Pozvání do studia Radiožurnálu Sport přijal exkluzivní host v podobě fotbalisty Ondřeje Kúdely. Jak se bývalé opoře nejen pražské Slavie změnil život po kauze ohledně konfliktu s hráčem Glasgow Rangers Glenem Kamarou? Kromě toho popsal například, jaká je atmosféra při derby anebo co mu dělalo na začátku exotického angažmá největší problém.

Praha 11:36 18. května 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ondro, jsi tu v Česku na chvíli. Jak momentálně trávíš čas?
Mám to každý den nasekané, každý den je něco a potřebuji to využít maximálně. Čas se krátí a za chvíli budu muset zpátky do práce.

Skončil jsi sezonu 17. dubna, pak jsi měl dovolenou a teď už jsi v Česku. Nemáš ani čas pozdravit rodiče na Moravě...
Musel jsem to tam na chvíli otočit, chtěl jsem se tam ještě jednou podívat, ale to už bohužel nejde. Rodiče si ale udělali prostor, tak museli přijet ke mně. Jinak to nešlo.

Jakým způsobem ovlivnila kauza s Glenem Kamarou tvůj další fotbalový a i osobní život?
Jdeme na to tedy zostra, koukám. Myslím, že mě to mentálně posunulo. Psychicky to byl velký tlak, jakmile člověk otevřel jakoukoliv stránku, skákalo to všude, každý se na to ptal. Počítal jsem s tím a připravoval na to své blízké, protože jakmile zapnuli televizi, bylo to všude hlavní téma. Na nějakou dobu jsem asi rozdělil i republiku, protože někdo byl pro, někdo proti... musel jsem si připravit hlavu na to, že nesmím na některé věci reagovat. Ani jsem ty články neotvíral, s nikým jsem nedělal rozhovor, maximálně na Slavii. Změnilo mě to tak, že už nemám nikde nic říkat, to je hlavní. Radši někoho zfaulovat a možná to vyjde líp, než když někde budete něco říkat. Je pravda, že fotbalový život není moc dlouhý a možná, kdyby nebylo toho excesu, tak bych byl ještě třeba ve Slavii. Nevím.

Každý, kdo ten zápas viděl, tak musel vidět tu frustraci hráčů Rangers. Předcházelo mezi vámi  něco v průběhu zápasu?
Upřímně si konkrétně nic nevybavuji. Kdybych měl zhodnotit ten zápas, tak jsme je vypráskali, nedovolili jsme jim nic. Gól jsme si dali doma v Edenu sami, tam jsme hráli zodpovědně, byli jsme skvěle připraveni, byla výhoda, že neměli domácí publikum, hrálo se v době covidu, kdy fanoušci nemohli na stadion a my hráli ten dvojzápas opravdu dobře. Nico Stanciu tam dal nádherný gól a mě to mrzelo vůči klukům, protože tu blbou slávu jsem vzal na sebe a nemluvilo se o tom úspěchu, že se to zvládlo. Oni doma prohráli po roce, byl to velký úspěch a nikdo nečekal, že se nám to podaří, všichni nás odepisovali. Ten zápas byl nad naše očekávaní, asi to bylo tvrdší, než jsme předpokládali, že to bude a vyvrcholilo to tím faulem na Ondru Koláře. To byl opravdu nepříjemný zákrok, Ondra měl následky. Byl jsem rád, že jsme to zvládli výsledkově, ale tu slávu, tu negativní, jsem vzal na sebe a vše se točilo okolo mě a nepsalo se o tom, jak jsme hráli.

Český versus britský pohled na rasismus ve fotbale: totální neporozumění a zabetonované pozice

Číst článek

Udělal bys zpětně něco jinak?
Já právě nevím, těžko říct...

Přemýšlel jsi nad tím?
Párkrát mě to trklo a říkal jsem si, že se nad tím mohu pozastavit. Ale věci se v životě dějí tak, jak mají být a nemá nad tím smysl přemýšlet. Mělo to samozřejmě následky, přišel jsem o Euro...

To jsem se chtěl zeptat, jak bolestivá byla absence na Euru?
Dostal jsem trest, který jsem nečekal, že dostanu. Proti nim, jaké oni dostaly tresty, to bylo směšné. Nevím, jestli bych to udělal jinak. Bylo to v ten moment, člověk šel a nepřišlo mi, že dělám něco hrozného a že se to tak otočilo. Přišel jsem o spoustu zápasů, hezkých zápasů. V první moment jsem si říkal, že bych na to Euro třeba ani nejel, ale ta sezona se mi fakt povedla. Nikde není psáno, že kdybych byl na Euru, že by se podařil takový úspěch, jaký se podařil. Navíc se hrálo ve Skotsku... bylo tam hodně pro a proti a člověk musel zvažovat hodně věcí. Takhle to ale mělo být, kluci udělali velký úspěch. Když jsme byli na soustředění a viděl jsem zápas s Holandskem, tak jsem si říkal, že by bylo skvělé zažít plný stadion, tak v ten moment jsme byl smutný, ale bral jsem to tak, že to tak mělo být.

Jak se s tím vyrovnávala tvoje rodina, přátelé? Na ně to mělo taky asi silný dopad...
Ten tlak byl obrovský, člověk to neovlivní. Připravoval jsem na to rodinu, nemělo smysl číst články, protože se to pořád točilo dokola. Internet neotvírat, ale rodiče to samozřejmě četli a tím si zbytečně ucpávali hlavu. Říkal jsem, to nemá smysl nic takového číst, pak se to seběhlo i na politickou část. Rodině a blízkým jsem řekl, jak to bylo a ať to dál nečtou, to je zbytečné. Já s nikým nemluvím, nedávám rozhovory a je zbytečné to komentovat. Bylo to ale pro ně nepříjemné.

Jak se vlastně člověk dostane k angažmá v Indonésii?
Já jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Končila mi smlouva ve Slavii a už v průběhu sezony se někde psalo, že mám jít na angažmá do Indonésie, vlastně beze mě se to udělalo. Pak jsme si po sezoně sedli, co bude, a začalo to být aktuální. Někdy v polovině června jsem odcestoval do Jakarty, letěli jsme tam s Martinem Hrdličkou, ten mi s tím pomáhal. Ještě tam byl jeden agent, co má na starosti asijský svět. Jeli jsme tam, bylo to zajímavé a i sám Martin byl překvapený, kam se vydáme, protože tahle destinace není ideální na fotbal, je to spíš dovolenkové. Samotného mě to ale překvapilo.

Je tam teplo a vlhko?
Přesně, je tam strašné vedro a vlhkost jako blázen. Člověk, když vyjde ven, tak je hned zpocený a dlouho mi trvalo, než jsem si na tyhle podmínky zvykl. Mám radši, když je podzim, trochu méně stupňů... bylo to pro mě něco nového, nevěděl jsem, do čeho jdu. Přiznám se, že to pro mě bylo neznámé, jak se tam může hrát fotbal a na jaké úrovni? Byl to krok do neznáma, otevřeš dveře a nevíš, co tam bude. Bylo to opravdu zajímavé.

Jaká je výsledná podoba nejvyšší indonéské soutěže?
Je tam 18 týmů a hraješ doma, venku a který tým ligu vyhraje, jde do předkola asijské Ligy mistrů, takže jen mistr postupuje. Když jsme skončili druzí, tak by se měl hrát nějaký pohár v rámci podoby Evropské ligy, ale nevím, jaká bude realita. Netuším.

Jaký se tam hraje fotbal? K čemu to přiblížit?
Pro lidi, co to vůbec neviděli, tak jsem nechtěl ani předtím mluvit, když mě někdo žádal o rozhovor, abych neříkal něco, co nevím. Už jsem ale projel celou soutěž a některé týmy jsou dobré, to má kvalitu, některé týmy nejsou špatné a některé jsou horší. Nejhorší pro nás cizince je vyrovnat se s počasím, celkově s kulturou, mentalitou lidí, náročné cestování, protože docela často se na zápas letí. Den před zápasem si vyzkoušíte hřiště, jak vypadá, pak pořád na hotelu. To cestování s počasím, není to jednoduché a občas ty terény nejsou optimální, jak by si člověk představoval, Evropa je v tomto směru dál. Zanedlouho ale bude asijský trh hodně atraktivní pro lidi z Evropy i další. Už teď tam jsou kluci z Jižní Ameriky, Afriky, takže trh je tam opravdu zajímavý.

A hraje se podzim – jaro?
Jo jo, byla i zimní pauza. My jsme měli tu sezonu ale trochu zvláštní, zajímavou. Začali jsme hrát, vše bylo v pohodě, pak jsem odletěl do Česka na otočku, vracel jsem se a měli jsme hrát zápas a přišla zpráva, co se dostala do celého světa. Obrovská tragédie, která zapříčinila, že se sport zastavil...

Tam bylo asi více než 100 mrtvých, tlačenice...
Co jsem se dozvěděl od kluků, tak nám říkali, že na stadionu, který má nějakou kapacitu, tak tam bylo lidí nad rámec. Vypukly nepokoje, protože se hrálo derby a oni se nějak nemají rádi, to my máme taky. Policie tam pak prý začala střílet slzný plyn do davu, vypukla panika a spousta lidí bylo ušlapáno. Kluci, co mají v tom týmu kamarády, tak nám posílali videa... je mi to líto, ale kluci měli lidi v kabině a viděli je, jak umírali. Nepříjemná situace, sport se pak prostě zastavil. My jsme pak měli hrát ráno, ale probudil jsem se a psal mi náš videotechnik, jestli jsem v pořádku, protože jsme zrovna měli hrát derby na nepřátelské půdě. Ale to je úplně jiné derby, než tady. Nicméně jsme se dozvěděli o té tragédii, sebrali jsme se a odjeli z města s policejním doprovodem zpátky do Jakarty. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Stalo se to v září a hrát jsme začali až 9. prosince. Nikdo nevěděl, co bude, jestli se nezruší soutěž.

V Indonésii zemřelo při nepokojích po fotbalovém zápase 125 lidí, zraněných je přes tři stovky

Číst článek

Jak jsou v Indonésii vyhrocené derby?
První derby, které jsme měli mít, se nehrálo, protože ho zrušili kvůli té tragédii. První derby, co jsem zažil, bylo tedy až po Novém roce, v lednu, když jsme dohrávali zpětně kolo. Přiletíte na letiště, už na vás čeká policejní konvoj, jako kdyby přijel někdo důležitý. Spousta policejních aut, motorek, lidí okolo, zavře se město, všude hlídají křižovatky, aby nás bezpečně dovezli na hotel. Jedete, říká se tomu barakudy, asi 12 velkých aut, všichni ozbrojení, ale my se cítíme v bezpečí. Derby začíná tehdy, až vyjdete z hotelu, blížíte se ke stadionu, dvacet minut jedete v autě, a když se blížíte ke stadionu, tak cítíte tu nenávist týmu... není to klasické derby jako Sparta – Slavia, nebo Liberec – Jablonec. Tady je to ostřejší, fanoušci a města se nesnáší, hostující fanoušci tam mají vstup zakázán. Po příchodu na hřiště z fanoušků cítíte, jak vás nenávidí. Na hřišti se to ale dá zvládnout, není to zákeřné, dá se to. Rozhodčí, co pískali derby, to zvládli a neviděl bych v tom problém, tam je spíš problém s fanoušky. Po zápase ale mažete do sprch, rychle sednete do auta, jedete a někde vás vysadí a pokračujete domů.

Jak moc ti pomáhá, že tam jsou hráči jako Jusúf nebo Michael Krmenčík a Jan Klíma?
Je pravda, že se to shodou okolností takhle sešlo. Honza Klíma tam byl jako trenér gólmanů první, takže od něj jsme měli spoustu informací, jak to tam vypadá, jaké je tréninkové hřiště, jak se daleko dojíždí a jak vypadá bydlení. Abychom měli alespoň základní informace, co nás čeká, co si dovézt a tak. Já tam byl druhý Čech, Michael Krmenčík přijel záhy po mě a Jusi přiletěl jako poslední. Je fajn, když má člověk v týmu české kluky, naši komunitu, takovou naši sradnu, co v cizině málokdo chápe. Jusi taky umí česky, rozuměl nám, hráli jsme spolu, Krmi byl se mnou ve Slavii, ale moc jsme spolu nehráli, protože jsem byl zraněný. Je fajn, když se to takhle sejde. S klukama jsme si rozuměli na hřišti, když si česky řekneme, co budeme dělat, tak nám nikdo nerozumí, věděli jsme o sobě. Na tréninky jsme jezdívali spolu, děti spolu chodily do školky. Můžete si pak povykládat česky, je to takové zpestření.

Krmenčík míří za Kúdelou do Indonésie, fotbalový útočník se klubu z Jakarty upsal na tři roky

Číst článek

Jak je to s tím pliváním, když je vedro? Honza Klíma měl dostat červenou kartu na lavičce...
Je pravda, že se to sešlo. Krmi byl první, dostal trest, co nikdo nečekal. Vrátím se k tomu. My jsme nehráli a pak se to otevřelo, že se začne hrát ke konci prosince. Byli jsme na dovolené, objednávali letenky domů, že poletíme na Vánoce domů, ale v pátek mi zavolal trenér, že v neděli zpátky, začínáme. Všichni jsme se vrátili, rodina mi odletěla, my hráli v jiném městě, byli zavření v bublině a během 17 dní jsme museli odehrát šest zápasů, museli do toho cestovat, ale mohlo se hrát, na to všichni čekali. Bylo navíc mistrovství světa, tak na to všichni koukali. Naše liga se rozeběhla a pak přišla ta nepříjemná událost, že Krmi dostal trest. Viděli jsme to až z opakovaných záběrů...

Mě spíš zaujal ten trest pro Honzu Klímu, že ho potrestali na lavičce?
Jo, přišlo to hned po Krmim a bylo to u nich, když jsme hráli. Neudělal ale nic strašného. Bylo to až moc nafouknuté. Po Novém roce, když jsme se vrátili, tak ho to mrzelo a bylo mu to líto, tak snad mu to svaz promine a bude třeba v podmínce. On ty zápasy prožívá a kdo ho zná, tak ví, jak chce být spravedlivý. Pak se nám začalo dařit, tak jsme si říkali, ještě že ten Honza na tribuně je, že máme ty výsledky. Mrzelo ho to, že s námi nemohl slavit, protože když se vyhraje a jsou tam fanoušci, tak je to hezký, je to zážitek. Něco navíc, co v Česku málokdo zažije. Nemohl pak ani do kabiny po zápase, musel počkat, až skončí tiskovka a pak teprve mohl do kabiny. Byl na tribuně, takže si to aspoň užíval s fanoušky.

Jak vzpomínáš na mistrovství světa do 20 let v roce 2007? Ten tým byl docela dobrý, udělali jste stříbro...
Na to se nedá zapomenout, byl to úspěch, co se nám povedlo. Měli jsme tam výměnný pobyt před mistrovstvím, kluci z Kanady přijeli k nám do Česka, pak jsme tam my byli o 14 dní dřív, abychom se aklimatizovali. To byla v té době taková zvláštní věc, protože vždycky se jezdilo tak na tři dny dopředu. Myslím ale, že nám to fakt pomohlo. Mezitím jsme měli přípravné zápasy, viděli jsme kus světa, viděli jsme Niagarské vodopády... to bylo všechno před turnajem. Když začal turnaj, přesunuli jsme se do Edmontonu, první zápas s Argentinou, poslední zápas s Argentinou, nikdo by to nečekal. Super, skvělé zážitky, nádherné zápasy a některé měly i příběh. Poslední zápas ve skupině jsme v Montrealu, pak jsme letěli přes celou Kanadu hrát proti Japonsku, myslím osmifinále. Tam se udělal celý ten úspěch, tam se to zlomilo a díky tomu zápasu jsme došli až do finále, protože tam jsme byli jednou nohou v letadle, v prodloužení rozhodčí pískl penaltu, ale nemusel... jako by to bylo včera. Měl jsem štěstí, že jsem odehrál všechny zápasy, měli jsme skvělou partu, sedlo si to, i realizační tým a dělaly to i ty výsledky. Než jsme začali hrát, tak jsme si po večeři sedli v jedné místnosti a řekli si, že je to pro nás pro všechny v tomhle složení možná poslední sraz reprezentační, že už se nemusíme nikdy potkat a že zkusíme udělat maximum.

A do seniorské reprezentace si pak nakoukl až v roce 2019 a klubové úspěchy zažil až s Jindřichem Trpišovským. Vnímáš spojení s Jindrou jako zásadní? Ať už v Liberci, nebo ve Slavii?
Stoprocentně. S Jindrou už máme nějaký vztah, už než jsem odcházel z Mladé Boleslavi do Liberce, potkali jsme se a oslovilo mě jeho jednání a komunikace. I ten směr, jako má vizi a tam nebylo o čem. Já byl rozhodnutý hned, že tam půjdu a v Liberci jsem byl rok a bylo to naprosto skvělý. Měl jsem úžasné lidi kolem sebe, město skvělé, fanoušci, celkově ten sport v Liberci má kouzlo a pro mě to byl skvělý krok a byl jsem za to rád.

Pokleknout, nebo se obejmout? ‚Není nutné podléhat tomu, co vznikne v zahraničí,‘ říká expert

Číst článek

Co Slavia Praha? Mám dojem, že jste byli s Davidem Hovorkou ústředními postavami...
Asi možná jo. Když jsem tam ze začátku přišel, tak si spousta lidí říkala, co jsem jde nějaký Kúdela. Já byl rád, že jsem tu příležitost dostal. Na pokoji jsme bydleli s Ondrou Kolářem, byli jsme nerozlučná dvojka a trávili spolu více času, než s rodinou a sedli jsme si lidsky i na hřišti. Jsem rád, že jsem šel do Slavie a měl jsem štěstí, že jsme měli takové úspěchy. Bylo to podložené prací, měli jsme skvělé spoluhráče, tým byl opravdu dobrý a ty úspěchy...

Zahrát si Ligu mistrů s Barcelonou, Interem, Dortmundem...
Neskutečný. Na Barceloně jsme hráli 0:0, říkal jsem si, že to není možné a my jsme tam remizovali. Před zápasem jedete v autobuse, lidi vás žehnají. Je tam kaplička, já jsem křesťan, tak jsem se šel pomodlit, protože to před zápasy dělám. Byly to neskutečné zážitky, co se dokázalo. Když byl covid, koukali jsme na Last Dance a Jindra nám říkal, že pravý šampion je tehdy, až vyhraješ třikrát po sobě. A nám se to fakt povedlo. Měli jsme to v hlavě jako cíl. Nikde jsme to neříkali, a když jsme to vyhráli, tak to byl úspěch a možná až později si všichni uvědomí, co se nám ve Slavii podařilo a já měl to štěstí, že jsem u toho mohl být.

Ladislav Hampl, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít