Jejich reformu nakonec uskutečnilo přijetí Lisabonské smlouvy, která v řadě oblastí zrušila právo veta a nahradila je kvalifikovanou většinou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Právo veta v zahraniční a bezpečnostní politice EU

Je nepravdivým mýtem, že tento krok oslabil pozici malých států ve prospěch států velkých. I mezi těmi v naprosté většině případů dochází k rozporům a jsou nuceny pro své návrhy hledat podporu mezi menšími státy, které tak mohou v jednáních snáze prosazovat své zájmy.

A naopak, vetuje-li malý stát celoevropské řešení nějakého problému, rozvazuje velkým ruce k tomu, aby se dohodly samy mezi sebou a k zájmům ostatních nepřihlížely. Není tedy divu, že přechod k většinovému rozhodování prosazovala řada menších států, zejména těch zkušenějších, s tím, jak to v Evropské unii chodí.

Záruka bezpečnosti

Nyní se situace opakuje. Opět se jedná o rozšíření Unie a opět je na stole požadavek přejít k rozhodování kvalifikovanou většinou i v dalších oblastech. Jedná se zejména o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, o které rozhoduje Evropská rada jednomyslně a svou roli hraje i rada ministrů zahraničí.

Tato politika se uskutečňuje přijímáním společných postojů Unie, závazných pro všechny členské státy, společných akcí vůči státům nečlenským, stanovováním společných strategií, konzultacemi a koordinací konzulárních služeb.

Podmínka jednomyslnosti však velmi zužuje rozsah společné politiky a znemožňuje Evropské unii hrát ve světové politice roli, která by odpovídala jejímu významu a její ekonomické síle.

Válka Ruska proti Ukrajině to odhalila v plné nahotě. Malý stát velikosti Maďarska, sledující své sobecké zájmy, blokuje svým právem veta zavedení potřebných sankcí proti Rusku a umožňuje této druhořadé velmoci pohrávat si s ostatními státy jako kočka s myší. Vůči Evropské unii jako celku by si něco takového dovolit nemohlo.

Podíváme-li se na obranyschopnost Evropy, máme před očima obrázek ještě smutnější. Prostý součet armádních jednotek členských států představuje sílu, která by ruského útočníka jistě odradila.

Jenomže taková aritmetika neplatí, pokud nedojde ke skutečnému sjednocení těchto sil do jedné armády podřízené politické autoritě. K tomu však vede dlouhá cesta, jejíž konec je daleko za modrým obzorem. Bez toho, že se na ni vydáme, však zůstává evropská zahraniční politika bezzubá.

Jedinou zárukou naší bezpečnosti tak zůstává pouze NATO. Na jeho půdě však lze vybudovat evropský obranný pilíř ze států, které budou ochotné se na něm podílet, a o něj by bylo možné společnou zahraniční a bezpečnostní politiku opřít. Stane-li se tak, zmizí hlavní vážný argument proti zrušení práva veta v této oblasti. Je nejvyšší čas s tím začít.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít