Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním párkrát v životě potkal a mohl zblízka poznat nejenom jeho hokejové umění při zápasech. Protože jsme stejně staří (nebo pořád ještě mladí) a taky jsem chtěl být v Kladně hokejistou, mohl jsem s ním dokonce hrát, ale to nepočítám, protože on byl o něco lepší, asi tak, že už odmala hrál s o několik let staršími kluky. Ale to jsou známé věci. Stejně jako všechna jeho vítězství, medaile, rekordy a statistiky, které v kariéře posbíral. Znovu jsme si je mohli nyní připomenout snad ve všech médiích, řada fanoušků je umí snad už nazpaměť. A pokaždé si přitom všichni taky opakují, že něco podobného už se asi žádnému českému sportovci nepodaří. Druhý Jágr prostě už hrát nebude.

Mohu to potvrdit na maličkostech, které nejsou jenom o gólech a přihrávkách na ledě. Troufám si tvrdit, že to, co se dělo a děje kolem Jaromíra Jágra, žádný jiný český sportovec nezažil. Snad jen v období po Naganu a v nejlepších dobách kariéry v NHL to mohlo potkat Dominika Haška.

Jágrmánie není nic nového. Fenomenálního hráče provází prakticky celou jeho kariéru. Vlastně už jako na žáčka a dorostence na něj zírali trenéři, tátové a mámy spoluhráčů i protihráčů, když na ledě vodil soupeře o několik let starší a o dost centimetrů a kil urostlejší. Stejné to pak bylo, když v sedmnácti vtrhnul do dospělého hokeje a v barvách s Poldinkou na prsou bavil zaplněný kladenský stadion. Naplno pak propukla Jágrmánie, když se vracel z NHL a jako jedna z největších hvězd světového hokeje válel znovu za Kladno.

Pravda, ne pokaždé přinesl do duší hokejových fanoušků nadšení. Vybavuje se mi zklamání natěšených tribun v pražském Edenu, když při první výluce v sezoně 1994/95 čekali všichni na Kladno s tehdy už dvojnásobným vítězem Stanley Cupu Jágrem v čele. Slavnou osmašedesátku viděli kvůli zranění mihnout se na stadionu jen s hokejovým báglem na zádech. Zápasů při prvním návratu z NHL do Kladna nakonec bylo jen málo, snad jedenáct, výluka nebyla tak dlouhá jako ty další dvě, a tehdy dvaadvacetiletá hvězda si chtěla vyzkoušet i jiné štace v Schalke a Bolzanu.

Pravá Jágrmánie

To o deset let později už to byla jiná káva pro fanoušky po celé republice. A pro mě osobně taky. Pracoval jsem tehdy v kladenském klubu, jehož šéfem a majitelem byl Jágrův táta. A opravdovou Jágrmánii jsem viděl zblízka. A nejen tu fanouškovskou, i mediální. V Kladně jsme s tím neměli mnoho zkušeností a vůbec jsme nevěděli, co všechno nás čeká. Tehdy ovšem asi málokdo tušil, že kvůli Jágrovi třeba přijedou natáčet trénink Kladna televizní štáby z Anglie a Rumunska. Ano, ze zemí, kde snad do té doby znali lední hokej jen ti největší fajnšmekři. Žádostí o rozhovor byly denně desítky i od lidí, kteří snad nikdy předtím o hokeji nepsali. A Jágr? Ten to bral všechno s nadhledem a úsměvem. Snažil se vycházet vstříc. Až docházelo ke kuriózním situacím, kdy například Václavu Cibulovi z Lidových novin tenkrát odpovídal na otázky snad dvacetiminutového rozhovoru v posilovně, a přitom zvedal činku na benchpress. Pravda, trenér Kladna Zdeněk Müller z toho velkou radost neměl, protože řada ostatních hráčů se na trénink nesoustředila a sledovala, co se děje kolem Jágra. A tak chápu, když dnešní trenéři Kladna zavřeli po návratu Jágra první trénink pro média a pro veřejnost. Nedělali to kvůli Jágrovi.

V sezoně 2004/2005 to vůbec neměli kladenští trenéři s Jaromírem Jágrem jednoduché. Známé jsou historky o tom, že si slavný hráč občas dělal, co chtěl. A tak třeba pár minut před tréninkem nikdo nevěděl, zda Jágr přijde nebo ne. Než z auta těsně před desátou, kdy trénink začínal, vyskočil Jágr v kompletní hokejové výzbroji, jenom nazul brusle a šel na to. Nebylo to proto, že by se chtěl „ulejvat“. Koneckonců už tenkrát trénoval sám daleko víc než ostatní. Jeho noční tréninky jsou také všem fanouškům sportu dobře známé.

Do padesáti!

Ne všichni ale Jágra obdivovali a obdivují. To je taky známá věc. I v minulých dnech se o ní zase rozepsal jeden novinář v zámoří. Taky bych mohl jmenovat některé hokejisty, kteří jako spoluhráči Jágra nemuseli, třeba v reprezentaci. Ale má to cenu? Není tohle věc, která se objevuje snad v každé profesi a lidské činnosti a daleko víc hlavně u těch, kteří jsou ve svém oboru nejlepší?

Jágr bezesporu nejlepším hokejistou světa v určitém období byl. A dokázal tak to, s čím před skoro osmadvaceti lety do NHL odcházel. Tenkrát se tím netajil: „Chci, aby mi jednou lidi řekli, že jsem byl v sezoně nejlepší na světě,“ říkal otevřeně. Poprvé jsem to od něj slyšel na zastávce autobusu v Hnidousích, když jsem šel jako učitel místní základky do školy a on jako hráč Kladna na trénink. Zhruba o dva roky později, když mi u něj doma v Hnidousích ukazoval prsten pro vítěze Stanley Cupu, mluvil zase o tom, že bude v NHL do padesáti a pak se vrátí do Kladna. Tehdy jsem si to moc nepřál, chtěl jsem, aby se do Kladna vrátil daleko dřív. On to myslel vážně. Nakonec můžeme být oba spokojení, skoro nám to vyšlo. Ale nevěřil jsem tomu.

Stejně tak jsem před pár lety nevěřil, že pod jeho vedením bude kladenský klub dobře fungovat. Třeba v marketingu a práci s médii a fanoušky se prvoligové Kladno může směle měřit s těmi nejlepšími v extralize. A na tom má Jágr zásluhu samozřejmě nemalou. Bez něj by to nešlo. Stejně jako by bez něj asi nevyprodaly prvoligové Benátky sedmitisícový stadion v Liberci a televize by nevysílala tuctový zápas první ligy v přímém přenosu. Nejen tohle se bez Jágra v budoucnu opakovat nebude. Tak ať hraje aspoň do těch padesáti.

Miroslav Bureš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít