Před Vánocemi skončil druhý na MS ve Spartan Race, o pár týdnů později znovu ovládl "nejbrutálnější závod v Británii" Spin Race. Extrémní sportovec Pavel Paloncý zvládá nejtěžší běžecké závody světa, v rozhovoru pro iROZHLAS.cz však říká, že se teprve přeučuje na správnou techniku.

Rozhovor Praha 9:00 3. února 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Gratuluji k vítězství ve Spin Race. Co je pro vás cennější, ten výkon, nebo že jste dokázal všechny porazit?
Musím říct, že těch výher na Spine Race si cením nejvíc. Závodilo se od začátku do konce, neměl jsem chvilku, kdy bych si mohl vydechnout, snažil jsem se aplikovat svou taktiku a pořád jsem byl buď pod tlakem, nebo jsem se snažil dostat pod tlak někoho jiného. To byl důvod, proč jsem byl po závodě hodně unavený, víc než obvykle. Cenné pro mě je, jakým způsobem to probíhalo, konkurence byla našlapaná a do poslední chvíle nebylo jasné, jak to dopadne.

Český běžec Paloncý vyhrál 'nejbrutálnější závod v Británii'. 460 km zvládl za necelých 110 hodin

Číst článek

Měl jste ambice zaběhnout čas pod 90 hodin, ale zkazilo vám to počasí, co se stalo?
Čas je strašně závislý na podmínkách a do pátého depa to vypadalo, že opravdu půjdeme pod 90 hodin. Pak ale začalo strašně sněžit, u Hadriánova valu už bylo asi půl metru sněhu, tam jsme měli vítr v zádech a nějak to šlo. Ale posledních dvacet kilometrů páté etapy a celá poslední etapa byl boj, kdy jsem se bořil minimálně po kolena, často i po pás ve sněhu. A to patřím k těm největším závodníkům, ti menší bojovali ještě víc.

Ještě jste navíc dostal tříhodinovou penalizaci, soupeři se vraceli. Byla možnost, že by pořadatelé závod ukončili?
Asi ne, limit byl 7 dní a my jsme měli za sebou tři a půl. Je fakt, že na tomhle závodě mají perfektní podporu horské služby. Říkají, že pokud jsou schopni do těch míst dostat safety team, tak nás tam klidně pustí, i když bude strašně špatné počasí. V jednu chvíli to ale zastavili, protože bychom se tam my ani horská služba nemohli dostat. Jiní pořadatelé by se možná snažili hledat nějakou alternativní trasu, ale tady není moc možností.

A nejde v takových podmínkách o život?
Nemyslím si. Kromě posledních čtyřiceti kilometrů to bylo pořád docela dostupné. Kdyby se něco stalo, šlo se tam dostat třeba z cesty během pár kilometrů. Až Cheviots (Cheviotské pohoří, pozn. red.) jsou takové, že jak tam člověk jde, musí přejít. Není úniku, je to strašně odlehlé a souvislé pohoří. Nemyslím si, že by šlo o život, ale i proto závod zastavili, protože kdyby se stal nějaký problém, mohlo by to být vážné, protože by se tam pomoc nedostala rychle.

Vás zdržela i tříhodinová penalizace. Za co jste ji dostal?
Bylo to za GPSku. V povinné výbavě je ruční, aby byla odolná. V pátém depu byla kontrola, kterou jsem prošel, ale moje GPSka už nefungovala tak, jak by asi měla. Měl jsem další v hodinkách a v telefonu, ale to jim nestačilo. Šlo spíš o to, že měli strach. Penalizaci mi nedali, aby mi připočetli tři hodiny v cíli, ale chtěli mít jistotu, že ji budu mít, abych se netratil. Přišlo mi to přehnané, ale podmínky byly těžké.

Nemáte trošku posunutý pojem vnímání nebezpečí?
Pořád to byla závodní situace. Kdybych udělal chybu, přišel bych o závod. Mohly by s tím být spojeny nějaké zdravotní problémy, ale nemyslím, že by to bylo něco dlouhodobého, třeba nějaké podchlazení, ale ne, že by šlo o život.

Říkal jste, že GPS vybavení jste měl víc. Co vlastně všechno nosíte s sebou?
Je tam povinná výbava. Spacák, bivakovací vak, vařič, jídlo, GPS, bomba na vařič a minimální oblečení, lékárnička… Vychází to na čtyři pět kilo plus voda a jídlo. Říkáme, že ten závod se jde „na těžko“.

Kolik máte bot? Přezouváte se během závodu?
Měl jsem dvoje a byly úplně identické, hřebové. Přemýšlel jsem, jestli jít v hřebových botách, nebo bez nich, to je vždycky otázka. Hodně jsem v nich naběhal v prosinci a přišlo mi, že se v nich běží poměrně pohodlně. Takže převážilo, že celý závod jsem odběhl ve dvou botách.

Když se jde po asfaltu, může to být trošku nepohodlné, ale byla tam spousta míst, kdy hřeby byly neocenitelné, kdy tam byl led. Navíc jsou tam pěšinky, které jsou sice vydlážděné, ale je tam spousta vody a v zimě to namrzá, hřeby pak mají nezastupitelnou funkci na dlouhých částech tresy.

Na stohodinový závod šest hodin spánku

A co jídlo? Prý si vyvíjíte vlastní?
Podílel jsem se na testování jídla Edgar. Je to směs sacharidů, na které je unikátní, že nefunguje jak gel, který si dáte, okamžitě máte spoustu cukru v krvi, ale během pár minut to spadne a máte zase hlad. Tohle mám vyzkoušené, že mi vydrží na tři hodiny konstantní energie.

Prokládal jsem to i běžnější stravou závodníků. Měl jsem sušené ovoce, sušené maso, gumové medvídky a různě. Vždycky je to směs.

Opravdu jste za celý závod naspal devět hodin?
Bylo toho víc, ale proto, že závod byl zastaven v polovině šesté etapy. Tam jsem se vyspal hodně. Do té doby jsem naspal čtyři hodiny a plán byl už jít napřímo. Na stohodinový závod je běžných pět šest hodin. Tak jsem šel všechny předchozí ročníky.

Měl jste se podílet i na výzkumu spánkové deprivace.
Podílel jsem se na dvou výzkumech, jeden byl o nedostatku spánku. Španěl z univerzity v Kentu se zabýval tím, jaký vliv má spánková deprivace na ultravýkon. Jak nám klesala výkonnost a rychlost nebo jak jsme po spánku rychlejší.

Druhá část výzkumu byla o stylu a efektivitě běhu. Měl jsem senzory na holeních, měřily se metriky, jako dopadová síla, délka kroku, kadence. To se bude taky vyhodnocovat.

'Mám zažitý špatný běh'

Neřeší techniku spíš běžci na kratší tratě? Na běhu se dá ještě něco zlepšovat?
Určitě! Když běžíme dlouhý běh, tak se každá drobnost v efektivitě strašně projeví. Když už člověk nemůže, spadne do stereotypu, který má naučený. A když ho má naučený efektivně, může tím strašně moc ušetřit. Když někdo běží 20 hodin a má o pět procent efektivní běh, udělá to hodinu, to je strašně moc. Je tam daleko větší potenciál než v tréninku fyzické kondice. Každá drobnost se na dlouhé vzdálenosti strašně projeví. Fungují je strašně dobře, sám jsem byl překvapený, jaká se s tím dají dělat kouzla.

Jak vlastně vypadá váš trénink?
Největší část tvoří běh v různých podobách, ale už moc nechodím jen dlouhé běhy. Mám tam nějaké intervaly, trénuji kopce a hodně zařazuju hole. A dvakrát třikrát týdně mám pod vedením Pepy Andrleho tréninky balančních věcí.

Mám i adaptační tréninky, to je trénink vysoké intenzity, různá balanční cvičení, kdy jde člověk do laktátu a potom je série, kdy se laktát spotřebovává. Je to poměrně inovativní přístup, kdy se s laktátem pracuje ne jako s odpadním produktem, ale jako s palivem. A funguje to, protože sérií mám třeba pět a postupně se zlepšuju.

A pak se snažím něco udělat se stylem běhu. Dbát na to, abych se stál rovně, protože člověk má tendenci dávat hlavu dopředu. Jsou to i další drobnosti, poloha rukou, pánve. Běhám dlouho a mám zažitý špatný běh, takže přeučování jde pomalu. Musím rozbít to špatné, co mám naučené.

To asi nejde změnit ze dne na den. Jak dlouho to trvá?
Je to dlouhodobý proces. Je to jednodušší pro ty, kdo nic neumí, učit se běhat hned od začátku dobře. Je zajímavé, že lidi chtějí posouvat výkon, ale málo se zajímají o to, jak by měl být běh provedený. Já na tom pracuji druhým rokem, vidím pokroky, ale ještě pořád je co zlepšovat. Jsem tak v půlce, ještě tak rok.

Když se vrátíme k závodům, kolik takových závodů zvládnete ročně? Pár týdnů před Spine Race jste byl druhý na MS ve Spartan Race.

To musíme rozdělit do tříd. Spine Race je unikátní, s tím se těžko něco srovnává, protože je v zimě a s těmi podmínkami. Vloni jsem po něm šel závod v Andoře, který měl „jenom“ 230 kilometrů, ale bylo to moc v horách, bylo tam 20 tisíc převýšení a šli jsme to přes 70 hodin. Pak v Gobi, to je taky 400 kilometrů.

A pak velká část závodů Adventure Race, vloni jsem měl čtyři, ty jsou minimálně na tři dny, jindy na sedm. To je týmový sport a je tam běh, kolo i pádlování. Dá se říct, že každý měsíc se zvládne jeden závod, ale ne jako Spine Race, to je skutečně trošku výjimečné.

'Vadí, když se nebojuje'

Dá se říct, že je nejtěžší?
To záleží na tom, čím to měřit. Před dvěma lety jsme šli závod v Brazílii, bylo tam 40 stupňů a šli jsme to týden, ten byl taky strašně těžký, ale v něčem jiném. Další závody jsou těžké nadmořskou výškou. Každý závod o sobě prohlašuje, že je v něčem nej. Nejtěžší, nejbrutálnější, nejdelší. Těžko se mi říká jeden, který byl nejtěžší.

Dostal jste se někdy na hranu? Vzdal jste někdy nějaký závod?
Někdy se to nepodaří, obzvlášť u týmových je to těžší, protože musí dokončit všichni čtyři. Je větší pravděpodobnost, že se něco stane. To se nám teď stalo na MS, které jsme nedokončili, protože Kristýna, holka, která s námi závodí, měla zdravotní problémy a vyhodnotili jsme to tak, že to nedáme, protože by mohly být horší.

Ale to k tomu patří, když člověk testuje, co dokáže, tak se někdy stane, že „přeťápne“ a nezvládne to. Byl jsem v týmovém závodě, kdy jsme do toho dali všechno, ale nestihli jsme limit, to se stane.

Stalo se někdy vám osobně, že jste si řekl „už nemůžu, dál to nejde“?
„Už nemůžu“ mi strašně vadí. Když jsem závodil v různých týmech, tak mi nevadí, že je někdo pomalejší, každý si v týmu přinese to, co umí. Ale vadí mi, když se nebojuje. Neberu, když se řekne „já už nemůžu, už do toho nejdu.“ Já se snažím do toho jít a beru, když do toho člověk jde a nevyjde to. V tu chvíli se člověk dostane na hranu.

Takže vy osobně závody nevzdáváte?
To ne. Třeba týden před Spartan race jsem běžel Pražskou stovku, která má asi 170 kilometrů, a po sto kilometrech jsem ji ukončil. Bylo to dané tím, že jsem neměl žádné ambice a zhodnotil jsem, že se nevyvíjí, jak bych si přál. Byl bych akorát rozsekaný, dlouho bych se dával do kupy. Ale nebyla to hrana, spíš to byl tréninkový závod.

Když jde člověk hodně závodů do sezonu, má nějaké priority. Některé jsou důležité, jiné slouží jako příprava.

Na které se připravujete teď? Co je pro vás aktuálně největší výzva?
Největší výzva teď je poskládat sezonu. Jsou tam závody Adventure Race, na které je potřeba se domluvit v týmu. Jsou i dlouhé běhy, „Sparťan“ mi trošku zamotal hlavu, protože to vypadá, že tam ultra vzniká jako svébytná disciplína.

Některé závody už vím, znovu se vrátím do Andorry, v září se chystám na Tor de Géants, což je 330 kilometrů v horách. Pevné body tam jsou, ale přesně poskládané to nemám, abych věděl, který bude ten největší. Uvidíme, co do dubna vymyslím.

Na Spine Race a podobných závodech se s ostatními moc nevidíte. Jsou závodníci parta?
Jo. Zrovna Spine Race je komunitní záležitost. Parta je nejen mezi závodníky, ale i mezi pořadateli a dobrovolníky. V tomhle mi britské závody docela sedí, protože kolem každého závodu je silná komunita. V principu jsme kamarádi, protože závodí pořád stejní lidé.

Cíl Spine Race je zeď hostince a organizátoři tam měli hlavní stan. Postupně přicházeli další závodníci, takže jsme je šli povzbudit. Ne, to přišli druhý a třetí, protože jsem spal, ale třeba další skupinu nebo první ženu. Je hezké, jak si závodníci fandí a drží při sobě.

Jedna věc je závodit s ostatními, ale další věc je, že člověk tu trasu musí zvládnout. Závod se rozpadne v několik minisoubojů, vždycky závodíte s tím, kde je vám nejblíž. To, co se děje daleko před vámi nebo za vámi, vás nezajímá.

Žonglování s časem

Často říkáte, že vás na závodech láká krajina, dokážete ji vnímat? Užít si to?
Určitě. I v tom stavu, ve kterém člověk je, jsem neustále schopen vnímat, že jsem v krásné krajině, kam bych se nebyl schopen dostat. To je pro mě strašně velká hodnota.

Aktuálně jste na lyžích. Je to pro vás trénink, nebo relax?
Oboje. Trénink, protože najíždím kilometry a trénuju fyzicky. A relax, protože jsem vypadl z města, a když jdu na tři čtyři hodiny na běžky, tak nepracuju, nikdo po mě nic nechce. Maximálně mi přijde nějaký mail, ale odepíšu až potom.

Střídám to. Trénink je pro mě pracovní relax, a když pracuju, tak odpočívám fyzicky. Je to koloběh a rovnováha.

Hodně běháte, trénujete, pracujete. Jak všechno najednou zvládáte?
Je to žonglování s časem, to si přiznejme. Člověk se snaží trénovat, připravit se na závody, občas o tom napíšu článek, musím si zajistit sponzory a komunikovat s nimi. Samozřejmě i normálně pracuju, překládám, občas něco málo vyfotím. Teď jsem založil firmu na GPS tracking, který poskytuju pořadatelům u nás i v jiných zemích.

Vím, že musím být efektivní, pracuju na cestách i na letištích, ale vyhovuje mi to, protože pak můžu jet na závod a ještě tam týden dva zůstat a zemi poznat nezávodně. Stačí mi notebook a internet, pak zase vyrazím. Jsem za to strašně vděčný, člověk musí mít disciplínu tu práci dělat, ale zase mi to umožňuje být nezávislý a trávit hodně času na závodech a na cestách.

Vojtěch Man Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít