Jsou to tak vyrovnané týmy, že rozhodnou detaily, myslí si o budoucích šampionech v ragby Kafka
Hostem pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové byl bývalý ragbista, reprezentant a komentátor tohoto sportu Martin Kafka, Co očekává od sobotního finále světového šampionátu mezi Jihoafrickou republikou a Novým Zélandem? V jakém stavu se momentálně nachází české ragby?
Nový Zéland a Jihoafrická republika ve finále ragbyového mistrovství světa. Na kolik je to očekávané finále?
Je to očekávané, ale i není. Jsou to dva týmy ze čtyř, které se nejvíce favorizovaly. Mluvilo se ale i o Irsku a Francii. Je pravda, že Irsko a Francie se favorizovaly více než Nový Zéland. Nový Zéland do té čtyřky patřil prostě proto, že je to Nový Zéland. Je ale pravda, že za poslední čtyři roky není úplně nejlepší, není tak dominantní, jako vždy býval. Je to ale Nový Zéland a ten má vždy velkou kapacitu někam sáhnout a předvést skvělý výkon, což ukázal. Čtvrtfinále byly určitě lepší než semifinále, zápasy mezi Irskem a Novým Zélandem a Francií a Jižní Afrikou, to byla předčasná finále. Jsou to tak vyrovnané týmy, že rozhodovaly detaily. Z té preferované čtyřky bylo těžké říct, které týmy se do finále dostanou.
Poslechněte si celý rozhovor s ragbistou Martinem Kafkou v pořadu Páteční finiš
Jsou to týmy z odlišnou taktikou, nebo na sebe narazí hrubá síla?
Je to střet dvou světů. Jak jsem jmenoval čtyři týmy, které byly favority, tak bych je rozdělil do dvou skupiny. V jedné by byla Jižní Afrika a Irsko, ve druhé Nový Zéland a Francie. Co se týče Irska a Jižní Afriky, jsou to velmi fyzické týmy, dobře zorganizované, umí vytvořit jak defenzivní, tak ofenzivní pressing. Kopy ve skrumážích, standardních situacích, ve hře. Ty týmy se liší, protože Irsko má další rozměr a to, že má týmovou součinnost. Když se podíváte na tříčtvrtku Akiho, tak to je bomba, která někam vletí a rozstřelí to. Když se na něj ale podíváte, tak nikdy nejde přímo do soupeře, používá skvělou práci nohou, vždy jde mezi dva hráče, dokáže hru číst, takže velmi dobře kombinuje. To je rozměr Irska oproti Jižní Africe, že má hru daleko širší a má specifickou obranu. Ta se mu ale nepodařila realizovat proti Novému Zélandu a to, že se snaží udržet hráče na nohou a dostanou ho dva až tři hráči mezi sebe a nedovolí mu, aby ho předal soupeři. Díky tomu pak píská rozhodčí mrtvý balon a mlýn ve prospěch Irů.
Ta druhá skupina Nový Zéland a Francie, to je filozofie invence, taktického pojetí zápasu. Je tam velká situační inteligence, herní rychlost, výborně hrají jeden na jednoho. Je tam kladen důraz na gnosticko-kognitivní procesy, na rozhodovací procesy. Hrají na širokém hřišti a týmová součinnost vychází ze skvělých individuálních činnosti. Oni hrají ne to, co se děje, ale to, co se teprve stane. V tom jsou naprosto fantastičtí.
Jihoafričané ukradli Angličanům výhru. Trestný kop zahrávat neměli, myslí si ragbista Šuster
Číst článek
Martine, tvůj tip na vítěze sobotního finále?
Těžko říct, ale řekl bych to podmíněně. Pokud se Jižní Africe podaří vytvořit obranný i ofenzivní pressing na Nový Zéland, tak to bude Jižní Afrika. Naopak pokud se Novému Zélandu podaří hrát na širokém hřišti a ve velké rychlosti, budou schopni využívat prostoročas, ve kterém jsou nejlepší na světě, tak to bude Nový Zéland. Je pouze otázkou, která z těchto herních koncepcí se prosadí.
Šampionát se těší neuvěřitelné sledovanosti. Máš přehled, jak probíhá mistrovství po stránce organizace? Jak Francouzi zvládají tuto monstrózní akci?
Ve Francii jsem nebyl, ale myslím, že to zvládají dobře. Nikde se nevyrojilo nic, co by poukazovalo na to, že by to nezvládali. Jenom v prvních zápasech ve skupině v Lyonu došlo pivo, protože neočekávali takový nápor fanoušků. Vše probíhá, jak má, a ani jsem neočekával, že by nemělo. Francouzi to použili, tedy v uvozovkách, jako generálku na olympijské hry, co se budou konat příští rok. Oni velké akce pořádat umí, takže to bylo vše udělané velmi kvalitně. To, že si to fanoušci užívají a týmy předvádějí skvělé ragby, tak to poukazuje na to, že týmy mají čas na přípravu a fanoušci se mohou věnovat tomu, proč tam přijeli.
Je velikost stadionu a jejich množství limitujícím faktorem, kde se mistrovství světa může pořádat?
Je to důležitou podmínkou, protože to sleduje obrovské množství lidí, cestuje tam spousta turistů z celého světa. Žádný zápas se myslím nehrál na čistě ragbyovém stadionu, jsou to fotbalové stadiony, atletické mítinky, takže ty stadiony potřebují mít určitou kapacitu. Byť lístky nejsou žádná láce, tak stadiony jsou úplně plné. Mít stadiony v určité velikosti je podstatné.
Martine, ty jsi během své kariéry působil v evropských ligách. Kdy a kde jsi zažil vrchol své kariéry? Byla to Francie?
Dá se to tak říct. Tam jsem se dostal do Castres Olympique, což byl tým, který hrál nejvyšší francouzskou soutěž. Výkonnostně jsem byla asi na vrcholu v Madridu ve Španělsku. Tam jsme vyhráli ligu, postoupili do evropského poháru a jako první španělský tým jsme porazili první špičkový evropská klub. Byla to italská Parma. Předtím jsme hráli proti Bordeaux, se kterým jsme doma prohráli o šest bodů a v poslední minutě jsme pokládali pětku, ale spoluhráčovi balon vypadl, takže jsme ji nepoložili a prohráli. Když jsme hráli odvetu v Bordeaux, tak jsme ještě asi 20 minut před koncem vedli. Co se týče výkonnosti, tak jsem byl na vrcholu v Madridu.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Kde se v českých podmínkách dalo dostat tak daleko?
Shodou okolností náhod. Říká se, že člověk musí mít štěstí, ale na to moc nevěřím. Na to, že v životě docházím k náhodám, to je pravda a člověk musí být připraven, aby to, co se stane, byl schopen využít. Já bych ragby nikdy nehrál, kdyby se rodiče v mých sedmi letech nerozhodli, že se přestěhujeme do Říčan. Tam nedostane nikdo povolení k pobytu, pokud neprojde ragby. Chodil jsem tam do první třídy, hodně jsem se rval, ale bylo to takové přátelské. Paní učitelka doporučila rodičům, aby mě dali na ragby. Mně se to zalíbilo, protože to bylo s míčem, byl to kolektivní sport a navíc úpolové. Používali se zápasnické techniky a to mi taky bylo vždy blízké. Měl jsem ale i vzor v rodině, protože máma hrála volejbal, táta fotbal, a dokonce první juniorskou ligu. Pak bych zmínil své oba dědečky, protože ten z tátovi strany dokonce nastoupil za německý nároďák asi dvakrát. Byl to profesionální fotbalista a hrál za DFC Praha. Druhý děda byl atlet, běhal s Evženem Rošickým. Sedm let držel slovenský rekord na 400 metrů. Dokonce Rošického jednou porazil, ale Rošický byl trochu nachlazený, tak mu pak medaili vrátil, že si ji nezaslouží. Sport mám hodně v rodině a ovlivňovalo mě to. Byl jsem až patologicky, neuměl jsem prohrávat a pak jsem už žil jen ten svůj klukovský sen, že bych ho někdy mohl hrát venku.
Kam v současné době české ragby patří? A můžeš to zhodnotit i z pohledu ženského ragby.
Patříme tam, kde jsme. Postoupili jsme do Trophy, to je druhá nejvyšší evropská soutěž. Pak je Championship, ta je nejvyšší a kdo ji vyhraje, tak se stane mistrem Evropy. Nad tím ještě je turnaj šesti národů Six Nations, to je ale trochu byznysová záležitost, tam týmy nesestupují, ani nepostupují. V rámci mistrovství Evropy jsme ve druhé skupině a jde o to, aby se nám tam podařilo zůstat, protože v té vyšší skupině, tak ta je někde jinde. Hrají tam týmy jako Portugalsko, Rumunsko, Gruzie a ti byli na mistrovství světa. Španělé se na mistrovství světa nedostali, protože podváděli s pasem. S těmito týmy je složité být v konkurenci, i když ne všechny jsou tak silné.
Co se týče ženského ragby, tak to je naprostá fantazie. Já vůbec nechápu, na základě všeho, co jsem se naučil a vystudoval, jak dokázaly holky udělat tak obrovský pokrok v té hře. Postoupily do finálového turnaje kvalifikace na olympijské hry. Jsme opravdu hodně blízko. Když jsem viděl sestřihy ze zápasů, co holky hrají, tak to nejsou snad ani české hráčky. Jaký mají pohyb, jak se prezentují, jak řeší situace pohybově, tak to má člověk skoro pocit, že ani nekouká na české hráčky. Je to další možnost, jak české ragby posunout dopředu a jde o to, abychom tu šanci chytili za pačesy. My jsme těch šancí pár měli, ale vždycky jsme to nějak ozevlovali, nevyužili a už jsem nevěřil, že taková šance někdy nastane a ona tu je. Teď by se měly všechny síly finanční, lidské, organizační a metodické hodit těm holkám, protože si to zaslouží. Jsou to amatérky, ale dokážou porazit soupeřky, co se tím živí. Trénují několikrát denně, musí to nějak dávat dohromady a jsou opravdu fantastické. Musíme jim dát tu prioritu, byť tady existuje ragby 100 let, ale my chlapi musíme potlačit ego. Mohou to být totiž ony, kdo nás posune dopředu.
Může to být impulz i pro to, aby mladší holky začaly hrát?
Může, protože sport je v západním světě úzce spojený se vzděláním. Když se člověk podívá na probíhající šampionát, vidí tam spoustu vysokoškoláků právníků, chemických inženýrů. Je otázka, jestli se k ragby dostane přes studia v zahraničí třeba někde na Zélandě, v Austrálii, Francii anebo se díky ragby do těchto zemí dostane a vystuduje tam nějakou specializaci. Právě ragby je se vzděláním velmi spojené.
Co je z tvého pohledu bývalého profesionála v tréninku? Fyzička, taktika?
Pokud chcete být nejlepší, tak musíte mít vše na špičkové úrovni. Je to jako, kdyby biatlonista výborně běhal, ale neustřílel to, tak má smůlu. Je to komplexní sport. Všechny sportovní hry jsou takto komplexní, ale liší se pravidly a balonem. Kondice je základ všeho, protože když ji nemáte, tak nezvládnete vůbec nic. Zápas musíte udýchat. Lokomoční rychlost. Pokud nemáte rychlost, nemáte v dnešním sportu šanci. Dříve to možná šlo, i když ten tým byl fyzicky nadupaný, tak to uběhal, umlátil. Hráči se musí účastnit vytváření strategií a herního plánu...
A jak dlouho se to učí? To asi není otázka jedné dvou sezon...
Začíná to od mládí a jak se s dětmi pracuje. Potřebujete mít autonomního hráče, který se bude rozhodovat v okamžiku. Trenér sedí někde v boxu nahoře a hráč je ten, který na hřišti rozhoduje. Trenér tam neběhá po lajně a od začátku do konce řve. Musíte hráče zapojovat do procesu, určování strategií a taktik už odmala. Někdy je to problém, protože se za honbou výsledků v dětských kategoriích tak robotizujeme, protože to přinese rychlý úspěch, ale strop potencionální výkonnosti hráče snižuje.
Když jsem byl v Madridu, tak mě trenér posílal na trenérské kurzy a říkal, že když budu rozumět metodice, tak budu vědět, co po mě chce a budu mu partnerem. Hráč je do procesů zakomponovaný.
Co je důvodem toho, že spousta špičkových týmů pochází z oblasti Nového Zélandu, Jižní Afriky, Argentiny? Čím to je?
Ragby vzniklo v Anglii, podle legendy v roce 1823. William Webb Ellis vzal míč do ruky, když hráli fotbal a donesl ho do brankoviště. Pravidla byla stejná, nepodobalo se to dnešnímu fotbalu. Asi v 70. letech vznikla pravidla, pak i federace. Z Anglie se to rozšířilo do zemí Commonwealthu, dostalo se to do bývalých kolonií – Austrálie, Nový Zéland, Fidži. Proč do Argentiny? To je dobrá otázka. Ten sport je tam v daleko menší míře, i co se týče počtu hráčů, ale nějakým způsobem se tam dostal. Ve Francii je to blízko do Velké Británie, takže tam k tomu měli relativně blízko.
Ragby je nesmírně tvrdý sport a se smyslem a fair play. Jak to k sobě jde?
Ono by to bez toho nešlo, protože to spolu silně souvisí. Pokud nebudu respektovat rozhodčího, soupeře, spoluhráče, tak bychom žádný zápas nedohráli, nebo tedy dohráli, ale ne zdraví. Je to kultura toho sportu, protože se provozoval na školách ve Velké Británii a hráči se vychovávali k určitému gentlemanství. V rámci všech emocí se musíte nějakým způsobem ovládat a chovat a to si ten sport nese ve své DNA. Pokud se tam někdo chová jinak, tak je vyobcován. Jsou tam navíc velmi drakonické sankce, a pokud něco provedete, tak si to příště rozmyslíte a navíc vás potrestá i klub. Sport si toho je vědom, že hodnotami se odlišuje a chce si je uchovat. Otázkou je, jestli to tak funguje všude. Ve světovém ragby to tak je, ale v Česku se za ty hodnoty trochu schováváme a nežijeme jimi.
To je trochu ale o té historii a o tom mít to v DNA.
Určitě, ten sport to ví a ví, že o to nesmí přijít. Fanoušci si to také chtějí uchovat. Když jdete na stadion a hraje proti sobě Anglie a Francie, tak vedle sebe sedí fanoušci obou týmů a povídají si. Nemusí se zavírat do klecí, nejezdí tam policisté na koních, nelítají tam petardy. Kultura je úplně někde jinde. Kdyby tam přišli nějací magoři, co by se tam chtěli rvát, tak bychom o vše přišli. Ta autoregulace je jasná.
Jací jsou špičkoví ragbisté ve svém osobním životě? Spojuje je nějaký osobnostní rys?
Je to velmi kosmopolitní hra, takže každý jsme jiný. Poznal jsem hráče z celého světa, jak soupeře, tak spoluhráče. Z jižní hemisféry, z Evropy, z Jižní Ameriky, tak jsou všichni velmi přátelští, otevření, nikdy se nepovyšují. Je úplně jedno, z jaké sociální skupiny člověk pochází. Rozhoduje to, že jsi člověk, a na základě toho si k tobě najdu cestu. Jsou i velmi féroví. Mají k sobě také pokoru a vědí, že i když jsou superhvězdy, tak bez ostatních by nebyli nic. Férovost, přátelskost, otevřenost, a rozhodně ne nos nahoru.
