Každého desátého popravte, žádal blovický udavač. Za anonymem se skrýval zhrzený kaplan
Během 2. světové války přicházelo na plzeňské gestapo poměrně velké množství anonymních udavačských dopisů. V letech 1941 a 1942 jich bylo hodně zejména z Blovic na jižním Plzeňsku. Ten, kdo za mnoha udáními svých spoluobčanů stál, byl člověk, do kterého by to řekl asi jen málokdo.
„Anonymní dopisy chodily z každé sebemenší vesnice. Lidé si tenkrát byli zvyklí mezi sebou vyřizovat účty a tím nevětším kalibrem, který mohli udělat, bylo napsat dopis na gestapo a obvinit sousedy například z černého obchodování, z toho, že nepřiznali nějaké dávky a tak podobně,“ začal s povídáním historik Jiří Sankot.
Z Blovic přicházelo na gestapo abnormálně velké množství těchto dopisů, a to od velkého množství udavačů. Tyto dopisy však nenacházely odezvu, jakou by si udavači přáli.
Zejména jeden z nich: „Velitelem plzeňského gestapa byl v té době Anton Lehner. Ten měl v Blovicích příbuzné a známé, a tak se mu jaksi nechtělo v tomto městě kohokoliv zatýkat. Nakonec dostal strach, protože si vytipoval nejnebezpečnějšího autora udání, který se nezastaví prakticky před ničím,“ uvedl historik, který pokračoval:
„Udavač upozorňoval plzeňské gestapo na skutečnost, že v Blovicích existuje protiněmecká organizace. To ale nebyla pravda. Šlo o cílenou provokaci udavače a velitel gestapa to velice dobře věděl. Sám se však začal obávat toho, že když nebude nic dělat, bude mít poté problémy se svými nadřízenými.
Gestapo v Blovicích
10. června 1942, což je den, kdy byly vypáleny Lidice, se Lehner rozhodl, že pošle gestapo do Blovic, pozatýkají lidi, kteří byli zmíněni v dopisech, a počká si, jak se nadále zachová udavač. Autobusem tedy byli odvezeni všichni do Plzně a uvězněni v borské věznici. To ale pro udavače nebylo dost. Neustále přidával v dopisech další jména a zločiny, kterých se měli dotyční dopustit.
Když ani to nestačilo k tomu, aby si gestapo přijelo pro udané lidi, rozhodl se udavač napsat na vysoká místa: „Napsal K. H. Frankovi a Emanuelu Moravcovi. V dopisech si stěžoval na nečinnost plzeňského gestapa, že nekoná své povinnosti a kryje zločiny proti Říši. Žádal, aby byl každý desátý ze zatčených v červnu 1942 popraven,“ řekl Sankot.
Na podzim téhož roku tedy Anton Lehner poslal do Blovic další autobus, kterým byli odvezeni další lidé do Plzně. „Lehner už ale v pátrání proti neznámému udavači dospěl poměrně daleko. Nechal si udělat rozbor rukopisu, takže už věděl, kdo všechny udává, a nechal je v prosinci 1942 propustit. Koncem ledna 1943 si přijel do Blovic pro udavače,“ líčil Jiří Sankot.
A kdo že byl oním nebezpečným udavačem? Byl to člověk, u něhož to pro některé obyvatele Blovic bylo jistě překvapením.
„Šlo o administrátora děkanského úřadu v Blovicích, kterým byl Pater Karel Slaběňák. Vše činil proto, že se mu nesplnila jeho touha stát se děkanem a byl oficiálně pouze kaplanem. On pocházel z rozhraní Moravy a Slovenska a měl pocit, že mezi západočeským obyvatelstvem by si zasloužil mnohem větší respekt, než jakého se mu dostávalo. Tímto si měl zřejmě respekt zjednat,“ sdělil historik.
Ne všichni zatčení obyvatelé ale byli v prosinci roku 1942 propuštěni na svobodu. Poslechněte si víc v audiu v horní části článku.
