‚Opatřit si teď testy je pro firmy prakticky nemožné.‘ O povinném testování ve výrobě s Tomášem Lysoňkem

V ekonomické redakci jste oslovili velké, a dokonce ty největší české firmy s dotazem, jak se vyrovnávají se současnou situací a zda jsou potenciálně připraveni i na možný lockdown. Koho konkrétně jste oslovili? Co je to za firmy? Jak velký podíl zaměstnanců mají?
Chtěli jsme oslovit firmy, které zaměstnávají skutečně nejvíce lidí, a to ve výrobě. Nezajímaly nás tedy obchodní řetězce, banky, pojišťovny, IT společnosti, ale skutečně výrobní firmy. Bylo jich osm desítek, počítal jsem celkový počet zaměstnanců, je to přes čtvrt milionu lidí. To znamená poměrně solidní vzorek, když si vezmeme, že v průmyslu v ČR pracuje něco přes milion zaměstnanců.

Co jste se od nich dozvěděli?
Nás zajímalo hlavně to, co se řeší v tomto týdnu, to znamená začátek testování ve firmách. Jak jsou na to zaměstnavatelé připraveni, jak to budou řešit, jestli přes svého závodního lékaře, nebo jestli zaměstnancům doporučí, případně rozdají sady pro samoodběry, anebo jim doporučí využít veřejná odběrová místa. Dál jsme se ptali na to, jaká opatření už v těch firmách jsou zavedena, jak fungují, případně jak se vyrovnávali s případy, kdy se tam nákaza vyskytla. No a poslední otázka samozřejmě byla, co by pro ně znamenalo případné uzavření výroby, tvrdý lockdown, který se také skloňuje a mluví se o něm, přestože to zatím vypadá tak, že ho vláda vylučuje.

Většina těch firem začínala svou odpověď tím, že nějaká opatření a vůbec tu situaci řeší už prakticky rok, tedy od toho loňského března. Prakticky všichni se shodli na tom, že zaměstnanci mají povinnost používat roušky, respirátory. Ve firmách je hromada dezinfekce, kdo může, pracuje z domova. Pak tam jsou různá opatření, která mají zamezit tomu, aby případní nakažení zaměstnanci šli do továrny nebo podniku – nějaké termokamery na vstupu, měření teploty. Pak samozřejmě různé možnosti, jak zvýšit rozestupy mezi zaměstnanci, například sezení v jídelně třeba po jednom u stolu, případně plexiskla, omezení kontaktu a služebních cest. Všechno, co lze, tak aby se vyřizovalo přes videohovory, na dálku. Některé společnosti poskytují i balíčky vitamínu C a D. Z těch odpovědí se tedy zdá, že dělají opravdu maximum, aby se jim tam žádná nákaza nerozšířila.

Našli jste mezi těmi firmami nějaký rozdíl? Hraje roli to, o jaký typ firmy se jedná, nebo jestli je navázána na nějakou zahraniční společnost atd.?
My jsme skutečně oslovovali ty největší zaměstnavatele, to znamená podniky, které mají 1500 a více zaměstnanců, žádná menší firma nebyla. Takže z hlediska velikosti ty rozdíly nedokážu dost dobře popsat. Každopádně k té navázanosti – nikdo nefunguje izolovaně. Všechny ty firmy se shodují, že pro ně to přerušení výroby je naprosto nepředstavitelné. Někteří k tomu přidávají technologické důvody. Konkrétní třeba ocelárny a hutě upozorňují na to, že nemohou jen tak zastavit vysoké pece.

Podobné je to třeba ve společnosti Lasselsberger, výrobcem keramických obkladů a dlažeb, opět tam píšou, že keramické pece se nedají jednoduše vypnout a jít na 14 dnů domů. Další kategorií byly potravinářské provozy. Třeba Plzeňský Prazdroj připomíná, že proces vaření piva je živý, to pivo kvasí, leží, zase jsou na to nějaké lhůty, nemůžete tu výrobu přerušit, opustit. Část společností připomíná, že by třeba patřily k té kritické infrastruktuře, tzn. třeba Orlen Unipetrol, která dodává pohonné hmoty pro český trh.

Lišily se firmy mezi sebou v tom, jaká opatření preventivně zavádějí?
Všichni samozřejmě mluvili o rouškách, respirátorech, rozestupech, dezinfekcích. Ve výrobních firmách – uvedu příklad Třineckých železáren – tam se snaží o to, aby se různé skupiny zaměstnanců nepotkávaly mezi sebou. Mají vytvořené týmy a rozdělené směny, aby se nemíchali, kdyby ten problém v nějakém týmu byl, aby se nepřenášel do těch dalších. Třeba ocelárna Liberty Ostrava nakoupila pro zaměstnance 600 000 roušek a 60 000 respirátorů. Jiná společnost, dodavatel pro automobilový průmysl, ZF Automotive Czech, zase uvádí, že se snaží hodně trasovat kontakty zaměstnanců. Firmy často uvádějí, že trasují důkladněji než hygiena, shodují se v tom, že je to v jejich vlastním zájmu, aby nemusely po případném rozšíření nákazy přerušit výrobu.

Ve středu začalo ve firmách nad 250 zaměstnanců povinné antigenní testování. Jak náročné je teď pro firmy sehnat si ty testy sehnat, případně – když to jsou třeba menší firmy – je to vůbec reálné si domluvit třeba externí pomoc, testování na klasických testovacích místech atd.?
Opatřit si v tuto chvíli testy je prakticky nemožné. Pokud ta firma třeba netestovala už dřív, případně se na to nepřipravovala s předstihem, tak v této chvíli ty testy nejsou. Mluvil o tom například David Tomášek, jednatel jednoho z distributorů, společnosti Trios. Řekl, že za hodinu mu přichází stovka e-mailů s novými objednávkami a že ty nejlevnější testy, které se pohybují kolem 60 korun za jeden test, což je tedy státem dotovaná suma, tak ty budou třeba až na přelomu března a dubna. Podobně je na tom také jednatel další distribuční společnosti Intelsol Filip Hrnčíř, ten upozorňuje také na to, že je velmi komplikovaná přeprava z asijských zemí, kde se testy vyrábějí. V tuto chvíli je nákup většího množství testů hodně složitý.

Existuje v tuto chvíli nějaká pomoc k dispozici těm firmám, pokud chtějí dostát tomu, co mají nařízeno?
Po středeční večerní tiskové konferenci vlády mluvil ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček za ANO o tom, že ve skladech je cca jeden a půl milionu testů a že v příštím týdnu přijde snad téměř dalších 10 milionů. Podle jeho slov to tedy vypadá nadějně, ale podle zkušeností, které nám sdělily konkrétní firmy, je to jinak. Třeba Seven Energy říká: Závisí na včasném dodání testovacích souprav. AGC: Překážka je materiální, samotestovací soupravy schválené ministerstvem zdravotnictví nejsou v tuto chvíli dostupné. Večer jsem se pokusil vžít do role nákupčího z nějaké firmy a hledal jsem – i když jen volně na internetu, neoslovoval jsem konkrétní distributory – testovací sady. Takže ano, dokázal bych nakoupit, ale skutečně ta cena třeba u 500 kusů byla 140 korun za kus, za jeden test. Kdybych si objednal 20 000 kusů, tak tam už jsem se dostal na 95 korun za kus. Ale samozřejmě menší firmy, které v tom testování přijdou na řadu jako další, nepotřebují kupovat 20 000 kusů.

A je tu varianta, že by se firmy připojily k testování na veřejných místech?
Varianta, že pošlu zaměstnance, aby se šel někam otestovat, samozřejmě existuje. Ale problém je jednak kapacita a pak také to, že testovacích míst je pořád málo. Já mám oblíbenou oblast Dačicko-Slavonicko, to znamená rozhraní Jihočeského kraje a Vysočiny. A tam jsou třeba nejbližší testovací místa desítky kilometrů daleko. Můžu jet do Znojma, Třebíče, Jindřichova Hradce. Kdybych jel třeba do svého okresního města, do Jindřichova Hradce, z Dačic nebo ze Slavonic, tak tam nejbližší termín bude 11. března, příští týden. A navíc v těchto menších městech jsou ty termíny často dostupné během dopoledne, to znamená během klasické pracovní doby.
Anebo další příklad: okolí dálnice D5 mezi Plzní a Tachovem, kde je opravdu spousta průmyslových podniků. V Tachově jsou všechny termíny obsazeny. Nemocnice ve Stodu – dobře, příští týden by se něco našlo, ale třeba mezi 13. a 15. hodinou. Fakultní nemocnice Plzeň – nejdříve za týden. A to si myslím, že se ještě ti zaměstnanci na ty termíny nezačali nějak masivně přihlašovat. Ještě uvedu nějaká čísla. Tady se mluví o tom, že do 15. března by měly mít testy přes 2 miliony zaměstnanců. My máme zatím rekord v počtu antigenních testů 77 000 za den. A když jsem si srovnal to období, to znamená od středy do pondělí, to znamená 13 dnů, které jsou vyhrazené na ty testy, tak my jsme za poslední toto období stihli v celém Česku udělat 600 000 testů na veřejně přístupných místech. To znamená, že toto určitě nebude záchrana.

Takže je otázka, jestli by se to vůbec dalo zvládat kapacitně.
Přesně tak. Řada velkých firem si domlouvá samozřejmě externí týmy přímo do fabrik, ale také je otázka, kolik takových společností, které jsou schopny tuto službu poskytnout, v Česku je. A jestli ve chvíli, kdy si to nezarezervují ty největší zaměstnavatelé, tak už tato možnost také odpadne.

Co se děje, když se zaměstnanec nechce nechat otestovat? To je totiž také jedna z věcí, o které se teď intenzivně debatuje. Může firma zaměstnance k testování donutit?
Napřímo donutit, to zatím vypadá, že spíš ne. Názory se liší. Něco jiného říkají různí právníci. Právě proto by Svaz průmyslu a dopravy by chtěl, aby vláda tuto otázku jednoznačně nějakou úpravou legislativy vyřešila. V této chvíli existuje shoda na tom, že pokud zaměstnanec test odmítne, tak by neměl být vpuštěn do zaměstnání. Ale teď je otázka, jestli to bude překážka na straně zaměstnance, nebo zaměstnavatele. To znamená, jestli to může být bráno jako hrubé porušení pracovní kázně, anebo naopak zda ten zaměstnanec půjde domů a dostane mzdu. V tomto zatím ta shoda není úplně jednoznačná.

Ono se také v posledních dnech hodně debatovalo o tom, jak firmy motivují, nebo nikoli, zaměstnance k testování a k trasování, aby se podchytily skutečně všechny případy. Dozvěděli jste se v tomto směru něco z té ankety?
Ta motivace může být samozřejmě pozitivní a negativní. Klasikou jsou nějaké pokuty za nenošení ochrany dýchacích cest. Třeba ve společnosti Brano to mají odstupňováno tak, že poprvé je nějaká výstraha, pak následuje stokorunová pokuta, pak pětistovka. Ale když jsem mluvil se zaměstnanci z různých společností, tak padaly i mnohem vyšší částky, třeba pětitisícová pokuta. Skutečně některé společnosti tak trošku suplují roli hygieny. Třeba Continental Automotive Czech Republic ve chvíli, kdy zjistí, že nějaký zaměstnanec je pozitivní, tak se snaží dohledat všechny rizikové interní kontakty. Sama firma tvrdí, že uplatňuje přísnější pravidla než krajské hygienické stanice. Zaměstnanci, kteří přišli do kontaktu s pozitivním, zůstávají doma v ochranné lhůtě. Často ty firmy zmiňovaly, že spíš ten směr než práce – domácnost, směr šíření té nákazy, je právě domácnost – práce.

Na druhou stranu se v posledních dnech objevila podezření, která, nutno podotknout, byla dosud založena hlavně na anonymních svědectvích, že zaměstnanci jsou v některých firmách nuceni nehlásit kontakty hygieně. Víme cokoliv bližšího? Jak na to ty největší firmy reagují?
Samozřejmě ti největší zaměstnavatelé a také jejich zástupci, třeba ve Svazu průmyslu a dopravy, to považují za naprosto nesmyslný způsob chování v tom smyslu, že se to té firmě dříve nebo později vrátí. Protože když se vám nakazí významná část zaměstnanců ve výrobě, tak to můžete rovnou zastavit.

Takže já bych do jisté míry i věřil tomu, že to není součást firemní kultury. My nemáme jen ten nejvyšší management a potom zaměstnance ve výrobě, je tam samozřejmě spousta mezistupňů. Umím si představit, že na úrovni nižšího managementu tam může nějaká taková motivace, samozřejmě nepsaná, být, že řeknou těm zaměstnancům: „Hele, tobě nic není, tak si tady dávej trochu víc pozor a dokud se cítíš v pohodě, tak choď do té práce.“ My jsme třeba dělali rozhovor s paní Pavlou Břečkovou, místopředsedkyní Asociace malých a středních podniků a živnostníků, která upozorňovala na to, že velmi důležitým aspektem je nastavení vztahů ve firmách. Jestli je tam nějaká důvěra mezi vedením a zaměstnanci, nebo to prostředí není úplně přátelské. To je také hodně důležité.

Hodně se debatovalo i o tom – a zmiňovali to i někteří ekonomové – že někteří lidé, hlavně v těch nízkopříjmovějších skupinách, mají v podstatě motivaci chodit do práce, i když se třeba necítí úplně zdrávi. Nakolik narážíme na tento problém?
V některých případech je to podle mne skoro nějaká naše česká tradice, že dokud úplně nelehnu, tak se snažím do té práce chodit. A teď se nebavíme o covidu, ale jsou to všechna ta klasická nachlazení, virózy, kdy se ten člověk necítí dobře. A samozřejmě ta motivace občas bývá i finanční. Není problém narazit na inzerát, kde zaměstnavatel slibuje tzv. docházkový bonus. To může být pětistovka, tisíc, případně 15 stovek za měsíc za to, že vlastně třeba nejdu ani k lékaři, že mám 100 procent docházky. Je otázka, nakolik tento bonus za „nemarodění“ skutečně firmy mohou poskytovat. Podle některých právních názorů se tak porušuje zákaz diskriminace, protože se oceňuje zaměstnanec za to, že do práce chodí, i když není úplně v kondici, takže by to byla diskriminace z důvodu zdravotního stavu. Ale nakolik toto Inspekce práce řeší a nakolik dostává podněty, to nevím.

Pokud tedy velké podniky a firmy tvrdí, že dodržují všechna pravidla, testují, trasují atd., kde je tedy zakopán pes, když ta čísla v tuto chvíli jsou tak špatná, epidemiologové varují, že je to právě průmysl a výroba, kde se ta nemoc může šířit?
My jsme samozřejmě zapomněli ještě na jednu kategorii, a to jsou naprosto bezpříznakoví lidé, mladší – a my nevíme, kolik jich je – kteří to onemocnění mohou prodělat a necítí absolutně žádné příznaky, takže nemají důvod do té práce nechodit. To je samozřejmě otázka, nakolik to antigenní testování tyto případy odhalí a může pomoci. Kde se to šíří? Samozřejmě pokud hledáte, co zavřít, může vás napadnout průmysl, ale jestli se to šíří v průmyslu nebo ne, to si netroufám říct a myslím si, že je to prostě poněkud odvážné, když nemáme přesná čísla. Počkal bych těch 14 dnů, tři týdny, až budou skutečně výsledky nějakých antigenních testů. A v té chvíli opravdu můžeme říct, ano, v těch firmách bylo těch případů poměrně hodně a nikdo to neřešil, protože to byli bezpříznakoví zaměstnanci, teď už jsme to zjistili, teď už to k něčemu vede.

V tuto chvíli to tedy nevypadá, že by se vláda odhodlávala k dočasnému uzavření těch největších průmyslových podniků. Nicméně ta varianta tu stále je, alespoň podle epidemiologů. Co by to v praxi znamenalo, kdyby se výroba uzavřela – s výjimkou kritické infrastruktury a klíčových firem třeba v potravinářství, zemědělství?
Kdybychom odfiltrovali firmy, které nelze z nejrůznějších důvodů uzavřít, tak by to znamenalo obrovské ztráty pro celou ekonomiku. Zatímco před rokem ty firmy skutečně měsíc, šest týdnů nefungovaly, byly zavřené, tak ta situace byla jiná, byla zavřená celá Evropa. V této chvíli, když ty firmy v Německu, ve Francii, v západní Evropě normálně fungují, stejně jako v okolních zemích, tak by se stalo, že český výrobce by najednou z toho trhu vypadl, ze dne na den. A ten odběratel by to řešil sankcemi, ale co je horší pro tuzemského průmyslníka, tak už by s ním příště nechtěl mít nic společného, našel by si dodavatele jinde. Když se budeme bavit úplně konkrétně o automobilovém průmyslu, tak ten teď rozhodně netrpí nedostatkem kapacit, protože jen loni se v Evropě prodalo zhruba o čtvrtinu méně aut než v roce 2019, to znamená, tam ta rezerva v kapacitách je. A žádný výrobce není natolik odvážný, aby se spoléhal v dodávkách jen na jednu jedinou společnost, vždy tam má nějakou záložní variantu vymyšlenou. Vzhledem k tomu, že to, co se děje v Česku, tak se o tom píše, mluví také v zahraničí, tak bych dost pochyboval o tom, že velcí odběratelé, velké automobilky, velcí výrobci, nemají připravenou variantu, co dělat v případě, že jim ty české firmy vypadnou.

Na druhou stranu, je to prostředí opravdu tak konkurenční? Když si představíme třeba kvalitní funkční vztahy mezi firmami, odběratel – dodavatel na straně druhé, ty vztahy jsou v pořádku naladěné, všichni jsou spokojeni. Lze kvůli třem týdnům čekat, že by skutečně ty vztahy tak utrpěly a české firmy by se ocitly doopravdy dlouhodobě na suchu?
V tomto případě je tu obrovská nerovnováha. Není to žádná přímá cesta. Když si to představíme na nějaké mikroúrovni: já pěstuju obilí, ty máš mlýn, ty máš pekárnu. Tady je skutečně velký výrobce, který odebírá díly od stovek, možná tisíců dodavatelů a je mu úplně jedno, jak dobré ty vztahy historicky byly, protože ho zajímá hlavně to, aby to auto skutečně mohlo sjet z výrobní linky a aby si ho mohl odebrat zákazník. A případy, kdy chyběla nějaká součástka a kvůli tomu to auto muselo prakticky hotové stát, nemohli jste ho expedovat, těch v minulosti byla spousta a firmy se proti opakování těchto problémů už skutečně pojistily. Ani není cestou říct – no tak 14 dnů, co to je, přece máte zásoby. Nemáte. Ty firmy takto nefungují. Tam mají zásoby den, dva, možná tři v některých případech. Skutečně přijede kamion se zbožím, jde to na linku. Tam nikdo nedrží nějaké zásoby v řádu týdnů.

Co nám současná situace a debata o možném ne-uzavření českého průmyslu ukazuje o nastavení české ekonomiky? Neodhaluje se tím nějaký hlubší strukturální problém?
Tuzemská ekonomika je historicky průmyslová. Byla taková už od dob Rakouska-Uherska. Já jsem si našel jednu loňskou prezentaci ze statistického úřadu: mezi lety 1918–1921 měl průmysl zhruba třicetiprocentní podíl na zaměstnanosti. V roce 2018 také. Už tehdy se do českých zemí koncentrovalo asi 60–70 % kapacity průmyslu Rakouska-Uherska, i když tehdy šlo o jiný druh. Tehdy to byly sklárny, cukrovary, textilní průmysl, hodně těžba uhlí. Ta skladba se změnila, ale tradice tu stále je. Teď to je automobilový průmysl, zejména subdodávky pro velké automobilky. Samozřejmě mluví se tady o průmyslu 4.0, firmy zavádějí chytřejší řešení, automatizace, digitalizace. Snaží se do Česka směřovat víc i vývoj, konstrukci, ale pořád je to postaveno na průmyslové tradici. Samozřejmě není dobré, abychom se orientovali čistě na tu jednoduchou výrobu, ale myslím si, že vždy tady nějaké to zázemí, které bude vycházet z techniky, strojařiny, z toho průmyslu, bude existovat. My se v příštích 10, 15, 20 letech nestaneme zemí, kde průmyslová tradice zanikne. Ta výroba tady bude vždy.

A je to udržitelné z dlouhodobého hlediska v konkurenceschopnosti české ekonomiky?
Myslím si, že to není udržitelné z hlediska podílu lidí, kteří v průmyslu pracují. Protože skutečně jak bude čím dál větší podíl práce nahrazen roboty, tak těch lidí nebude tolik potřeba. Na druhou stranu my těch lidí ani nebudeme tolik mít. Už teď se spousta firem neobejde bez zahraničních pracovníků. A když se podíváme na demografické složení obyvatelstva, tak teď přichází na trh práce populačně slabé ročníky 1995, 2000 – v tom ročníku je to okolo 100 000 lidí. A naopak do důchodu odcházejí lidé narození okolo roku 1960. Takže vlastně jen tady touto obměnou, kdyby skutečně všichni, kdo dosáhnou důchodového věku, odešli do důchodu, tak nám každý rok z pracovního trhu zmizí desítky tisíc zaměstnanců. A to bude ještě výraznější, až budou do důchodu odcházet tzv. Husákovy děti, tedy lidé narození v 70. letech, tam ty ročníky byly ještě silnější. Tím chci říct, že z dlouhodobého hlediska tu zřejmě nebude tolik zaměstnanců potřeba, ale my tomu složením obyvatelstva jdeme naproti.