Nad německým hlavním městem kroužily vrtulníky, bezpečnost vysokých představitelů více než desítky států hlídaly tisíce policistů, některé ulice byly zavřené pro veřejnou dopravu. Teprve další týdny a měsíce ukáží, zda tato omezení komfortu Berlíňanů vyváží nějaké dlouhodobé výdobytky pro obyvatele Libye.

Tato země prošla od svržení Muammara Kaddáfího několika fázemi rozvratu, přičemž zatím poslední etapa se vyznačuje válkou mezi dvěma bloky, mezinárodně uznávanou vládou Fáize Sarrádže, sídlící na západní části pobřeží, a oblast s centrem na východě, kterou ovládá „polní maršál“ Chalífa Haftar.

Maršálská hůl

Tento vojevůdce od loňského dubna postupně dobývá vládní teritoria a má nakročeno k úplnému ovládnutí země. Před několika dny Haftar během jednání v Moskvě odmítl podepsat dohodu o příměří, ale souhlasil se zastavením palby.

Nad možností, že by z jednání vzešel mír a dohoda, v Berlíně už předem krčili všichni rameny. Na to je Haftar příliš úspěšný.

Evropa se pomalu probouzí do nové reality. Z libyjského hřiště v posledních letech vycouvala, a nyní sklízí dopady svého nezájmu, ale také nedostatku odhodlání nebo prostředků, jak prosazovat svou vůli. Německým organizátorům šlo proto o alespoň symbolický návrat Evropské unie do hry, a stanovení alespoň dílčích cílů.

Převzato z Plusu

Libye by se totiž mohla stát druhou Sýrií, protože je zdrojem neklidu a nárůstu extremismu v blízkosti evropských břehů, a také místem, odkud mohou snadno proudit uprchlíci směrem na sever. Nejen Libyjci, ale také a především obyvatelé subsaharské Afriky – momentálně přicházejí zejména přes zmíněné rozšiřující se Haftarovo území.

Evropané tedy chtějí například prosadit dodržování embarga na dovoz zbraní, které sice platí už devět let, ale není účinné. To by pravděpodobně vyžadovalo ozbrojené operace na moři, nebo rovnou na souši. S tím souvisí skutečnost, že z Libye se stalo – opět podobně jako dříve ze Sýrie – hřiště, na kterém se střetají zájmy hned několika států, které v zemi podporují své klienty.

Turecká karta

Například Rusko podporuje „dobrodruha“ Haftara, zatímco Turecko mezinárodně uznávaného Sarádže. Jenže ani turecké záměry nejsou zas tak čisté. Erdogan mluví o zadušování potenciálního džihádistického ohniska, ale současně podporuje síly blízké ideologii Muslimského bratrstva, což zas vyvolalo reakci sousedního Egypta.

Turecko také z tamní války učinilo záminku, aby mohlo rozšířit svůj vliv ve východní části Středomoří. To zaměstnává Řecko, jež je znepokojeno i tím, že Ankara v listopadu podepsala se Sarrádžovou vládou dohodu o námořní hranici, aniž by brala ohled na řecké zájmy. I to je další test evropského odhodlání chránit zájmy svých členů – nejen před Ruskem, džihádisty, nekontrolovanou migrací, ale i tureckými ambicemi stát se hegemonem této oblasti.

Evropy se týkají i další problémy. Haftar ve snaze dosáhnout svých cílů začal zastavovat provoz v přístavech, odkud se exportuje ropa, případně v těžebních zařízeních, z nichž zatím profitovala tripolská vláda. V Berlíně se tedy také jednalo o budoucím přerozdělení příjmů z exportu fosilních paliv, což je skoro jediná významnější položka tamního exportu.

Potíž je, že na rozdíl od sousedních států, jako je Tunisko nebo Egypt, bývalý režim po sobě nezanechal žádnou skutečnou státní strukturu, a dokonce ani pocit národní identity. Evropa tedy v Libyi bojuje nejen proti viditelným soupeřům, ale i proti neradostné společenské realitě.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít