Kriminálka Noc 12. velmi přístupnou filmovou formou znepokojuje diváky. Sahá přitom do maskulinního svědomí v otázkách společenské nerovnosti. A toho, kam muži obvykle nedohlédnou.
Kromě své regionální rodiny Falcon Lake patří také do skupiny velmi silných ženských debutů, které charakterizují současnou festivalovou kinematografii a patrně ji i promění do budoucna.
Město zločinu a úzkosti||Pavel Sladký|Film|Premiéry Pavla Sladkého
Letošní francouzský počin je hned dvoudílný se stopáží přes čtyři hodiny. Jedničku, která má podtitul D’Artagnan, dávají kina po celém světě včetně těch českých právě teď.
Filmová dramatizace událostí, které předcházely vzniku nyní ikonických bot se jménem basketbalisty Michaela Jordana, nadchne zejména příznivce telefonních hádek a velkých „amerických emocí“.
Veľká Mača (Slovensko)||Pavel Sladký|Film|Premiéry Pavla Sladkého
Snímek pojednává o pět let staré vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky a o souvisejících událostech. Nabízí ale víc než přehlednou rekapitulaci událostí.
Dokument skládá portrét ženy skrz její vlastní slova. Prostřednictvím vzpomínek na partnera i literárních oblíbenců nechává Kareninovou, mýtus za titulky, jak ji sám režisér nazývá, najít samu sebe.
Dokumentární tragikomedii, jak jí říkají, natáčeli Pecháčková a Klusák tři roky. Zaznamenali řadu paradoxních i vyhrocených situací, věnují pozornost ale také různým poetickým detailům.
Ti, co čekají starého Macklemora a nové Can't Hold Us, budou pravděpodobně alespoň trochu zklamaní. Ti, co čekají žánrový posun a songwriterské dozrání, budou zklamaní asi ještě o něco víc.
Idan Haguel nemá zdaleka tolik koncepční filmařské dovednosti ani důslednosti, aby film dovedl k palčivému obrázku současnosti, nejen té izraelské. Podobně jako jeho postavy si vlastně neví rady.
Slunce praží, prázdniny jsou v nedohlednu a všechno na světě se zdá být možné – i tenhle zdánlivě předem prohraný hokejový souboj Davida s Goliášem, který působí jako nejdůležitější moment života.
Norský režisér Kristoffer Borgli více než ústřední pár satirizuje povahu současného světa. Ukazuje, jak snadné je stát se slavným prakticky pro nic i jak sebestředná společnost 21. století je.
Šťastně až na věky přichází s námětem, ke kterému každý divák snadno najde vztah. A k postavám si rychle vybuduje sympatie anebo antipatie. To je evidentní potenciál dokumentu, který osloví mnohé.
Korzet je ahistorický, feministický film, namířený jednoznačně k současnosti. Přijímá perspektivu Alžběty Bavorské a realizuje na plátně některé z jejích snů a představ.
Švédský literární bestseller Frederika Backmana Muž jménem Ove dostal filmovou podobu už v roce 2015 v režii Hannese Holma. Nerudný puntičkářský stařík se tentokrát jmenuje Otto a má tvář Toma Hankse.
Současná technologicky exponovaná doba otevírá brány novému žánru strachu. Moderní vynálezy a umělá inteligence s sebou totiž kromě zjednodušení našich životů nesou také mnoho nezodpovězených otázek.
Dobro s písní na rtech vyhrává nad zlem a láska překoná i majetkový a věkový rozdíl. Možná až příliš se to podobá tomu, co jsme viděli už v roce 2011 – jen je to točeno na filmovou kameru.
Za těch 13 let čekání na druhého Avatara se ukázalo, že na tomhle filmařském písečku si je ochoten hrát jenom James Cameron. A ten si očividně vystačí sám se sebou – tak trochu světu navzdory.
V tomhle letním seriálovém hitu, který na začátku října konečně dorazil na český stream, se nezdravé návyky mění podstatně hůř než postup při přípravě domácího pečiva.
Blízkost, s jakou divák sleduje agonii, mění autobiografické drama ve snímek na pomezí hororu. O to znepokojivějšího, že se jedná o z části skutečný osud autorky knižní předlohy Annie Ernauxové.
Film míří vysoko. Chce být esejem o globální současnosti. Vypovídat o zákonitostech, kterými se řídí vzestup a pád celých společností. Nic takového se z filmu nedozvíme ani omylem.
Morální tragikomedie s Javierem Bardemem v roli prospěchářského šéfa fabriky na výrobu vah ukazuje, jak snadno umí divácky přívětivá témata překonat titulkovou bariéru.
Režisér říká, že film je produktem toho, že sám dospěl a chtěl filmovým zrakem sledovat ztrátu tak, jak se s ní vyrovnávají dospělí lidé. Lehce se tak vychyluje z pevných linií své předchozí tvorby.
Líný, levnými drsňáckými hláškami nabitý scénář nedělá z Gray Mana nutně nejhorší akční film posledních let. Určitě ho ale řadí mezi ty, co si své obsazení zaslouží nejméně.