Magnetik ve třech pozorují vesmír
„Hudba je fantazie,“ tvrdí motto nového alba projektu Magnetik Petra Venkrbce a Moimira Papalescu. Alba v rychlém sledu už čtvrtého v pořadí, znovu cílícího jinam než všechny tři dlouhohrající předchůdci. První bezejmenná deska přenesla posluchače do retro sci-fi nálady, ne nepodobné klasickému rozpoložení legendárních Kraftwerk.
Druhé album bylo plné vzpomínek na Válku světů, ale na světlo světa vytáhlo i celou haldu Moimirových experimentálních záznamů z pradávné minulosti. Třetí CD je pro změnu ambientní kontemplací a teď máme před sebou čerstvou novinku, která už obalem znovu zírá na zářící noční oblohu.
Magnetik vytváří hudbu do tmy. A to jak do zšeřelého klubu, tak plenéru pod hvězdami rozsvícenou oblohou. Druhou, přírodní variantou se zaobírá letošní album Projektor, jehož symbolem se stal unikátní hvězdný dalekohled proslulé značky Carl Zeiss, který se nad kapelou tyčí jako jakési monstrózní kosmické božstvo. Magnetik se na novince nevydávají pouze do hlubin nekonečného vesmíru, ale na svou pouť přibírají novou členku, tajemnou a mladičkou multiinstrumentalistku Mitsuko, která zavedený elektronický rukopis sehrané dvojice vykolejuje jemně exotickými kytarovými spády. A nutno podotknout, že její nenápadné frázování se ve čtrnáctce kompozic pojí s filozofií kapely více než dobře. Jak říkají mnozí ambientní muzikanti, „mladí rádi předvádí, co už umí všechno zahrát, a jdou tak proti základní filozofii ambientu jako žánru“. To ovšem není problém Mitsuko, která pracuje s tichem jako ostřílený zenový mistr.
„Komponování alba pro mě bylo, po masakru spojeném s novinkou Vanessy, velmi vítanou změnou. Ve srovnání s Ave Agony je Projektor jeho úplným protikladem,“ říká o albu Moimir Papalescu a naznačuje, že nálada předchozí desky Magnetik se i z těchto pochopitelných důvodů přelila do letošní novinky. Kromě exotických sklonů, o kterých už jsem se zmínil před chvílí, probublává náladou Projektoru Moimirova láska ke starým analogům. Ty autor, na rozdíl od jiných svých projektů, netrápí novotami, ale nechává je zahrát, tak jak jsou zvyklé z progresivního období jejich vzniku. To znamená atmosféricky, tu tam se signifikantním sólem v druhé třetině kompozice. Tím dostává melancholická deska mírně sentimentální nádech, který se ale naštěstí ani jednou nezvrhne v bolestínské vzpomínání.
Zvláštní loungeová vycházka s Magnetik tak dosáhla nových horizontů. Není to adrenalinová cesta do neznámých vrchů, ale – a tím se dostáváme znovu do tmy – jedná se o elegantní procházku během noci padajících hvězd. A Projektor takovému nočnímu fantazírování dodává pocit jedinečnosti. Zkuste se, stejně jako já, podobně provětrat se sluchátky na uších a uvidíte, že vše výše řečené opravdu funguje.
