V posledních týdnech je v médiích často rozebírané téma odkladů povinné školní docházky. Ačkoli u nás máme povinnou školní docházku od šesti let, asi čtvrtina prvňáků nastupuje do školy až po sedmých narozeninách. O odkladu rozhoduje zákonný zástupce dítěte, potřebuje k tomu však doporučení pedagogicko‑psychologické poradny či speciálně‑pedagogického centra společně s dětským lékařem.

Počet schválených odkladů se přitom liší napříč jednotlivými poradnami a dokonce i kraji, například v Olomouckém a Zlínském kraji je odkladů zhruba o čtvrtinu více než v Praze nebo na Ostravsku. Zároveň jsme v počtu odkladů na špici v celé Evropě.

Nejčastější důvody pro udělování odkladu nedávno předložila Česká školní inspekce a v přehlednější podobě je shrnul článek serveru iROZHLAS.cz. Ten mezi příčiny takto velkého počtu odkladů zařadil v první řadě absenci jednotného systému, kterým by se poradny řídily. Další domnělou příčinou je snaha rodičů „prodloužit dětství“ svým potomkům, čemuž pak poradny vycházejí vstříc.

Situace v poradnách

Současná diskuse vyznívá tak, že odkladů školní docházky máme příliš mnoho, protože pedagogicko‑psychologické poradny neodvádějí dobře svou práci. To je však hodně zkratkovitý závěr. Pracovníci poraden jsou přetížení, čekací lhůty mnohdy překračují zákonné termíny. Vedení poraden je pod nesmyslně vysokým tlakem na výkon ze strany ministerstva školství, a to nejen v případě odkladů. Poradny proto ani při sebelepší vůli nemohou fungovat optimálním způsobem. Namísto skutečného „poradenství“ se jejich zaměstnanci zaměřují prakticky výhradně na diagnostiku s tím, že dětem na základě jejich doporučení pomohou ve škole či školce.

Je nutné se na rozhodování o odkladu podívat v kontextu toho, že poradenský pracovník se s dítětem i s ohledem na časový a výkonový tlak setkává pouze jedenkrát. Stráví s ním zpravidla jednu až dvě hodiny, přičemž má k dispozici dotazník ze školky a promluví si s rodičem. Značnou část této doby zabere standardizovaný psychodiagnostický test – například oblíbený MaTeRS trvá 45 minut – a na další komunikaci tak zbývá jen minimum času. S takovými informacemi má psycholog za úkol rozhodovat o roce života jiného člověka.

Poradny nemají dostatek prostoru například na pozorování dítěte při fungování v jeho školce či jiném prostředí nebo na dlouhodobější sledování vývoje. Vývoj přitom bývá skokový a část dětí, u kterých se zdá být v únoru odklad nezbytný, se v květnu může jevit jako dostatečně zralá – byť třeba s výhradami a doporučením nějakého domácího tréninku. K diagnostice školní zralosti navíc dochází mnohdy i více než půl roku před začátkem možné školní docházky, během kterého se může odehrát řada významných změn. Zodpovědní poradenští pracovníci si toho jsou vědomi a jsou v tomto ohledu obezřetní.

Kromě toho se pracovníci poraden často v praxi setkávají s dětmi z prvních a druhých tříd, které zahájily školní docházku v řádném termínu. Následně přichází s potížemi plynoucími z nezralostí, jež by byl potenciální rok odkladu mohl při adekvátní péči kompenzovat.

Při zvážení všech těchto okolností je docela pochopitelné, že se psychologové raději přikloní k doporučení odkladu spíše než k jeho zamítnutí. V drtivé většině případů je totiž pozdější nástup do školy méně škodlivý než „předčasný“ nástup v řádném termínu.

Jde taky o školy

Co vlastně pracovníci poraden při zvažování odkladu hodnotí? Na jedné straně jde o předpoklady pro zvládnutí učiva první třídy, na straně druhé o předpoklady pro úspěšné adaptování na školní režim. Do první oblasti tak patří například schopnost vizuálně odlišovat různé symboly a následně písmena, dostatečná koordinace ruky a oka nezbytná pro psaní nebo přiměřená výslovnost a absence jiných logopedických obtíží. Z druhé oblasti lze jmenovat přiměřenou samostatnost, emoční a sociální zralost, úroveň sebeobsluhy či schopnost udržet pozornost po delší dobu.

Všechny tyto schopnosti a dovednosti jsou přitom posuzovány vzhledem k „běžné první třídě“ v České republice – a právě zde leží kámen úrazu. Je totiž docela dobře možné, že dítě, které v českém školství nezbytně vyžaduje odklad školní docházky, by v jiné zemi nástup do školy mohlo zvládnout bez obtíží. V průměrné české první třídě je 19 žáků, téměř nejvíc v celé Evropské unii, což zvyšuje právě nároky na pozornost či sociální dovednosti dítěte. Zároveň jsou na prvňáky kladeny relativně velké požadavky, co se týká množství a rychlosti osvojování učiva bez možnosti přizpůsobit výuku individuálním potřebám.

V některých zemích je školní docházka povinná už od nižšího věku, například od pěti let, zato výuka čtení, psaní a počítání je značně rozvolněna. Zralé děti si trivium osvojí dříve, méně zralé děti později, všechny ale nakonec dosáhnou dostatečné úrovně bez zbytečného stresu. Třídní kolektivy jsou přitom výrazně menší, což umožňuje individuální zacházení.

Úroveň schopností a dovedností, které poradny hodnotí ve vztahu k první třídě, má ale také druhou stranu. Tou je jejich „vstupní“ úroveň, tedy to, jak moc připravené děti do školy obecně přicházejí. Za předškolní přípravu jsou u nás zodpovědné mateřské školy, mimo jiné v rámci „povinného“ předškolního ročníku. Úroveň přípravy se však liší často zásadním způsobem. V některých školkách předškolní příprava existuje pouze papírově, jinde se předškolákům cíleně věnují hodinu každý den. S tím samozřejmě souvisí i velké rozdíly v přístupu v různých rodinách, a to jak ve vztahu k předškolní přípravě, tak k samotným odkladům. Navíc ne všechny děti se předškolní přípravy účastní.

O existenci rozdílů v předškolní přípravě přitom stát nedisponuje tvrdými daty, jakkoli rozdíly do jisté míry potvrzuje i Česká školní inspekce.

Neopomíjejme v této debatě klíčový faktor, kterým je velmi výrazná rozdílnost vývoje dětí. Děti se v předškolním věku ohromným způsobem liší jak z hlediska grafomotoriky, zrakového vnímání, ale i v kapacitě pozornosti, sociálních a dalších klíčových dovednostech. To je způsobeno nejen rozdíly v rodinném prostředí a v kvalitě předškolního vzdělávání, ale především prostou odlišností tempa jejich vývoje. To neznamená, že by dítě pomaleji „dozrávající“ mělo mít později v životě danou schopnost nižší, jen k jejímu rozvoji potřebuje více času než jiný jeho vrstevník.

Jsou odklady jednoznačně špatné?

Máme zde tedy několik argumentů, které je při uvažování o odkladu nutné vzít v úvahu:

• Vysoké nároky na děti v první třídě, ať už mluvíme o učivu jako takovém, anebo o prostém sezení v lavicích a koncentraci pozornosti, na jakou děti zdaleka nejsou zvyklé.
• Rozdílnost v přípravě v mateřských školách.
• Omezené možnosti diagnostiky v poradnách a snaha pracovníků „neuškodit“ dítěti.

K aspektům, které se dotýkají obecně systému školství v ČR, lze doplnit ještě jeden bod:

• Vývojově přirozené významné rozdíly mezi dětmi stejného věku a značné rozdíly v rodinném zázemí.

Když zvážíme všechny tyto argumenty, napadá nás otázka, která ve veřejné diskuzi příliš nezaznívá: proč vlastně vadí, že čtvrtina dětí má odklad? Proč by nám jako společnosti mělo vadit, že jsou zde děti, které nesplňují arbitrárně stanovenou hranici nástupu do školy v šesti letech?

Jistě lze oponovat argumentem takzvaných senzitivních období. V určitých fázích vývoje jsou totiž děti více otevřené k naučení určité dovednosti a později se tato „připravenost“ ztrácí; například senzitivní období pro rozvoj čtení, psaní a počítání u většiny děti nastává přibližně mezi pátým a osmým rokem. Pokud bychom však měli v mateřských školách pedagogy a pedagožky, kteří s dětmi dokáží adekvátně pracovat a mají na to dostatek prostoru, mohlo by částečně docházet k postupnému a pozvolnějšímu učení se těmto dovednostem i v odkladovém roce. K tomu slouží mimo jiné i přípravné ročníky na základních školách, kterých však není zdaleka dostatek. Děti se tak po odkladu zpravidla vracejí do svých původních školek, kde si s nimi pedagogové mnohdy neví rady.

Na druhou stranu se domníváme, že naší společnosti a dětem samým neprospěje, když je nepřipravené a nezralé pošleme do prvních tříd, kde následně mnoho z nich selže. Jde možná o obecnou tendenci ke sjednocování přístupu – do školy se chodí v šesti letech a basta, na žádné výjimky se ohlížet nebudeme, to by si pak mohl vymýšlet každý.

Napomínat však poradny, že dávají velké množství odkladů, je stejně moudré jako kárat praktické lékaře, že předepisují svým pacientům antidepresiva, protože jejich psychiatr má volný termín až za půl roku. Jinými slovy trestáme a uhlazujeme tím jen symptom, projev systémových nedostatků; poradenští pracovníci jsou odborníci, kteří se snaží činit dobrá rozhodnutí v zájmu svých klientů–dětí a není spravedlivé a užitečné ukazovat pouze na ně. 

Lze tedy počet odkladů snížit?

Otázka o počtu odkladů tedy nezní „jak počet odkladů snížit?“, ale „proč je jejich počet tak vysoký?“ Již citovaný průzkum školní inspekce se zaměřil pouze na statistiky poskytnuté řediteli pedagogicko‑psychologických poraden. Poctivá odpověď ale musí být založena přímo na sledování konkrétních dětí a měla by se také zabývat dopady konkrétních rozhodnutí. Jak se daří dětem, kterým byl odklad zamítnut? Pomohl odklad těm dětem, kterým byl doporučen?

Je nutné si uvědomit, že takový výzkum bude vždy výrazně levnější než případné nevhodně učiněné systémové rozhodnutí s dopady na vzdělanost, zaměstnatelnost a potažmo na HDP.

Pokud pak chceme snížit počet odkladů, je nutné do školství investovat více peněz, a to nejen do výše platů. V první řadě do škol a školek samotných – snížit počet dětí ve třídě a celkově zpříjemnit školní prostředí. Za druhé do vzdělávání učitelů, lépe připravený učitel zvládne výuku i méně zralých dětí, je také nasnadě děti ve školkách lépe připravovat na školní činnosti. A do třetice je třeba investovat do školských poradenských center, jak pedagogicko-psychologických poraden, tak speciálně-pedagogických center. Zvýšení jejich kapacity zlepší kvalitu diagnostiky a v důsledku může vést nejen ke snížení počtu odkladů, ale zároveň i k včasné identifikaci dětí se závažnějšími obtížemi, které se projeví až později. Odborníci potvrzují, že prakticky jakékoli investice do vzdělávání se nám v budoucnu bohatě vyplatí. Náklady na poradny pak v celkových výdajích do vzdělávání tvoří naprosto zanedbatelný podíl.

Zvýšení platů učitelů v posledních letech byl nezbytný a správný krok, nešlo však o koncepční řešení. Stejně tak snížení počtu dětí ve třídách alespoň v MŠ a na prvním stupni je vysoce žádoucí, rovněž nás však samo o sobě nespasí, i když pravděpodobně povede k menšímu počtu odkladů. O školství je potřeba uvažovat koncepčně. Vést oddělenou debatu separátně o dílčích předmětech, jejich kurikulu, nástupu do školy, mateřských školách, inkluzi a mnoha dalších vzdělávacích otázkách nás kupředu neposune. Dokud se nenaučíme přemýšlet systémově, bude naše vzdělávání patřit k nehorším mezi zeměmi prvního světa právě tak, jak tomu je dnes.

Autorka působí jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně, autor je psycholog a psychometrik na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií MU.     

Jana Cíglerová, Hynek Cígler Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít