Během sportovního festivalu na Lipně zavítala do přenosového vozu Radiožurnálu Sport legendární česko-americká cyklistka Kateřina Nash. Ta s moderátorkou Kateřinou Neumannovou zavzpomínala na společné tréninky na běžkách, ale také přiblížila svoji aktuální funkci v Mezinárodní cyklistické unii.

Lipno 20:05 15. srpna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Katko, co tě teď přivedlo do Čech? Trvale žiješ v Americe, býváš tu jen občas...
Já se hrozně ráda domů vracím, nejvíce za rodinou. Druhým důvodem je cyklistika v jižních Čechách. Tím, že jsme na kole trochu jezdily jako lyžařky, tak jsem za posledních 20 let, co mám šanci se do jižních Čech vracet, zjistila, že je to tady na to kolo skvělé, a hrozně ráda se projíždím po české krajině a dodnes nacházím nové vesnice. Vždycky, když přijedu domů, tak vyprávím našim, že jsem byla 15 kilometrů odtud, kde jsem vyrůstala, a tuhle cestu jsem neznala. To je na tom skvělé.

Tvoje máma se na nás teď dívá a pojede s tebou tady na Lipně závod na 60 kilometrů. Jak to vzniklo?
Vzniklo to tak, že jsem mámě říkala, že pojedeme na Lipno, že tam pojedu jednu akci, a ona řekla, že by se taky ráda projela okolo Lipna. Ukecaly jsme ještě další kamarádku Radku Záhořovou, co s námi lyžovala za mladších časů, takže to pojmeme jinak. Já ještě stále závodím, ale tohle je pro mě něco jiného vyrazit si s mámou. Bude to fajn.

Stále ještě kombinuješ aktivní cyklistickou kariéru s tou funkcionářskou. Jsi stále více cyklistkou, nebo více funkcionářkou?
Mám takové pravidlo, že ten, kdo jezdí na kole, tak je cyklista. Všichni jsme cyklisti. Jsem ráda, že jsem svoji sportovní kariéru prodloužila až do takového věku a dodnes se cyklistikou živím. Bylo ale na čase dělat i něco jiného a cyklistice něco vrátit. Zapojila jsem se do komise sportovců přes Mezinárodní cyklistikou unii. Začala jsem před šesti lety, funkcí mám pár, ale je to fajn, protože je hrozně důležité mít sportovce ve výkonném výboru. Když ta šance přišla, řekla jsem ano.

Nash má novou funkci, česká cyklokrosařka se stala viceprezidentkou Mezinárodní cyklistické unie

Číst článek

Jak vlastně v Americe žiješ? Jaké závody jezdíš a jak moc se třeba věnuješ tréninku?
Můj současný život je zatím relativně podobný tomu, co byl předtím. Dvě třetiny se věnuji cyklistice a zbytek práci pro cyklistickou unii a práci okolo toho. Jezdím na schůzky do Evropy, ale spousta věcí se dá udělat přes internet, takže pracuji u z domova. Závodů jsem letos objela docela dost, jezdím ty delší vytrvalostní na horských kolech. Etapové závody jsem jela letos na jaře v Jihoafrické republice Cape Epic a pak něco podobného v Kanadě i v Americe. Trénink záleží na tom, kde to zapadá do přípravného období. Někde mezi 15 až 30 hodinami tréninku týdně.

Pro člověka, co je zvyklý být neustále venku a jezdit na kole, lyžovat, jsou to najednou jednání a schůzky? A máš nějakou vizi, co konkrétního by si chtěla ze své pozice ovlivňovat?
Na té kanceláři je dobré to, že si člověk uvědomí, co to vlastně znamená organizovat nějakou velkou cyklistikou akci, závod. Pokud vše funguje dobře, závodníci přijedou na závody a mohou se soustředit jen na to závodění a tak by to mělo být. Je hrozně zajímavé nakouknout do cyklistiky z jiného úhlu. Když jsem končila kongres a musela jsem asi před 200 lidmi prezentovat, tak po několika normálních pracovních dnech v kanceláři jsem se nemohla dočkat, až vyrazím na kolo. Pro mě je to ale ideální kombinace, protože v cyklistice se pohybuji jako závodník, tak i ve funkci organizátora a všeho, co k tomu patří. Je hrozně důležité mít sportovce v těchto komisích. Každý názor je tam pak zastoupený.

Byli jsme zvyklí tě vídat na horských, cyklokrosových kolech i na silnici. Které z těch kol je ti nejbližší?
Co se týče ježdění, tak horská kola a poslední dobou gravel. Co se týče závodění, tak jsem měla asi nejraději cyklokros, ale horská kola si teď užívám trochu jinak. Mám radost, že mám kol několik...

Kolik jich doma máš?
Teď momentálně asi sedm. Jsem šťastná, že jsem měla možnost závodit na různých kolech, v různých disciplínách, protože dělat pořád to stejné dokola, bych asi tak dlouho nevydržela.

Jak si to měla s trenéry? Třeba pak v Americe?
Potom, co jsem odešla z naší tréninkové skupiny na Šumavě do Ameriky na vysokou školu, tak jsem se na lyžování trénovala sama. Do té doby jsem získala skvělé základy, od všech trenérů, které jsem měla od dorosteneckého do žákovského věku. Pak jsem přešla na cyklistiku a říkala si, že to taky zvládnu, ale po první sezoně jsme zjistila, že o tom cyklistickém tréninku moc nevím. Pak jsem si našla trenéra, se kterým jsem pracovala asi 17 let. Došla jsem do fáze, kdy jsem zjistila, že mi dal tak dobré základy tréninku, znala jsem své tělo a posledních pět let si to dávám dohromady sama.

Jak moc velký rozdíl je v tréninku mezi jednotlivými disciplínami – cyklokros, horská kola, silnice?
Většinu mé cyklistické kariéry jsem se soustředila na horská kola. Podepisovala jsem smlouvu na to, že budu závodit na horských kolech, můj tým byl na horská kola a já jsem si k tomu přidávala cyklokros, protože mě to hrozně bavilo a bylo mi líto v něm nezávodit. Většinu roku jsem se ale soustředila na horská kola. Začátek cyklokrosové sezony jsem jezdila z tréninku horských kol a potom, až v závěru cyklokrosové sezony, třeba dvě měsíce, jsem se soustředila jen na něj. Cyklokros končí koncem ledna, biková sezona začínala v březnu, takže jsem se pak hodně rychle musela přesunout na trénink na horská kola a do toho si trochu zalyžovat na běžkách. Člověk musí z kola občas slézt a mě běžky hrozně baví, ale jak sama víš, tak je to skvělý sport k celkové fyzičce a ke kolu se to hodí.

Vy jste prý měli v Americe, tam kde žiješ, 20 metrů sněhu? Jak to vypadalo?
Bylo to opravdu zajímavé. Jsme kousek od oceánu, takže když přijde přeháňka a napadne metr přes noc, tak není až tak nic divného, ale tahle zima byla nejen studená, ale sníh pořád padal. Kalifornské sluníčko většinou za dva dny roztaje, tak vůbec nevylezlo a sníh byl v lednu, v únoru a pořád připadával. Pro mě to bylo skvělé, mám výhodu, že z hor vyjedu a můžu jezdit na kole u San Franciska, trénovat na čistých silnicích a pak do hor přijedu, jen když chci na lyže. V životě jsem takového prašanu nenalyžovala, nevýhodou bylo, že jsem moc nechodila na běžky, ale byla jsem spíš na skialpech.

Cyklokrosařka Nash přijela, vyhrála a peníze dala dětem. Vánoce stráví v Česku, pak se vrací do USA

Číst článek

Zažila jsi někdy s trenérem tak těsné spojení, jako jsme měly my dvě s trenérem, když jsme trénovaly na Šumavě na lyžích?
Potom už ne. Technika na horských kolech se piluje, ale v té době se začínali rozjíždět trenéři přes internet. Já jsem svého trenéra za 17 let viděla asi desetkrát, jinak byl ten kontakt přes telefon, přes mail, přes tréninkové stránky.

Jsou nějaké zkušenosti z tvé aktivní kariéry, které jsi zažila a chtěla bys to třeba zlepšit?
Spousta věcí. To, co jsem si zažila na sportovním poli, tak se dá vylepšit. Co se závodů týče, tak mohu použít jeden příklad. Na závodech prostě někdy není dost záchodů a pro závodníky je to důležité, ale i pro to město, abychom ho neopustili ve špatném stavu.

Zažila jsi i nemilou zkušenost s dopingem. Pak se zjistilo, že to bylo z léků pro tvého psa, kdy ses kontaminovala. Co se ti honilo tehdy hlavou?
Bylo to velmi náročné, to je jedna z těch horších životních zkušeností, ale tak to v boji proti dopingu funguje. Závodníci si musí dát pozor na všechno, a pokud udělají nevinně chybu, tak se to musí prošetřit. Já jsem se kontaminovala přes kůži. Dávala jsem psovi sirup, sáhla jsem na to, ona to na mě plivla, protože když to psi nechtějí jíst, tak to plivou. Naštěstí to prošlo vyšetřením a nedostala jsem žádný zákaz, dopadlo to dobře. Systém je ale tak nastavený, že si závodník musí projít tím vyšetřením a je to nepříjemná součást závodního života. Celý život si dávám velkého bacha, tak tohle mi uniklo. Naštěstí byl verdikt takový, že jsem na tom vinu neměla.

Jak jsi s tím bojovala po psychické stránce?
Bylo to dost náročné. Měla jsem po mezinárodní kariéře, na žádnou velkou akci jsem se nechystala a celou kariéru jsem byla v systému, kdy musíš každý den vyplňovat, kde bydlíš a kde se budeš pohybovat. 15 let jsem vyplňovala kalendáře, dávala si pozor na vitaminy, iontové nápoje, a přesto jsem v té situaci skončila na konci kariéry. Já věděla, že byla nevinná, ale projít si tím vyšetřování byl můj první zážitek s bojem proti dopingu. Musela jsem počkat zhruba dva tři měsíce, než tuhle látku otestovali na dobrovolnících a zjistili, že jsme na tom vinu neměla. Těch pár měsíců toho čekání bylo dost nepříjemných, protože když se řekne, že sportovec má podezření na doping, tak si ho spousta lidí zaškatulkuje, že podvádí, a už si nepřečtou dál, co ten případ obnáší. Než budu někoho hodnotit, chci si všechno přečíst.

Měla jsi nějaký návod, jak tu psychickou zátěž kompenzovat?
Naštěstí mi sport pomohl ve všech životních situací, kterých bylo několik. Život je náročný pro všechny, každý si projde náročným obdobím. Čerstvý vzduch a pohyb pro mě funguje víc, než terapie. Věděla jsem, že jsem nepodváděla, nic špatného neudělala a jen se starala o pejska, tak jsem věděla, že to musí dobře dopadnout. Sportem ke zdraví, no.

Máš za sebou pět účastí na olympijských hrách, a to jak na zimních, tak na letních. Kdy byl vrchol tvé kariéry?
Vzpomínek je hrozně moc, ale největší nesportovní zážitek bylo Nagano, hokejové finále a cesta s hokejisty do Prahy. Samozřejmě tvoje medaile jak v Naganu, tak v Salt Lake City, to jsou krásné zážitky. Z těch sportovních zážitků to byly asi lyžařské štafety, hrozně mě bavily štafety, které se nám relativně na dvou olympiádách povedly. V cyklistice pak páté místo na mojí poslední olympiádě v Riu, kde jsem jela ve skupině o bronzovou medaili a pak jsme si to v posledním okruhu pěkně rozdaly. Nakonec to na medaili nedopadlo, ale hrozně jsem si vážila svého výkonu ten den a rozloučila jsem se takovým pěkným místem.

Je tedy páté místo z olympiády v Riu tím, co bylo nejvíc?
To asi ne, olympiády jsou specifické v tom, že počet závodníků je relativně malý a konkurence je tam malá. Pro mě jsou důležitější jsou medaile na mistrovství světa nebo ze Světových pohárů, protože člověk ví, že porazil ty nejlepší na světě v ten den.

Bylo pro tebe někdy nevýhodou, že jsi na kole začala jezdit později a že jsi nebyla cyklistkou od dětských kategorií?
Od mala jsem jezdila na kole, tak nějaké základy tam byly. Na horských kolech jsem začala relativně brzo, na střední škole. Pro mě to nevýhoda nebyla, protože kolo není zase tak technické a pro mě bylo zajímavé, že jsem začínala znovu, bylo to něco nového a to mě na tom sportu asi nejvíc baví. Pak jsem si přidala cyklokros a zase bylo něco nového.

Vzpomínáš, když nás trenér Stanislav Frühauf tahal za okénko a on tě dovezl kus přede mě a takto jsme se vzájemně hecovali. Zpětně jsem to vyhodnotila, jako hrozně kvalitní tréninky, vzpomínáš?
Na to se nedá zapomenout. Pamatuji si nejen na tyhle cyklistické vyjížďky, ale jak mě Standa vypouštěl i na běžecké intervaly, aby jsi mě mohla dohánět. Já tu fyzičku jako ty neměla, ale když mě vypustil dopředu, tak jsi mě doháněla. Já si říkám, že jsem ke všem tvým výsledkům nějak pomohla.

Považovala ses za technicky dobrou bikerku? Zažila jsi ten progres cyklistiky...
Pro mě bylo kolo hodně přirozené a na horských kolech jsem nikdy strach. Poslední dva závody, jeden z nejnáročnějších na světě Cape Epic, jsem vyhrála oproti závodnicím o 20 let mladším právě díky technice.

Příští rok se v Táboře bude konat mistrovství světa v cyklokrosu. Přijedeš se podívat? Nebo dokonce závodit?
Závodit tentokrát už ne, ale v Táboře určitě budu, protože to bude skvělá podívaná. Doufám, že ty cyklistické hvězdy, závodníci, kteří kombinují několik cyklistických disciplín, tam budou a určitě bych doporučila přijít se podívat.

Proč nedojel Van der Poel na mistrovství světa závod horských kol? Ošklivý pád hned po startu, pak konec

Číst článek

Myslíš, že bude závodit Mathieu van der Poel?
Předpokládám, že bude. Samozřejmě jsem jeho závodní rozvrh neviděla, ale tihle obojživelníci, co závodí jak v zimě, tak v létě, tak dojedou jednu sezonu a pak začnou hned další. Zrovna tak jsem to třeba dělala já.

Jakou má Tábor v tom mezinárodním cyklistickém prostředí pozici?
Tábor je dnes už jedna z klasických zastávek velkých cyklokrosových akcí, ať jde o Světový pohár nebo o mistrovství světa.

Co všechno tě teď v Česku ještě čeká?
Nejvíc asi pohoda s rodiči, pár známých a kolo. Spíš taková malá dovolená doma.

A až se vrátíš do Ameriky, tak máš nějaké závody?
Momentálně už mám asi jen dva závody v půlce října, moc toho v kalendáři nezbývá. Určitě si zajedu ale nějaký menší místní cyklokros, protože jsem se k tomu loni moc nedostala, takže nějaké menší akce, s kamarádkami a tak.

Máš ještě nějaké nesplněné sportovní sny?
Těch závodních už moc není. Pokud na závody jedu, chci být vždy připravená a úspěšná.  Ty sny už ale nejsou o medailích, ale třeba vylézt na nějaký kopec nebo vyrazit s kolem na Nový Zéland.

Je tam nějaký plán vyrazit na nějakou neobvyklou cyklistickou trasu?
Chtěla bych se vrátit na ten Nový Zéland, protože jsem tam sice závodila, ale moc toho neviděla. Pak mě taky láká, že po univerzitní kariéře v lyžování jsem jela pohár těch dlouhých závodů, laufů a od té doby sním o tom, že toho nalyžuji dost, abych se mohla dostat na jeden z těchto klasických evropských laufů. Možná se nechám inspirovat Jizerskou padesátkou, ale to bych musela trochu máknout v klasice, protože já v Kalifornii víc bruslím.

Kde se vidíš za 10 až 15 let? Nebo takhle dopředu neplánuješ?
Moc dobře neplánuji, hlavně ne do daleké budoucnosti. Já doufám, že za těch 10 až 15 let budeme všichni zdraví, budeme jezdit na kole a na lyžích a že nám životní prostředí vydrží na to, abychom mohli všichni dělat, co chceme. Ať padá sníh a v létě není moc horko.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít