Rodinné album, přátelství Sovětů a nacistů i ‚propagátor fašismu‘. Příběh Jaroslava Kočího
V březnu roku 1981, kdy byl komunistický režim v Československu ještě pevný a zdál se neochvějný, dostal pan Jaroslav Kočí u Okresního soudu v Šumperku osmiměsíční trest odnětí svobody s tříletým podmíněným odkladem. Podle soudu totiž „propagoval fašismus“. Trestného činu se měl dopustit tím, že asi pěti lidem ukazoval válečné fotografie, vložené do rodinného alba.
Snímky pořídil jeho otec v září 1939 u řeky Bug. Dokumentovaly přátelské setkání vojáků Rudé armády a Wehrmachtu.
Kočího syn se jimi snažil doložit, že Josif Vissarionovič Stalin a Adolf Hitler na počátku druhé světové války společně přepadli Polsko, což byla tehdy politicky nežádoucí a zamlčovaná skutečnost.
Jaroslav Kočí si nedával dostatečný pozor: debatoval s mládežnickými funkcionáři, s nimiž se náhodně seznámil, ale seděl mezi nimi i spolupracovník Státní bezpečnosti. Případ je i po letech pozoruhodný v řadě ohledů, mimo jiné dobře ukazuje takzvanou socialistickou každodennost.
Vídeňské kořeny
Jaroslav Kočí se narodil 8. června 1950 v Šumperku. Jeho rodiče se tam přistěhovali po válce, narodili se v českých rodinách ve Vídni.
V roce 1937 nastoupil Jaroslavův otec, tehdy jednadvacetiletý Josef Kočí k povinné vojenské službě do rakouské armády. V březnu 1938 bylo Rakousko připojeno k nacistickému Německu.
Proč si myslíme, že se to nemůže opakovat? Příběh židovské dívky Eveliny Merové
Číst článek
Josef Kočí, jehož se nikdo na nic neptal, se tak stal vojínem Wehrmachtu (kde ostatně z podobných příčin bojovalo několik tisíc Čechoslováků).
Se svou jednotkou se zúčastnil okupace Polska. Směl fotografovat, a tak na řece Bug v Brestu Litevském pořídil tři snímky ze setkání dvou okupačních armád.
Vídeňský Čech Josef Kočí sloužil i při okupaci Francie. Brzy poté však usoudil, že nechce dál bojovat za Hitlerovu říši. Oznámil veliteli, že se necítí být Němcem, nýbrž Čechem – a požádal o propuštění z branné moci.
V březnu 1941 velení jeho žádost vyřídilo kladně a Josef Kočí byl převelen k jednotkám Technische Nothilfe, jejichž příslušníci měli například za úkol odklízet trosky po bombardování.
V listopadu 1943 se ve Vídni oženil s Marií Hruškovou, v červnu 1944 se jim narodila dcera Hana. Dva měsíce před koncem války Josef Kočí dezertoval a až do osvobození se skrýval ve Vídni.
V prosinci 1945 se rodina přestěhovala do Šumperka. Josef Kočí se začal živit jako krejčí. Komunisté mu živnost znárodnili, ale jiné potíže neměl, dokonce směl občas navštívit příbuzné v Rakousku.
V roce 1957 chtěl emigrovat, protože ve Vídni zemřel jeho švagr a zanechal po sobě krejčovskou firmu. Komunistické úřady mu však tehdy cestu nepovolily a firma krátce nato zanikla.
Potom už Josef Kočí emigraci nezvažoval, jen prý říkával, že návrat do Československa byl jeho životní chybou.
Nález na půdě a ‚diskusní chlad‘
Josefův syn Jaroslav Kočí chodil v 60. letech jako dospívající hoch často na půdu, kde tajně kouřil a prohrabával se rodinnou historií. Jednoho dne našel album a v něm otcovy válečné snímky. Schoval si je.
Vyučil se pak kuchařem, oženil se, narodila se mu dcera. V roce 1979 nastoupil na horskou chatu Šerák v Jeseníku.
V listopadu se na Šeráku pravidelně konalo setkání pionýrů a mládeže olomouckého okresu: pionýři a svazáci vystoupali do kopců, besedovali s milicionáři a „politickými pracovníky“, hovořili o úspěchu socialismu ve vlasti.
Roku 1980, dva dny před setkáním, přibylo do chaty pět organizátorů z Okresního domu pionýrů a mládeže. „Večer si chtěli posedět a popít. Na lokále už nikdo nebyl, tak jsem jim řekl, ať jdou do kuchyně, kde se topí,“ vzpomíná Jaroslav Kočí.
„Přišla řeč na druhou světovou válku. Oni vykládali, co jim bylo řečeno v dějepise a na politických školeních. Nebyl jsem žádný disident, ale když jsem mohl, tak jsem si rýpnul, jako asi mnoho jiných. Řekl jsem jim, že Rusové až do doby, než je v jednačtyřicátém napadli Němci, byli stejní jako Hitler,“ vzpomíná.
Otcovo album měl Jaroslav Kočí u sebe. Přinesl je a našel tři fotografie od řeky Bug.
„A oni viděli, že jsou tam skutečně Němci a ruští vojáci a objímají se a podávají si ruce. Říkám: ,To jsou nepřátelé? To jsou ještě přátelé, až do roku 1941.‘ Najednou jsem ale z jejich strany vycítil jistý diskusní chlad…“ vypráví.
O čtrnáct dní později jel Jaroslav Kočí s tržbou do Jeseníku. Ve městě ho zatkli dva příslušníci Státní bezpečnosti. V chatě Šerák a v bytě Kočích v Šumperku vykonali domovní prohlídku.
Propagátor fašismu
Dne 31. března 1981 se u Okresního soudu v Šumperku konalo hlavní líčení, které jako předseda senátu vedl JUDr. Josef Michálek.
Jaroslav Kočí dostal osmiměsíční trest odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky za trestný čin propagace fašismu a podobného hnutí. Součástí rozsudku bylo i zabrání otcova fotografického alba.
Jako svědci tehdy vystoupili političtí pracovníci, kteří se účastnili debaty na Šeráku. Dva z nich Kočího udali, zbývající tři se přidali se „svědectvím“.
Jaroslav Kočí nemusel za mříže, ale čekala ho těžká léta. „Propagátora fašismu“ chtěli jen málokde zaměstnat.
Měl katastrofální kádrové materiály. „Běžely fámy, že jsem na Šeráku hajloval a že jsem nosil nacistickou uniformu. Úplné nesmysly, ale lidem to nevymluvíte. Prostě Kočí je nacista a je hodný odsouzení. Víte, kolik se jich se mnou přestalo bavit?“ říká.
Jaroslav Kočí se chtěl soudně očistit – a usoudil, že se musí obhájit sám. Za Gorbačova a perestrojky se mu podařilo s pomocí osvíceného podnikového nadřízeného získat doporučení od komunistické stranické organizace, v šestatřiceti letech složil zkoušky na právnickou fakultu v Brně.
Studia dokončil roku 1991 a začal usilovat o rehabilitaci. Roku 1993 pak Vrchní soud v Praze rozsudek nad Kočím zrušil jako nezákonný.
Text rehabilitačního rozsudku Jaroslav šestkrát okopíroval a poslal udavačům a tehdejšímu předsedovi Senátu. Jen jeden ze svědků se prý v dopise „pokusil o omluvu“.
Pokud chce znát podrobnosti z příběhu Josefa a Jaroslava Kočí, poslechněte si Příběhy 20. století, audioje nahoře v článku.
