Afghánistán míří zpátky do rukou Tálibánu. Lidé nečekali, že pád bude tak rychlý, říká novinářka

Lenka Kabrhelová mluví s bývalou zpravodajkou v Afghánistánu Amie Ferrisovou-Rotmanovou z organizace Fuller Project.

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

5. 8. 2021 | Washington

Rostoucí počet útoků na vládní představitele, příslušníky ozbrojených složek, ale zejména na civilisty provází stahování zahraničních jednotek z Afghánistánu. Od dubna, kdy Spojené státy ohlásily definitivní odchod ze země po dvacetileté vojenské kampani aliančních sil, v Afghánistánu rychle získává kontrolu militantní hnutí Tálibán. Tisíce lidí prchají ze země a tisíce dalších se obávají nejisté budoucnosti. Jak je možné, že po dvou dekádách ozbrojené kampaně je nástup extremistického hnutí tak rychlý? Co všechno afghánským obyvatelům s jeho návratem hrozí? 

Hudba: Martin Hůla

Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Miroslav Tomek, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Some multiple explosions have hit the Afghan capital Kabul including within  heavily fortified Green Zone. (DW News, 3. 8. 2021, https://www.youtube.com/watch?v=VjLO8lmluRM)“

„Z Afghánistánu.dále přicházejí zprávy o špatné bezpečnostní situaci. V sobotu vláda vyhlásila zákaz nočního vycházení v celé zemi s výjimkou Kábulu a dvou provincií. (ČRo Plus, 25. 7. 2021)“

„Battle for control as American troops head home the Taliban rapidly gaining ground (ABC News, 1. 8. 2021, https://www.youtube.com/watch?v=iqcq3t2ix-U)“

Rostoucí počet útoků na vládní představitele v Afghánistánu, příslušníky ozbrojených složek, ale zejména na civilisty provází stahování zahraničních jednotek z této válkou zkoušené země. Od dubna, kdy Spojené státy ohlásily definitivní odchod po dvacetileté vojenské kampani aliančních sil, nad Afghánistánem rychle získává kontrolu militantní hnutí Tálibán. Tisíce lidí prchají ze země a tisíce dalších se obávají nejisté budoucnosti. Jak je možné, že po dvou dekádách ozbrojené kampaně je nástup extremistického hnutí tak rychlý? Co všechno afghánským obyvatelům s jeho návratem hrozí? Ve Vinohradské 12 mluvíme s bývalou zpravodajskou Amie Ferrice Rotman.

Co se to v Afghánistánu po náhlém stažení amerických a dalších spojeneckých sil vlastně děje?
Američané se rozhodli urychlit své závěrečné stahování letos v květnu. A od té doby Tálibán rychle obsazuje velké části Afghánistánu – hlavně ty venkovské. Dochází k tomu opravdu ve velkém měřítku napříč celou zemí. Tálibán dobývá jednotlivé okresy, příslušníci afghánské armády jsou terčem bití, a dokonce zabíjení ve stále větších počtech. A velmi rychle roste také počet civilních obětí. Organizace spojených národů varuje, že stojíme na prahu humanitární krize.

Existují v tuto chvíli odhady, kolik území má Tálibán pod kontrolou?
Podle odhadů je teď kolem poloviny ze zhruba čtyř set afghánských okresů v držení Tálibánu. Je to znepokojivé, protože k tomu došlo velmi rychle. Než Američané na začátku května zahájili svůj odchod, kontroloval Tálibán jen několik málo okresů. Ještě znepokojivější je ale to, že Tálibán má v tyto dny velmi blízko k ovládnutí velkých měst. To může zásadně proměnit celkovou situaci. Boje se tím vyhrocují do opravdu velmi nebezpečné podoby.

„So there is 29 percent increase during the first quarter of 2021 compared to 202 according to the United Nations.  (mluvčí Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Babar Baloch, 13. 7. 2021) “

„V Afghánistánu vzrostl za poslední dva měsíce počet civilních obětí ozbrojeného konfliktu. Podle OSN zemřelo v květnu a červnu skoro 1600 lidí a skoro 4 tisíce utrpěly zranění. Je to nejvyšší číslo od roku 2009 a zhruba o polovinu víc než ve stejném období minulého roku.  (Český rozhlas Vltava, 26. 7. 2021)“

„A failure to reach a peace agreement in Afghanistan the current violence wile lead to further displacement within the country (mluvčí Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Babar Baloch, 13. 7. 2021)“

„Herát, Laškargáh a Kandahár. Tři velká afghánská města se teď snaží ovládnout radikální hnutí Tálibán. Jeho boje s vládními vojáky jsou čím dál intenzivnější. (ČRo Plus, 1. 8. 2021) “

„Redaktorka: Al-Džazíra v této souvislosti zaznamenala názor jednoho z obyvatel Herátu, Abdalláha Saldžukího: Abdalláh Saldžukí: Afgnánská armáda nemá dobrou morálku ani strategii boje s Tálibánem. Redaktorka: … takhle to vidí obyvatel Herátu. (ČRo Plus, 1. 8. 2021)“

Už jsi zmiňovala některé z dopadů na místní obyvatele. Ty jsi působila v Kábulu několik let jako zpravodajka agentury Reuters, později jsi založila novinářskou organizaci Sahar Speaks, platformu, kde propojuješ afghánské novinářky s velkými a vlivnými mezinárodními médii. Když mluvíš se všemi svými kontakty, zdroji, přáteli, známými a bývalými kolegy v Afghánistánu, co ti o současné situaci říkají? Jak se v poslední době změnily jejich životy?
Je to celé velmi smutné. Často mluvím s různými lidmi v Afghánistánu – s kolegy, přáteli, kontakty. Už dříve se obávali toho, že se s odchodem zahraničních jednotek bezpečnostní situace začne zhoršovat. Ale podle mě nikdo z nich nepředpokládal, že ten negativní vývoj půjde tak rychle. A to je na současném dění v Afghánistánu právě znepokojivé. Zdá se totiž, že vzniklo jakési bezpečnostní vakuum. Mluvila jsem o tom před pár dny po telefonu s jednou z reportérek, se kterou jsme spolupracovaly v organizaci Sahar Speaks. Popisovala nejistotu, v níž žijí. Když se ráno probudí, můžou jen odhadovat, jestli ten den padne další město na severu nebo na jihu nebo jestli večer bude moct vyrazit ven třeba do kavárny. V Kábulu jsou najednou běžné i několikadenní výpadky elektrického proudu způsobené Tálibánem. Dřív se takové věci se nestávaly… Panuje tam velmi silný pocit nejistoty, se kterým se pojí touha odejít. Z Afghánistánu v současnosti odchází obrovský počet lidí, je to hromadný exodus.

Znamená to ještě větší odliv lidí, než jsme mohli sledovat dříve? Bezpečnostní situace v Afghánistánu přece nebyla nijak dobrá ani předtím, někteří obyvatelé se snažili zemi opustit – dá se tedy říct, že vlna odchodů je teď na vzestupu?
Ano, skutečně to sílí. V Afghánistánu se válčí už dvaačtyřicet let. A první velký exodus nastal v roce 1979, kdy invazi do země provedl Sovětský svaz a začala okupace.

„Sovětský svaz použil svého práva stálého člena Rady bezpečnosti OSN a vetoval návrh rezoluce proti Afghánistánu. Proti návrhu rezoluce hlasovala také delegace NDR.  Před hlasováním o návrhu rezoluce vystoupil rovněž afghánský ministr zahraničí Muhamad Dost, který řekl, že sovětské jednotky zůstanou v Afghánistánu jen do té doby, než bude odstraněno nebezpečí cizí intervence. (Rozhlasové noviny, Československý rozhlas, 8. 1.1980) “

 Dalších deset let Sověti v Afghánistánu bojovali. Bylo to pro ně velmi neúspěšné a je tu v mnoha ohledech celá řada podobností s pozdějším působením vojáků Severoatlantické aliance. Když se ale vrátím do roku 1979, došlo tehdy k velké uprchlické vlně. Afghánci pak odcházeli po celá osmdesátá léta. A počty odchodů se znovu zvýšily ve chvíli, kdy se v roce 1989 Sověti stáhli. Tehdy odcházelo ze země ještě více uprchlíků. No a třetí uprchlická vlna přišla v roce 1996 po obsazení Kábulu Tálibánem. Toto hnutí pak po celé zemi začalo uplatňovat svůj přísný a krutý způsob vládnutí.

„Po dvoudenní ofenzívě obsadily v noci na dnešek jednotky fundamentalistického hnutí Tálibán afghánské hlavní město Kábul. Po vstupu do města povstalci zajali a popravili někdejšího afghánského prezidenta Nadžíbuláha a jeho bratra Šáhpura, kteří stáli v čele prosovětského režimu do dubna 1982. Vůdce Tálibánu Muhamad Umar poté vyhlásil zemi za plně islámský stát. (Ozvěny dne, Radiožurnál, 27. 9. 1996) “

„Islámské hnutí Tálibán se dnes zmocnil provincie Kápijsán na severu Afghánistánu. Podle agentur vyhnalo jednotky svrženého afghánského prezidenta Rabáního, které uprchly z Kábulu. Bojovníci Tálibánu se minulý týden téměř bez odporu zmocnily Kábulu, ustavily tam dočasnou vládu, popravily prezidenta Nádžibuláha a jeho bratra a rychle zavádějí tvrdě islámský režim. (Ozvěny dne, Radiožurnál, 30. 9. 1996)“

 Vyvolalo to největší uprchlickou vlnu, jakou svět zažil od druhé světové války. V celkovém rozměru ji pak překonala až uprchlická krize spojená s občanskou válkou v Sýrii. Teď – při odchodu Američanů a jejich spojenců – ale pozorujeme začátek další uprchlické krize. Údaje OSN ukazují, že od ledna musely své domovy opustit na tři a půl milionu lidí. Jsou v tom zahrnutí také uprchlíci, kteří zůstávají na území Afghánistánu, ale celkově je to obrovské číslo. Situace nevypadá vůbec dobře. V Kábulu stojí každý den tisíce lidí ve frontě s žádostí o vydání cestovního pasu. To se nestávalo za celých dvacet let současné války.  

Ty ses aktuálně věnovala ve Fuller Project dopadům současného vývoje a rychlého nástupu Tálibánu na vzdělávání afghánských žen a dívek, jsi spoluautorkou velkého článku v magazínu Time. Dá se říct, že právě afghánské ženy jsou první obětí vzestupu tohoto militantního hnutí?
Myslím si, že ženy jsou v Afghánistánu skupinou obyvatel, které hrozí, že na ni nástup Tálibánu k moci dopadne nejvíce a nejcitelněji. My jsme se v organizaci Fuller Project a v magazínu Time věnovali situaci v západoafghánském Herátu. Naše kolegyně, afghánské novinářky, se přímo na místě zabývaly tím, jak současná situace ovlivňuje vzdělávání dívek v okresech přiléhajících tamnímu regionálnímu centru. Vyšel nám z toho skutečně hrozivý obrázek. Ukazuje se, že jednou z prvních věcí, kterou Tálibán dělá, když ovládne některý z okresů, je, že svou moc demonstruje zákazem přístupu ke vzdělání ženám a dívkám. To je samozřejmě velmi poškozuje. A je to vzorec, jehož svědky jsme byli už v minulosti. Tálibán už za své vlády v Afghánistánu mezi lety 1996 až 2001 v podstatě zakázal vzdělávání všem ženám a dívkám. Teď sice záhadně tvrdí, že tomu tak nebylo a že několik málo škol fungovat mohlo. Ale ve skutečnosti tam žádné nebyly – snad s výjimkou několika náboženských škol, které fungují při mešitách. Výsledkem bylo, že Tálibán de facto odstřihnul ženy a dívky od společenského života jako takového. Proto se právě vzdělávání pro Západ stalo tak zásadním tématem. Někdejší americký prezident George Bush mladší a jeho žena Laura často mluvili o tom, jak je nutné zajistit afghánským ženám vzdělání. A tato otázka se i proto stala jedním z opěrných bodů politického programu západní intervence v Afghánistánu. Je potřeba říci, že to byl úspěch. Po celé zemi vznikaly nové školy, mnoho absolventek středních škol se dostávalo na univerzity, staly se z nich lékařky… Právě pokrok ve vzdělávání afghánských žen se považoval za takovou výkladní skříň toho, čeho dosáhla válka za uplynulých dvacet let. Naše reportování teď ale ukázalo, o kolik toho ženy v Afghánistánu přicházejí a jak velký pokrok se ztrácí ve chvíli, kdy se Tálibán dostává k moci. Takže ano, ženy jsou skutečně první obětí v tom smyslu, že ztrácejí svoji svobodu, ale ztrácejí také vzdělání a další věci, o které musely v minulosti tak těžce bojovat. 

Otázka postavení žen a afghánské společnosti byla velmi zásadní součástí rétoriky západních zemí během posledních dvaceti let trvání vojenské operace v Afghánistánu. Není z té perspektivy ironií, že jakmile operace skončila, všechny úspěchy v té oblasti jsou prakticky okamžitě vniveč?
Je to přesně tak. Je opravdu neuvěřitelné sledovat, jak rychle a zdánlivě velmi snadno jsou teď Spojené státy ochotny vzdát svou snahu o prosazování ženských práv v Afghánistánu. Realita v terénu a to, co jsme zjistili při našem reportování, ukazuje, že Spojené státy ani přes všechny své závazky netlačí Tálibán k odpovědnosti. Zástupci amerického ministerstva zahraničí nám řekli, že podnikají všechno, co je v jejich silách a že použijí všechny politické a ekonomické nástroje pro udržení ženských práv v Afghánistánu i ve chvíli, kdy zemi postupně přebírá Tálibán. Ale realita je úplně jiná – nikdo nevyvíjí v tomto směru náležitý tlak. A další věcí je, že společně se stahováním západních jednotek také slábne objem finanční pomoci ze zahraničí. Je tedy ironií, že právě ženská práva jsou první věcí, která je teď opomíjena. Je to ale také hodně smutné a pro mě osobně velmi depresivní. Pro aktivisty za ženská práva na celém světě to může sloužit jako varovný příklad toho, že i když západní vlády a mezinárodní komunita říkají, že jim na ženských právech záleží a do jejich budování investují stovky milionů dolarů, nakonec ten závazek nemusí být dodržen, pokud to pro dotyčné vlády zrovna v danou chvíli není výhodné.

„Počet obětí včerejšího bombového útoku u kábulské školy vzrostl na 68. S odvoláním na afghánské úřady o tom informuje agentura Reuters. Zraněných je nejméně 165. Mezi oběťmi výbuchu jsou především školačky. Rodiče a příbuzní dnes pohřbili několik obětí.  (Radiožurnál, 9. 5. 2021) “

„Dvojici bombových útoků v Afghánistánu nepřežilo nejméně 13 lidí. Nálože nastražené u cest v provinciích Zábul a Parván pak dalších 37 lidí zranily.  (Radiožurnál, 10. 5. 2021)“

„The state department is accusing the Taliban that massiv increase of violenc  can amount to war crimes  (NBC News, 3. 8. 2021, https://www.youtube.com/watch?v=-VQ-tj7b-G4)“

Podle zpráv přicházejících z Afghánistánu teď rapidně narůstá počet případů násilí namířeného proti civilistům. Spojené státy i Velká Británie obvinily Tálibán, že se v jednom z obsazených měst u hranice s Pákistánem dopustil masakru na civilním obyvatelstvu. Přibývá i informací o vraždách ze msty – před pár dny byl brutálně zavražděn fotograf a držitel Pulitzerovy ceny Danish Siddiqui, se kterým jsi také pracovala. Jak vážná je v tuto chvíli hrozba, že situace přeroste ve velkou humanitární krizi?
Z toho, co teď v Afghánistánu sledujeme, je jasné, že varování OSN před humanitární krizí je opravdu namístě. Spojené státy a Velká Británie skutečně jen před několika dny obvinily Tálibán z masakru civilistů. Viděli jsme také velkou ofenzivu v Hílmandu. O tuto provincii na jihu Afghánistánu se v minulosti hodně bojovalo a byla často považována za klíčovou frontovou linii celé války mezi NATO a jeho afghánskými spojenci a na druhé straně Tálibánem. Teď v Hílmandu dochází nejen k tomu, že toto hnutí zabírá venkovské oblasti, ale vidíme také ostřelování civilního obyvatelstva, protože se Tálibán snaží ovládnout místní správní středisko, město Laškargáh. Je pro mě skutečně těžké to všechno sledovat. Kvůli špatné bezpečnostní situaci se například zavírají letiště, která jsme využívali jako novináři, přes která do Afghánistánu přicházeli zahraniční vojáci. Využívala je také afghánská armáda, stejně jako afghánští humanitární pracovníci a běžní Afghánci, když se potřebovali dostat za svými příbuznými. Teď se zavírají, protože na ně Tálibán útočí a nelze je udržet v provozu. A poté je tu vraždění ze msty, které se děje na mnoha místech Afghánistánu. Ozbrojenci Tálibánu se vydávají do měst, kde se snaží vypátrat, kdo pracoval pro afghánské bezpečnostní složky, poté na nich vykonávají pomstu. Přicházejí zprávy o únosech, mučení nebo také o vraždách lidí, kteří byli do vládních jednotek zapojeni. Je to strašné. A strašlivé je to i tím, jak je to rozšířené. Afghánské bezpečnostní složky čítaly stovky tisíc vojáků, kteří dříve dostali výcvik od západních jednotek. Mluvíme tu o spoustě mužů – ale také o nějakém množství žen. Pracovaly pro policii, pro lokální složky nebo také pro afghánskou armádu.

Takže tu je jasná a zjevná hrozba pro všechny ty, kdo spolupracovali buď s afghánskými vládními, nebo mezinárodními silami?
Přesně tak. Jsou v nebezpečí a hrozí jim odplata ze strany Tálibánu. Jde například o tlumočníky, řidiče a veškerý pomocný personál, který asistoval Američanům a dalším západním jednotkám. Hrozba, které teď čelí, je opravdu skutečná a velmi přímá a otevřená.

Řada západních vlád teď debatuje o tom, jak pomoci všem lidem, bez jejichž asistence by se předtím koaliční vojáci ze zemí NATO neobešli. V pondělí ohlásila vláda amerického prezidenta Bidena, že s ohledem na rostoucí násilí přijme o několik tisíc víc uprchlíků z Afghánistánu, kteří s americkými silami pracovali. Přichází ten krok ve správný čas? Proč přesidlování překladatelů a dalších externě najímaných lidí trvá tak dlouho?
Minulý víkend přistály v americké Virginii dva a půl tisíce afghánských překladatelů. Podle amerických úřadů je to první skupina ze všech překladatelů, kterým Spojené státy poskytnou útočiště za prezidentování Joea Bidena.

„Moderátorka: Co se skrývá pod názvem Operation Allies Refuge?  Jen Psakiová, mluvčí Bílého domu: We are launching what we are calling Operation Allies Refuge to support relocation of flights interested  in eligible Afghan nationals and their families.   Moderátorka: Jde o letecký přesun tisíců Afghánců, kteří v uplynulých letech pomáhaly americké armádě. Jde hlavně o tlumočníky.   Pentagon už oznámil začátek operace.  (Český rozhlas Plus, 15. 7. 2021) “

„And our objective is to get individuals or eligible relocated out of  the country in advance of the remove of the withdrawal troups at the end of August. (14. 7. 2021, https://www.youtube.com/watch?v=su807rwGQA0)“

Jen Psakiová (mluvčí Bílého domu)

Jde o součást speciálního programu, v jehož rámci americká vláda uděluje zvláštní přistěhovalecká víza. Zatím je to ale zlomek z celkového počtu lidí, kteří americkou pomoc potřebují. Na cestě do USA – pravděpodobně ve třetích zemích – jsou další čtyři tisíce lidí, jejichž doklady teď americké úřady zpracovávají. Pak tu je ale podle odhadů dalších 18 tisíc afghánských překladatelů a pracovníků, kteří spojeneckým – a hlavně americkým – silám pomáhali. A ti všichni potřebují pomoci opustit Afghánistán co nejdřív, protože jim ze strany Tálibánu hrozí jasné nebezpečí odvety. Jenomže věc s afghánskými překladateli je ještě trochu složitější, protože tu nejde jen o těch 18 tisíc bývalých zaměstnanců, jde i o jejich rodiny, které v Afghánistánu bývají velké. Odhaduje se, že na těch 18 tisíc překladatelů připadá dalších 51 tisíc rodinných příslušníků, kteří jsou na nich – zpravidla to byli muži, kdo pracovali s americkými silami – zcela závislí. A to už je ohromné množství lidí! Do Spojených států nemůžete jen tak přes noc přestěhovat 70 tisíc lidí. Nejde to s ohledem na politické dopady, ale i kvůli logistice. Proto se teď Washington snaží urgentně vyjednat dohody se třetími zeměmi, jako je třeba Kazachstán, Kosovo nebo Katar, kde by překladatelé a jejich rodiny nalezli dočasný domov do té doby, než americké úřady jejich žádosti vyřídí. Samozřejmě to vypadá dobře na papíře: nádhera, přesunete se do bezpečí v jiné zemi a pár měsíců tam zůstanete v hotelu, dokud byrokracii nevyřídíme. Pro životy všech těch lidí to ale ve skutečnosti znamená samozřejmě ještě víc stresu, další změny a odloučení. Tu otázku – Proč trvá vyřízení žádostí tak dlouho? A proč už dávno neexistuje vládní program, který by ten problém řešil? – kladu americkým úřadům dlouhodobě. Z dostupných informací vyplývá, že nějaký systém sice existoval, nebyl ale vůbec přehledný. Pro afghánské překladatele a jejich rodiny bylo neuvěřitelně složité vyznat se jen v tom, jak si víza mohou opatřit, natož pochopit, jak celý proces funguje. V Kábulu není žádný tým, který by to celé měl na starosti a mohl to lidem vysvětlit. Celá americká pomoc překladatelům byla od počátku jeden velký zmatek, doteď není úplně jasné, jestli to byl chaos cílený, nebo ne. Pravděpodobně ne, spíš jde o odraz toho, jak vypadalo celých uplynulých dvacet válečných let. Často se zdálo, že kroky nebyly promyšlené, že neexistoval jasný plán a pokud ano, tak že se ho nedaří převést do praxe. Bylo to velmi zmatečné.

A většina kroků namísto plánu byla jen reakcí na něco, co se dělo?
Ano, velmi často. Opatření se zaváděla na poslední chvíli. Generálové měli na situaci jeden názor, Bílý dům úplně opačný. To, jak Spojené státy tuto válku vedly, se z velké míry nedá označit za úspěch. Ale možná ještě důležitější je, že řadě věcí, které se zvrtly, se dalo předejít.   

„Co se týče Afghánistánu, ano, je to materiál,  který byl projednán, schválen, je to v režimu.  (30. 7. 2021) “

Andrej Babiš (premiér ČR (ANO))

„Afghánští tlumočníci, kteří spolupracovali ve své zemi s českými vojáky, se dočkají pomoci. Program, který schválila vláda, předpokládá finanční pomoc i možnost azylu pro bývalé spolupracovníky českých jednotek v Afghánistánu  a také pro jejich rodinné příslušníky (Radiožurnál, 30. 7. 2021)“

„My jsme si samozřejmě vědomi, kdo našim vojákům v Afghánistánu pomáhal a v tom kontextu samozřejmě tady jsme schválili materiál, který podpoří a odmění ty lidi, kteří nám pomáhali. (30. 7. 2021)“

Andrej Babiš (premiér ČR (ANO))

A jak to vnímají sami lidé, kteří spolupracovali s Američany nebo jinými spojeneckými silami? Co říkají? Chtějí vůbec Afghánistán opustit? A co je z jejich pohledu hlavní problém, nezvládnutelná byrokracie?
Když jsem žila v Afghánistánu, což bylo na samotném vrcholu války, zhruba před deseti lety – je těžké věřit tomu, že jsme tehdy byli teprve v polovině celého konfliktu – v tu chvíli americký prezident Barack Obama navyšoval síly. Zahraniční kontingent čítal na 150 tisíc vojáků, což byl vůbec nejvyšší počet během celé války. A dokonce i tehdy, v nejintenzivnější fázi války, kdy se na Afghánistán upínala celosvětová pozornost a proudily do něj spousty peněz, bylo cítit, že spojenci v rámci NATO se na ozbrojené kampani nijak netoužili podílet. I když je to stálo vlastní peníze a vlastní zdroje, byl to spíš krok, kterým vyjadřovali podporu Spojeným státům, než že by se snažili podporovat samotný Afghánistán. Tady vycházím z vlastního pozorování tehdejší situace, ale také z toho, co všechno jsme se od té doby dozvěděli. Smutným příkladem je to, co se stalo hned poté, co Joe Biden v polovině dubna oznámil, že se americké síly úplně stáhnou z Afghánistánu k letošnímu 11. září – tedy na dvacáté výročí útoků na newyorská dvojčata a Washington, kterým to všechno začalo.

„Joe Biden: I concluded that its time to end America’s longest war. It’s time for American troups to come home. Redaktor: Podle zdrojů deníku Washington Post Biden nevěří, že politické a bezpečnostní Afghánistánu je možné vyřešit vojenskou cestou. Biden se chce soustředit na jiné bezpečnostní hrozby ve světě. Joe Biden: We went to Afghanistan because of a horrific attac that happened 20 years ago. That cannot explain why we should  remain there in 2021. (ČRo Plus, 14. 4. 2021) “

Prakticky okamžitě tehdy zmizeli všichni spojenci z NATO. Bylo to, jako kdyby na ten vývoj čekali a z Kábulu se v podstatě přes noc vypařili. Australané uzavřeli svou ambasádu, Belgičané také. Bylo skoro neuvěřitelné, jak rychle se to stalo. Přitom do Afghánistánu všichni investovali obrovské prostředky! Nizozemsko, které vedlo misi v obtížném regionu na jihu země, také stáhlo vojáky prakticky přes noc. Všichni to zabalili neuvěřitelně rychle.

„Téměř dvacetiletá mise české armády v Afghánistánu skončila. Posledních 12 vojáků se vrátilo do Česka v neděli odpoledne. Letadlo s nimi přistálo na pardubickém letišti. Od roku 2002 se v Afghánistánu vystřídalo téměř 11 a půl tisíce vojáků. (Radiožurnál, 30. 6. 2021)“

A jak se v té situaci vlastně Tálibán jako takový chová? Na jednu stranu sledujeme návrat už známého extremistické hnutí, které se snaží nastolovat staré pořádky, prosazuje velmi násilnou cestou návrat k ultrakonzervativním poměrům. Na druhou stranu tu ale léta probíhají s týmž hnutím mírové rozhovory. Donutila jednání a také změny, kterými afghánská společnost za ta léta musela projít, Tálibán k tomu, aby přece jen přizpůsobil rétoriku i politické a vojenské kroky vývoji a posunům ve společnosti?
Hnutí Tálibán o sobě samo tvrdí, že se změnilo. Zároveň se potýká s tím, že se změnila celá země. Je to velmi zajímavá nová realita, ve které ale stále ještě řadu kontur teprve zjišťujeme. Například mírových jednání se účastní úplně jiný Tálibán, než jaký jsme byli zvyklí vídat před dvaceti lety. Sama jsem s nimi mluvila, pravidelně přijížděli do Moskvy, kde jsem působila jako zpravodajka a měla možnost je sledovat a vést s nimi rozhovory. Neuvěřitelně se vyznají, jsou politicky prozíraví, chovají se jako skuteční lídři na mezinárodním poli. Způsob, jak mluví, jak se chovají – působí opravdu jako diplomaté. Ovšem jsme tu svědky toho, že tu máme dva různé typy Tálibánu. Tálibán, který sídlí v Dauhá nebo přijížděl do Moskvy, který vede mírová jednání se Spojenými státy a dalšími Afghánci, je podle všeho politickým mozkem hnutí. To ale nejsou ti členové – velitelé a pěšáci – kteří působí přímo v poli v Afghánistánu. To je úplně jiný Tálibán. To jsou lidé, kteří uvažují a chovají se úplně jinak, než ti, kdo sedí v Dauhá. Prosazují způsob vlády, který je velmi podobný tomu, co jsme tu už jednou viděli na konci 90. let, kdy Tálibán Afghánistán ovládal. To znamená žádné vzdělání pro dívky starší 12 let, i když sami tvrdí – jak ti v Dauhá, tak v Afghánistánu, že vzdělání dívek schvalují. Tvrdí také, že by afghánské ženy měly disponovat všemi právy, která jim garantuje islám. Což je ale záměrně vágní definice. Ženy mají v rámci islámu celou řadu práv, dá se říct, že jsou rovnoprávné. Nicméně je tu řada šedých míst ponechaných libovolné interpretaci. A na základě toho, co se v tuto chvíli v Afghánistánu děje a co nám lidé říkají, tu vyvstávají otázky: Pokud žena při cestování musí mít doprovod mužského příbuzného, jak to vyžadují některé interpretace islámu, znamená to, že v rámci systému skutečně má rovná práva? Pokud dívka starší 12 let nemá přístup ke vzdělání, je to také její právo v rámci islámu? Hlavně ale vidíme, že se ženami a jejich pohledem na věc se prostě nepočítá. Rozhodně nejsou zapojené do mírových jednání s Tálibánem, hnutí jim nijak nenaslouchá. Pokud v rámci islámské společnosti chcete zavádět pravidla pro chování žen, dávalo by možná smysl s nimi o tom mluvit. Ale to se rozhodně neděje.       

A nakonec se to obrací i proti samotným mužům, protože jsme zaznamenali takové zprávy, že se muži, kteří podporovali své manželky, dcery, sestry a tak dále, sami stali terčem odplaty Tálibánu…
Ano. Přinejmenším dva učitele, kteří vyučovali dívky, Tálibán během minulého týdne připravil o život. Odehrává se tu cílené vraždění afghánských mužů, kteří buď učili v dívčích školách, nebo s ženami a dívkami jen pracovali. Afghánistán se ale za posledních dvacet let velmi zásadně proměnil. Ty dvě dekády mnoha mužům ukázaly, že mít vzdělanou manželku, dceru, sestru nebo tetu, je dobrá věc z mnoha důvodů. Je tu teď i celá řada mužů, které hluboce znepokojuje, že ženy – a zvlášť pak jejich náctileté dcery – už nemohou chodit do školy a nemají svobody, kterých ještě nedávno požívaly. Bude zajímavé sledovat, jak se celá situace bude vyvíjet, pokud Tálibán znovu dobude celou zemi. Což – jak připustily samotné Spojené státy – se může stát během příštích šesti měsíců až dvou let.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Miroslav Tomek

Související témata: Vinohradská 12, podcast, Afghánistán, Tálibán, USA, NATO, ženy, lidská práva, armáda, Kabul