Bratinka neuměl vyjednávat, říká o zakladateli ODA komentátor
Předseda strany nemusí být vždycky lídr. To je názor, který zastává Pavel Bratinka, první předseda Občanské demokratické aliance (ODA). V 90. letech byla sice menší, zato významnou politickou silou v Československu a později v samostatné České republice. Profilovala se jako alternativa k silnější ODS, byla plná důvěryhodných osobností, přesto před koncem tisíciletí ztratila vliv i přízeň voličů.
ODA vznikla na sklonku roku 1989 ještě coby součást Občanského fóra. Zrodila se přímo u Pavla Bratinky v bytě. „Hned první den, kdy byla založená ODA, na mě všichni koukali, že já budu předseda přípravného výboru, a pak už jsem se automaticky stal i předsedou strany, jakkoliv mě tato činnost skutečně nijak nelákala,“ vzpomíná Bratinka.
Uvolnění místa v čele
Z dnešní politické praxe jsme zvyklí, že předsedové koaličních stran jsou téměř automaticky i členy koaliční vlády. Pavel Bratinka coby předseda ODA nebyl ale ministrem, ani vicepremiérem. Za nevýhodu to nepovažuje, i když s odstupem času připouští, že pozice ve vládě je pro politický marketing důležitá.
„Z hlediska oslovování veřejnosti měl ministr mnohem větší možnosti než poslanec. Měl například automobil, byl zvaný do televize. Z tohoto hlediska se zdá, že to byla naše nevýhoda. Na druhou stranu, já nejsem osoba, která by měla nějaký moc pozitivní vliv na naši popularitu, ať už vzhledem, tak způsobem mluvy, působím často velmi arogantně,“ říká Bratinka.
Člověkem, který naopak vliv na popularitu strany měl, byl podle Bratinky Jan Kalvoda. „To byl taky důvod, proč jsem si přál, aby mě nahradil. Byl mnohem populárnější.“ A proto Pavel Bratinka v březnu 1992 udělal věc v české politice netradiční a kuriózní: dobrovolně z postu předsedy ODA odstoupil a doporučil za sebe Jana Kalvodu. Udělal to i přes to, že podle něj nemusí být předseda strany současně volebním lídrem.
„V mnoha tradičních demokratických zemích je zvolený jakýsi lídr, ale takovou tu stranickou práci – starat se o schůze, plakáty atd., dělá nějaký jiný vrcholový pracovník. U nás to tak bohužel úplně není, takže často i předsedové stran, kteří jsou zároveň lídři, místo aby ve státnických vodách přemýšleli o tom, co je dobré pro zemi, tak musí často řídit nejrůznější schůze. Mně to připadá jako nešťastná věc, ale je to tady zažité,“ vysvětluje Bratinka.
Zvolení členové by měli mít svobodu
Pavel Bratinka se coby předseda ODA snažil vybudovat stranu na docela jednoduchém principu, podle kterého by měli být volení poslanci odpovědni jen svým voličů a nikoliv vůli ostatních členů strany. „Je strašně důležité pro demokracii, aby zvolení lidé měli naprostou svobodu a nebyli pod tlakem stranických členů, výborů a podvýborů.“
Smyslem mého života je prospívat veřejnému zájmu, říká bývalý šéf Zelených Patočka
Číst článek
Za svůj největší politický neúspěch považuje fakt, že se mu tento princip nepodařilo udržet, a proto také z Občanské demokratické aliance v roce 1998 vystoupil. „Odešel jsem nedobrovolně, protože se mi moje vlastní strana, kterou jsem piplal jako robátko, které se narodilo v mém bytě, zkazila a odcizila. Najednou to byl úplně jiný model politiky, se kterou jsem nechtěl mít nic společného. Udělali mi z toho takovou malou ódéesku, takže toho lituju, samozřejmě mě to mrzí,“ vzpomíná.
Nedávno se na politické scéně opět objevila strana nesoucí název ODA. Pavel Bratinka se od ní ale jednoznačně distancuje. „S původní ODA to nemá nic společného. Bude to prostě model výtahu k moci a nevidím tam sebemenší stopu nějakého uvažování o státě, o světě, o společnosti. Vidím tam jenom ten podnikatelský záměr dostat nějaký politický vliv," dodává Bratinka.
Z politiky odešel v roce 1998. Navázal pak na práci, kterou dělal na ministerstvu zahraničí. Založil společnost, která nabízela firmám zjednodušeně řečeno manuál pro hladký vstup do Evropské unie.
Respektovaný „otec zakladatel“
Podle komentátora Petra Hartmana nebyl Bratinka úplným idealistou, ale jako člověk inspirovaný anglosaským světem si myslel, že jde politiku v Česku dělat podobným způsobem. Lpěl na konzervativních hodnotách, které prosazoval ve společnosti.
Zároveň nebyl zrovna politický praktik. „Příliš neuměl vyjednávat a uzavírat kompromisy. Byl spíš politický teoretik, takový intelektuál, který měl k praktické politice poměrně daleko. Měl určité limity a uvědomoval si to. Důkazem bylo, že dobrovolně odešel z čela ODA,“ myslí si Hartman.
I když se v případě ODA podle Petra Hartmana jednalo o stranu, která měla zajímavý program, a jejími členy byli tehdy známé osobnosti, přesto nedokázala oslovit voliče. Pavel Bratinka byl ve straně respektován jako „otec zakladatel“, ale zároveň byl on a další konzervativní straníci příčinou vnitřního sváru s pragmatičtějším křídlem ve straně. „Spory ODA oslabovaly a nakonec vedly i k jejímu pádu," uzavírá Hartman.
