Břízy, kapradí, jeleni i žáby se vracejí. Rok po požáru v Českém Švýcarsku národní park ožívá

Je to rok od velkého požáru v Českém Švýcarsku. Jak jste se před těmi dvanácti měsíci dozvěděl, že hoří?
Ráno mě vzbudil telefon od kolegy ze saského národního parku – tam je Národní park Saské Švýcarsko. Kolega měl požární hlídku a z kopce Kipphorn viděl velké množství kouře na české straně, ale nedokázal to úplně lokalizovat, tam je to tak jako za rohem. Takže jsem volal šéfa naší lesní správy, pana Mareše, a ten už to pak dokázal lokalizovat a okamžitě byly zahájeny hasičské práce.

A už od začátku bylo jasné, že půjde o tak masivní požár, nebo jste si říkal, že je léto, sucho, za chvíli je to uhašené?
My ty požáry máme každý rok, když je suché období, tak se dá říct, že jsme na ně zvyklí, držíme požární hlídky a tak dále. Snažíme se tomu předcházet. Já jsem ten požár dokumentoval, takže jsem se okamžitě sbalil a přemýšlel jsem, z které strany to půjde nejlépe dokumentovat. Už od půl desáté jsem to měl z protějšího kopce celé, velmi dobře jsem na to viděl. A tam hořelo v tu chvíli asi půl hektaru, možná ani ne. Takže samozřejmě bylo sucho, hodně foukal vítr, ale nevypadalo to, že by to hasiči nezvládli. Všechno to vypadalo, že to bude normální požár, který se za den, za dva uhasí. Ale ono se to vyvinulo jinak i díky velmi silnému větru, a i díky tomu, že ta krajina byla opravdu mimořádně hodně proschlá.

A když jste tam tak stál, to nedělní ráno nebo to nedělní dopoledne a díval jste se na to, tak jako pro člověka, který je s tamní přírodou řekněme naprosto srostlý – co to je za pocit? Co to ve vás vyvolávalo?
Tyhle lesní požáry jsou vždycky problém. A pokaždé mi to připomene to, že my jako lidé jsme hodně nezodpovědní, že samozřejmě ten celek, ta lidská společnost je výborná, ale vždycky se najde do deseti procent lidí, kterým se nedá domluvit, a kteří jsou nezodpovědní nebo hloupí. Je to menšina, ale ta menšina způsobuje velké problémy. To máte v každé činnosti. Ale tady znova k té vaší otázce, když se pak díváte na to, co to způsobí, tak je tam takový pocit zbytečného problému. Kdybychom se všichni chovali trošku zodpovědně, tak by takové věci jen tak nebyly. Byly by požáry, samozřejmě, ale nebylo by jich tolik. 

Nezodpovědnost, to je jedna věc. Druhá věc je, že tam může být i záměr. Policie obvinila letos na jaře muže z toho založení rozsáhlého požáru v Českém Švýcarsku, přitom mělo jít o sériového žháře. To je jenom na dokreslení toho, že ne vždy se jedná jen o nezodpovědnost. Leckdy může jít i samozřejmě o záměr.
Ano, je to záměr. Já tedy neznám podrobnosti samozřejmě, ale pyroman se může vyskytnout, s tím se také má počítat. Prostě to tak je.

A když se pyroman vyskytne, tak ta krajina, která po jeho řádění – a teď nijak nepředjímám, vycházím z toho, že je tam to obvinění – tak ta krajina shořelá, ta vypadá potom na místě, v momentě, kdy ty plameny už tam nejsou jak? Je to měsíční povrch? Není tam vůbec nic? Spáleniště?
Měsíční krajinu si představuji jinak, ale je to totálně jiná krajina, než na jakou jsme zvyklí. Převládá tam černá, takže i ty barvy na nás působí depresivně. A je to opravdu velký problém. Tam hořelo na ploše deseti kilometrů čtverečních a ten požár se nedařilo zhruba dvacet dní uhasit. Takže do toho jsme ještě nevěděli, kam až se to rozšíří, kolik domů shoří, co se všechno bude dít. Je to jako když pustíte džina z láhve. Připomínalo mi to trošku velké povodně – najednou ten živel řádí tak, že lidská síla není schopná ho zastavit. Že se můžete pouze dívat a pokoušet se zachránit, co se zachránit dá, ale nemáte to ve své moci.  Když to pak dohořelo, tak se člověk dívá na tu spoušť. Ale na druhou stranu je zajímavé, když jsme pak dohašovali nebo jsme naváděli vrtulníky na ta nedohašená ohniska – byly chvíle, kdy jsem se tam cítil najednou dost bezpečně. Tam se ve vás ozve nějaká prastará zkušenost, že v tom vypáleném už je bezpečno. Tam se vám nemůže stát, že shoříte. Tam nemá co hořet, takže i zvířata se tam vracela do krajiny. Najednou tam byli jeleni a my jsme říkali, co sem lezou, tady už nemají co žrát. Ale oni zřejmě pudově taky cítí, že je to tam bezpečnější.

A neměli určitě co žrát? V momentě, kdy je takhle velký požár, tak zemře úplně všechno v tom místě? Zbydou jenom pahýly stromů?
Ne, nic jsme nenašli, až na jednu laň, která měla zlomenou nohu. Možná se nějak vyděsila, mohla to být náhoda. Z těchto větších zvířat ani jeden úhyn. Po té případné mrtvole by zůstaly kosti. To jsme ale nacházeli staré kosti, které tam byly. Ty ten požár vybělí, ale zůstanou tam. Takže ta zkušenost je, že co mohlo, tak uteklo. Samozřejmě nějaký hmyz a další mohli při požáru zahynout, nějaké kukly, a tak něco. Ale třeba hezký příklad jsou žáby, které jsou v tom červenci už rozlezlé mimo rybníky, v kterých se množí. My tam máme u cesty, u státní silnice mezi Hřenskem a Mezní Loukou několik rybníků a ty žáby chodí přes silnici, která je hodně frekventovaná, takže máme firmu, která tam vytvořila zátarasy. Ty žáby přenáší, a zároveň je počítají, takže máme za posledních deset let statistiku. Letos jsme tedy čekali, kolik žab to přežilo v tom lese, kolik se jich začne vracet do rybníka, a ty stavy jsou zhruba osmdesátiprocentní. Takže vidíte, že i ty žáby si dokázaly v tom pekle poradit. Ony se zřejmě schovaly v nějakých puklinách pod zemí. 

A přežily to.
Prostě to umí. Příroda je vybavila schopností přežít takové věci. 

Šéf obnovy jménem Příroda

Správa Národního parku nechává tu obnovu lesa v zasažených oblastech na přírodě. Je to úplně běžný přístup?
Posláním Národního parku je právě ten přístup, že režisérem nebo šéfem té obnovy je sama příroda, a je to rozhodně ten nejlepší způsob. Hodně lidí se mě ptá, proč do toho nezasáhne člověk. Ale když si to vezmeme, tak nějaké jednoduché vysvětlení je to, že příroda funguje v té podobě, jak ji známe po miliony let. Minimálně posledních deset tisíc let od poslední doby ledové se tady vyvíjel nějaký les. Ten les se vyvíjel, když to hodně zjednoduším, tak, že to, co tam mělo růst, tak to tam vydrželo. To, co tam nemělo růst, tak zahynulo. Touhle dlouhodobou selekcí příroda vytvořila ideální společnost rostlin a zvířat, které tam patřily. A pak přijde člověk a začne to jakkoliv měnit. Jakkoliv jsme chytří inženýři, nikdy nebudeme tak chytří jako příroda, která k tomu měla i více času.

Co nechala tato příroda jako šéf vyrůst jako první na tom spáleništi? Vy jste na ta místa chodil opakovaně, určitě jste tam fotografoval.
Do přírody jako takové patří i ten požár. Já někdy opakuju, budu se opakovat znova, že já, kdybych měl tu moc, byl pánbůh a mohl to tam takhle vypálit, tak bych to zřejmě jako každý jiný normální člověk neudělal. To není náš styl. Ale když už se to stalo, tak se stala jedna úžasná věc, a to ta, že všechny ty lidské stopy, ty zásahy, ty smrkové monokultury… to všechno ten požár vygumoval, zrestartoval tam ty děje a příroda začíná s čistým stolem. Takže to, co by Správa Národního parku přeměňovala ještě mnoho desítek let lesnickými způsoby, je najednou pryč. A paradoxně ta spáleniště – ačkoliv se to zdá jako přitažené za vlasy – jsou dneska to nejcennější, co v Národním parku máme, protože je to tam bez vlivu člověka, a protože může nastoupit pan šéf Příroda a může nám předvést, co dokáže. A příroda to dokáže. 

V momentě, kdy máme spálenou půdu, něco začne růst jako první – jsou to třeba mechy?
Příroda na to samozřejmě má spoustu technologií nebo postupů. Prvními organismy jsou nějaké houby, mechy, lišejníky, z těch bych mohl jmenovat třeba játrovky, ty jsou takové typické. A do toho, já nevím, čtrnáct dní po požáru tam už vyráželo hodně kapradí. Například hasivka orličí, ta byla hodně vidět. U ní je to ještě dané tím, že má hluboké kořeny a je to kapradina, která si umí poradit s požárem – ten požár ji spálí nahoře, ale jak má hluboký kořen, tak přežije a velice rychle z toho kořenu obrazí. Takže ta tam byla ve velkém počtu, opravdu to byl takový na první pohled zázrak. Pak se tam začaly hodně rychle objevovat semenáčky břízy. Bříza je takový zázračný strom – když si vezmete to jednotlivé semínko břízy, tak je zhruba poloviční, než je zrníčko kmínu. A má to taková poměrně velká křidýlka, takže když do toho foukne vítr, tak to létá na velké vzdálenosti. A zase čtrnáct dní, tři týdny po požáru, už tam bylo spoustu maličkých semenáčků z břízy. 

Mám si to představit tak, že se dívám na tu černou spálenou zem a do toho se tam začnou objevovat malé zelené tečky?
Ano. Ze začátku to právě bylo všechno opravdu černé. Černé spálené pozůstatky dřeva, ale i černá spálená zem. Všechna ta organická hmota zčernala a přeměnila se buď na to uhlí nebo v popel. Potom, když později zapršelo, tak už ta krajina není takhle striktně černá. Ale v těch prvních, dejme tomu první měsíc, určitě ano. A do té černé, když vám prorůstá něco zeleného, tak je to opravdu i opticky takové pohlazení, takový radostný projev. Najednou ten život v tom spáleném – sterilním – najednou začne rašit a růst. I když jsou to drobné kousky nebo drobné rostlinky, drobné semenáčky, třeba břízy, tak najednou cítíte ten potenciál. Vidíte, jakou to má sílu. Navíc tam dojde mimo jiné k tomu, že veškerá ta organická hmota, to znamená stromy, tráva, jehličí, tak ten oheň přežvýká na velice stravitelnou hmotu. A ty rostliny na takovém spáleništi jsou velice dobře pohnojené, mají spoustu živin. Je to na tom hned od začátku vidět. Kdybyste udělal paseku, kde vykácíte stromy a odvezete dřevo, tak ta paseka, když tam nebudete nic dělat, nejdřív zaroste trávou, později se tam teprve začnou objevovat nějaké semenáčky stromů. Ale když tu samou paseku vypálíte, tak ta semínka mají daleko blíž k tomu úživnému podkladu a daleko dříve zasemení. Prostě mají čistý stůl prostřený jídlem a nepřekáží jim tam žádné vrstvy jehličí nebo trávy. Ta obnova je tedy pro ně technicky lepší, a navíc tam mají spoustu živin. 

Zmiňoval jste ty větší savce, kteří se už třeba pár dní po tom požáru začali na ta místa vracet – neříkám žít tam, ale minimálně se tam podívat. Jak to bylo s ptáky?
Například pro sokola stěhovavého ten požár není žádný problém. Požár byl v červenci, kdy už má velká mláďata. Navíc je to dravec, který je nejrychlejší na planetě, dosahuje rychlosti 360 i více kilometrů za hodinu. A proč to říkám? Protože loví jedině ve volném prostoru. Takže to, jestli pod těmi skalami je nějaký les nebo není nějaký les, to mu vůbec nevadí. Naopak je to pro něj lepší, získal další prostory. Co je ale problém, že tam už dneska nehnízdí jeho potrava. Třeba holub doupňák nebo hřivnáč potřebují většinou bukové lesy nebo nějaké borovice a tak dál, a to tam je hodně spálené. Ale ono neshořelo všechno na těch deseti kilometrech čtverečních, takže tam zůstaly velké ostrovy bukových lesů a tam tedy ti doupňáci speciálně hnízdí dál. Viděl jsem, že třeba méně hnízdí. Sýkorky zase nemají kde nebo nehnízdí tam prakticky jestřáb, který tam hnízdil. Ten se posunul někam jinam, protože potřebuje mít živý strom, aby se to hnízdo v těch živých větvích schovalo. Nebo čáp černý se také přestěhoval, protože ten taky potřebuje, aby to hnízdo bylo přikryté, aby nebyl zdálky vidět, aby tam byla nějaká vegetace – stromy před skalní stěnou jsou pro čápa ideální kryt. Takže někteří ti ptáci se přesunuli, někteří zůstali, ale tohle všechno je přechodný stav. Za tři roky už budou břízky, už budou mít metr a půl určitě. Za deset let už budou mít deset metrů. Ta krajina se přikryje, bude tam nový mladý les a ptáci zase začnou využívat veškerou nabídku té krajiny.

Obnova parku v ohrožení?

Nacházíme se teď v období, kdy si připomínáme rok od toho velkého požáru. Zároveň jak letos, tak i v minulých letech, zejména v létě, bylo poměrně velké sucho. Nemůže to ohrozit obnovu Národního parku? Nemůže to nakonec dopadnout tak, že za těch deset let ta břízka nebude mít ten metr a půl, dva metry, deset metrů, že se tam těm stromům nebude tak dobře dařit? Že to místo už nebude vypadat tak, jako dřív?
Ano, jedna z nevýhod toho velkého požáru je, že velké plochy té krajiny se zbavily veškerého vegetačního pokryvu. U nás je to speciální v tom, že my jsme – zase zjednodušuji – takové velké pískoviště. Ta krajina je složená z písku – buďto ztuhlého, to znamená skály pískovcové, nebo rozdroleného volného materiálu, což jsou ty pískové osypy pod skalami. Pro ilustraci ty pískovce mají pořád zhruba pět set metrů do výšky. To znamená – teď se bavím o vláze, o vodě – když naprší a voda se začne vsakovat do tohohle velkého pískoviště, tak zadržet tu vodu mohou kořeny těch rostlin, které tam rostou, stromů, trávy, mechů, břízek. A pokud tam tenhle pokryv není, tak se voda bude ztrácet vevnitř. Takže teď záleží na prvních dvou třech letech, jak rychle to třeba zaroste bříza, jak rychle se vytvoří takový film z vegetace na tom pískovišti. A ten film začne tu vodu zachytávat a nebude ji pouštět dolů pod sebe. Protože jakmile ta voda se vsákne dva, tři metry pod zem, tak už pro ty rostliny nemá smysl. A jak jsem říkal, je to pět set metrů vysoké pískoviště, takže tam se voda ztratí. To je specifická vlastnost tady té pískovcové krajiny. Takže globální oteplování, do toho několik suchých roků může celou tu situaci samozřejmě zkomplikovat. Zase na druhou stranu, zrovna tahle krajina, která je hodně členitá, nabízí těm rostlinám různé typy stanovišť – severní stranu, hluboké úzké kaňony. To sluníčko tam všude do toho skalního labyrintu nemůže. Budou třeba místa, která budou beznadějně suchá. Pokud by se dál prohlubovalo oteplování, a teď mluvím o tom opravdu ošklivém scénáři, tak můžou být místa, která se budou podobat malým pouštím. Ale stejně tak například v těch hlubokých soutěskách, jako je Edmundova a další, nebo kolem Dolského mlýna, tam se ta vegetace určitě udrží ještě velmi dlouho. Teď jsem mluvil téměř jako z Prognostického ústavu.

Tak máte s tím velké zkušenosti, žijete v těch oblastech.
To jsou takové možnosti, ale zatím to nevypadá, že by to bezprostředně hrozilo. Ale mělo by se s tím počítat.

A jak to zatím vypadá? Když se teď pojedu v létě podívat do Českého Švýcarska, zdali můžu, tak už uvidím nějaký ten vegetační film?
Můžete. Pořád v Národním parku nemůžete do klidové zóny, ale to je jen dvanáct kilometrů čtverečních. Zbylých šedesát osm kilometrů je volně přístupných. A to, co ten požár zničil, tak dneska už to opravdu vypadá hodně dobře na první pohled, vše tam začíná neuvěřitelně silně zarůstat. Třeba břízky, to jsem sám byl překvapený – máme červenec a ty břízky dosahují výšky třiceti centimetrů. Ne všechny samozřejmě, ale až třiceti centimetrů. Když si to vezmete z toho semínka, které je, jak jsem říkal, poloviční, než je semínko kmínu, tak to mi ani hlava nebere.Je to opravdu velice rychlé.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize.