Byl to dost nervózní prosinec loňského roku. Čím dál víc se vyjasňovalo, že první dáma českého biatlonu Gabriela Koukalová poletí na olympijské hry leda jako fanynka, do toho se přes média přela s trenérem Ondřejem Rybářem, kdo a co na tom má vinu, a navíc její týmoví kolegové zrovna nezářili.

Všechno se to spojilo dohromady, v klidu byl v biatlonovém prostředí málokdo. I tehdy jsem ještě před lednovým vzepětím Veroniky Vítkové ve Světovém poháru – možná jako jeden z mála – věřil, že tenhle příběh může dobře dopadnout. Ale i optimistické řádky tady na serveru iROZHLAS.cz dokázaly v oné atmosféře vzbudit trochu humbuku.

Najednou se taky plnily sociální sítě těmi, kteří nadávali českým biatlonistům tu za nepřesnou střelbu, tu za pomalý běh, nebo odvolávali jednoho z hlavních architektů předchozích úspěchů Ondřeje Rybáře.

Tohle český tým před minulými olympijskými hrami nezažíval. Tehdy byl na vzestupu, fanoušci nebyli přesycení stupni vítězů a radovali se více méně z každé drobnosti. První olympijská medaile v historii českého biatlonu euforii jen zesílila, zvlášť když další cenné kovy následovaly.

Oba bronzy – Jaroslava Soukupa i ten čerstvý Veroniky Vítkové – byly pro český biatlon velmi důležité. Každý ovšem z jiného důvodu. Snad vás ta metafora neurazí. První byl jeho viagrou, druhý lexaurinem.

Jan Suchan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít