Bojovat budou až do konce. Ukrajinci nemíní riskovat další ruskou invazi, říká reportér

Už je to rok. Kdo by to byl řekl na začátku, že?
Zdá se, že je to jenom chvilku.

Jako kdyby to bylo včera. My jsme si i tenkrát telefonovali, tuším, že jste byl na kyjevském hlavním nádraží. To byl ale už začátek března. Jaké to tenkrát bylo na Ukrajině?
To bylo 7. března, když jsme se zrovna zvedali a odjížděli z Kyjeva, u kterého ještě nebylo úplně jasné, jestli bude, nebo nebude obklíčen. Když jsme byli na hlavním nádraží, chvílemi jsme se schovávali v podchodu, protože Kyjev byl bombardovaný, vedly se boje na předměstí o Irpiň, kde jsme ještě den předtím byli. My jsme odjížděli s tím, že doufáme, že se vrátíme zase do Kyjeva, kterému stále budou vládnout Ukrajinci, ale nebylo to tenkrát zdaleka jisté.

Nejenom Kyjevu, ale velké části Ukrajiny nadále vládnou Ukrajinci, srdnatě se brání a je to už více než 365 dní. Ten nejdůležitější den, který si každý budeme pamatovat, je 24. únor 2022, je to přesně před rokem. Jak vy vzpomínáte na ten den?
Myslím, že si ho pamatuji prakticky celý, ale ten podklad v paměti je taková zvlněná doba, den, kdy se doopravdy šířily Ukrajinou a možná celou Evropou nějaké vlny, takové zemětřesení, které měnilo svět, ve kterém žijeme.

Já jsem nespal, probudil jsem před pátou ráno v době toho Putinova projevu fotografku Majdu Slámovou, se kterou jsme byli tenkrát na ukrajinsko-běloruské hranici. Přeletěly první rakety nad naším hotelem, ty doteď vnímám jako rakety, které rozřízly nebe na dobu, která je před válkou a po válce, což jsou podle mě dvě zásadní části historie v dějinách Evropy. Potom jako kdyby se všechno měnilo do nějakého nového světa. Hodně silně si pamatuju, jak jsme se dívali od rána na oblohu, jestli poletí nějaká letadla, jestli se bude bombardovat, jestli uvidíme skákat výsadkáře. Jeli jsme z běloruské hranice přes Žitomir do Kyjeva, kde byly ještě vzdušné boje a všechno bylo takové úplně nové. Před benzínkami se dělaly obrovské kolony lidí a aut, které chtěli natankovat, protože když začíná válka, tak je důležité mít plnou nádrž, ať můžete případně ujíždět někam pryč. Před obchody, lékárnami, bankomaty se dělaly dlouhé fronty a bylo v tu chvíli vidět, co je to nejdůležitější k tomu, aby se lidi zajistili: nakoupit potraviny, vybrat si peníze, případně léky, které jsou potřebné, kdyby se cokoli dělo. Po prázdné dálnici ve směru na Kyjev, zatímco ve směru z Kyjeva na té samé žitomirské dálnici byla obrovská kolona, jsme uháněli ke Kyjevu, kolem letiště ve Vasylkivu, kde se vedly nějaké vzdušné boje. 

První noc jsme pak s kamarády přečkali ve sklepě, kde se ozývalo chvílemi zděšení z toho, z jakých všech stran jdou útoky, že se velice rychle ruská vojska přiblížila až téměř k městu Cherson, ale zároveň nadšení, když se rozšířily zprávy o tom, jak se Ukrajinci dokázali zmobilizovat a jakým způsobem brání Rusům v tom, aby se dostali někam dál.

Život jde dál

Válka napsala za těch 365 dní strašnou spoustu příběhů strašně smutných, ale i těch plných naděje. Mluvme i o nich. Život se samozřejmě vůbec nezastavil, já si vzpomínám třeba na příběh sestřičky, která přišla o obě nohy, vdala se v nemocnici a video z jejího prvního tance s novomanželem obletělo úplně celý svět. Určitě si na to, Vojtěchu, taky vzpomínáte. Jaké další příběhy se zapsaly vám do paměti?
Poslední dny hodně vzpomínám na to, když jsme byli první dva týdny od začátku války v Kyjevě a bavili jsme se tam třeba s lidmi z teritoriální obrany. Hodně často se mi objevuje vzpomínka na jednu ženu, která řekla, že s manželem odvezli děti do bezpečí na západní Ukrajinu, pak se vrátili a oba spolu naverbovali, ať si vzájemně můžou krýt záda. Říkala, že by nikdy neodešla, protože ji manžel bude potřebovat, ať mu někdo kryje záda, když už dojde na boje v Kyjevě. Pak na další jednotku teritoriální obrany v Kyjevě, kterých jsme se ptali, jak vnímají to, že místa, kde dřív bydleli, jsou teď pokrytá protitankovými ježky a přímo na předměstích Kyjeva jsou vykopané zákopy. Jeden voják nám řekl: Víte co, je lepší, když jsou ty zákopy tady, než kdyby byly úplně v centru města; zákopy jsou věc, která za chvilku, jak to tady ubráníme, se zase zasypou a porostou tady květiny. Vždycky se usměju, když na to vzpomínám, protože co se týče Kyjeva, tak už teď se to stalo, už teď jsou tam zákopy zasypané, domy, které byly rozbombardované třeba v Irpini nebo na předměstích Kyjeva, už jsou z velké části opravené. Jde vidět, že i když to ještě před rokem vypadalo naprosto tragicky a nejasně, tak se doopravdy povedlo válku odsunout aspoň dál od hlavního města. Dává to takovou naději, že se povede postupně okupanty vytlačit i z ostatních míst a, jak říkal ten branec nebo voják, zasypat zákopy, zasadit kytky a užívat si života v míru. Tak zbývá jen doufat, že i v těch ostatních místech to přijde.

Vtahy mezi lidmi ta válka utužila?
Řekl bych, jak jste vzpomínal třeba na ty svatby, tak na Ukrajině doopravdy... My jsme se naposledy vrátili před měsícem, kdy jsme byli v Chersonu na jihu a v Bachmutu na východě země, o které se teď nejintenzivněji bojuje. Bavili jsme se s vojáky a ti nám říkali, že dost často těsně před tím, než naverbovali, si buď vzali svoji holku, nebo že je teď čeká těhotná přítelkyně anebo čerstvě narozené děti. To je vlastně zajímavé. Je to poměrně pragmatické na jednu stranu, když víte, že svoji holku neuvidíte možná dalších několik měsíců, jdete do války, tak co dělat? Dost často se rozhodnete pro svatbu nebo že spolu budete mít děti nebo něco takového a je zajímavé to tam sledovat, že v té obrovské tragédii je i plno těchto příběhů, kdy se lidi snaží být šťastní. 

Co mě zaujalo hrozně moc při té poslední návštěvě, když nám tam víc lidí říkalo, jak hodně se teď na Ukrajině chodí do divadel. To jsem si nedokázal představit, ale povídali nám o tom, že teď divadla bývají úplně plná k prasknutí. Já jsem se tomu trochu divil a oni říkali, že není, čemu se divit, lidi potřebují odvést myšlenky někam jinam a divadlo je tady od pradávna přesně kvůli tomu. Takže teď se chodí do divadel. Když se kluci vrátí z fronty, nebo i ženy často, byť těch je na frontě podstatně míň, tak chtějí zažít spolu něco pěkného, jdou do divadla. Když se dohraje, tak nám říkali, že se netleská hercům, ale vojákům v publiku. Takže je tam plno takových příběhů, které jsou, že se u toho člověk usměje.

Počkejte, k těm svatbám, to mě zaujalo. Jen za prvních pět měsíců války bylo v Kyjevě devět tisíc svateb, a pokud dobře počítám, tak to je asi osmkrát víc než při porovnání s rokem předtím. Co se týče divadla, tak k tomu teď zrovna nic nemám, ale myslím si, že takové divadlo je i na sportovním hřišti, když se hraje fotbal. Na Ukrajině se za pár dní opět rozeběhne fotbalová liga, ona už začala, teď byla pauza, ale znovu se bude hrát. Toto všechno přece jenom nějakým způsobem vypovídá o tom, že život prostě musí jít dál a je to i určitá psychologická obrana před tím, že prostě ta země pořád je ve válce.
Co se týče fotbalu, tak určitě to je spojené s divadly. Já si myslím, že ta země se doopravdy proměnila, že teď každodennost na Ukrajině po roce, kdy si už lidi poměrně dost zvykli, že válka je součástí jejich každodennosti... Samozřejmě nezačala před rokem, ale před osmi lety, ale přece jenom tohle je o něco intenzivnější než to, co se tam dělo posledních zhruba osm let. Jednak ta každodennost znamená, že každou chvíli někoho pohřbíváte nebo víte o tom, že zemřel někdo, koho jste možná někdy potkal a kdo byl třeba váš spolužák, kdo byl rodinný známý nebo známá. Hodně lidí umírá a pohřby jsou tam tou novou každodenností, bych řekl. Je tam plno těžkostí jako výpadky elektřiny, na které si musíte zvyknout, a tak dále, v nějakých místech výpadky tepla, naštěstí zima tam není letos tak krutá. Ale potřebujete si to doplnit i něčím, co ty myšlenky odvede na jinou stranu a řekl bych, že ať už se bavíme o divadlu, fotbalové lize nebo o něčem takovém, tak vlastně vy nemůžete žít neustále jenom tím trápením a tou válkou.

Když jsme přijeli do Dnipra v den, kdy tam ruská raketa zasáhla ten dům, ve kterém zemřelo 46 lidí, tak oni nám říkali: My musíme žít dál, nemůžeme tady celou dobu jenom sedět ve sklepích. To byla odpověď na otázku, jestli se teď zase budou víc chodit schovávat do krytů, když vidí, že v jejich městě, v jejich sousedství raketa zasáhla dům. Říkali: To je pro nás už nějaká každodennost, my víme, že se to může stát, že raketa sem přiletí a zasáhne nás, ale už to není na nás, abychom neustále byli jenom ve sklepě a vlastně nežili; musíme pokračovat život, byť v jiných a mnohem těžších podmínkách. 

Hrdinové z Mariupolu

Jeden z dalších příběhů, na které si pamatuji a který jsem docela dlouho sledoval, je ten o vojácích z Azovstalu. Spousta z nich je pořád v zajetí, jak připomněla v lednu Katrina Prokopenková, manželka Denise Prokopenka, velitele pluku Azov. Ale ti, kteří byli vyměněni při té velké výměně vězňů a kteří byli třeba zraněni, tak ti se dávají nějakým způsobem trošku už dohromady. Třeba Mychajlo Dianov, jeden z vojáků z Azovstalu, je známý z fotky po svém propuštění, kdy svou, tuším, pravou ruku měl dost zdeformovanou, v prosinci podstoupil operaci ve Spojených státech. Je Azovstal jako takový a vůbec Mariupol jeden z největších symbolů celé války?
To bych snad ani neřekl. Já jsem čekal, že to tak bude, a myslím, že je to rozhodně něco hrozně důležitého. Ale když vzpomínáme právě na ty fotky, které jste tady vzpomněl, určitě je to jeden z velice důležitých momentů. Ale abych pravdu řekl, tak jediná zmínka o Mariupolu, která padla, když jsme tam byli teď měsíc a bavili jsme se s vojáky dlouho do noci často, přímo na frontě s kamarády a tak, tak padla v kontextu toho, že železárny, které byly v Mariupolu, teď obrovsky chybí Ukrajině právě kvůli tomu, že se tam dělala nejkvalitnější ocel na Ukrajině, která byla dobrá na pancíře tanků, a teď musí Ukrajina kupovat z jiných míst, například z Polska nebo ještě dál, dražší ocel. Ale přijde mi, že příběh Mariupolu byl tak tragický, že se lidi snaží, s tím, že víme, že se bojuje u Vuhledaru, Bachmutu, když už mají možnost na něco myslet, tak ubírat myšlenky spíše pozitivnějším směrem. Jasně, že pořád se můžeme dočítat o Mariupolu, o tom, co se tam stalo, ta tragédie je obrovská. Vidíme, jak se Rusové tam snaží rychle postavit nějaké modulární domy, aby ukázali, že tam toho zas tak moc neudělali hrozného a že to, co se rozbombardovalo, dávají hned do pořádku a tak dále. Možná jsem nebyl mezi lidmi, kteří na to vzpomínají, ale řekl bych, že se snaží jít myšlenkami k něčemu pozitivnějšímu než vzpomínat moc často na tuto obrovskou tragédii.

Taky jsou tu obavy, aby Mariupol jako takový, až bude osvobozený, nebyl druhá Buča nebo další Irpiň, protože ty hrůzy, které tam Rusové dělali, musely být asi nepředstavitelné. 
Jestli se podaří doopravdy hýbat frontou ve prospěch Ukrajiny, v což doufám, že se podaří dál osvobozovat ta území, tak si myslím, že nás tam čekají ještě docela hrozné věci. Zvlášť v Mariupolu se očekává, že to mohlo být doopravdy nejhorší a že jestli teď se o něm nemluví tolik, tak v případě, že by se ho povedlo někdy osvobodit, tak se nejspíš dočkáme ještě hrozivých příběhů a toho, že Mariupolu zase bude na prvních stránkách médií po celém světě tím, aby se znovu ukázalo, jak strašná ta válka je.

Jak je na tom teď pes Patron? Pořád loví miny?
Myslím, že pořád loví miny, ale moc jsem ho poslední dobou nesledoval, takže nedokážu říct, kde přesně je. Mnohem větší téma teď byla zvířata z Chersonské zoo. Jak jsem říkal, když je možnost si udělat z něčeho srandu nebo něco odlehčit, tak se to na Ukrajině dělá, ať už jste na frontě, přímo u míst, kde se bojuje, a hodně se vzpomínala ta ukradená zvířata z Chersonské zoo, která si Rusové s sebou odnesli. Smálo se dost lidí tomu, co ještě by tam chtěli po obilí, oceli a dalších mnohem ještě tragičtějších věcech ukrást, když už kradou i zvířata ze zoo. Takže já si myslím, že zvířata z Chersonské zoo nahradila na agendě psa hledajícího miny.

Je otázkou, jestli taky dostanu svoje animované pohádky na YouTube. Totiž pes Patron má od ledna, a všem doporučuji se podívat, svůj youtubový kanál s krátkými animovanými pohádkami. Takže nejenom medaili od prezidenta Zelenského, pokud se nemýlím, kterou dostal loni, ale teď i vlastní pohádky. Když už jsem narazil, nechtěným oslím můstkem, na prezidenta Zelenského, co by bylo, kdyby on nebyl? Co by bylo, kdyby Ukrajinu nevedl právě Volodymyr Zelenskyj? Bavili bychom se tady společně po roce od začátku invaze o tom, že se Ukrajina stále hrdě brání?
Myslím, že bavili. Myslím, že kdyby nebyl prezident Zelenskyj, tak by byl někdo jiný, kdo by tu funkci taky vykonával dobře, protože jestli nám něco rok od začátku války na Ukrajině ukázal naprosto jednoznačně, tak to, že na Ukrajině se umí iniciativy chopit. Je tam obrovské množství lidí, ze kterých se dá čerpat, kteří se dokáží chopit iniciativy a nějakým způsobem to vést na libovolné úrovni, ať už se bavíme na úrovni měst a vesnic, což jsme viděli s teritoriální obrannou právě na začátku války a my sami jsme si to tam zažili například Makarivu, který byl obklíčený, ale místní lidé se chopili zbraní a šli potkat ruské jednotky na předměstí Makariva, desetitisícového města, a ubránili ho. A takových měst tam bylo docela plno. Vidíme to i na vyšších úrovních oblastí, kde ta iniciativa je obrovská, kdy hlavy oblastí, nebo gubernátoři, komunikují aktivně se svými lidmi, dávají jim naději, že bude zase dobře, často nemají strach, nebo na nich minimální nejde až tak znát, pravděpodobně strach mají všichni, a jde to až do toho nejvyššího vedení země.

Já si myslím, že zatímco jsou velké debaty, co by bylo s celou invazí, kdyby zemřel Putin a kdo by nastoupil po něm a že tam těch kádrů není zas tak moc, o kterých se debatuje, tak na Ukrajině se ani nepřemýšlí, kdo by nastoupil po Zelenském, protože je plno lidí, je odkud čerpat. Zelenskyj nevypadá nijak staře nebo nemocně, ale těch lidí, co by ho mohli nahradit a vést Ukrajinu... Možná ne až tak skvěle jako člověk, který má herecké schopnosti, umí správně vybrat slova k situaci, ve které se nachází, povzbudit lidi i díky svým talentům, ale nejspíš by ten člověk byl výrazný zas v něčem jiném, než je Volodymyr Zelenskyj. Ale myslím, že nikdo na Ukrajině nepochybuje o tom, že i kdyby jeho nebylo, tak Ukrajina drží dál.

Klíčová podpora Západu

Pojďme zpátky do té kruté současnosti, do reality. Pořád hrozí nějaká větší Ruska mobilizace, o které se mluví už delší dobu, ať už s výročím začátku invaze anebo začátkem jara?
O mobilizaci se už delší čas mluví, ale stále ještě, podle toho, co víme, ani těch původních údajných tři sta tisíc lidí, kteří byli zmobilizováni na konci léta a na podzim, nešlo do války. Sto padesát tisíc z nich už mělo být nasazeno na frontě, dalších sto padesát tisíc prý teprve čeká na nasazení. My nevíme, jestli to nebylo půl milionu, jestli to nebylo víc, nemůžeme úplně přesně říct čísla, kolik lidí bylo zmobilizováno ve výsledku, nějaké odhady mluvily i o více než tří stech tisících. Já si myslím, že zatím ruský režim nepotřebuje úplně akutně mobilizovat víc, spíš jde o to vycvičit tyto vojáky. Už právě kolem Bachmutu a Vuhledaru vidíme, že ti vojáci byli nasazení, že Rusko se zabetonovalo na pozicích, že dokáže postupně i postupovat někam dopředu. Zatím si myslím, že tam není akutní potřeba mobilizovat další. Samozřejmě může se to stát, může si Vladimir Putin vycvičit do zásoby dalšího půl milionu, protože v bojích o Bachmut, kterých jsme byli svědky nedávno přímo na místě, podle toho, co nám říkali vojáci, tak ruských obětí je tam doopravdy velké množství. Ale i když jich je velké množství, tak to, že Rusko má zmobilizováno v současné době poměrně dost a jestli budou, nebudou dál mobilizovat, není ta otázka, která vyřeší další průběh války.

Co vyřeší další průběh války? 
Já si myslím, že Rusko je víceméně už dost předvídatelné. Má obrovské množství lidí, kteří jsou nasazení na frontě, nebo můžou být ještě nasazení. Ruský zbrojní průmysl jede naplno, mluvil o tom Vladimir Putin i v té svojí řeči, jak se posílily kapacity zbrojního průmyslu, které ale už před válkou byly obrovské. Tady se dost často mluvilo o tom, že Rusku už dochází rakety nebo tak, to podle mého pozorování není úplně pravda a není dobré na to spoléhat. Myslím si, že oni doopravdy mají co vysílat na Ukrajinu ještě na léta dopředu, a to jediné, co může zásadně proměnit průběh války, už není Rusko a jeho odhodlání, tam víme, na čem jsme, ale je to spíš odhodlání zemí, které podporují Ukrajinu, a to, jestli my vydržíme.

Myslím, že vidíme naprosto jasně celou dobu, že Ukrajina je ochotná bojovat do posledního, a kdybychom jí to neumožnili, tak spíš by byla naštvaná na to, že Západ nepomáhá, ale dál by bojovala, ať už s naší pomocí nebo bez ní. To odhodlání je na frontě i ve městech na západě i na východě doopravdy gigantické. Já jsem tím byl hodně překvapený, jak moc jsou tam lidi přesvědčení, že válka musí být dobojována do konce, protože kdyby nebyla, kdyby se teď uzavřelo nějaké příměří například, tak nám říkali jak vojáci, tak civilisti, že ví, že by to byla jenom příprava na další vlnu invaze třeba za pět nebo za sedm let, kdy by se Rusové postavili zase na nohy, nazbrojili by, takže by to jenom Ukrajinci současní dali těm budoucím, dejme tomu o pět nebo sedm let mladším. Takže je potřeba bojovat dál z jejich pohledu a myslím si, že teď je to doopravdy na odhodlání Západu, jestli Ukrajincům pomůžeme válku ukončit jejich vítězstvím, anebo jestli se boje zdržíme a řekneme, že to není naše válka a že není důvod, abychom se toho účastnili. Já si myslím, že teď minimálně ve středovýchodní Evropě vidíme dost velké odhodlání v tom pomáhat. Takže já si myslím, že to, co doopravdy může zvrátit průběh války, je hlavně to, jak moc se do toho zapojíme i my tady v Evropě a na Západě.