Horolezec Libor Uher chce pokořit Bílou Horu - Dhaulágirí
Před pěti stoletími to s Čechy na Bílé hoře dopadlo neslavně. Tehdejší bitva vešla do dějin jako jedna z našich největších potup, po které následovalo období Temna. Dnes se parta Čechů opět vydává na Bílou horu a doufá, že výsledek bude mnohem lepší. Nebudou proti nim sice stát šiky katolíků, ale jejich Bílá Hora je zase mnohem vyšší. Konec šifer. Výprava horolezce Libora Uhra míří na sedmou nejvyšší horu světa Dhaulágirí, tedy v překladu na Bílou Horu.
Libor Uher už má za sebou tři úspěšně zdolané osmitisícovky včetně obávané K2, která je považovaná za nejtěžší horu světa. Srovnávat ji s náročností Dhaulágirí jde prý jen velmi těžko.
„Nedokážu to posoudit, protože jsem tam ještě nebyl, ale z vyprávění od kluků, kteří tam už byli, to určitě nebude jednoduché. Uvidíme,“ spoléhá hlavně na informace od kamarádů-horolezců Uher.
Na vrchol se bude výprava snažit dostat klasickou cestou po severovýchodním hřebeni, úspěch nebo neúspěch záleží na aktuálních podmínkách. Do velehor nemíří Libor Uher sám, výpravu tvoří ještě Petr Mašek, Marek Novotný a Tomáš Petreček, pro kterého to bude premiérový pokus o osmitisícovku.
„Mít ve výpravě nováčka je vždycky riziko, ale to je i bez toho,“ je si nebezpečí vědom Libor Uher.
Radu by ohledně Dhaulágirí mohl klidně hledat třeba u Davida Fojtíka, muže, který už tuto horu pokořil a poté dokonce její část sjel na lyžích.
„Ta hora není ani tak náročná techniky, jako je tam spíš spousta objektivních faktorů a nebezpečí ve formě především trhlin. Navíc je ta hora posetá ledovci a sem tam tam spadne nějaká lavina, toho bych se asi bál nejvíc,“ vyjmenovává největší rizika, která mohou výpravu Libora Uhra potkat Fojtík.
Po cestě na vrchol této hory leží mrtvola Korejce, kterého patrně zasáhl při výstupu blesk, a to může s horolezci pořádně zamávat.
„Na Dhaulágirí je to trochu specifické, s jedním takovým tělem se tam setkáte přímo pod vrcholem, paradoxně je to takový orientační bod. Jeden kamarád, který tam lezl se mnou, se s tou mrtvolou hned vyfotil, protože když se s ní vyfotíte, je to důkaz, že jste byla na vrcholu nebo těsně pod ním. Jak lezete nahoru, ten obličej mrtvého na vás pomalu vykoukne a není to nic moc, to přiznávám,“ popisuje ne zrovna běžný zážitek Fojtík.
S Davidem Fojtíkem, který Daulághirí dokonce sjel na lyžích, mluvila moderátorka Lucie Výborná
Na rozdíl od výpravy Libora Uhra nesl při svém výstupu nahoru kromě výbavy ještě lyže, a to byl v některých chvílích opravdu problém.
„Hlavně proto, že pokud fouká vítr, a to bývá na Dhaulágirí častá potíž, lyže mají přeci jen nějakou plochu a je to spíš jako windsurfing. S člověkem to hází a musí si dávat pozor, aby neztratil rovnováhu. A když už vyjdete nahoru, víte, že to nejtěžší vás teprve čeká, ale to je spíš psychická obtíž,“ líčí David Fojtík.
Lyže si na Dhaulágirí obul asi třicet výškových metrů pod vrcholem, a pak už mu zbýval jediný směr – dolů.
„Je to něco úplně jiného než normální lyžování, i když většina lidí si asi myslí, že si člověk ten sjezd užívá. Opak je pravdou. Já jsem horu sjížděl za difuzní mlhy, kdy bylo vidět na dva metry před sebe, plus se tam strašně rychle mění terén z hlubokého prašanu před vodní led až po naváté útvary, o které můžete při nárazu zlomit lyži – ale taky třeba nohu. Musíte dávat pozor celou dobu sjezdu, není tam prostor pro chybu.“
