Chválit tehdejší nádheru hor? Toho se střežím, nechci ubírat mladým radost z putování, přiznává Nevrlý
Od mládí se rád toulal. Prvně po starých částech Prahy, pak objevil hory. Pro skauty a trampy je jeho práce neochvějně známá, přesto se mu podařilo celý život zůstat stranou široké pozornosti. „Tulákem se člověk spíš stává, než rodí. Já byl to 15 let městské dítě. Tehdy jsem ze dne na den po přečtení jedné celkem bezvýznamné knížky zamiloval do světa ptáků,“ popisuje ornitolog, cestovatel, zoolog a skaut Miloslav Nevrlý, jak se dostal k putování.
V padesátých letech jste podnikal výpravy na Slovensko a říkal jste, že to byly výpravy až amerického typu. Co si mám pod tím představit?
Když jsem bloudil sám dlouhé dny, přešel jsem celou Velkou Fatru prakticky bez nikoho, tak jsem si mohl připadat jako první objevitel Dálného západu, který táhl do neznáma, nevěděl, co ho potká v nejbližší chvíli.
Zamlada jsme si doma sušili kůrky chleba, a pak z nich na výpravách vařili polévku, vzpomíná Miloslav Nevrlý
To byly skutečně nejhezčí chvíle, na které rád vzpomínám, a tím, že v tehdejší době, a to už si dnes hodně lidí neuvědomuje, nebylo možné jezdit do ciziny, mně, dvacetiletému klukovi, slovenské Karpaty nahrazovaly celý tehdejší svět.
Připravovali jste se nějak speciálně na expedice? Slyšela jsem nějaké zvěsti o kůrkách chleba.
Máte zřejmě na mysli první expedici nebo první výpravu na Slovensko v roce 1953. To jsme byli tehdy prvním rokem na vysoké škole a se třemi přáteli jsme se rozhodli, že se vydáme na měsíc do Roháčů.
Bylo to nedlouho po válce a situace byla všelijaká. Vím, že nás ještě v Praze varovali. Někteří lidé říkali, ať na Slovensko nejezdíme, že tam je nebezpečně, dokonce že cikáni řežou Čechům hlavu a že Slováci nemají Čechy rádi. Ale opak byl pravdou a my jsme tam strávili překrásné čtyři týdny. Nikdo opuštěnou dolinou za čtyři týdny neprošel. Dneska si to nedovedu představit.
V ekologickém přístupu k cestování máme stále co dohánět, říká pedagožka z Katedry cestovního ruchu
Číst článek
Abych se vrátil k těm kůrkám, to bylo v roce 1953, kdy byla měnová reforma. Na jaře komunisti obrali lidi o všechny peníze. Tehdy bylo ještě přídělové hospodářství na lístky. Takže si vzpomínám, že jsem si z každého jídla uřízl kůrku z chleba, a tu jsem sušil na kamnech. A podobně to dělali kamarádi.
Takže když jsme v červenci jeli, měli jsme slušnou zásobu kůrek, v Roháčích jsme si pak z Látaného potoka nabrali vodu a uvařili polévku. Nebylo to žádné zvláštní jídlo, ale zasytilo to. Dali jsme si do toho česnek, natrhali jsme u potoku řeřišnici a bylo to krásné.
Rodí se člověk jako tulák, nebo se jim stává?
Spíš se jim stává, protože já jsem byl de facto až do 15 let městské dítě. Narodil jsem se v Praze, tehdy mě nejvíc bavilo toulání se Starým Městem a Malou Stranou, bývaly tam takové průchody, které jsou dnes zavřené. To bylo za války, kdy všechno bylo ztichlé, tajemné. Dneska bych si to rád zopakoval.
Nicméně v 15 letech nastal zvrat v mém životě, že jsem se ze dne na den po přečtení jedné celkem bezvýznamné knížky zamiloval do světa ptáků a stal se ze mě člen ornitologické společnosti. Začal jsem vášnivě kroužkovat a chytat ptáky a tím jsem se vlastně dostal zprvu do pražského okolí a později na Slovensko a dál.
Skalní město na hřebenech a dvanáct tisícovek za jeden den. Vydejte se na utajený šumavský trek
Číst článek
Tehdy se nesmělo se do východního Německa, do Polska ani do Maďarska. Mně zbývaly jen ty slovenské Karpaty a tak jsem Bohu vděčný, že jsem to takhle mohl prožít.
Aleš Palán s vámi napsal knihu rozhovorů. A knížka by asi vůbec nevznikla, kdyby s vámi nekorespondoval dlouhý novinový rozhovor, který se pak pro noviny jevil jako dlouhý, a pro knížku krátký.
Zhruba to tak bylo. Je to asi šest roků, kdy mi zavolal liberecký knihkupec, pan Frič, že vedle něj stojí nějaký pan Palán, který by se se mnou rád seznámil. Já jsem zrovna byl mimo Liberec, tak jsem říkal, že je mi líto, ale on se nicméně nenechal odbýt.
Snad za několik týdnů nebo měsíců mi volal pan Palán s tím, že by se mnou rád napsal nějaký rozhovor. Jako obyčejně jsem se vykrucoval, jako ve všem, ale zase nemám natolik odmítavou povahu, aby si o mně lidé nemysleli, že jsem neochotný dědek, a tak jsem souhlasil, on mně napsal otázky a řekl, jak to má být přesně dlouhé.
Jenže já jsem to samozřejmě nedodržel, takže v adventu roku 2018 rozhovor vyšel zkrácený. V knížce se objeví v úplné podobě. Takže tehdy jsme se s Alešem seznámili, pak jsme se vídali a on mě vždycky přemlouval, abychom napsali knížku, co jsem považoval za nesmysl, protože jsem se styděl. Říkal jsem si, jak může někoho zajímat život nějakého dědka, nějakého penzisty z Liberce?
Stačí lehký batoh a nepromokavá bunda. Norská síť veřejných chat stojí na střídmosti a důvěře
Číst článek
Jaké byly Jizerské hory, když jste po nich začal chodit vy?
Tady to vypadalo naprosto jinak. Poprvé jsem do nich přišel v roce 1949, jako šestnáctiletý kluk. Už jsem tehdy chytal po okolí ptáky, a tak jsem se pouštěl do těch lesů dál a dál, až jsem poprvé přišel na Velkou jizerskou louku. Uchvátily mě nádherné rašeliniště.
Tehdy to bylo dva roky po vyhnání Němců, takže domy byly opuštěné a nikde nikdo. Takže je zbytečné, abych to srovnával, protože je velice nevděčné vzpomínat na staré časy, protože to vypadá legračně.
Jak legračně?
Protože jsem chodil po rašenějších a tehdy tam nebyly asfaltové cesty. Když o tom dneska mluvím, tak si připadám jako senex, jak říkali Římani, stařec vychvalující zašlé doby. To je velice nevděčná, směšná role, takže se toho střežím.
A zároveň vím, že kdybych chválil, jak to dřív bylo nádherné, tak bych nynějším návštěvníkům, kterým nezbývá než poznat hory v dnešní podobě, bral asi chuť do života a radost z putování.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
