Spojené státy od konce roku 1967 do podzimu 1968 velmi zajímala situace v Československu, kde probíhalo takzvané pražské jaro a zdánlivá demokratizace. Vyplývá to z tajných dokumentů ministerstva zahraničí kabinetu, které prostudoval, přeložil a knižně vydal diplomat Tomáš Smetánka. Serveru iROZHLAS.cz v rozhovoru řekl, že v tomto období bylo podle počtu jednotlivých dokumentů Československo významně zajímavější než ostatní země.

Praha 19:14 10. listopadu 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vy jste posbíral, přeložil a knižně vydal tajné dokumenty amerického ministerstva zahraničí týkající se pražského jara. Jak moc bylo náročné se k těmto dokumentům dostat?
Bylo to docela jednoduché, protože americké ministerstvo zahraničí už od roku, myslím, 1861 publikuje svoje dokumenty s nějakým odstupem. Přišel jsem na ně víceméně náhodou a zjistil jsem, že tady nejsou známé, a zaujaly mě natolik, že jsem si řekl, že by bylo dobré je tady zveřejnit a zprostředkovat více lidem. Čili je to v zásadě dostupné na internetu.

‚Nemůžeme zasáhnout.‘ Přečtěte si zápis z první tajné porady amerického prezidenta po sovětské invazi

Číst článek

Kolik času vám zabrala práce na knize?
Dělal jsem to poněkud ve spěchu, protože s vydavatelem jsme se dohodli nedlouho před výročím srpna 68, že by bylo dobré to v srpnu publikovat. Takže jsem nad tím strávil, řekněme, tři měsíce výběrem, překládáním, editací a tak dále.

Proč jste začal už koncem roku 1967 a zprávami o odstavení Antonína Novotného od moci?
Protože tam je vidět, i pokud si to člověk porovná s frekvencí jiných dokumentů nebo dokumentů z jiných zemí, že se Američané začali víc soustředit na Československo, že v tu chvíli pro ně ta situace začala být opravdu zajímavá. Dokumentů je víc než depeší ze srovnatelných zemí střední Evropy v té době. Dá se na tom sledu dokumentů taky sledovat, jak se Američané začali dívat a analyzovat, co se děje v Československu, kam to může jít, s čím se může počítat a tak dále. Tak proto, aby to nebyl jen ten srpen, to by bylo přece jen trochu málo.

Takže dojem, že v té době otázka Československa byla jedna z nejdůležitějších, je správný?
Ano. Jenom pokud si to člověk srovná kvantitativně s tím, kolik bylo depeší nebo kolik  soubor, se kterým jsem pracoval, tj. zveřejněné dokumenty ministerstva zahraničí, obsahuje dokumentů k jiným zemím, tak je vidět, že v roce 67, ale zejména pak 68, je jich významně více než odkudkoliv odjinud, případně že třeba i když jsou odjinud, tak se týkají Československa. Takže v tu chvíli bylo Československo významně zajímavější než jiné země v okolí.

Vybral jste veškeré dokumenty, nebo se jedná jen o výběr?
Nejsou to úplně všechny. Jestli si dobře pamatuji, tak tam z období 1964 až 1968, což je administrativa prezidenta (Lyndona B.) Johnsona, bylo nějakých 63 dokumentů a já jich vybral 37. Je to jednak dáno časovým obdobím, tedy v zásadě konec roku 1967 až podzim 1968, a pominul jsem to, co se týkalo speciálních věcí, jako byla například otázka československého zlata ve Spojených státech, nebo věci spíše technického rázu. Vybíral jsem to, co se nějakým způsobem dotýkalo politických událostí v Československu.

Prezidenta Johnsona o okupaci Československa informoval sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin 20. srpna 1968 ve čtvrt na osm večer. Po přečtení prohlášení sovětské vlády Johnson řekl, že ho probere ráno s ministrem zahraničí a dál s velvyslancem společně „tlachali“ o běžných věcech – pití, rodině, Texasu, symbolech. Nešlo ze strany prezidenta Johnsona o podcenění situace?
Zjevně podle toho záznamu jako kdyby si opravdu přesně neuvědomoval, co se děje. A ještě je zajímavé, kromě těch nepodstatností, o kterých jste se zmínil, také ještě hovořil o tématu, o které mu v tu chvíli hodně šlo, což byla jeho uvažovaná návštěva v Sovětském svazu. Zjevně se myšlenky, že pojede do Sovětského svazu, vzdal až poté, když zasedl se svými poradci nebo Národní bezpečnostní radou a tam už pak bylo jasné, že bude potřeba zaujmout nějaké pevnější stanovisko.

Ale tady v tu chvíli opravdu jako kdyby bral to, co se děje v Československu, jako takovou okrajovou záležitost, která by neměla podle něj nějak překážet jeho politice vůči Sovětskému svazu. Myslím si, že se v tom zorientoval nebo ho pak zorientovali jiní krátce na to.

Vy jste člověk, který se pohybuje v diplomatických kruzích. Jsou tento způsob oznámení podobné události a následná reakce prezidenta Johnsona běžné?
Já jsem se ničeho srovnatelného s touto věcí neúčastnil. To je přece jen záležitost velmi specifická. Ale řekl bych, že ano, jistým způsobem v diplomacii samozřejmě člověk musí být schopen říkat nepříjemné věci a nedávat najevo rozhořčení, osobní emoce a tak dále. Ale myslím si, že tohle je ze strany prezidenta Johnsona už příliš ukázka ne toho, že by se kontroloval a nechtěl být zlý na velvyslance Dobrynina, ale spíš jakéhosi neuvědomění si nebo špatného vyhodnocení situace. Čili myslím si, že v diplomacii prostředky samozřejmě jsou jemnější než na veřejných fórech, ale také to má své meze.

Dezinformace o Rumunsku

Nejvyšší představitelé Spojených států byli obsazením Československa velmi překvapeni. Opravdu neměli nejmenší tušení, že se okupace blíží?
I z dokumentů vyplývá, že to bylo v takových vlnách. Ve chvíli, kdy tady byly manévry Varšavské smlouvy, tak se zdálo, že zvažují, že něco takového hrozí. Byli tam taky jasnozřivější lidé, jako byl třeba náměstek ministra zahraničí (Eugene V.) Rostow, který chtěl podniknout nějaké diplomatické akce právě proto, že se obával, že by Sovětský svaz mohl v Československu intervenovat, a chtěl tomu diplomatickými metodami předejít.

OBRAZEM: Nikdy nezveřejněné snímky byly 50 let ‚ve sklepě‘. Podívejte se na okupaci Brna

Číst článek

Je možné, že právě v tu chvíli, 20. srpna, to vypadalo, jako kdyby z nějakých důvodů Američani už měli za to, že se obavy rozptýlily, což bylo, myslím, zejména po setkání v Čierné nad Tisou. To si možná vyhodnotili nesprávně a mysleli si, že došlo k jakési dohodě, která znamená, že se intervenovat nebude. Ale není to tak, že by si to mysleli pořád. Opravdu to v různých týdnech vypadlo různě.

Jaké měla vláda USA možnosti reagovat na okupaci?
Prakticky asi takové, jaké nakonec uplatnila, což znamená, že se neuskutečnila cesta prezidenta do Sovětského svazu - jel tam až o čtyři roky později prezident (Richard) Nixon - a jinak v rámci OSN, kde to bylo podrobeno kritice. Možná že měla možnosti nějaké ostřejší kritiky, než bylo to, že nevyslali minnesotský orchestr do Sovětského svazu a takové velmi symbolické a marginální kroky.

Přílet Antonova, estébáci, střelba... Poslechněte si unikátní rekonstrukci událostí z 20. na 21. srpna 1968

Číst článek

Ale myslím si, že návrhy náměstka ministra zahraničí Rostowa, o němž jsem mluvil, které dával v květnu 68, byly docela racionální. To znamená například, aby se sešli velvyslanci u NATO a aby evropští spojenci konzultovali situaci, čímž by sovětskému svazu dali najevo, že je to věc, která je zajímá a která se jich dotýká. Ale zjevně tehdy Spojené státy vyšly z toho, že je rozdělená Evropa, že ji nechtějí destabilizovat a že tedy nebudou podnikat nějaké výraznější akce.

Nehrálo v tom roli, že Československo bylo jedním z největších dodavatelů zbraní do Vietnamu, kde Američané v té době válčili?
Myslím, že je to součást toho, jak tehdy hleděli na Československo, což je i ze záznamů trochu vidět. Nebyli si úplně jistí, co tady probíhá. Na jedné straně tady samozřejmě byly sympatie k tomu, co vypadalo jako demokratizace, na druhou stranu mezinárodně politicky opravdu Československo tehdy stálo docela daleko od Spojených států. Je pravda, že Vietnam byl jejich primární zájem a z něho vyplývalo i mít dobré vztahy nebo zlepšovat vztahy se Sovětským svazem, protože od toho si slibovali, že by jim to mohlo ve Vietnamu pomoc. Čili ano, toto byla taky jejich podstatná úvaha.

Odpor po 21. srpnu vzbudil sympatie světa na týden. Pak Československo opět zmizelo z mapy, tvrdí historik

Číst článek

Krátce po obsazení Československa se podle zpráv, které jste zveřejnil v knize, Spojené státy začaly obávat o obsazení Rumunska. Báli se, že scénář z Československa by se mohl opakovat i v Rumunsku. Bylo pro ně důležitější Rumunsko než Československo?
To je věc, na kterou jsem přišel až při čtení těch dokumentů a která by mě docela zajímala, kdyby se nějak objasnila. Mně to připadá, že to byla jakási dezinformace, která se patrně v tu chvíli ve Spojených státech ujala. Dokonce bych řekl, jako kdyby se Sovětský svaz tehdy pokusil tu informaci někam implantovat, že může být další stát na řadě, a v tu chvíli se Spojeným státům zdálo, že to už by bylo příliš a už a se k tomu začali vyjadřovat otevřeněji než k Československu. Myslím si, že tehdy opravdu nehrozilo, a docela by mě zajímalo, zda to nebyla nějaká dezinformace, která mohla pocházet ze Sovětského svazu.

Překvapilo vás při studiu těch dokumentů něco?
Překvapil mě náměstek Rostow, který měl opravdu podle mého názoru jakýsi recept na to, co by ještě bylo únosné, ukázalo by to Sovětskému svazu, že si nemůže dělat úplně všechno, a třeba by to na něj mělo nějaký vliv. To jsou kroky, které navrhoval, které se měly podniknout někdy v květnu. Zároveň mě na tom zaujalo, jak to skončilo v koši a memorandum s jeho návrhy bylo jenom opatřeno poznámkou ministra (zahraničí Davida Deana Ruska – pozn. red.), že s těmito návrhy nesouhlasí.

A pak, a to vlastně nebylo překvapení, jsem si spíš potvrdil, že opravdu v tu chvíli věci v Československu probíhaly za železnou oponou a že patrně nebyla velká šance k tomu, aby to získalo nějakou reálnou podporu odjinud ze západu.

Petr Jadrný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít