Svatý Václav jako symbol české státnosti

Svátek sv. Václava slaví křesťané nejen u nás. Je totiž jediným českým světcem zařazeným do celosvětového kalendáře katolické církve. V našem kalendáři je 28. září, kdy byl zavražděn, Dnem české státnosti a kníže Václav je vnímán jako její symbol. Zasloužil si to kromě jiného také tím, co někteří vlastenečtí historikové dříve považovali za ponížení českého národa: mírem, který po porážce v bitvě uzavřel se saským králem Jindřichem Ptáčníkem.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lebka Svatého Václava

Lebka Svatého Václava | Foto: Jiří Hadač / CNC | Zdroj: Profimedia

Stal se sice jeho leníkem a musel platit daň míru (tributum pacis), ale zůstal respektovaným partnerem. Možná, že to opravdu přispělo k tomu, že jsme nedopadli jako Polabští Slované. Nějaké dalekosáhlé závěry však z toho vyvozovat nemůžeme.

Cyrilometodějská tradice, svatí Ludmila, Václav, Vojtěch, král Karel IV., mistr Jan Hus, Jan Žižka i husité, ti všichni se v 19. století stali symboly, které pomáhaly odstrkovanému českému etniku získávat sebevědomí k tomu, aby se proměnilo v moderní národ a mohlo si nárokovat politickou autonomii. A díky tomu se také podařilo českou státnost obnovit.

Od té doby my Čechové již nejsme jen etnickým národem, ale i národem politickým. Jenže tuto proměnu jsme si ani po sto letech nedokázali uvědomit, a natož pochopit její důsledky.

Vědomí sounáležitosti

Již Tomáš Garrigue Masaryk si naříkal, že se občané Československé republiky neuměli zbavit poddanského ducha, že na svůj stát stále pohlíželi jako na odcizený erár a že demokracii chápou jen jako politiku a nedokážou ji přenést do každodenního života.

Národní pouť k výročí svaté Ludmily pokračovala mší. Sloužil ji papežský legát a přímý potomek světice

Číst článek

Sice i Masaryk zůstal do jisté míry nacionalistou, ale v jeho pojetí byla cílem národní existence humanita, která spočívala v praktické lásce k bližnímu a v hledání spojenectví s ostatními národy. Proto byl rozhodným zastáncem federalizace Evropy, které se měla účastnit i naše republika.

Politický národ není zcela identický s národem etnickým, protože sestává ze všech občanů bez ohledu na jejich etnický původ a před zákonem jsou si všichni rovni. I takový národ ovšem vyžaduje vnitřní soudržnost založenou na vědomí sounáležitosti. To není dáno „přirozeně“, prostě tím, že se člověk narodil jako Čech, jak je tomu u národa etnického.

Vědomí sounáležitosti národa politického se teprve musí cílevědomě budovat výchovou a vzděláváním k uvědomělému občanství, které zahrnuje zejména znalost vlastních práv a také povinností vůči státu i vůči ostatním občanům. Ale nejen to.

Jeho součástí je vědomí toho, co jsme jako dědictví převzali od předků: zemi, jazyk, kulturu, příběh našeho politického národa, o jehož pravdivost pečují historikové. A také to, co leží před námi jako úkol. K čemu by nám byla minulost, pokud by nám neposkytovala vodítko k budoucnosti.

Politický národ je vnitřně pluralitní, rozmanité a někdy protichůdné názory jsou jeho bohatstvím, pokud nevedou k rozkolu a hledají společného jmenovatele. O takovou jednotu má na prvním místě pečovat prezident republiky, sídlící na hradě, kde stával stolec knížete Václava. Pokud tak nečiní, vstoupí do historie jako ten, kdo nepochopil vlastní roli.

Autor je filozof a pedagog  

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme