Ve 40 je na vrcholu sportovní kariéry. ‚Musíš to milovat,‘ říká veslař, olympionik a ironman Vraštil

Páté místo na letošním mistrovství světa ve veslování, čtvrté z olympiády v Tokiu, první stovka na světovém šampionátu v havajském Ironmanu, odkud se vrátil před týdnem. To jsou jen některé z řady úspěchů jednoho z nejlepších českých veslařů současnosti Miroslava Vraštila. Ve svých 40 letech je přitom nejstarší v reprezentačním týmu. „Sport je moje celoživotní záležitost a pořád mě baví,“ řekl v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jeden z nejlepších českých veslařů současnosti, Miroslav Vraštil

Jeden z nejlepších českých veslařů současnosti, Miroslav Vraštil | Foto: Marie Starostová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Jaký byl závod na Havaji?
Byl to obrovský zážitek. Možná je to tím, že jsem se tam vrátil po pěti letech. Bylo to ale i něčím nové, protože jsem to mohl sdílet s manželkou, dcerou a tátou, který se tam také vrátil po pěti letech. Byla to velká akce. Udělali z toho dvoudenní event a bylo tam víc jak 5000 závodníků. Je to malé městečko, které najednou bylo plné. Všichni jsou vyšvihaní a připravení, triatlon nemůže dělat každý a všichni tam vypadají hrozně zdravě a vysportovaně. 

V čem je právě tento závod tak speciální?
Ironman je masová záležitost a je jich po světě spousta, ale tohle je mistrovství světa a člověk se tam musí kvalifikovat, což není jednoduché. Já jsem obsadil 13. místo ve své kategorii. Další věc, kterou je specifický, jsou klimatické podmínky. Vítr tam dokáže mít sílu i 90 až 100 kilometrů v hodině, když je opravdu špatný den.

Když už tam nic není, ani diváci nám nepomůžou, litovali unavení Šimánek s Vraštilem pátého místa

Číst článek

My jsme na závod měli podmínky relativně dobré. Ale je tam vedro a ohromná vlhkost a tahle kombinace je dost zásadní a někdy i smrtelná. V Evropě sice můžeme trénovat ve 40 stupních, ale vlhkost z toho udělá úplně jiný závod. Podobné podmínky jsem zažil na olympiádě v Tokiu. Člověk se v nich neochlazuje a v podstatě se vaří ve vlastní šťávě.

Pro vás příprava souvisí s veslováním, ale dá se říct, že je to celoroční záležitost?
Možná bych řekl, že je to moje celoživotní záležitost. My jen neveslujeme, to nejde, člověk by se uvesloval k smrti. Já to dělám 25 let, veslování miluju, ale zbláznil bych se z toho. Pomáhám si dalšími sporty k tomu, abych na tom byl líp fyzicky. Furt věřím tomu, že když člověk je dobrý i v ostatních sportech, udělá ho to nejlepším. Není to jen otázka roku. Na světě neexistuje moc lidí, kteří by Ironmana dokázali kombinovat s jiným sportem, s veslováním už vůbec.

Jel jste na Havaji s cílem se dostat pod devět hodin, což se o kousek nepovedlo. Jak moc vás to mrzí?
Ze začátku mě to mrzelo dost, protože jsem na to měl dobře našlápnuto, ale teď jsem spokojený s tím, jak jsem závodil. Říkám si, že některé věci jsem mohl udělat líp, ale nechal jsem tam všechno, bojoval jsem do konce. Nezabalil jsem to, což je v tamních podmínkách strašně jednoduché. Hlava furt vede rozhovory, jestli se na to nevykašlat. Nakonec jsem i spokojený, jenže je tam takové malé ale.

Abyste vůbec na Havaj mohl jet, dělal jste kampaň na Hithitu. Kdo všechno v ní přispěl?
Prvně musím říct, že je super, kolik lidí mi fandí. S některýma se znám a ostatní mě sledují zpovzdálí, ale doufám, že se k nim donese, jak jsem za to vděčný. Bez nich bych tam ani nebyl. Doba je divná, v minulosti, když jsem oslovil sponzory, tak mě finančně podpořili, což letos nešlo. Proto jsem zvolil tuhle cestu. Havaj je neskutečně drahá záležitost a rodinný rozpočet se i tak dost otřásl v základech.

Vrchol kariéry

Co se veslování týče, dá se tvrdit, že jste na vrcholu své kariéry?
Doufám, že ano a že ten vrchol nebude jen rychlá špička. Už v roce 2020, když jsem se připravoval na kvalifikaci, jsem říkal, že jsem špičkově připravený a už se asi nemám kam posunout. Kupodivu jsem se loni přes zimu a i v létě dokázal zlepšit. Letos je to zase o kus lepší. Chybí nám malý krůček k tomu, abychom se s Jirkou (Jiří Šimánek, Vraštilův reprezentační kolega na dvojskifu lehkých vah, pozn. red.) postarali o senzaci a konečně přivezli medaili.

Je to zvláštní, ale tělo asi zatím není zničené a má rezervy k tomu, aby se zlepšovalo. Nedávno mi bylo 40, ale vůbec se tak necítím. Možná je to díky tomu, jak malý a svěží tým máme. S trenérem vždy dokážeme najít cestu, abychom nebyli jen dobří, ale dělalo nám to i radost.

Jste jen o týden mladší než šéftrenér veslařské reprezentace Ondřej Synek. Máte pocit, že v týmu představujete třeba moudrost a zkušenost pro mladší kolegy? 
To nevím, asi by to museli posoudit oni. Kluci od nás z Dukly za mnou moc pro rady nechodí, nevím proč. Je to jejich věc, já jsem otevřený všemu. Nevím, jestli se stydí, nebo je nezajímá, co máme za sebou. Na jednu stranu mě to trochu mrzí, protože si myslím, že tam jsou lidé, kteří se mohou podělit o svoje zkušenosti.

Záviděl bych jim takovou možnost mít. Když jsem kdysi jezdil lehkou čtyřku bez kormidelníka, tak jsme si museli na všechno přijít sami. Možná i proto mi tak trvalo dostat se na vrchol. Je to na nich, musí být zvídaví, ptát se a hledat cesty, aby nezaspali a nepřestalo je to bavit moc brzo.

Veslaři Vraštil se Šimánkem skončili na mistrovství světa v Račicích pátí, slaví favoriti z Irska

Číst článek

Váš otec je také sportovec, třínásobný olympionik a ironman. I ve svých 70 je pořád velmi aktivní. Vidíte se v jeho věku stejně? Jsou geny natolik silné?
Můj táta je šílenec. Sport má jako drogu, bez které nemůže žít. Přijde mi, že jakákoliv sportovní záležitost a překonávání sama sebe mu spíš přidává roky navíc, než že by stárnul rychleji. Já vůbec nevím, kde se vidím za 30 let. Myslím, že budu žít tak, abych se cítil fajn každý rok, a uvidíme, co to přinese. Ale jestli se vidím zrovna na Havaji? To asi ne.

Sám říkáte, že před sebou vidíte asi dva roky sportovní kariéry. Budete se snažit vydržet do olympiády v Paříži?
My jsme se po olympiádě v Tokiu s Jirkou domluvili, že to budeme brát rok po roku, že nebudeme koukat na Paříž a uvidíme. Na mistrovství světa ve veslování v Račicích jsme zajeli náš nejlepší výsledek. Dá se říct, že jsme zajeli tři naprosto skvělé závody, ve kterých si nemáme co vytknout. Ten čtvrtý asi nebyl podle očekávání fanoušků, protože do té doby jsme tam dominovali. Možná nám chybí ještě malý krůček.

Jirka už před mistrovstvím říkal, že se s Paříží uvidí po něm. Už nechceme jezdit sedmá místa ve finále B. Povedlo se nám to natolik, že příští rok, který je kvalifikační, uděláme všechno pro to, abychom se na olympiádu dostali.

Jak se vám daří koordinovat rodinný život v Olomouci a tréninky v Praze na Dukle?
Chvíli to trvalo. Je to proces, kdyby mi bylo 25, tak si nemůžu diktovat, že budu trénovat jen doma a přijedu do Prahy jen na nějaké tréninky nebo soustředění. To nejde, zas tak dobrý jsem nebyl, spíš jsem byl docela bídný v té době. Za ty poslední roky už mám nějakou pozici a i můj trenér ví, co dělám, protože to může sledovat online. Nechává to i na mém instinktu. Když to člověk dělá takhle dlouho, tak je role instinktu hrozně důležitá.

Skloubili jsme to, myslím si, dobře. Někdy je to ale náročné, hlavně kvůli cestování a dceři, která je hrozně akční po rodičích. Ted jsem ještě začal znovu studovat vysokou školu.

Pátý z mistrovství světa ve veslování a také inženýr. Šimánek se ohlíží za šampionátem, ale i studiem

Číst článek

Co studujete?
Obor se jmenuje Duální kariéra vrcholových sportovců. Dá se říct, že se zabývá sportovním managementem, psychologií a mentálním tréninkem. Člověk pak může dělat cokoliv od trenéra až po manažera nebo se pohybovat i ve vyšších funkcích na svazu nebo v olympském výboru.

Takže nezávodní budoucnost vidíte někde kolem sportu?
Určitě. Dřív jsem ve veslování zůstat nechtěl. Přeci jen jsem tam dlouho a prostředí se za tu dobu moc nezměnilo. Jsem přesvědčený o tom, že pokud se nevymění lidé, tak se moc nezmění na cestě k něčemu lepšímu a novějšímu. Všechno je dnes mnohem rychlejší, dost věcí je postavených na vědeckém přístupu. To se prostě starší lidé, ať už jsou na veslařském nebo jiném svazu, nenaučí. Ti lidé se nemění. Já jsem přesvědčen, že je důležitá obměna za novou, mladší generaci.

Takže za 15 let, co jste v reprezentaci, dozrál čas na obměnu?
To možná byl, už když jsem začal. Nemyslím si, že je všechno špatně, ale spousta věcí se točí furt dokola v kruhu. Nenechává se moc prostoru k větší trpělivosti v některých věcech. Všechno se chce hned, ale takhle to ve sportu moc nefunguje. Změny chtějí čas a vytrvalost, ale to se bohužel neděje.

Věc, která je pro vaše veslování specifická, je to, že závodíte v kategorii pro lehké váhy. Bojoval jste s tím někdy? 

Jak skloubit veslování a studium? ‚Americký a český systém je nesrovnatelný,‘ říká Novotníková

Číst článek

Je zajímavé, že s Jirkou jsme každý trochu jiný a snažíme se dosáhnout stejného cíle úplně jinou cestou. Mně na jaře trvá dva měsíce, než se váha pohne. Jirka třeba 14 dnů nejí, protože to chce mít hned a rychle. Strašlivě se tím ničí, protože je netrpělivý.

Měl jsem období, kdy mně šlo hubnutí úplně samo, to bylo spíš ze začátku. Po třicítce se to ale najednou trochu zadrhlo. Už to bylo těžší, musel jsem o tom víc přemýšlet. Už to nebylo o tom, že jsem nejedl a váha byla dole, ale musel jsem přemýšlet, počítat a hodně se omezovat. Některé roky byly dost nepříjemné, ale tři roky zpátky jsem najednou přišel na to, jak to v mém věku funguje. Letos jsem kupodivu s váhou neměl skoro žádný problém.

‚Veslování musíš milovat‘

Čím si vysvětlujete, že ve věku, kdy ostatní veslaři mají už pět nebo deset ukončenou kariéru, jste vy na vrcholu?
Pro mě je moje výkonnost jednoduše vysvětlitelná. Je to tím, protože furt makám a jsem v tréninku konzistentní. Furt mě ten sport baví a vím, co je pro něj potřeba udělat a obětovat v tréninku. Ono se to lehko řekne, je to takové matematické, ale hlava na to musí být opravdu nastavená. I když mě některé věci nebaví a jsou pro mě nutné zlo, tak jsem svojí hlavu naučil to, že mě to bavit začalo.

Po olympiádě v Riu (2016) jsem byl vyhořelý, ale naučil jsem se některé věcí mít víc rád a užívat si je. V létě mi to potvrdili i bratři Sinkovičové, se kterými trénujeme. Ti říkají, že veslování musí člověk milovat, protože je to tak těžký a tvrdý sport, že jinak to nemůže dělat.

Měl jste v kariéře bod, kdy jste měl pokušení skončit?
Když jsem ještě jezdil lehkou čtyřku bez kormidelníka, a byli jsme perfektně připravení, tak se stávalo, že jsme přijeli na závody a nevyšlo to. Měli jsme nějaká očekávání, a ta se nenaplnila. Jeden den jsem byl smutný, ale druhý už jsem přemýšlel nad tím, jak to zlepšit.

Ale nastalo i období, kdy jsem si myslel, že už se nemám kam zlepšit a narazil jsem na strop. To bylo po už zmiňované olympiádě v Riu, kam jsme také jeli s velkým očekáváním a nepovedlo se nám to vůbec. Z toho jsem byl hodně špatný a dva nebo tři měsíce jsem přemýšlel, jestli má vůbec cenu dál veslovat. Důvodem bylo to, že už jsem necítil, že se můžu zlepšit.

Kupodivu ale přišel Simon Cox, se kterým jsem si dost porozuměl a možná mi i zachránil kariéru. A o šest let později jsem tady, jak říkáte na vrcholu.

Veslaři Šimánek s Vraštilem dojeli v Mnichově pátí. ‚Před mistrovstvím světa je to dobrá předzvěst,‘ říkají

Číst článek

Máte nějakého sportovní mentora nebo člověka, co vás zásadně ovlivnil?
Určitě můj táta, to je neoddiskutovatelné. Ani ne tím, co dělá a má za sebou, ale spíš tím, jak nás vychovával. Od mala nás vedl ke sportu a pohybu, což bylo zásadní. My se teď s manželkou snažíme to dělat stejně s naší dcerou. Je pořád venku, má hodně pohybu a myslím, že jí to zůstane.

Spousta lidí nás odrazovala od toho, abychom ji brali na Havaj, protože cesta bude náročná a stejně si to nebude pamatovat. To je asi pravda, ale já si myslím, že jí to stejně něco dá. Až bude starší, tak si třeba bude lámat hlavu, proč ji to táhne ke sportu, a odpověď bude, protože jsme ji v tom vychovali.

Zmiňoval jste, že mladší závodníci na Dukle si nepřijdou pro radu. Kdyby ale přišli, nebo kdybyste měl dát radu svému mladšímu já, jaká by byla?
Ta rada nemůže být jen jedna, navíc každý si zaslouží jinou. Určitě by to ale byla trpělivost a vytrvalost. Také aby člověk o sportu přemýšlel a nenechal se jen řídit ostatními. Aby se sám vzdělával, věděl, proč co dělá a rozuměl věcem, co se po něm požadují. To pomáhalo i mně.

Byl jsem spíš takový samorost, co měl od táty spoustu materiálů k veslování a tréninkům. Sám jsem si to studoval, abych rozuměl tomu, co mě udělá lepším. Člověk může trénovat sebevíc tvrdě a sebevíc hodin, ale když to bude dělat špatně, tak ho to lepším sportovcem neudělá.

Křišťálová Lupa 2022

Marie Starostová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme