozn. red.) k dispozici, je potřeba provést systémové, dlouhodobé změny. Protože například lékaři – vojenští chirurgové – nemají zájem strávit další dva roky získáním gynekologické kvalifikace. To je ještě potřeba změnit.
Je tu taky otázka uniforem. Ženy dostávají pánské uniformy, pánské spodní prádlo. Vedení ukrajinských sil teď testuje ženské uniformy a doufáme, že brzo budou dostupné pro všechny. I v naší organizaci jsme vyvinuly ženské uniformy. Šijí je dobrovolníci a pak je rozdáváme ženám, aby mohly sloužit víc v pohodlí.
Za jiných okolností by řešení těchto genderových otázek mohlo být prioritou. Ale my máme jinou situaci. Jsou věci, které je potřeba zlepšit v armádě obecně. Prostě nejde na špatně fungující systém jen nalepit jako náplast genderovou rovnost.
Co se tedy snažíte změnit přednostně? Nebo je to tak, že se snažíte nějak nahradit to, co nefunguje?
Myslím, že nejdříve je potřeba nastavit transparentní pravidla, kdo přesně může v armádě sloužit. Kdybychom měli jasná pravidla, kdo může sloužit, jaké musí mít hodnoty, fyzické předpoklady a podobně, tak nemusíme nijak řešit pohlaví.
Neříkalo by se pak, že někdo se chce přidat do armády jen proto, aby si tam našel, respektive našla manžela.
Jako bychom měli dvě armády. Jednu tu starou, sovětskou, která se nehodí do demokratické společnosti, ale stále přežívá. A druhou, plnou lidského potencionálu, plnou lidí s vysokou motivací, kteří by armádu mohli měnit zevnitř. Ale i to je obtížné, protože systém se snaží zachránit sám sebe.
V ukrajinské armádě podle oficiálních statistik slouží přes 40 tisíc žen. Viděli jsme je třeba i na fotkách z oceláren Azovstal v Mariupolu, o které se dlouho bojovalo. Co se děje se ženami, když se dostanou do ruského zajetí?
Jedna žena z našeho týmu je teď v zajetí. Nemáme o ní moc informací. Dostala se totiž do zajetí jako vojákyně, která se zapojuje přímo do bojů, sloužila jako sniper.
Pro ženy je zajetí jednou z největších obav v boji. Hodně žen vojákyň u sebe nosí granát, aby se v případě, že se dostanou nepříteli do rukou, mohly samy odpálit a vyhnuly se tak zajetí.
Je to problém, protože Rusové nedodržují pravidla mezinárodního práva. Víme o mnoha ženách, které jsou v zajetí, přestože nebyly na žádných bojových pozicích. Zdravotníci nejsou bojovníci, ale Rusové je berou jako bojovníky a berou je do zajetí. Může tam teď být tak 500 žen.
Mezinárodní výbor Červeného kříže má možnost vidět, v jakých žijí podmínkách. A ty podmínky v zajetí jsou příšerné. Víme to od žen, které se podařilo dostat zpět při výměnách zajatců. Ztratily na váze, zažily sexuální násilí i mučení.
Chráníme zemi, ne systém
Mluvila jste o poskytování psychologické pomoci. Co jste potřebovala vy, když jste se vrátila z fronty?
Já na psychoterapii chodím už několik let. Myslím si, že je to nezbytné pro každého, kdo byl na frontě. Ale v armádě jsou s tím velké problémy. Psychoterapie není brána jako zdravotní služba, ale to je v tomto případě potřeba. Snažíme se vést diskusi o tom, jak tento směr na Ukrajině rozvíjet.
Máme hodně neziskových organizací, které nabízí psychoterapeutické služby veteránům, ale nemůžeme stále suplovat to, co by měl dělat stát. Náš cíl není nabízet psychoterapii, ale změnit přístup k dostupnosti psychoterapie pro veterány na úrovni vlády.
‚Kdy už to skončí?‘ Obyvatelé vesnice u Chersonu pohřbili vojáka za zvuku zvonů a ozvěn výbuchů
Číst článek
Jsou v současné situaci v armádě nějaké pozice, ať už v bojových, nebo nebojových jednotkách, které kdyby zastávaly ženy, tak by se v nich zvlášť uplatnily?
Válka je děsivá věc. Mnoha lidem může chybět odvaha k tomu jít bojovat. Ale ženy bývají motivovanější než muži, protože sloužit v armádě je jejich vlastní rozhodnutí. Myslím si, že kdybychom měli více žen na úrovni četařů a střední úrovni velení, tak to zlepší morálku celé armády.
Ale máme problémy s genderovými stereotypy. Ne všichni muži jsou ochotni pracovat pod ženským vedením. A to je překážka. Ale nevím o tom, že by nějaké ženy říkaly, že nebudou sloužit pod mužským velením. Ženy jsou vysoce motivované a myslím, že musíme více tlačit na to, aby mohly působit na střední úrovni vedení.
Roste počet žen, které se dostávají do velení? Máte i podporu od mužů-vojáků?
Myslím si, že na bojištích je méně sexismu než v kancelářích. Protože když jste kompetentní a profesionální, tak nezáleží na tom, jakého jste pohlaví. Takže na bojišti mají ženy a muži dobré vztahy, ale v kancelářích to tak často nevypadá.
Nemáte občas pocit, že bojujete na dvou frontách? Proti Rusku a zároveň proti archaickému systému?
Nemyslím si, že bych bojovala na dvou frontách. Ale ano, z naší úrovně je docela těžké vybudovat takovou zemi, za kterou bojuji. Mám vizi, jak by naše země měla vypadat.
Chráníme v boji naše lidi, naši zemi, ale ne systém. Ten se musí změnit. Vnímám, že současné vedení Ukrajiny to také vidí. Pokud náš systém nezměníme, tak zemřeme. Potřebujeme opravdu vybudovat dobrý systém vládnutí.
Máme skvělé a odvážné lidi. Ale to na výhru nestačí. Je to pro nás ale šance na to vybudovat novou Ukrajinu.
