Bývalý velvyslanec v USA Kolář: Madeleine Albrightová byla strhující, budiž jí věčná sláva

Dá se v pár krátkých větách na úvod říct, jak významnou osobností Madeleine Albrightová byla?
Velice významnou. Je to osoba, která vstoupila do světových dějin nejen díky tomu, jaký měla charakter, ale také mimo jiné proto, že byla první ministryní zahraničí Spojených států amerických, a byla to navíc uprchlice. Ona se nenarodila v Americe, ona byla narozená v Československu. A také tak trošku přišla z venkova, protože její rodina se po přestěhování do Spojených států vyskytovala v Denveru v Coloradu. Takže venkovanka, americká uprchlice a ještě žena první v takové významné pozici.

Narodila se v Praze na Smíchově, byla dcerou Josefa Korbela, československého diplomata. Myslíte, že tak měla už dopředu predurčené, že bude také diplomatkou?
To se těžko předurčuje. Každopádně vyrůstala v prostředí, které jí k tomu vedlo. Její otec byl československým diplomatem, působil v exilové vládě v zahraničí v Londýně a potom byl po osvobození Československa v tom krátkém období nově nabyté svobody, i když už hodně omezené, velvyslancem v Bělehradě, v Jugoslávii. Takže Madeleine vlastně zažila jako holčička dvakrát ten úprk. Poprvé před nacisty, podruhé před komunisty. Myslím si, že to jí muselo hodně formovat a to rodinné prostředí, kde tatínek byl tím člověkem, který se velmi dobře orientoval v mezinárodních vztazích a zahraniční politice, ale zároveň byl člověk uvažující strategicky a věděl také, co se týká totalit, nacistické i komunistické a co si z toho ten svobodný svět má vzít. Na tom vlastně stavěl i svou akademickou kariéru potom ve Spojených státech. 

Tak to nepochybně muselo na Madeleine nechat nějaké stopy a vliv byl patrný.

Po okupaci v roce 1939 odešli jako rodina poprvé do exilu, do Londýna. Pak se vrátili a znovu odcházeli z Československa po komunistickém převratu v únoru 1948. Tentokrát tedy do Spojených států amerických. Jak se tam vyvíjela její kariéra? 
Ona byla nejdříve akademikem, ale vzhledem k tomu, že se poměrně záhy začala projevovat i politicky a tím, že se v Demokratické straně přiblížila rodině Clintonů, tak nebylo nic divného, když se stala velvyslankyní při OSN při té první Clintonově administrativě. A ani nebylo potom vlastně nic divného, když se stala ministryní zahraničí. 

Myslím si, že Bill Clinton věděl moc dobře, koho na tu pozici dává a proč. A určitě nemohl litovat nikdy.

Byla to tedy první žena ve funkci ministryně zahraničí Spojených států amerických. Co byl podle vás její největší politický úspěch - jak ovlivnila americkou zahraniční politiku?
Já myslím, že jeden z těch zásadních posunů vpřed, a za to jí musíme být vděční, bylo rozšíření Severoatlantické aliance, mimo jiné o nás. Ta kombinace Madeleine Albrightová jako ministryně zahraničí Spojených států a Václav Havel jako prezident nejdříve Československa, potom České republiky. Disident, vězeň svědomí, který se stal tím prezidentem. Přece krásný americký příběh. To vlastně způsobilo něco, co jsme od té doby moc neviděli, že ne politik se chce fotit s celebritami, ale celebrity se chtěli fotit s politikem. A Medleine byla u toho. Ráda vzpomínala na to jejich první setkání s Václavem Havlem, kdy on se tak nějak trošku popletl a přeřekl a místo Madeleine Albrightové ji představil Madeleine Fullbrightová.

Ale myslím, od té doby byly skutečně velmi silný tým a ta kombinace jí jakožto vlivné americké političky, osoby rozhodující do jisté míry o strategickém uvažování Spojených států, a Václava Havla v Praze - to už se asi nebude nikdy opakovat. Bylo to unikátní a nám to strašně pomohlo. Vlastně díky těm dvěma dneska máme ten pocit bezpečí a jistoty, který bychom vzhledem k zešílení Vladimirem Vladimiroviče Putina určitě neměli, pokud bychom nebyli v NATO.

Ten její vztah s Václavem Havlem byl velmi pevný, ona přijela na velkou oslavu jeho 75. narozenin, promluvila na jeho pohřbu. Michal Žantovský na Radiožurnálu včera připomněl, že tak jako Václav Havel byla přesvědčená o tom, že zlu je nutné odporovat, a to aktivně. Měli stejné vidění světa?
Ano, řekl bych, že skoro identické. Každý měl svoji životní zkušenost danou jednak rodinným zázemím, ale i tím, co prožili v životě sami. A musím říct, že ta sympatie byla hluboce vzájemná. To pochopení bylo hluboce vzájemné a skutečně je to tak. 

Oni oba dva věděli, že pokud zla nezastavíte včas, tak nám bytní. Ono roste, jeho apetit roste, rozpíná se. Ta československá zkušenost s Hitlerem byl základ jejich vidění světa v tom smyslu čelení zlu. A pak samozřejmě to, co přišlo po té nacistické okupaci, ta komunistická diktatura a sovětská okupace, tak to je v tom jedině mohlo utvrdit.

Prý po Madeleine Albrightové Václav Havel chtěl nebo ji navrhoval, aby ho vystřídala na pražském Hradě…
No tak takových nápadů tady bylo více. Nebyl to jen Václav Havel, byli to i jiní, kteří si tak trošku snili o tom, že by to Madeleine mohla zkusit. Ona byla docela střelec, ale zároveň byla realistou a myslím si, že věděla, že tady to není prostředí, ve kterém by mohla uspět. To neznamená, že se nezajímala o českou politiku, že ji nesledovala. Pokaždé, když jsme spolu byli, tak mě překvapovala hloubkou svých vhledů a znalostí o tom, kdo tady je, jaký, jak se vyvíjí. I někteří její dosavadní přátelé - ptala se, co to znamená, co se to s nimi děje. Ptala se na to, co se vlastně stává lidem, kteří se potom v politice začínají profilovat i v těch hodně vysokých funkcích. Mně to přišlo tak, že přestože je americkou vlastenkou, patriotem, tak pořád kus toho srdce bije pro nás. 

A ono to vlastně není divné, protože já myslím, že ona v té symbióze s Václavem Havlem opravdu vyrostla do formátů světového politika a státníka. A nebylo nic divného, že se zajímá o to, co tady se děje.

To nebylo jen jako, že tady odsud pochází, že to byl její původní domov, ale byla to ta původní hrdost na to, co nejdříve Čechoslováci a potom Češi v rámci transformace dokázali. Jak vlastně s tou osobností Václava Havla na Hradě jsme najednou byli schopni boxovat vysoko, vysoko, nad svoji váhovou kategorií. Jak se světoví státníci obraceli k Václavu Havlovi jako k nějaké výrazné morální, ale i politické autoritě.

A pravda je, že až do Donalda Trumpa jsme měli všechny americké prezidenty u nás na návštěvě, a to není něco normálního. Málokterá evropská země může říct, že prezidenti Spojených států vždycky během svého úřadu - a někteří dokonce dvakrát - navštívili hlavní město. U nás to tak bylo a bylo to do značné míry právě díky Václavu Havlovi a díky té symbiózy mezi Madeleine a Václavem Havlem. A musím říct, že Američané dobře věděli, že ten příklad transformace české, respektive československé, v tom počátku je něco, co by mohly následovat jak na Kubě, tak v Íránu, ale i jinde, kde ty totalitní režimy doposud fungovaly, fungují. 

V čem byla její největší diplomatická síla? Možná něco, čím už dnes politici neoplývají? Klid, vytrvalost, schopnost vyjednávat?
Ona měla v sobě jednak silnou osobnost a ta síla její osobnosti byla opřena o vzdělání. Byla velmi vzdělaná, sečtělá, ale měla v sobě jakýsi takový zdravý rozum, skoro, řekl bych selský rozum, kdy jste byl až překvapen, jak dokáže velmi racionálně vyhodnotit situaci. Ale přitom i když ví, že jsou určité parametry a jisté věci, které jako rozumově ona musí vyhodnotit nějak jednoznačně, takže to neznamená, že to má vzdát kvůli tomu, že to rozum vyhodnocuje jako věc nějak danou. A že to tedy je možné zkusit ještě i překlopit tou emocí, tím srdcem a tou vůlí, která v jejím případě byla nezkrotná, nezměrná. Takže mě na ní vlastně hrozně bavilo to, jak ona si umí analyzovat realitu, ale přitom dokáže neskutečně urputně a vytrvale jít za nějakým ideálem. 

Takže to mě to je blízké. Musím říct, že mě prostě fascinovala tím, jak dokáže být velkorysá, ale zároveň nekompromisní. Pro mě třeba bylo strašně formativní v té mé práci vidět jí, jak dokáže i se svými ideovými oponenty, pokud jsou to lidé, kteří sdílí ten hodnotový základ, dokonale spolupracovat.

Její souznění nebo vzájemný respekt mezi ní a třeba senátorem Johnem McCainem. To byl příklad toho, jak má vypadat odpovědná spolupráce politiků z různého politického spektra v zájmu naší civilizace a hodnot, které ta civilizace hájí a na kterých je postavena. Úžasná, úžasná symbióza dvou lidí, jednoho republikána a její demokratky, která by měla být příkladem pro ty různě rozhádané politické tábory, protože tam, když se potom v zájmu vyššího principu mravního táhne za jeden provaz, tak se dílo může podařit. A teď bychom to hrozně potřebovali hrozně moc ve světle toho, co se na nás valí z Ruska.

Měla spoustu elánu i po své náročné politické a diplomatické kariéře, působila v expertní skupině NATO, byla v expertním sboru CIA, o diplomacii učila. Kde na to i ve vyšším věku všude brala energii? 
No, to mi povězte. To bych také rád věděl. Já byl z toho někdy až zaskočen, protože jsem třeba potřeboval s ní mluvit a sháněl jsem jí. Teď jsem zjistil, že je někde v Africe, v úplně v jiném časovém pásmu a pak někde ještě jinde cestuje. Do toho přednáší. Vlastně jsem nechápal, jak to všechno zvládá a stíhá. A přitom dokáže být ještě milá a jít se mnou a s mojí ženou na oběd. A jak si můžeme si povídat i o dětech, o věcech, které jsou úplně normální, lidské a jak vlastně pořád se snaží být nám nápomocna při tom všem. Myslím tedy Česku, České republice, Čechům. 

Myslím, že kdybyste se zeptal kteréhokoli jiného velvyslance - Rita Klímová už vám to neřekne, ta už s Madlou tam někde nahoře možná hraje karty - ale všichni ostatní, kteří ještě jsme tady, pamatujeme a žijeme, tak vám řeknou, že Madeleine nikdy nás nenechala na holičkách. Vždycky, když jsme ji potřebovali, tak byla k dispozici. Ať už byla ministryní zahraničí nebo byla potom konzultantkou nebo osobou veřejně činnou. Vždy, když jsme potřebovali, tak byla nápomocna. 

Od amerického prezidenta Baracka Obamy obdržela nejvyšší civilní vyznamenaní – Medaily svobody, převzala český Řád Bílého lva. Byla to skutečně velmi významná mezinárodní osobnost.  Jak by si ji měly pamatovat příští generace?
Jako kombinaci lidskosti a odpovědnosti politika. To je něco, co se už dnes moc nevyskytuje. Ne že by to nebylo vůbec, ale je to vzácné. Mně to vždycky tak přišlo, že ona jakoby nehledí na nějaký okamžitý zisk, na to, jestli je zrovna populární, že dokáže myslet za horizont a jaksi nelovit v těch mělkých vodách popularity. Že je připravená se pustit i do vod hodně hlubokých a neprozkoumaných. A tím vlastně byla strhující.

Ona nebyla u všech oblíbená přirozeně a to, co jí je přisuzováno a různé přívlastky, které jsou jí dávány, hlavně jejími oponenty, tak i to o něčem vypovídá. Ona prostě nebyla přehlédnutelná, jí nešlo ignorovat. A já myslím, že to, co si máme z ní vzít, je to, že pakliže sloužíme své vlasti a nějakým hodnotám a ideálům, tak to musíme dělat naplno. A pokud děláme kompromisy, tak jen zase v zájmu vyššího principu mravního. A u Madeleine to tak bylo. Ona měla tu svojí osobní životní zkušenost dvojnásobné uprchlice, ženy, která dostala příležitost a využila jí v nové vlasti. Využila ji tedy naprosto, ale ne pro sebe, ale pro principy a hodnoty, které zastávala a které celý život prosazovala. A za to jí budiž věčná sláva. A já musím říct, že nám bude hrozně chybět. Teď v této době zvlášť bychom jí hrozně potřebovali.