„Já pomníčky bořím ráda, ale není to z neúcty k autorům nebo k osobnostem. Myslím si, že už jsme dost dospělí na to, abychom si mohli říkat pravdu o našich velikánech,“ říká Milena Štráfeldová.
Román Těla od Kláry Vlasákové řeší emancipaci, mateřství, pocit vlastní užitečnosti nebo generační spory. „Pocit neužitečnosti je pro člověka, zvlášť v současné době, zásadní,“ popisuje spisovatelka.
Islandská spisovatelka Sigríður Hagalín Björnsdóttir o hovoří v pořadu Mozaika o svých románech Ostrov a Ohně. Fikce je podle ní nástroj zkoumání světa.
„Viděl jsem dobrodružství a příležitost pracovat kreativně s filmovým jazykem. Okamžitě jsem si sehnal kontakt a Jáchymovi zavolal,“ vzpomíná režisér Tomáš Klein.
Kniha Severka je z 90 procent pravda, říká Špitálníková. „Severka je osmnáctiletá dívka, v Severní Koreji tvořila smetánku a vlastně nikdy nechtěla odejít. V Jižní Koreji byla nešťastná, byla nikým.“
Fyzioterapeut a pedagog Pavel Kolář je i autor publikací jako Labyrint pohybu nebo Posilování stresem. V poslední knize Řeka pod hladinou se ale představuje jako autor románu.
V knize Stanoviště: Na stráži od autora dystopického románu Metro Dmitrije Gluchovského zbyl z Ruska po krátké a kruté občanské válce jen zlomek jeho původní velikosti.
„Moje mladická představa byla, že podstatou života je stát a vydržet. Jenže k tomu, abychom vydrželi, nestačí jen pasivně stát. Proti zlu musíme stát aktivně,“ přiznává spisovatel Johan Harstad.
Literární velikán, ochránce románu, symbol člověka, který bojoval za svobodu a kulturu. Takovými slovy si lidé ve Francii připomínají spisovatele Milana Kunderu, který začátkem týdne zemřel.
Válka a umění si nejsou tak vzdálené, jak by se mohlo zdát. Stejně jako v jiných konfliktech i nyní ukrajinští umělci mají potřebu v textech, obrazech či hudbě zpracovat, čím jejich země prochází.
Celosvětový boom literátovi zajistilo zfilmování díla Tahle země není pro starý (2005), o nějž se zasloužili Joel a Ethan Coenové. Novodobý western obdržel v roce 2008 čtyři Oscary.
Chyť toho králíka je první román bosenské spisovatelky Lany Bastašićové. Vypráví příběh dvou žen, které prožily válku v bývalé Jugoslávii, každá si ji ale pamatuje jinak.
„Kulturní a jazykový kontext, v němž se odehrává Jako v nebi, tak i na zemi a který mě také formoval, je šovinistický a patriarchální. Já jsem velký podporovatel feminismu,“ přiznává Davide Enia.
Aleně Mornštajnové vyšel román Les v domě. „Hrdinka lže, protože je to její obrana vůči vnějšímu světu. Uprostřed lží vyrůstá a považuje je za normu,“ přibližuje spisovatelka.
„Román umí říct pravdu, přemýšlet v kontextu. Čím více bují dezinformace a různé fake news, tak si myslím, že literatura má zásadní slovo,“ říká v rozhovoru spisovatelka Radka Denemarková.
Nakladatelství chce vyjít vstříc čtenářům, kteří původní znění považují za urážlivé. Drobné změny textu se týkají detektivních příběhů se slečnou Marplovou a Herculem Poirotem.
Literát a filmař Jindřich Mann má slavný rodokmen. Je synem Ludvíka Aškenazyho, vnukem Heinricha Manna a prasynovcem Thomase Manna. Cítí se více Mann, nebo Aškenazy? Jaké má další literární plány?
„Lidský svět se jeví jako množina malých egoistických nesouvisejících koulí trusu, které se občas vzruší a kopulují, každá po svém, z čehož vyplývá existence dalších koulí trusu, tentokrát maličkých.“
„Na prvním místě mě mezi letošními knihami zaujal Kov od Karla Veselého,“ říká publicistka Klíčová. Básník Torčík považuje za favority české literatury Skutečnou cestu ven a Den byl pro mě krátkej.
V Neděli odpoledne vypráví příběh Teodora, jeho podivínské matky a otce, který v neděli odchází z bytu. „Největším problémem rodinných vztahů je nedostatek komunikace a sebereflexe,“ říká Hanišová.
Monika Zgustová prožila dvojí exil: první, když v 16 letech odjela s rodiči přes Indii do Spojených států, a druhý, když se po několika letech studií sama rozhodla odjet z Ameriky do Španělska.
Kniha pojednává o nevyřešeném případu zmizení dospívající dívky na ostrově Videy poblíž islandské metropole. Po 30 letech po ní začne pátrat novinář místních bulvárních novin.
Vycházel jsem z článku Tadeusze Kotarbinského, který vyšel pět let předtím, než spadl tunguzský meteorit. To byla objektivní okolnost, která mohla změnit svět,“ přibližuje polský spisovatel.
Vyprávění začíná cudně, s odstupem a v rytmu vzájemného oťukávání mladičké studentky a pozapomenutého a naslouchajícího učitele-umělce. Postupně mizí bariéry a do jejich vztahu vniká sexuální napětí.