Země už není ‚safe‘, varují vědci. Lidstvo překročilo šest z devíti planetárních limitů

Matěj Skalický mluví s Honzou Kalibou, klimatickým zpravodajem Českého rozhlasu

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

27. 9. 2023 | Praha

Země už není bezpečným místem pro život, člověk boří další planetární limity. Tvrdí to mezinárodní tým vědců a svou nejnovější studii prohlašuje za budíček pro lidstvo. Zbývá ještě čas otevřít oči a planetu uzdravit? Téma pro klimatického zpravodaje Českého rozhlasu Honzu Kalibu.

Editace: Kristýna Vašíčková
Sound design: Jaroslav Pokorný
Rešerše: Ondřej Franta
Podcast v textu: Tea Veseláková
Hudba: Martin Hůla, Jaroslav Pokorný

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Překročili jsme šest z devíti planetárních limitů, varuje Mezinárodní tým vědců v zářijovém vydání časopisu Science Advances. Co to znamená? Už není pro život na planetě návratu?
Začal bych trošku ze široka. Před časem jsem dělal rozhovor s Jimem Lovellem, to je česko-americký astronaut, který byl náhradníkem Neila Armstronga při misi Apollo 11 a už předtím se zúčastnil jednoho z prvních letů k Měsíci, jako první ho obletěl a jako první schoval naši planetu za svůj vlastní palec. Optal jsem se ho, jak mu tento zážitek změnil život nebo uvažování o životě tady na Zemi. Odpověděl mi, že si uvědomil, že žijeme v ráji a jak křehký ten ráj je, jaká je to náhoda v tom širém vesmíru, že tady máme místo, které je tak akorát vzdálené od naší hvězdy, od Slunce, že tam není ani moc teplo, ani zima, že máme gravitaci, vodu, život a že je jenom na nás, jak s tím naložíme. Když to překlopíme do vědeckých planetárních limitů, které původně vymysleli vědci ve Stockholmu, tak ono nám říkají, že s tím nakládáme v současnosti velmi špatně, že nám všem průmyslová revoluce sice úžasně zkvalitnila život, ale že se to všechno bohužel dělo na konto životního prostředí, které je ale neodmyslitelnou součástí prostředí, ve kterém žijeme. Říkají, že o něm musíme začít uvažovat i v ekonomické rovině, protože podle jiných studií zase víme, že polovina ze světového HDP je více či méně, ale přímo závislá na životním prostředí a na jeho dobrém stavu. Takže jestli je, nebo návratu – vědci nám v podstatě říkají, že pokud chceme, aby ještě byla šance na návrat a na to, abychom tady dlouhodobě udržitelně žili, tak musíme okamžitě nastartovat hluboké změny ve fungování společnosti a našeho vztahu k tomu, co nám příroda dává, tedy k tomu, co považujeme za zdroje. 

Překročené planetární meze

Šest z devíti limitů nebo planetárních mezí, to zní docela varovně. Které limity jsme tedy překročili?
Můžeme si je v rychlosti vyjmenovat. Jedním z nich je takzvaná biosféra, tedy všechno živé na planetě. Když to přeložíme do lidské řeči, tak se to týká zejména vymírání druhů, které je teď podle vědců desetinásobně, stonásobně, možná až několikasetnásobně rychlejší než kdykoliv za posledních deset milionů let a rychlost vymírání se stupňuje. Možná, že v našem odtržení od přírody, ve kterém mnoho z nás žije, to tak nepociťujeme, ale ekosystémy, potravní řetězce se postupně hroutí a my jsme na tom všem závislí. Dám příklad s korálovými útesy, které by nás vlastně nemusely moc zajímat, ale právě ty jsou na tom velmi špatně. O jejich bělení a odumírání jsme četli teď v létě, když se rekordně ohřívaly oceány. Možná si neuvědomujeme, že z korálu pochází třeba látky, které využíváme k léčbě nemocí, jako jsou například kardiovaskulární onemocnění nebo leukémie. Všechno je to propojené a je pro nás důležité, aby biosféra byla zdravá, a ona není.

Pak je tu změna klimatu, kterou vědci dali jako celek do jednoho z těch pilířů, a tady jsme limity už také překročili. Pak jsou tam nové entity. To si můžeme představit jako látky, které vyvinul člověk a které škodí životnímu prostředí. Patří sem geneticky modifikované látky, organizmy nebo třeba jaderný odpad, jaderné zbraně, a pak také všechny možné syntetické chemikálie, které produkujeme a kterých vypouštíme statisíce. To je třetí pilíř.

Čtvrtým pilířem jsou sladkovodní systémy planety, tedy vše, co souvisí s koloběhem a zásobami sladké, respektive pitné vody. Pak jsou to lesní ekosystémy, které vědci vyčlenili zvlášť, to znamená jak tropické, tak mírné i subpolární lesy. Tam je typickým problémem například odlesňování Amazonie, což má důsledky a dopady na další pilíře. Ale netýká se to jenom Amazonie, podívejme se k nám, jaké máme problémy s našimi lesy. Šestý z devíti pilířů, který se podle vědců hroutí, jsou takzvané biogeochemické toky.

Co to je? 
V podstatě si můžeme představit toky dusíku a fosforu v koloběhu přírody, což se hodně týká půdy a oceánu. Například tím, jak provozujeme průmyslové zemědělství, dochází ke stále větším koncentracím dusíku a fosforu. Kdybychom to převedli třeba na fungování mozku, tak to půdu a její schopnost nám poskytovat tu službu, kterou od ní chceme, a oceány zabíjí, protože tam zároveň ubývá kyslíku... Je to docela náročné na vysvětlení, asi i na pochopení, ale týká se to zhruba tohoto. 

Je to tedy tak, že je to jakási mez, za kterou už je to špatné a už velmi těžko se budeme vracet do doby, kdy to bylo ještě dobré? Znamená to, že když planeta tu mez překročí, tak v té určité sféře zmírá?
Představme si to jako kruhový diagram, který vědci rozporcovali na devět výsečí, a v každé z nich můžeme pozorovat, jak moc překračujeme hranici, kterou oni podle nějakých svých kritérií stanovili. U tohoto modelu je ale důležité nám ukázat, jak je to všechno spolu provázané.

Samozřejmě víme, že máme problém se změnou klimatu, biodiverzitou, přírodní rozmanitostí, vymíráním druhů, znečištěním, stále slýcháme o mikroplastech a tak dále, ale vědci se pokusili to všechno dát do jednoho grafu, abychom si uvědomili, že tyto problémy jsou propojené a že je nemůžeme řešit jako jednotlivosti, ale jako celek. Je to zkrátka provázané, protože když se bavíme o změně klimatu, tak problémem jsou samozřejmě fosilní paliva a podobně, ale problém je i odlesňování, protože přicházíme o přirozené prostředí, které nám pomáhá uhlík přirozeně ukládat. Odlesňování představuje velký problém, obzvlášť odlesňování Amazonie a tropických pralesů, kde je uhlíku uloženo nebo se do teď ukládalo spousta, a vědci na to mají jednu výseč. Jenže pokud nevyřešíme změnu klimatu, odlesňování bude pokračovat, protože bude více požárů, kůrovcových kalamit a tak dále. Takže takto nám odborníci chtějí naznačit, jak propojené ty problémy jsou a že řešení musí být rychlé, jednotné, ideálně globálně, ale také systematické a musí zohledňovat, jak je všechno propojené.

Na druhou stranu třeba u lesů vědci také tvrdí, že lesní plocha by se měla obnovit na úroveň z konce 20. století. To ale není úplně reálné, ne? 
Nevím, jestli to je, nebo není reálné. Každopádně máme tady nějaké „rewilde“ iniciativy, které by nám měly pomoci obnovovat lesy a obecně divočinu nebo přírodní krajinu v nějaké její formě. Hodně se to řešilo loni na summitu COP, což je výroční klimatická konference pod hlavičkou OSN. Loni se konala velmi důležitá COP 27, která řešila přírodní rozmanitost, vymírání druhů, ubývání lesů a tak dále. Země světa se tam dohodly, že do roku 2030 chtějí, aby divočina nebo nějakým způsobem chráněná krajina tvořila 30 procent území jak souše, tak oceánů. V tom máme ztělesněnou dohodu světa, že toto je problém, a snahu s tím něco dělat. Nakolik rychle a reálně se to bude dít, budeme sledovat, ale alespoň základní dohoda tam je, a tím pádem snad i nějaká naděje, i když samozřejmě záleží i na tempu. 

Odlesňování tedy není jediný problém a znovuzalesňování není jediné možné řešení. Ale já bych nerad spolkl ty tři pilíře, u kterých je to zatím ještě dobré, které jsme nedořekli. Jaké to jsou?
Týkají se koncentrací aerosolu v atmosféře a také okyselování oceánů, což je problém, kde už jsme skoro na limitu a který také souvisí se změnou klimatu, se schopností oceánů pomáhat nám pohlcovat skleníkové plyny. Bez oceánu bychom na tom tady na souši byli mnohem hůř. Pak je to ozonová díra a její prohlubování, které se nám ale jako lidstvu podařilo zastavit. To je také taková naděje, protože jsme to dokázali Montrealským protokolem z 80. let. Věda tehdy zjistila, že vypouštěním určitých chemikálií si narušujeme ozonovou vrstvu, což je pro lidstvo potenciálně obrovský problém. Ale uzavřením globální dohody se tento trend povedlo zvrátit a je to jediný z těch devíti pilířů, kde jsme naopak na dobré cestě, kde ten trend je pozitivní. Pokud si z toho máme něco vzít, tak inspiraci pro to, abychom vyřešili i ty ostatní krize, i když samozřejmě v tomto případě to bylo relativně jednoduché. Týkalo se to nějakého výseku konkrétních chemikálií a pro svět nebyl zase takový problém je zregulovat a nahradit. Například změna klimatu sama o sobě je o tolik složitější problém, že je mnohem náročnější se na něčem dohodnout a trend zvrátit.

Snaží se o to klimatické summity, které pořádá OSN, a další organizace po celém světě. Jeden z nich byl teď v New Yorku, kam jel za Česko prezident Petr Pavel, který slíbil mimo jiné zlepšit strategické plánování. Co si pod tím mám představit?
Těžko říct, co si pod tím představit. Nevím, jestli přesně interpretuju, co měl na mysli, ale strategické plánování obecně je samozřejmě důležitá věc. My se totiž můžeme dohodnout, že máme problém, jako se lidstvo dohodlo, pokud to teď omezíme na změnu klimatu, můžeme si dát nějaké cíle, ale pak je také důležité ty cíle naplňovat, a ještě podskupina toho je mít konkrétní plán, jak je naplňovat. V případě změny klimatu víme, že máme takzvanou „ambition gap“, to znamená, že naše cíle nejsou dostatečně ambiciózní, abychom problém vyřešili, a tam máme mezery. Pak máme „implementation gap“, což je mezera v naplňování cílů, které jsme si reálně dali jako lidstvo, jako jednotlivé země. Tam také ještě nejsme na takové trajektorii, abychom plnili stanovené cíle dostatečně rychle. Součástí problémů je možná i to strategické plánování, zkrátka překlápět cíle, které si dáme, do reálných politik a reálných změn. 

Zrovna teď se v Česku se řeší aktualizovaná verze Národního klimaticko-energetického plánu. To je dokument, který má určit, kudy přesně se bude ubírat naše energetika, což má na klimatickou politiku zásadní vliv, protože z ní plyne většina českých emisí skleníkových plynů. Dobře naplánovat tento dokument je zásadní, jde o překlopení teoretických cílů, které si dáváme, do praktické roviny, aby se ty změny reálně už konečně začaly dít. 

Velcí a malí hráči

Může Česká republika dělat něco pro to, aby se dál nezhoršovaly ty planetární pilíře, které se už teď hroutí, anebo abychom nepřekročili nějaký další? Děláme toho jako Česko dost, nebo jsme pořád velmi malý hráč? 
Jsme velmi malý hráč, ale žádný hráč není dostatečně malý, protože důležitá je ta jednota, globální úroveň, na které to řešit. Proto máme celosvětové konference se všemi jejich vadami a nedostatky a vždycky se chytáme za hlavu, že se tam vlastně nic nevyřešilo, ale je to asi jediný způsob, jak se snažit postupovat globálně jednotně. Česká role v tom je účastnit se těchto jednání s nějakou upřímnou snahou účastnit se transformace a snahy věci napravit, a pak samozřejmě na lokální úrovni se snažit plnit cíle, dělat, co můžeme, co umíme a ideálně ještě víc, a možná změnit uvažování a debatu ve veřejném prostoru.

Ptal jsem se i z toho důvodu, jak jsi mluvil o „implementation gap“, jestli nemáme rezervy i třeba v tom, že jsme ještě plnohodnotně neimplementovali Pařížskou smlouvu? 
Samozřejmě. Vládní představitelé tvrdí, že plníme Pařížskou dohodu, ale ono se to průběžně špatně kvantifikuje, protože ty nejbližší cíle jsou stanoveny pro rok 2030. navíc jsme součástí Evropské unie a většina cílů je celounijních, i když jsme jako země podepsali Pařížskou dohodu i sami za sebe. Právě v aktualizovaném národním energeticko-klimatickém plánu by snad poprvé měl být i náš vlastní český závazek, jak být klimaticky neutrální do roku 2050, takže asi směřujeme i k individuální zodpovědnosti. Ale pokud se bavíte s odborníky, se sférou, která se implementací klimatických závazků do konkrétních politik zabývá v Česku, tak ti experti vám řeknou, že jsme daleko za svým potenciálem. Když si vezmeme třeba větrnou energetiku a podíváme se na okolní země a na to, jak důležitou součást řešení představuje a jak je u nás naprosto nerozvinutá, tak to nám asi také doplní obrázek. 

„Podíl obnovitelných zdrojů na výrobě energie v Česku se má téměř zdvojnásobit. V roce 2023 by měl být 30 procent.“

(ČRo Plus, 24. 9. 2023)

Když se naopak podíváme daleko na východ od nás, tak vidíme, že ne každý má možnosti nebo chce vnímat klimatickou hrozbu stejně, a pak se naše úsilí může zdát ve výsledku marné. Mohou v tom malí hráči jako my sehrát nějakou vyjednávací roli?
Možná bych před závorku vytknul, že pokud se bavíme o změně klimatu, tak nejsme malý hráč v tom smyslu, že naše zodpovědnost za současný stav oteplení planety je poměrně velká. Přepočteno na hlavu, ale i historicky. Jsme průmyslová země, hodně jsme jeli a stále jedeme na fosilní paliva, takže když se podíváte do statistik, tak jsme jeden z největších přispěvatelů ke změně klimatu přepočteno na hlavu na světě. Samozřejmě, že když vezmeme absolutní čísla, tak potřebujeme, aby to řešily i země G20, ale nemůžeme ukazovat prstem a říkat, že to má řešit především ten nebo onen, protože když to přepočteme na emise na hlavu, tak jsme na tom stále hůř než Indie, Čína a další země, o kterých asi je řeč. Zároveň tyto země jdou obrovsky kupředu, co se týče třeba přechodu na obnovitelné zdroje energie. Víme o tom, jak nám ujíždí vlak v automobilovém průmyslu s Čínou nebo jak jsme na ní závislí, co se týče výroby solárních panelů. Tam se změny dějí. Problém je samozřejmě v tom, že kvůli režimu, který tam je, absolutně nemůžeme zkontrolovat to, co o sobě Čína prezentuje, nakolik je to lakování na zeleno a nakolik se všechny ty změny, jak se prezentují, reálně dějí. Na druhou stranu máme vlastní zodpovědnost.

Ale ano, na diplomatickém fóru je to obrovský úkol, když si vezmeme, jaké vztahy jsou teď ve světě. Je těžké zasednout k jednomu stolu například s Čínou, která je v našem prostoru vnímaná jako nepřítel. Ale co se týče změny klimatu, tak víme, že zkrátka musíme postupovat společně, musíme k sobě hledat cesty a že není jiné východisko, protože ten problém nevyřešíme, když se toho Čína nebo náš západní svět nebude účastnit. Dobrá zpráva svým způsobem je, že Čína má velké problémy s dopady změn klimatu, takže soudruzi v Číně to také pociťují a vědí, že to musí řešit. 

Když se vrátím k článku ze zářijového vydání Science Advances, vědci tam píší o tom, že by jejich update ohledně stavu planetárních limitů měl posloužit jako budíček pro lidstvo. Kolik času podle tebe zbývá na probuzení? 
Včera bylo pozdě, pokud jde o budíček, ale samozřejmě je lepší se probudit dnes než zítra. Stále snad máme šanci s tím něco udělat. Ale ukazuje to právě model planetárních limitů a říkají to i jeho autoři, pokud se to snaží vysvětlit v nějaké srozumitelnější řeči, že  planeta, která nám dává život, je pacientem, který není v dobrém stavu. Je ve vážném stavu a vědci to překračování planetárních limitů přirovnávají třeba k tomu, že pacient má vysoký tlak, v některých ohledech velmi vysoký tlak, a jiné podobné problémy, které ho samy o sobě nezahubí nebo ho nemusí zahubit okamžitě. Ale je riziko, že se ten organismus, systém jednou zhroutí nebo začne hroutit, a už vidíme, že se to zdraví v některých ohledech podlamuje, a účinky se násobí a tak dále. Dostáváme do bodu, kdy už nemusí být návratu a kdy už to žádným snažením pak neovlivníme, a tam bychom se asi nechtěli dostat. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z archivu Jana Kaliby, z České televize a youtubových kanálů United Nations, Guardian News, ANC a ABC News.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, příroda, Globální oteplování, klimatické změny, Jan Kaliba