Komunity jsou izolované a nikdo z politiků to neřeší, říká režisér filmu Bratrství Francesco Montagner
Snímek Bratrství začal natáčet před několika lety ještě jako student na pražské FAMU. Film režiséra Francesca Montagnera zvítězil v létě na švýcarském filmovém festivalu v Locarnu. Dokument vypráví o třech bosenských bratrech a jejich otci, který je odsouzený za terorismus. První čeští diváci viděli snímek na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. S režisérem dokumentu natáčel v místě festivalu Radiožurnál.
Váš snímek se odehrává v bosenské komunitě pastýřů ovcí. Jak těžké bylo se přiblížit těmto lidem?
Poprvé jsem viděl tu rodinu, a ty tři bosenské bratry, v italské televizní reportáži. Překvapil mě jejich styl života, který je starý a tradiční, ale zároveň jde o radikální muslimskou komunitu. První setkání s jejich otcem nebylo úplně příjemné. Byl to boj, ty čtyři roky natáčení. Chtěl, aby jeho rodina vypadala úplně normálně, že je bez jakýchkoliv konfliktů. Ti kluci samozřejmě nejsou radikální. Jsou to jenom puberťáci, kteří se snaží hledat své identity v hodně komplikované komunitě. Jejich otec ale byl kvůli účasti v syrské občanské válce odsouzen za terorismus a strávil dva roky ve vězení.
Dokumentární festival Ji.hlava zná vítěze. Hlavní ceny si odnesly snímky Bratrství a Čiary
Číst článek
Nebylo pak těžké přemluvit jeho syny, aby pokračovali?
Bratři nebyli nikdy proti nám. Když si jejich otec uvědomil, že není hlavní hrdina tohoto filmu, tak nemohl mít prostě úplně všechno pod kontrolu. Ale byl to dlouhodobý proces. Postupně jsme měli šanci se dostávat blíže k některým tématům a citlivým okamžikům jejich života.
Naráželi jste při natáčení na společenská pravidla nebo nějaké normy?
Nemohli jsme třeba mít žádné osobní kontakty s ženami z té komunity. Mluvit s nimi nebo je vůbec vidět. Ženy tam žijí doma a muži pracují na poli. Málokdy se potkají dohromady a mluví spolu jenom o obyčejných každodenních věcech.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že ve štábu jste neměli žádné ženy, aby tam nedošlo k nějakému konfliktu. Jak na ten film reagovali sami protagonisté? Viděli ho?
Ano, ale jenom v mobilu, bohužel. Měli typickou reakci jako puberťáci, ve smyslu, že chtěli mít ve filmu jiné scény, kde třeba vypadají silnější. Já bych je chtěl pozvat co nejdříve na premiérů v Evropě, aby měli šanci si s diváky popovídat. Pro ně by to byl také životní zážitek, když by mohli vidět i trochu jiný svět. Bosna je samozřejmě hodně sekulární země, a i ta základní škola, kterou bratři navštěvují, je velmi dobrá. Snaží se lidi deradikalizovat a obecně ovlivňovat vzdělání v dobrém smyslu.
Je to obecnější jev, že jsou na Balkáně podobné odlehlé kouty a izolované komunity?
Je jich málo, ale je to na druhé straně velký problém. Ty komunity jsou izolované a nikdo z politiků to neřeší. Takové komunity existuju třeba i v Kosovu, v Albánii a částečně i Makedonii. Je to velký evropský problém. Není to ale otázka mého filmu, protože vidíme, že ve filmu tři puberťáci řeší úplně jiné věci než náboženství. Zajímají se o auta, holky nebo práci s ovcemi. Jsou zaměření na obyčejné věci, ale zároveň existují v té komunitě. Kvůli globalizaci ale třeba za dvacet let ty komunity už nebudou existovat. Těžko říct, protože málo lidí na Balkáně zkoumá tento fenomén.
